Rakousko-uherské Stosstruppen za WWI

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔14.04.2004 📕31.700

Rakousko-uherské úderné formace v průběhu první světové války

Když rakousko-uherská armáda vstoupila do války v červenci/srpnu 1914, její jednotky na bitevním poli používaly stejnou taktiku, kterou prováděly na mírových manévrech. Vycházela ze zkušeností z prusko-rakouské a prusko-francouzské války a charakter armády byl zaměřen útočně. Všechny taktické příručky byly prostoupeny tímto útočným duchem a vždy psaly, že zteč (výpad) nebo útok je nejlepším řešením v každé taktické situaci. Většina pěchoty, míněno tak silná, aby dosáhla cíle i bez podpory dělostřelectva nebo jezdectva, by měla provést tento útok.

Velké kampaně v létě a na podzim 1914 na severovýchodě a jihovýchodě se prováděly přesně v tomto duchu. Pro jednotlivé pluky a prapory byl jediným druhem válečnického umění vždy postup kupředu přímo směrem ke známým nepřátelským pozicím. Když se nepřátelské pozice upřesnily, mělo se ihned zaútočit přímo z pochodu bez jakékoli přípravy. Tento typ útoku byl nazýván „recontre“ (průzkum bojem). Zpočátku rakousko-uherské (dále jen R-U) síly nepoznaly, že Srbové a obzvláště Rusové zabezpečovali své hlavní pozice silnými předsunutými strážemi. Během boje s těmito předsunutými jednotkami byly tyto většinou poraženy a ustoupily k hlavním liniím. Pro R-U jednotky to vypadalo jako vítězství a jednotky zahájily pronásledování. Když dosáhly hlavních nepřátelských pozic, byly R-U jednotky často promíchané a nezorientované a byly překvapivě konfrontovány s palbou těžkých kulometů a dělostřelectva. V tomto okamžiku byla podpora vlastního dělostřelectva nejvíce zapotřebí, ale „nové“ nepřátelské pozice byly většinou mimo jeho dosah. Dělostřelectvo zahájilo postup kupředu a měnilo pozice přesně v tom momentu, kdy podpora trpící útočící pěchoty potřebovala šrapnely a granáty děl ze všeho nejvíce.

Nejhorší pro jednotlivé vojáky během tohoto období byl fakt, že nepřítel, nejčastěji Rusové, kopal již od počátku války zákopy, které byly dobře maskovány. Útočící síly uvízly před nepřátelskými zákopy bez možnosti postupu kupředu nebo ustoupit vzad. Ztráty rostly. Během zimy 1914/1915 se situace změnila. Později než na západní frontě se obě strany zakopaly systematicky, budovaly překážky před zákopy a vzadu za hlavní bojovou linií umístily dělostřelectvo. Běžně se budovala pouze jedna zákopová linie, která se samozřejmě stala objektem všech pokusů o útok. Když se nepříteli podařilo ji prolomit, síly obránce ustoupily z celého sektoru aby předešly kolapsu celé frontové linie. Aby se R-U vrchní armádní velení (AOK Armeeoberkommando) tomuto problému vyhnulo, začalo, především pod vlivem německých zkušeností ze západní fronty, reorganizovat způsob, jakým byly R-U jednotky rozmístěny. Zhruba 100 metrů vzadu za první linií zákopů byla vybudována druhá, a poté ve stejné vzdáleností od druhé i třetí linie zákopů. Všechny tři linie byly napojeny na komunikace a zásobovací linie a jako celek přezdívány tzv. „První pozice“ (1. Stellung). Ve vzdálenosti dvou až tří kilometrů byla zbudována další pozice (2.Stellung), která se skládala také ze tří zákopových linií. Za touto druhou pozicí byla rozmístěna většina dělostřelectva. Třetí pozice byla plánována (většinou ale ne zcela dokončena) ve vzdálenosti čtyř až šesti kilometrů. Tento způsob lineárních zákopových systémů samozřejmě změnil taktiku na bojišti. Útok byl úspěšný jedině tehdy, když bylo dělostřelectvo schopno zničit nepřátelské překážky a zákopy na první pozici a tak umožnit pěchotě postup k nepřátelské pozici. K efektnímu a rozhodnému průlomu bylo nezbytné dobýt také druhou pozici a především oblast dělostřelectva umístěnou za ní. Když se to nepodařilo tak byl obránce schopen zablokovat dělostřeleckou palbou útočící jednotky v dobytém zákopu od podpory, záloh a zásob. Tyto utrpěly těžké ztráty a většinou byly příliš slabé, aby udržely dobyté pozice. Protiútoky obránců běžně vracely nepřítele zpět do výchozích pozic. Pokud ne, tak obránce jednoduše změnil svou druhou pozici na novou první a ze stávající třetí zbudoval druhou, na kterou přesunul dělostřelectvo a situace se mohla opakovat.

Pro tento postup bylo zapotřebí mnoha dělostřelectva se spoustou munice, protože bylo zapotřebí zničit dva hlavní cíle, první pozici a druhou záložní pozici za ní. Příprava a plánování útoku si vyžádalo svůj čas, a tak na ruské frontě zavládlo dlouhé klidné období. Většina bojů v tomto čase byla nízké intenzity, sestávající většinou z hlídek (patrol) zkoušejících dobýt nepřátelské předsunuté pozice, nebo vzájemného ostřelovaní v zemi nikoho.

Ruská armáda měla speciálně trénované vojáky tzv. „Jagdkommandos“ formované od roku 1886 a určené k průzkumu na plukovní úrovni. Tito vojáci byli velmi úspěšní v provádění úderů proti R-U pozicím, které utrpěly ztráty což snižovalo bojovou morálku. K vlastní ochraně před nájezdníky a překvapivými údery R-U pluky pěchoty a jezdectva (toho času už ne na koních ale v zákopech) při službě v první pozici formovaly své vlastní „Jagdkommanda“. Jednoduše zkopírovaly ruský postup. Nebyl zde žádný příkaz od AOK ke zřízení těchto speciálních jednotek, ale ony se rozšiřovaly. V určitých oblastech se počet jednotlivých commandos rozrůstal velmi rychle. Umístění u těchto commando jednotek bylo v literatuře popisováno velmi romanticky, ale ve skutečnosti šlo o velmi nebezpečnou a tvrdou práci.

Na západě zákopová válka začala už roku 1914. Obě strany poznaly, že lpění na dosavadní staré pěchotní taktice, nemůže už nic nového přinést. Místí němečtí velitelé vyvíjeli nové taktické postupy založené na bojových patrolách (Stoßtrupp). Tyto byly vyzbrojeny lehkými ručními zbraněmi, ručními granáty a nůžkami na dráty. Jejich mise spočívaly v překročení území nikoho mezi zákopy, vniknutí do prvního nepřátelského zákopu a jeho vyčištění v boji muž proti muži. Později se jejich mise změnily a soustředily se na odstranění překážek pro následný postup pěchoty.

To znamenalo, že vojáci během služby v bojových patrolách byli cvičeni jako pěšáci a zároveň jako ženisté, kteří vyčišťují zónu překážek. V březnu 1915 byla aktivována první speciální jednotka, skládající se ze dvou ženijních rot a oddílu 37mm pěchotních kanonů. Po veliteli se této jednotce říkalo „Sturmabteilung Calsow“. Zkušenosti byly zpočátku neuspokojivé, protože si vysocí velitelé nevěděli s touto speciální jednotkou rady. A tak byla nasazena jako normální pěchota. Situace se změnila, když velení převzal Hauptmann E.,Rohr v červnu 1915. Přeorganizoval jednotku, která se nyní skládala ze dvou ženijních rot, sekce se 37mm pěchotními kanony, četu se 6 kulomety , minometný oddíl (4 malé minomety) a oddíl plamenometů. V březnu 1916 byl vydán rozkaz zřizovat další jednotky na stejném organizačním základě. Jenom 50 % z jednotky sloužilo na frontě, zbytek měl na starosti výcvikové kursy cvičící běžnou pěchotu v speciálních úderných postupech. Kursy byly umístěny v Beuville a trvaly 14 dní. Kousek po kousku se jednotka „Rohr“ rozrůstala. Další dvě pěší roty byly začleněny a Rohrova jednotka se stala početně rovnocenná praporu, nyní přejmenovaná na Úderný prapor Rohr (Stoßbatalion Rohr angl. Assault battalion Rohr). Kousek po kousku se u všech německých armád zřizovaly a rozrůstaly úderné prapory cvičící své důstojníky a vojáky v taktice úderníků a boji v zákopech. Dohromady bylo během první světové války ustanoveno 17 německých úderných praporů.

R-U AOK konstatovalo, že je silná potřeba intenzivního pěchotního výcviku a u každé armády zřídilo speciální výcvikový útvar, kde zkušení vojáci předávali mladým rekrutům bojové zkušenosti, které byly zapotřebí k přežití v zákopové válce. Když AOK zjistilo, že Němci už odborné kursy také zřídili, zeptalo se německého vrchního velení, zda-li by bylo možné připojit se kursům v Beuville. 15 důstojníků R-U armády se zúčastnilo dvou kursů září/říjen 1916. Jejich zkušenosti byly pozitivní, a tak AOK požádalo o vyslání vojáků do Beuville. Německé vrchní velení nabídlo aktivovat tři kursy (listopad 1916, prosinec 1916 a leden 1917) vyhrazené pouze pro R-U armádu. 120 důstojníků a 300 poddůstojníků prošlo výcvikem v Beuville. Okopírovaný německý systém měl být základnou pro většinu kádrového stavu nově zřizovaných R-U úderných praporů. Tyto úderné prapory měly do jara 1917 vycvičit nejméně dvě Sturmpatrouillen u každé pěší roty. Složení těchto armádních úderných praporů bylo různé podle oblasti a zdrojů příslušné armádní oblasti. Běžně se skládaly ze 4 pěších rot, jedné kulometné roty, minometného, plamenometného a ženijního družstva. Výcvik byl nejvíce úspěšný na severovýchodní frontě, protože byla v této době nejklidnější a umožňovala nejvíce možností uvolnit vojáky z fronty k výcviku a účasti na kursech. Na druhé straně dřívější „Jagdkommandos“ jednoduše změnily svá označení a byly začleněny do těchto úderných oddílů. Na italské frontě bylo více problémů, kvůli ztrátám utrpěným v sektoru řeky Soči. Plukovní velitelé často odmítali poslat své nejlepší muže do zázemí pro výcvikové účely.

První zkouškou pro tento mladý obor pěchoty byla 10 bitva na řece Soči. Zkušenosti byli různé. Když úderné roty byly rozděleny mezi jednotky a byly v čele pěchotních protiútoků, boj vždy skončil úspěchem. Když byly rozmístěny v úzké formaci, roty utrpěly těžké ztráty, hlavně pokud nebyl proveden před útokem průzkum. Na základě této zkušenosti AOK vydalo obecným rozkazem jak se mají úderné prapory rozmisťovat v budoucnosti. Složení praporů se tedy stalo trvalé. V rozporu s předchozím obdobím a německým systémem bylo rozhodnuto rozšířit počínaje červnem 1917 úderné prapory na divizní úroveň. Každá pěší divize měla mít divizní úderný prapor skládající se z tolika úderných rot kolik měla divize pluků. Každá jízdní divize měla aktivovat tzv. Úderný půlpluk. Nezávislé brigády měly obdržet úderné půlprapory. Číselné označení úderných praporů, půlpluků a půlpraporů bylo být stejné jako číslo jejich divize/brigády. Roty obdržely čísla svých přidělených pluků, např. k.u.k. Infantry Regiment Nr. 14 – k.u.k. Stosskompanie Nr.14.

Toto způsobilo zásobovací těžkosti. Doplňkem k úderným rotám se měl úderný prapor skládat ještě z kulometné roty, oddílu s pěchotními kanony, četou minometů, četou plamenometů a družstvem spojařů. Kvůli nedostatku těchto zbraní, byly tyto jednotky odebrány od pluků na frontě po ukončení výcvikových kursů se vraceli zpět. Můžeme říci, že do října 1917 většina z úderných praporů neměla své vlastní podpůrné části. V tomto případě pomohlo úderným praporům velké vítězství spojených sil R-U a Německa ve 12 bitvě na řece Soči. Mnoho z dobytého italského válečného materiálu a zbraní bylo přiděleno k úderné pěchotě. Během výcviku byli vojáci z úderných oddílů vždy cvičeni se zbraněmi nepřítele, aby je byli schopni používat pro vlastní potřeby po dobytí stanovených cílů. A teď obdrželi mnoho kulometů a další výzbroje k běžnému užívání.

Během 12. bitvy na řece Soči prokázaly úderné prapory R-U svojí užitečnost v moderní zákopové válce. Jejich elitní charakter byl podobný předválečné úloze, kterou mělo jezdectvo. Úderní vojáci se stali symbolem útočného ducha a úspěšných útoků, ale na druhou stranu došlo k přeceňování jejich síly efektivně zasáhnout rozhodnutí na bitevním poli. Do června 1918 R-U armáda získala k dispozici mnoho úderných vojáků. Každá frontová rota dostala nejméně dvě úderné patroly, připravené k plnění průzkumných úkolů, nebo speciálních misí proti předním strážím nepřítele. Za druhé tu byly plukovní úderné roty formující divizní prapor a za třetí velmi dobře vybavený personál armádních výcvikových kursů.

Ale od roku 1918 se změnil systém budování zákopů. Místo 1., 2. a 3. pozice se bojová zóna stabilizovala. První a druhá pozice byly sloučeny do hlavní bojové zóny v hloubce 4 km. která byla na straně k nepříteli zajištěna linií předních hlídek. Bunkry, zamaskovaná kulometná hnízda, hloubkové zajištěné oblasti překážkami hlídané pěchotními kanony a minomety zakopanými ve vzdálenosti mezi dřívější první a druhou pozicí. To znamenalo, že během útoku bylo třeba dobýt nejen linie, ale pěchota musela prolomit celou hlavní bojovou zónu. To byla jedna z příčin, proč se nepodařila ofenzíva na řece Piavě v červnu 1918. Po této bitvě byly všechny úderné jednotky a patroly staženy z fronty a vráceny do výcvikových táborů. Jejich služba byla zredukována na průzkum a malé úderné mise až do konce války. Po skončení války se na myšlenku speciálně trénovaných a vybavených úderných jednotek zapomnělo. Bylo plánováno cvičit každého vojáka v boji zblízka a v zákopovém boji tak, aby nebyla potřeba udržovat žádné zvláštní úderné jednotky. Jako celá rakousko-uherská armáda, byly úderné prapory zrušeny v listopadu 1918. Ale byla to jejich dovednost, jejich výcvik a jejich efektivita, která ovlivnila výcvik s strukturu pěchoty v evropských armádách, což se projevilo v průběhu WWII.

Pramen k překladu: http://www.austro-hungarian-army.co.uk/sturmtruppen.html

Více k označení příslušnosti k úderným oddílům na uniformách byla dosti různorodá. Některé příklady viz. obrázky níže, více textu najdete na http://www.austro-hungarian-army.co.uk/badges/sturmtruppen.html 


Oficiální znak příslušnosti ke Sturmtruppen


Jedna z variant odznaků jednotlivých úderných praporů


Jedna z variant odznaků jednotlivých úderných praporů

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔14.04.2004 📕31.700

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře