Jaroslav Novák - I. útěk za nadějí

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.03.2004 📕10.660

Měl jsem to štěstí, že jsem poznal několik velice zajímavých lidí. Jejich osudy měly jedno společné. Za války odešli do zahraniční armády bojovat proti fašistům. Společně s nimi jsem tak trochu dal dohromady jejich životní příběhy. Nyní si dovoluji uveřejnit první z nich, příběh bývalého navigátora slavné 311. perutě, nyní plk. Jarky Nováka.

Narodil jsem se 6. června 1921 v Nových Benátkách (část Benátek nad Jizerou), malém městě u Mladé Boleslavi, asi 50 km severovýchodně od Prahy.

Mí rodiče nebyli příliš bohatí. Tatínek pracoval jako klempíř, maminka měla základní vzdělání. Vzali se a nastěhovali do domu, který pořídili za vypůjčené peníze. Záhy však vypukla první světová válka, později byl tatínek odveden do rakousko-uherské armády. Celou válku strávil na ruské a později na italské frontě. V roce 1915 se jim narodil syn, můj bratr Venda, a v roce 1919 přišla na svět moje sestra.

Když mi bylo šest a začal jsem chodit do školy, přihlásila mě maminka do Sokola, což byla organizace nejenom sportovní, ale i národně velmi hrdá. V deseti jsem se stal skautem. Skautskou organizaci jsem si velmi zamiloval, v rodných Benátkách jsem byl vůdcem, až do doby okupace, kdy Němci naši organizaci zrušili.

V roce 1929 probíhaly oslavy 1000. výročí zavraždění Svatého Václava nedaleko od Nových Benátek, ve Staré Boleslavi. Tento rok byl také začátkem světové deprese, jež ovlivnila celý svět, tedy i naši zemi. Tatínek pracoval pro drobné sedláky a malé firmy, hodně z nich se položilo, sedláci nemohli prodávat svoje produkty a tedy ani otci zaplatit. Důsledkem toho tatínek nemohl platit daně, chtěli nám zabavit, co jsme měli, což už tak nebylo mnoho. Navštěvovali nás odhadci, aby vybrali majetek k zabavení, byly to velmi smutné časy, maminka plakala, babička, my děti také, naštěstí se to nějak vyřešilo a my se opět mohli postavit na vlastní nohy.

I já byl již od mládí veden k práci, nejprve jsem chodil pást husy, později jsem pracoval jako otcův pomocník. Byl jsem velmi smutný, když se o prázdninách mí spolužáci chodili koupat a hrát kopanou, zatímco já musel doma pracovat, ale takový byl život, dobře jsem si uvědomoval, že jsem členem rodiny, kde musí každý pracovat, abychom se uživili.

V jedenácti letech jsem začal studovat na gymnáziu v České Lípě v tehdejších Sudetech, kam jsem denně putoval z vesničky Hlinoviště. Zde jsem bydlel u strýce a tety, na úpatí Bezdězu, zříceniny královského hradu ze třináctého století. Pod Bezdězem se rozlévá jezero, nesoucí jméno našeho velkého básníka K. H. Máchy. Děti neměli, strýc byl kovář a pracoval na železnici. Vlastnili malou usedlost, dvě krávy, nějaká prasata a drůbež, což ovšem vyžadovalo dosti práce a na tu teta sama nestačila. Chodil jsem jí po škole pomáhat. Každý den jsme chodili do lesa, trhali jsme trávu, krmili dobytek, v sezóně se sklízelo obilí, řípa nebo brambory, nezbývalo mi díky tomu moc času na studia. Nebyl to jednoduchý život, vůbec celý můj život byl plný těžkostí.

V České Lípě jsem chodil do školy čtyři roky v letech 1932-1936, tedy v době nastupujícího nacismu. Češi byli ve městě v menšině a museli s hněvem přihlížet častým průvodům Hitlerovi mládeže. V roce 1936 mě rodiče vzali domů a já přestoupil na reálku v Mladé Boleslavi, abych to měl blíže domů. Denně jsem dojížděl na kole 20 km do školy, v létě to bylo O.K., bylo hezké počasí, ale v zimě to bylo velmi obtížné.

15. března 1939 vtrhla do naší země německá armáda. Potkal jsem jednu její motorizovanou část, když jsem jel ráno na kole do školy. Ujížděli ku Praze po pravé straně vozovky, nedbajíce, že se v ČSR v té době jezdilo vlevo. To bylo asi to nejmenší, čeho Němci nedbali. Maturoval jsem v Mladé Boleslavi na své narozeniny roku 1939. Zapsal jsem se na Vysokou školu technickou v Praze a najal si podnájem u jedné vdovy na Smíchově, společně s jedním starším studentem.

Situace se v naší zemi den ode dne zhoršovala. 28. října (v den našeho státního svátku) zorganizovali vysokoškolští studenti v Praze přes německý zákaz pokojnou demonstraci. V té době byla již v Praze divize SS, která se zúčastnila vítězného tažení v Polsku. Tichá demonstrace se záhy změnila v bouřlivou a jeden student byl smrtelně postřelen a krátce nato v nemocnici zemřel (MUC. Jan OPLETAL, narozen 31.12.1914 ve Lhotě u Litovle, zemřel 11.11.1939).

Zde je třeba připomenout, že nálada nás, studentů, a vůbec většiny národa, nebyla vůči Anglii a Francii zrovna přátelská, přežívala hořkost zklamání, že nás obě velmoci v Mnichově zradily a nečinně přihlížely, když nás Němci proti všemu ujišťování přepadli a okleštěné Československo rozbili.. Dopustili, aby i Maďaři uchvátili velkou část Slovenska a Podkarpatskou Rus, Poláci pak Těšínsko na severomoravském pomezí. Nevěřili jsme, že Francie a Anglie půjdou do války kvůli Polsku, my mladí studenti jsme doufali, že nás nakonec spasí Rusové, ale dožili jsme se dalšího zklamání, Když Sověti ruku v ruce s Němci pohltili velkou část Polska. Krátce před tím, než vypukla válka, uteklo mnoho Čechů do Polska v naději, že budou moci bojovat proti Němcům po boku Poláků, avšak německý Blitzkrieg jim nedopřál času, aby se zorganizovali, a tak Ti, kteří včas neodejeli do Francie, museli ustupovat na východ, vstříc Rusům, kteří je zajali a internovali do doby, než se sami dostali do války s nacisty. Teprve potom mohli naši lidé vstoupit do tvořící se čs. armády v Sovětském svazu a Češi a Slováci spolu s Podkarpatorusy, kteří před válkou sloužili doma jako letci, se mohli přemístit do Anglie a posílit tam československé letecké útvary.

Ale vraťme se do Prahy v říjnu 1939. Po rozdrcení Polska a po vstupu západních velmocí do války se české smýšlení počalo měnit, opět jsme ve svých srdcích vykřesali jakousi naději a víru v Západ, víru, jejímž nejsilnějším zdrojem byla rostoucí nenávist k Němcům. Den pohřbu Jana Opletala prohlásili studenti za den národního smutku a zorganizovali, opět proti německému zákazu, mohutný průvod Prahou. Došlo ke srážkám s českou a německou policií, několik studentů bylo zatčeno, ale den skončil celkem klidně a nazítří se na vysokých školách vyučovalo normálně. Povídalo se ovšem a šuškalo všelicos, dokonce se ukazovaly trofeje - jako čepice SS a části německých uniforem, ukořistěné v šarvátkách s německými vojáky. Avšak příštího dne nastal dramatický zvrat. Během noci přepadly jednotky SS všechny vysokoškolské budovy a koleje, popravily devět studentských předáků (popraveni zastřelením byli: JUC. Josef ADAMEC, narozen 18.12.1909 v Praze, MUC. Jan ČERNÝ, narozen 20.11.1914 v Žamberku, JUDr. Jaroslav KLÍMA, narozen 8.5.1913 v Praze, JUC. Bedřich KOULA, narozen 1.3.1913 v Praze, doc. PhDr. Josef MATOUŠEK, narozen 13.1.1906 v Hořicích, JUDr. František SKORKOVSKÝ, narozen 1.10.1906 v Terstu, Václav ŠAFRÁNEK, narozen 11.12.1920, prof. Jan WEINERT, narozen 18.12.1914 v Praze, Ing. Marcel FRAUWIRTH, narozen 8.12.1919 v Zakopaném – Polsko ) a odvlekly na 2000 studentů, kteří později skončili v koncentračních táborech.

Brzy ráno jsem cestou na techniku potkal na mostě přes Vltavu strážníka, který mě denně vídal, když jsem spěchal do školy (chodil jsem pěšky, abych ušetřil za tramvaj), a naléhal na mě, abych se vrátil, vzhledem k tomu, co se děje. Došel jsem přes jeho varování na Karlovo náměstí a spatřil na vlastní oči vlajku SS na budově techniky a vojáky SS, rozmístěné s kulomety u každého vchodu. Potkal jsem několik svých kolegů, domluvili jsme se, že vyhledáme jistého profesora, který měl kancelář mimo budovu techniky. Ten nám radil, abychom okamžitě opustili Prahu, avšak nikoliv z hlavních nádraží (Wilsonova či Masarykova), kde prý hlídkují němečtí vojáci, kteří slídí po dalších studentech. Rychle jsem se vrátil do bytu, spěšně sbalil všechny svoje svršky a odejel tramvají na předměstí, kde jsem nastoupil do vlaku, kterým jsem dojel pozdě večer domů. Zatím byly na všech možných místech po celé zemi vylepeny vyhlášky se jmény zastřelených studentů a s oznámením, že všechny vysoké školy jsou s okamžitou platností zavřeny na dobu neurčitou.

Doma se mi podařilo získat zaměstnání v místní továrně, známé jako Karborundum-brousek. Byl jsem však všemi těmi událostmi tak rozezlen, že jsem si umínil stůj co stůj uprchnout a najít si venku nějakou možnost, jak bojovat proti Němcům. V kanceláři podniku, kde jsem byl zaměstnán, pracoval bývalý důstojník čs. armády, která přestala po německém vpádu existovat. Tomu jsem se svěřoval při různých příležitostech (rozumí se, že ve vší tajnosti), že bych se rád dostal ven a bojoval proti Reichu.

Jednoho dne za mnou přišel a zeptal se mě, jestli jsem to s tím útěkem myslel vážně a po krátkém rozhovoru mi dal adresu dvou bývalých důstojníků v Praze - oba byli plukovníci. Za pár dní jsem ujížděl do Prahy a zjistil si, kde jsou toho času zaměstnáni. Podařilo se mi zastihnout jednoho z nich, jeho jméno jsem už zapomněl, jméno druhého taktéž, ale když jsem se po válce vrátil do ČSR, dozvěděl jsem se, že oba byli koncem války Gestapem odhaleni a popraveni. Plukovník, kterého se mi podařilo kontaktovat, mě setřel pro mou naivní neopatrnost, když jsem se odvážil oslovit v takové situaci mě neznámého člověka a neuvážil, že mohl na jeho místě sedět třeba příslušník Gestapa, což by pro mě znamenalo jistou smrt a pro něho případně taktéž. Nicméně mi poskytl informace, které mě dovedly k dalšímu důstojníku, cestou poněkud složitější a diskrétnější, než byla ta má první exkurze do podzemí. Za pomoc, která mi tam byla přislíbena, jsem se musel zavázat, že opatřím informace o technických datech továrny, v níž jsem pracoval, to je, že seženu podrobné informace o přísunu surovin do podniku, o zemích, ze kterých pocházely a o běžných dodávkách podniku německým firmám. Všechny údaje jsem musel osobně opatřit a dodat tajným organizacím na Slovensku a ve Francii. Shromáždil jsem všechny ty informace jak nejlépe jsem dovedl a za několik dní na to jsem po srdceryvném rozloučení s rodinou odjel do Prahy. To bylo začátkem ledna 1940.

V jedné pražské kavárničce jsem se setkal s mužem, který měl uskutečnit můj útěk z Protektorátu. Vyměnili jsme si smluvená znamení a vyšli nenápadně ven, každý zvlášť, a sešli se na vltavském nábřeží. Byl to rovněž bývalý důstojník čs. armády v hodnosti majora, na jeho jméno si už také nevzpomínám. Seznámil mě s plánem útěku a smluvili jsme si, že se pozítří sejdeme na Hlavním nádraží a v noci odjedeme, každý v jiném kupé, do jedné vesnice na východní Moravě. Kdyby se nás někdo ptal, řekneme, že jedeme nakupovat víno. Přijeli jsme do Hodonína brzy ráno a můj průvodce mě opustil s tím, že se sejdeme v místní kavárně kolem poledne. Pořádně mrzlo a já ho marně vyhlížel hezkých pár hodin. Když konečně přišel, byly čtyři hodiny. Samou úzkostí jsem byl málem bez sebe, on se ale slovem nezmínil, proč se tak opozdil. Vydali jsme se na pochod do nějaké vesnice těsně u moravských hranic. Před námi ustavičně kráčel nějaký muž, jehož tvář mi nebylo dopřáno spatřit a s nímž jsem slova nepromluvil. Ve vesnici se najednou zastavil před jedním domkem, podíval se na jeho uliční číslo a šel dál. My dva jsme šli dovnitř. Tam už čekali další čtyři muži. Bylo nám řečeno, že dnes v noci nemůžeme přes hranice, protože Němci v této oblasti náhle zdvojnásobili hlídku. Zůstali jsme v tom domku přes noc a strávili tam i celý příští den. Další noc jsme se konečně vydali na cestu. Hustě chumelilo, majitel domku na nás navlékl dlouhá bílá prostěradla a v nich jsme hladce proklouzli přes hranice těsně kolem německé strážní budky. Všude kolem na metr vysoké závěje. Němci neměli šanci rozeznat kolem půlnoci bílá strašidla, když jsme se sami mezi sebou neviděli na vzdálenost sotva dvou metrů. Na druhé straně, na Slovensku, jsme se sešli s příslušníky tamního odboje a tak jsme už brzy ráno ujížděli vlakem do Bratislavy. tam nás čekalo nemilé překvapení: dozvěděli jsme se, že kontakt mezi českými a slovenskými spojkami podzemního odboje byl přerušen a já se tak ocitl bez svého průvodce majora, s nímž jsem vyrazil z Prahy.

Teď jsem měl ještě ke všemu na krku tři kumpány. Vzpomněl jsem si na jednu učitelku, známou mého bratra. Podařilo se mi ji najít, a ta nám zprostředkovala za pomoci svých přítelkyň přístřeší v obchodě s nábytkem. Když večer krám zavřeli, vplížili jsme se dovnitř a spali ve výkladu za staženými roletami ve vystavených křeslech. Vyburcovali nás časně ráno a pan majitel obchodu nám zlostně kladl na srdce, že nás, kdyby něco, jakživ neviděl, nikdy o nás neslyšel a abychom mu víckrát nechodili na oči. Po zoufalém úsilí se nám podařilo objevit slovenskou protestantskou organizaci, jejíž lidé nám slíbili, že nám opatří úkryt, dokud se nám nenaskytne možnost opustit Slovensko. Nakonec jsem se uchýlil ještě s jedním maníkem na bratislavské předměstí do jedné rodiny, která provozovala fotostudio.. Záhy jsme se dozvěděli, že se našla možnost, jak bezpečně přejít slovenskou hranici do Maďarska. A tak nás pozdě v noci odvezli s mým společníkem a s těmi dalšími dvěma někam za Bratislavu, vysadili nás neznámo kde a řekli, abychom šli tím a tím směrem, až narazíme na člověka, který nás převede přes hranice. Toho člověka jsme našli, ale ten nám řekl, že slíbený převaděč odvádí uprchlíky rovnou do rukou maďarské policie. Tak jsme stáli těsně u hranic, uprostřed noci v naprosté tmě, ve které jsme nesměli ani zápalkou škrtnout, takže se mi náš informátor jevil jako pouhý stín. Po krátké poradě jsme my, nešťastní štvanci, usoudili, že jít za těchto okolností přes hranici by bylo čirým šílenstvím. Nezbylo nám nic jiného, než pochodovat zpátky do Bratislavy, vzdálené asi 20km, za tmy, v kruté zimě, bez jiskřičky naděje do budoucna. Když jsme konečně stanuli u dveří lidí, co nás dosud skrývali, nebyli jsme na pochybách, že jsou pramálo nadšení tím, že nás zase vidí. Přesto se nás znovu ujali, asi z křesťanské lásky. Za dva nebo tři dny se mi představil nějaký pán, Slovák, bankovní úředník z Bratislavy a předestřel nám další plán útěku, podle něhož on, já, jeden člověk z Prahy a jedna židovská dívka jsme měli odjet do hornaté krajiny na nových slovensko-maďarských hranicích, kde, jak prý byl informován, nás spolehlivý průvodce převede do Maďarska.

Tak jsme se vydali v sobotu časně ráno vlakem na východní Slovensko, za krásného počasí, přestože bylo pořádně pod nulou a půvabná krajina byla pokryta vysokým sněhem. Cestovali jsme celý den, jednou jsme přestupovali, až jsme dorazili do hor, kde to už šlo hezky ztuha. Pozdě večer, za tmy, jsme konečně vystoupili v městečku Hnúšťa. Pán z Bratislavy si svoje informace nechával pro sebe, a tak jsme šli z nádraží mlčky a hledali člověka, který nás měl vyprovodit na hranice. Dvakrát jsme zabloudili, ale doptali jsme se na cestu, až jsme po několika kilometrech dorazili na místo.

Byla už hluboká noc, když nás po výměně smluvených hesel pustili do domu, kde sjem dostali trochu teplého jídla a smluvili plán na příští den, jakož i cenu za poskytnuté služby. Vstali jsme časně ráno, opět za krásného počasí, bylo sice 15°C pod nuou, ale sluníčko svítilo na plné pecky. Cestou do hor jsme potakli pár lidí, někteří šli pěšky, jiní na saních do místního kostelíka na pobožnost. Kolem desáté nám ukázal náš "spolehlivý" průvodce cestu, kterou se máme dál pustit a poradil, jak se vyhnout slovenské či maďarské hlídce a dal nám spánembohem. Počasí se náhle zhoršilo, začal hustě padat sníh. Ta údajně bezpečná cesta vedla lesem a byla značně namáhavá. Naše malá židovka byla značně stonavá a tak jsme ji museli my tři chlapi nést na střídačku na zádech a přitom si namáhavě razit cestu hlubokými závějemi. Mrzlo čím dál víc, za pět hodin jsme ušli sotva 4km.

Konečně jsme se dostali z lesa ven a uviděli malou chalupu. Požádali jsme o přístřeší a o něco k snědku. Za peníze jsme se trochu najedli, ale zůstat jsme nemohli, že prý maďarské hlídky tady dělají často šťáry a pátrají po uprchlících. Po čtvrthodince jsme museli zase vypadnout. Poradili nám, kudy jít, abychom se dostali hlouběji do Maďarska. Dali jsme se cestou mimo les, která byla schůdnější, pomalu se smrákalo a netrvalo dlouho a stavěla nás maďarská hlídka. Dovedli nás na policejní stanici, kde nás vyslíchali celou věčnost, nakonec nás strčili do basy a nechali bez kouska žvance. Já jediný mělo to štěstí, že jsem mohl klimbat na strážnici, kde bylo slabě nad nulou, moji společníci museli spát na betonové zemi ve dvanáctistupňovém mrazu. Ráno nám dali kus chleba a černé kafe, naložili na saně, tažené dvěma koňmi a dva strážní andělé nás dopravili na hraniční přechod. Tam nám službu konající seržant ukázal na mapě, kudy jsme se měli dát, aby nás nechytili. Stačilo jít kousek východněji stezkou, které se říká pašerácká.

Pozdě bycha honit, naděje na útěk se rozplynuly.Telefonovali na slovenskou pohraniční stanici a kolem poledne nás tam maďarská hlídka v plné zbroji dopravila. Tam nás bratři Slováci zavřeli do bídného kamrlíku a voják s nabitou puškou a německým ovčákem ostražitě střežili. Večer nám konečně dali trochu teplé polévky a zatopili, abychom do rána nadobro nezmrzli. Nemohli jsme se nikde umýt, lehnout jsme si museli na holou zem, spali jsme jako na vodě, noc nebrala konce. Časně ráno nás hnali na velitelství před zvědavými pohledy vesničanů. Tam nás důkladně vyslýchali, a zatímco jsem čekal, až přijdu na řadu, sežvýkal a spolknul jsem dokumenty a dopisy, které jsem měl předat našim lidem v Jugoslávii.. Jediné co jsem si ponechal a čím jsem chtěl odůvodnit svůj útěk z Protektorátu, byly doklady o mém studiu na technice. Chtěl jsem předstírat, že utíkám do Jugoslávie, abych mohl pokračovat ve studiích. Pán z Bratislavy, Náš "komplic", poznal ve veliteli stanice svého kamaráda z vojny. Když skončil výslech, zavřeli nás do prostorné místnosti s jednou postelí, dali nám teplé jídlo, mnohem víc, než se na delikventy slušelo a patřilo. Netrvalo dlouho a pan velitel vstoupil s demižonem vína a za ním další strážný s flaškou slivovice.

Kolem půlnoci bylo v našem arestu už veškeré uniformované osazenstvo stanice a pilo se, chlastalo, zpívalo a hulákalo do čtyř do rána. Probudil jsem se se strašnou kocovinou do zcela změněné situace, než do jaké jsem usnul. Zase jsme se stali my, běženci, ubohými vězni a naši uniformovaní kumpáni z minulé noci vězniteli. Bylo po legraci. Eskortovali nás na železniční stanici a odtud vlakem do Hnúště, kde nás zase zabásli. Příští den nás vyslýchal soudce, kladl nám všelijaké otázky, hlavně jestli máme nějaké peníze. Říkali jsme, že nikoli, což štymovalo, pokud se jednalo o naše kapsy. V podšívkách oděvů, to už bylo jiné, měl jsem u sebe něco maďarských pengő pro případ, že se dostanu do Maďarska. Protože jsme neměli peníze na zaplacení pokuty, odsoudili nás na sedm dní do vězení. Potom by nás poslali domů, to znamená do rukou Gestapa, což by znamenalo jistou smrt pro každého z nás. To byly smutné vyhlídky, ale jak jsme tak seděli jako zařezaní, najednou se otevřely dveře a v nich samotný pan soudce. Zamkl za sebou a řekl nám, že nemohl jednat jinak, protože vedle něj seděli lidé, kteří fandí Němcům. Slíbil, že pro nás udělá, co se dá. Pozdě večer nás odvedli do útulné místnosti, kde seděl soudce a ještě dva lidé. Nabídli nám teplé jídlo a víno, ve vězení prý to není příliš pohodlné, takže nás zamknou na noc do knihovny hned vedle basy a zítra že se uvidí. Nabádali nás, abychom se chovali tiše a moc nechrápali.

Zase jsme si museli lehnout na zem, ale v jedenáct někdo zaklepal, dveře se otevřely a už jsme mazali k autu, které tam, na nás čekalo. V Maďarsku jsme se dozvěděli, že starý strážný, co nás hlídal, se namazal pod obraz v hospodě, kam ho pozval soudce a jeho kolegové, jeden mu vytáhl klíče z kapsy a pustil nás ven. Jenže auto s námi dojelo jen kousek za město a pro závěje nemohlo dál. A tak nám zase jenom ukázali směr, kudy se máme dát, abychom se dostali do té Maďárie. Kladli nám na srdce, že kdyby něco, tak že nemáme ponětí, kdo nás pustil z lapáku, protože kdybychom mluvili, tak už nám nepomůže ani sám pánbu.

Bylo kolem půlnoci, 25°-30°C pod nulou, zima námi lomcovala a my se snažili vybavit si mapu, co nám ukazoval maďarský strážný. Chtěli jsme jít tou pašeráckou stezkou. Vzpomněli jsme si, že zpočátku sledovala železniční trať, po které toho jistě moc nejezdilo, tak jsme se po ní dali, aspoň jsme se nebořili do sněhu. Do řeči nám moc nebylo, sotva člověk otevřel ústa, málem se tím mrazivým ovzduším zalknul. Zdálo se nám, že noc nikdy neskončí, a když se konečně začlo rozednívat, uviděli jsme v dálce selské stavení. Byla to naše spása, i když bylo značně riskantní zabouchat na vrata, ale neměli jsme na vybranou. byli jsme u konce svých sil, promrzlí na kost. Požádali jsme o něco k jídlu a zeptali se, jak je to daleko k nejbližšímu nádraží.. Dostali jsme najíst, z peněz, co jsme vyštrachali z podšívek jsme pořádně zaplatili a hospodář, který vojančil za první republiky v Čechách - byli jsme na bývalém čs. území, které bylo zabráno Maďary 1938 - zapřáhl do saní a odvezl nás do Rimavské Soboty na nádraží, které střežili maďarští vojáci. Zjistili jsme, že vlak do Budapešti má dvanáct hodin zpoždění kvůli závějím na trati. To bylo samo o sobě mrzuté, čekat takovou dobu, a na pohraničním nádraží, ostražitě střeženém, to navíc bylo značně nebezpečné. Naše židovská kamarádka se nabídla, že nám opatří jízdenky pomocí svého dívčího šarmu. Oslovila nějakého člověka, který vypadal jako Žid, a ten nám ochotně zakoupil lístky až do Budapešti. Vlak přijel pozdě večer, nastoupili jsme a všichni jsme pocítili radostnou úlevu, že se konečně dostaneme do metropole s cizími zastupitelskými úřady.Pro jistotu jsme ale dali průvodčímu tučný bakšiš, aby snad na nás neupozornil vlakovou vojenskou hlídku.

Do Budapešti jsme přijeli krátce po půlnoci na hlavní nádraží. Nebylo zrovna ideální potloukat se na takovém místě až do rána, procházeli tady každou chvíli vojáci s puškama na rameni. Rychle jsme spočítali, kolik peněz můžeme dát dohromady, a učinili jsme velkorysé rozhodnutí: nonšalantně navštívíme nejbližší noční klub. Dali jsme si naservírovat vydatnou a chutnou krmi, vypili pár lahodných drinků, tiše konverzovali o nicotných věcech, byli jsme zkrátka dokonale nenápadní. Co ale čert nechtěl: Kolem osmé se strhla krvavá bitka mezi místními štamgasty, a co by dup, slyšíme z dálky houkat blížící se policejní sirénu. A zase jsme nastrčili do první linie naši milou židovinku. Běžela za panem barmanem, řekla mu, co jsme zač, že nestojíme o opletačky s policií, a chápavý barman hned souhlasil, že nás ukryje. Zamkl nás v útulném pokojíku za lokálem, kde jsme rádi vydrželi až do bílého dne. Než jsme pohostinný podnik v rovných osm opustili, posilnili jsme se ještě horkou polévkou, vyrovnali účet, panu vedoucímu podniku vřele poděkovali a důstojně odjeli najatým taxíkem na francouzské vyslanectví.

Šofér nás vysadil v uctivé vzdálenosti od hlavního vchodu, neboť budova vyslanectví byla střežena maďarskými vojáky. Šli jsme dovnitř po jednom v menších intervalech, aby to nevypadalo, že se chceme objektu zmocnit náhlým přepadem. Když jsme se octli vevnitř a vrata za námi zapadla, pocítili jsme divokou radost, že jsme, alespoň pro tu chvíli, zase svobodní lidé. Na vyslanectví pracovali Češi, kteří organizovali úkryt a transport našich lidí z Maďarska do Jugoslávie. Tady nás zase čekal důkladný výslech, bylo nebezpečí, že s námi mohou pronikat do svobodného světa němečtí špióni. Během prověrky jsem zažil něco otřesného. Vyslýchal mě bývalý čs. důstojník (jeho jméno neuvedu) a na jeho otázku, proč jsem utekl z Protektorátu, jsem řekl, že nenávidím Němce a chci proti nim bojovat. Namítl, že to nesouhlasí s tím, co jsem uvedl maďarským a slovenským vyšetřovatelům, totiž že chci v Jugoslávii pokračovat ve studiu. Vysvětloval jsem, že jsem tím kryl svůj skutečný úmysl, aby mě neposlali zpátky domů, ale jenom kroutil hlavou a nakonec mi řekl, že nemám vojenský výcvik a tím žádnou cenu pro zahraniční odboj, takže mě předají maďarské policii, aby mě vrátila do Protektorátu. Celý svět se mi zhroutil pod nohama, vyšel jsem z kanceláře jako opařený, posadil se do kouta čekárny a rozbrečel se. Řekl jsem kamarádům, jak jsme pochodil, ani necekli, báli se, aby nedopadli jako já. A pak jsem nemohl uvěřit vlastním uším, když mě najednou zavolali zpět a oznámili, že zůstanu v Maďarsku. (S oním oficírem jsem se setkal v Anglii v čs. armádě, poznal mě a měl aspoň tolik slušnosti, že se mi omluvil, proto neuvádím jeho jméno). Pozdě odpoledne jsem se rozloučil se svými třemi společníky. Židovskou dívenku jsem už nikdy nespatřil, doslechl jsem se, že se jí podařilo dostat do Izraele, ale její rodiče skončili v plynové komoře.

Odvezli mě autem do židovského ghetta, tam jsem se setkal s dalšími třemi uprchlíky z Čech, kteří také čekali na možnost dostat se do Jugoslávie. Byli jsme v poměrném bezpečí, ale v žalostném prostředí. Namačkaní v malé místnosti, až hrůza špinavé, s jedinou postelí, stolem a židlí, spoustou štěnic a vší, jídla jako šafránu. Měli jsme zákaz chodit ven, do města, to jsme ale běžně porušovali, ačkoli to bylo riskantní. Touha po čerstvém vzduchu a troše volnosti se nedala potlačit. Použil jsem adresy, kterou mi dal bankovní úředník z Bratislavy a vyměnil jsem pod rukou koruny za maďarské peníze. Byl jsem při své naivitě a nezkušenosti pořádně vzat na hůl. S jedním spolubydlícím jsem se vydal na návštěvu, kterou mi můj bratislavský známý zvlášť kladl na srdce. Otevřela nám elegantní dáma a já jí vyřídil pozdrav od jejího bratra z Bratislavy. Pozvala nás na příští den na čaj. Byl to báječný zážitek, cítit se zase jako člověk, s kterým se jedná jako s váženým hostem. bylo tam několik Maďarů, na nic se nás neptali, a my jsme o sobě nic nevyprávěli. Vrátili jsme se povzbuzeni do našeho "ghetta" v Královské ulici, v samém centru města. Později, ještě za války, jsem se doslechl, a po válce se to potvrdilo, že v ghettu nezůstal jediný Žid, všichni v roce 1944 skončili v plynu. Při té příležitosti se musím zmínit o dokumentu, podle něhož německý Wehrmacht chtěl vyměnit Židy za vojenský materiál, hlavně nákladní auta, ale Spojenci to odmítli a tak museli všichni Ti Židé zemřít.

Za dva až tři týdny nás navštívili lidé z francouzského vyslanectví a oznámili nám, že bude z Budapešti vypraveno osm mužů na jugoslávskou hranici. Štěstí se na mě usmálo, vybrali mě, a to z toho prostého důvodu, že jsem měl jako jediný z nás čtyř pořádný zimník. Byla ještě pořád velká zima a lidé, kteří se pohybovali venku bez svrchníku byli nápadní. Časně ráno mě odvezli na nádraží, dali mi jízdenku a seznámili mě s dvěma dalšími maníky, se kterými jsem měl jet. Nastoupili jsme do osobního vlaku a jeli kolem Balatonu na hranice, do Nagykaniszy. Varovali nás, abychom se s nikým nedávali do řeči a jeli odděleně. Ale sotva jsem se posadil, člověk vedle mě začal na mě mluvit. Já na něj vykoktal, že jako „nem tudom“, ale on se nedal odbýt a spustil německy, tak já zase „verstehe nicht“, a on k mému zděšení spustil ryzí slovenštinou. Nevěděl jsem samými rozpaky, co počít, pořád si přisedal blíž a blíž, až jsem zkrátka, když vlak zastavil, vyskočil z vagónu a znova nastoupil do posledního vozu.

Dojeli jsme do Velké Kanyže pozdě odpoledne a podle daných direktiv jsme vyslídili cestu z města ven, do nového úkrytu. Když jsme se tam dostali, bylo nás osm, takže jsme byli z našeho transportu všichni pohromadě. vyklopili jsme zbytek maďarských peněz a nechali si jenom malý obnos jugoslávských dinárů, které jsme obdrželi v Budapešti. Lidé, co nás skryli na předměstí, byli kameníci a my se u nich ani neohřáli. Už v deset hodin ten samý večer se první čtyři z naší party museli vyškrábat na otevřený náklaďák, lehli si mezi kameny, naložené na korbě a pečlivě se přikryli dehtovým papírem a odfrčeli. Těsně před jedenáctou přišla řada na nás, co jsme zbyli, a už jsme drncali maďarsko-jugoslávským pohraničím. Někdy si člověk ani nestačí uvědomit nebezpečí, které člověk podstupuje, když si myslí, že si tím zachrání život. Na tenhle svůj útěk přes maďarsko-jugoslávskou hranici jsem později často vzpomínal a teprve tehdy mi bylo jasné, co nám hrozilo: smyk auta na zledovatělé vozovce, nebo prudké zabrzdění a byl s námi se všemi amen, ty balvany na náklaďáku by nás rozdrtily. Už táhlo na půlnoc, když jsme dojeli k nějakému hřbitovu těsně na maďarsko-jugoslávské hranici. Řekli nám, kudy se máme dát a víc už se o nás nikdo nestaral. Sešli jsme do údolí, které se nám najednou zdálo plné světla, ale záhy jsme zjistili, že se tak lesknou bažiny, kterými jsme se začali brodit, po pás v bahně. Ztratili jsme orientaci a asi po dvou hodinách jsem zjistil podle hvězd, které se objevily v protrhaných oblacích, že se pohybujeme směrem k rakouské hranici. Rychle jsme udělali čelem vzad a vstoupili do rozvodněného potoka, který jsme chtě nechtě museli přeplavat, bylo to hrozně nebezpečné, chvílemi jsme polykali andělíčky, ale nakonec jsme vylezli z vody všichni čtyři jako hastrmani a mašírovali, pořádně osvěženi, vinicemi dolů na jih.

Bylo už hodně po čtvrté, když jsme došli do vesnice, kde na nás ze všech chalup zuřivě štěkali psi. Zabouchali jsme na dveře jedné z chalup a zeptali se, jestli jsme v Jugoslávii. Když člověk, který vyšel ven, řekl „da“, radostně jsme pelášili skrz ves ven do polí, abychom unikli pohraniční stráži, a zastavili jsme se, zchvácení, až v další obci, kde jsme se už cítili bezpečněji. Muselo to být už hezký kus od hraniční čáry. Později se nám objasnilo, proč jsme tak hladce pronikli do vnitrozemí. Bylo to díky tomu, že naše čtyři společníky, kteří šli asi hodinu před námi, Jugoslávci zadrželi a vyslýchali celou noc, takže na hranici nikdo nehlídal. Z toho mála peněz, jimiž jsme byli vybaveni, jsme si koupili jízdenky do Záhřeba. Teď už jsem se cítil málem jako v nebi - už jsem si byl jist, že jsem v bezpečí. Když jsme dojeli do Záhřeba, bylo k polednímu, najali jsme si taxi a řekli řidiči, aby nás odvezl na čs. konzulát. Mysleli jsme, že dosud funguje pod čs. exilovou vládou, takže jsme byli nemile překvapeni, když taxík zastavil před budovou, na které vlála vlajka s hákovým křížem. Tak jsme museli řidiči vysvětlit, tam že se nám nechce, aby nás rychle odvezl někam, kde je Sokol, jestli ví, co to je. Zdálo se, že věděl, a zavezl nás tam a my dostali ubytování i stravu, byla to radost, byla to nádhera, byli jsme šťastní, že jsme zase svobodní.

Byl jsem těžce nachlazen, ale hnalo mě to ven, do ulic, jenže nic naplat, bylo třeba dát nejdřív dopořádku zevnějšek, zbavit šaty vší, štěnic a zaschlého bláta. Byla s tím potíž, něco jako DDT nebylo k sehnání. taky jsme si museli vyprat košile a spodky, to už taková fuška nebyla, měl jsem ode všeho jen dva kusy a obojí na sobě, když je člověk na útěku, netahá s sebou kufry a neceséry. Měl jsem jediný pár ponožek a pouze dva kapesníky. Když jsem sušil prádlo, oblékl jsem si šaty na nahé tělo a držel se hezky v teple. Místní sokolové k nám byli velice laskaví, dali nám nafukovačky a na těch jsme spali v rohu velké tělocvičny, přikryl jsem se lehčí dekou a vlastním svrchníkem, který zatím uschnul. Ačkoli jsem byl těžce nachlazen, hřálo mě svědomí, že jsem na svobodě a že už mě nikdo nebude budit a při tom na mě mířit nabitou puškou. Dostali jsme vydatně najíst a příští den, ačkoli jsem se ještě dost cítil mizerně, jsem šel s kamarádem na menší procházku městem. Tuším, že to bylo příští noc, co nám náš hostitel opatři lístky do Bělehradu a my se posunuli na další štaci.

Varovali nás, abychom byli krajně opatrní, když nemáme žádné doklady, setkání s policií by mohlo být krajně nepříjemné a zdržet nás na naší pouti. Jen tak mimochodem: jezdili jsme ve vlaku, ovšem pokaždé v Evropě či Asii, ve dne nebo v noci, jenom ve třetí třídě, na tvrdých, dřevěných lavicích, ale i tak to byl pro nás vlastně luxus.

Když jsme brzy ráno dorazili do Bělehradu, vyhledali jsme pode daných instrukcí místo, kde se organizovala čs. zahraniční armáda. Bylo to hezky daleko od nádraží, trochu jsme bloudili, ale času bylo nazbyt, nakonec jsme šťastně dorazili. Po dalším nezbytném a zdlouhavém výslechu nám bylo přiděleno polní lůžko v prostorném sále, obdrželi jsme jakýsi průkaz totožnosti a dozvěděli se, že musíme pár dní počkat, než se sejde dostatečný počet lidí (kolem třiceti), pak že nás pošlou do Libanonu přes Řecko a Turecko, jinak že jsme volní, můžeme si chodit po městě jak se nám zlíbí. Ačkoliv jsme nedostali ani vindru, musím znova opakovat, jaký to byl báječný pocit, že jsme volní a že se můžeme svobodně pohybovat. Čas rychle ubíhal, počet utečenců každým dnem rostl, až dosáhl žádaného stavu a nastala naše další pouť. Zbylo mě trochu peněz, za které jsem si koupil ubohý kufřík, do něhož jsem uložil rezervní spodky, košili a kapesník a ještě malý notýsek, kterým jsem byl obdarován a do kterého jsem si začal psát denník - ten jsem mimochodem ztratil během francouzského tažení.

Nevím proč, ale cestovali jsme ustavičně v noci, taky z Bělehradu jsme vyjeli už za úplné tmy. Řekli nám, že na jedné zastávce před Skopje v Makedonii nás uvítá skupina Čechů, kteří tam tvoří malou kolonii a provozují pivovar. Přijeli jsme tam někdy mezi desátou a jedenáctou v noci a ti lidé na nás čekali a byli prostě báječní. Nakoupili pro nás spoustu dárků a jídla, jenže to bylo naneštěstí tak vydatné a kaloricky bohaté, že je moje zažívání po tak dlouhém půstu nemohlo patřičně zpracovat, takže jsem se druhý den cítil hanebně a trpěl vysilujícím zvracením a průjmem.

Příštího večera jsme dojeli do Soluně a já uviděl poprvé moře - bohužel jenom z vlaku, když jsme kolem něho jeli, nebyl jsem schopen vstát a jít ven, tak zoufale jsem se cítil. Bylo mi tak zle, že jsem myslel, že umřu, ale za nic na světě jsem se o tom nechtěl zmínit vedoucímu naší skupiny, protože jsem se bál, aby mě někde na cestě nevysadili. V naší situaci takový marod byl krajně na obtíž, ohrožoval hladký průběh transportu.

Bylo mi děsně zle celou noc, ale přece jen jsem se z posledních sil dovlekl na nástupiště a nasedl do vlaku, kde už byli všichni z naší skupiny. Projeli jsme severním Řeckem a pozdě večer jsme byli na Tureckých hranicích. Museli jsme dlouho čekat, než jsme mohli jet dál. Konečně jsme mohli nastoupit a pokračovat do Cařihradu. Málem jsem zapomněl na svoje potíže, když jsem uviděl Istanbul v jeho orientální spanilosti, připadal jsem si jako ve snu, když jsem časně zrána a pozdě večer slyšel volání muezinů z minaretů tohoto kouzelného města.Nezapomenutelná byla také celodenní projížďka lodí po Bosporu a Dardanelách, kterou nám špendýrovali před namáhavou cestou na Blízký východ. Předtím jsme ale prodělali nový výslech, vybavili nás novými papíry a nastoupili jsme na nekonečnou pouť z Istanbulu do Ankary, Aleppa, Damašku a přes mohutné pohoří do Bejrůtu. Teď teprve jsme pořádně pocítili, jak tvrdé jsou lavice 3. třídy. Krkolomná byla cesta z Damašku úzkokolejnou tratí skrz libanonské pohoří, vlak se škrábal neuvěřitelně strmým stoupáním na hřebeny hor, na nichž ležel sníh a panovala tuhá zima, a když jsme pak zase sjížděli dolů, teplota začala prudce stoupat a nám se zdálo, že jsme v tropech. Byl konec března a mě ty tři měsíce, co jsem opustil domov, připadaly jako celá věčnost. Ale kdybych tak byl tušil, co všechno mě ještě čeká...

Náklaďák nás dovezl do tábora cizinecké legie za Bejrútem. Tam jsme museli podepsat papír, kterým jsme se zavázali, že budeme sloužit buď ve francouzské nebo československé armádě po celou dobu války. Mimo povinné očkování s námi nic nepodnikali a těch několik dní v Bejrútu jsme mohli trávit jak jsme chtěli. Klobouk z Československa, který jsem teď nepotřeboval, jsem prodal v baru jednomu Arabovi, dal mi za něj pakatel, ale i to přišlo vhod. Tady v Bejrútu jsem si také poprvé zaplaval v moři, počasí bylo nádherné a život se zdál být tak lehký.

Za pár dní jsme se nalodili, skupinka třiceti mužů, na francouzskou loď, Compeigne se jmenovala, a odpluli jsme do Francie. Stavěli jsme v Haifě a Alexandrii, kde jsem z paluby obdivoval slavný Ark Royal v tamním přístavu. Středozemní moře bylo během naší plavby celkem klidné, ale ne zas tak, aby někteří z našeho manšaftu nedostali mořskou nemoc. Já jí naštěstí zůstal ušetřen a tak jsem baštil příděly jídla částečně za naše marody. Pluli jsme messinskou úžinou, Itálie v tu dobu ještě nebyla ve válce, kolem Etny, která, jak to vypadalo, byla zrovna aktivní. Ubytování na lodi bylo stěsnané, nouzové, ale celkem se to dalo vydržet. Připluli jsme do Marseilles v polovici dubna a po vylodění jsme mašírovali do hlavního stanu cizinecké legie...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.03.2004 📕10.660

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře