Mýtus zastavujícího účinku

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔07.03.2004 📕53.671

Úvod

Chováním střel v cíli a jejich působením na živý organismus se zabývá koncová respektive ranivá balistika. Pojmy jako ranivost či zastavující účinek jsou neustále diskutovány odborníky, pseudoodborníky i amatéry. Existují desítky vědeckých pojednání na toto téma, plných všelijakých vzorců a tabulek. Většinou si tyto traktáty odporují a posuzují tentýž problém z mnoha různých hledisek. Tak se na to podívejme.

Trocha historie – studie před II. světovou válkou

Skutečnosti, že různé palné zbraně mají různý účinek na cíl si lidé všimli poměrně dávno. Pokud jde o krátké palné zbraně, až s jejich větším rozšířením se začal tento problém více studovat a zkoumat. Oním větším rozšířením mám na mysli období Divokého západu, kde bylo použití krátkých palných zbraní velmi časté.

Pravděpodobně jako první se problémem různé účinnosti krátkých palných zbraní zabýval plukovník R. B. Marcy, odborník U. S. Army na palné zbraně. Ve své knize „Třicet let vojenského života na hranici“ (Thirty Years of Army Life in the Border) z roku 1866 nabízí srovnání perkusních revolverů Colt Navy a Colt Army ráží .36 a .44:
„Nepřemožitelné Coltovy revolvery velikostí Army a Navy sloužily v naší armádě po dlouhý čas, ale v žádném případě se důstojníci neshodovali v názorech při srovnávání jejich příznivých vlastností pro službu na hranici. Revolver Navy, který je lehký a snadno přenosný, je vhodnější pro nošení na opasku, ale přinejmenším pro mě je velice diskutabilní, zda tyto přednosti vyváží výhody odvozené od větší hmotnosti prachu a olova, které mohou být vypáleny z většího revolveru, a z toho vyplývající zvětšené průraznosti projektilu.“

Dále Marcy předkládá osobní zkušenost, podporující jeho názor. Skupina vojáků na koních, ozbrojených revolvery Navy ráže .36 (kromě jednoho, který měl čtyřiačtyřicítku), obklíčila dospělého grizzlyho:
„Přiblížili se k němu na několik kroků a vypálili  deset nebo dvanáct ran, z nichž většina zasáhla medvěda. On však pokračoval v útěku a nezdálo se, že by jej způsobené zranění zpomalila. Poté, co tito muži vystříleli své náboje, jiný muž vyzbrojený armádním revolverem pobídl svého koně ke zvířeti a vypálil dva výstřely, které srazily medvěda k zemi. Po stažení kůže a prozkoumání způsobených zranění bylo zjištěno, že žádná z kulek vypálených z malých revolverů, poté, co prošly silnou a tuhou kůží, nedokázala proniknout hlouběji než na palec do masa. Naopak ale dvě kulky z velkého revolveru zasáhly medvědovy životně důležité orgány a zabily ho. Tato zkouška byla pro moje rozhodování tou nejdůležitější při porovnání relativní účinnosti obou zbraní pro službu na hranici a rozhodl jsem se od těch dob nosit s sebou tu větší.“ 

Jak vidno, už tehdy se lidé zabývali problémy, které nás trápí ještě dnes. Větší zbraně jsou výkonnější, avšak jejich nošení je méně pohodlné a naopak. Zastavující účinek revolverů je také zmiňována anglickými novinami „Daily Telegraph“ z 22. 10. 1869 v článku o amerických pistolnících, kteří:

„… si stěžují na revolver. Je sice pravda, že zabíjí, ale ne okamžitě. Kulka z něj je příliš malá na to, aby paralyzovala tělo. Oběť zemře na  vnitřní krvácení, ale má ještě čas vystřelit ze své zbraně. Pak dochází v západních a jižních státech k takovým mimořádným soubojům, kde probíhá dlouhá palba, než konečně jeden ze zarputilých bojovníků podlehne.“   

Podobnost našich dnešních problémů z této oblasti se zkušenostmi tehdejších střelců osobně pokládám za nesmírně zajímavou. Pozoruhodné jsou také závěry, které zazněly v obou předchozích citacích. Marcy pokládal za důležitou vlastnost dostatečnou průbojnost a smrtící účinek spatřoval v destrukci vnitřních orgánů, zatímco pistolníci, tedy tvrdí praktici na slovo vzatí, uváděli, že smrt nastává v důsledku krvácení. Prosím zapamatujte si obě tyto informace. Uvidíte, že je ohromně interesantní si zkušenosti střelců z 19. století porovnat s výsledky nejmodernějších výzkumů, o nichž budeme hovořit později.   

K exaktnímu zkoumání účinků krátkých palných zbraní na lidský organismus poprvé došlo na přelomu 19.  a 20. století. Tehdy se USA angažovaly ve válkách na Kubě a na Filipínách. V těchto bojích se projevila malá účinnost tehdejších služebních revolverů ráže .38 Long Colt (tehdy byly revolvery základní zbraní amerického jezdectva). Zprávy z obou bojišť si byly dosti podobné.
Hlášení důstojníka jezdectva z bojů na Kubě: „Soudím, že služební revolver .38 má jednu dobrou vlastnost: jeho přesnost a dostřel jsou vyhovující. Nedostatky jsou:  1) Velký počet drobných součástek náchylných v průběhu dlouhé kampaně k poškození a těžko v polních podmínkách vyměnitelných. Porovnejte si to s tím, jak snadno lze rozebrat a složit Mauserovu desetirannou pistoli, s pevností a odolností jejích součástek. 2) Ráž je malá. Znovu a znovu jsem byl svědkem, kdy bylo třeba několika výstřelů do hlavy k zastavení koně, a to i v případech, kdy střelec byl velice blízko. Pistole pro kavalerii musí být v takové ráži a mít takový výkon, aby kůň nebo člověk byl zásahem vyřazen z boje. Při útoku na pistole nemá význam protivníka jenom zranit. Naším cílem je koně nebo muže, ale zejména koně, vyřadit z boje.“

V podobném duchu se nese hlášení z Filipín: „Moje četa byla napadena povstalci. Soustředěná palba ze služebních pušek zastavila jejich první nápor, ale pak z lesa asi 140 yardů napravo od nás vyběhla skupina šesti domorodců ozbrojených puškami s nasazeným bodákem. Pět z nich zastavila střelba z pušek, ale jejich vůdce, bez ohledu na zranění služební puškou, běžel stále dál směrem k nám. Použil jsem revolver a zasáhl jej ze vzdálenosti 10 yardů třemi ranami do hrudi. Útočník přesto doběhl k nám, zabil bajonetem voj. C.F. Bradyho, mě probodl slabiny a klesl na kolena. Pak jej zastřelil trubač svým Coltovým revolverem .45. Útočník měl dva zásahy služební puškou, jeden do stehna, druhý do paže  a tři moje zásahy revolverem .38 v hrudním koši. Soudím, že současný služební revolver .38 není dostatečně účinný při boji muže proti muži.“ 

Na základě těchto zkušeností byli pověřeni armádní odborníci major L.A. LaGarde a kapitán J.T. Thompson (budoucí konstruktér známého samopalu) provedením rozsáhlých testů. Jejich stěžejní část se skládala ze střelby do lidských mrtvol pověšených za krk. Jako měřítko byl vyhodnocován výkyv těl po zásahu, šlo tedy o obdobu balistického kyvadla. Výsledky testů jednoznačně upřednostnily pomalé těžké střely o hmotnosti nejméně 230 grs a ráži nejméně .45
Tyto zkoušky byly na dlouhou dobu posledními, protože pak následoval útlum způsobený dvěma světovými válkami. Dnes je ovšem toto téma opět velmi populární.  

Mýtus zastavujícího účinku

Dost jsem se o tento všeobecně  přeceňovaný problém zahalený legendami a  polopravdami zajímal a dospěl jsem k následujícímu závěru: Zastavující či ještě lépe řečeno porážecí účinek, ve smyslu poražení či odhození protivníka zásahem, NEEXISTUJE! Jste překvapeni? Já jsem byl také, ale mám pro toto tvrzení své důvody.

Začnu tím, čím jsem v podstatě toto svoje studium ukončil, totiž praktickými příklady. Do té doby jsem se stále potácel mezi vzorci na výpočet energie, rychlosti, hybnosti a já nevím čeho všeho ještě. Pak jsem si řekl: „Tak dost!“  a vydal jsem se cestou Applegatea a Marshalla (bude o nich řeč později). Začal jsem totiž studovat skutečné přestřelky a  snažil jsem se učinit nějaké závěry.

Nejvíce mne asi ovlivnily dokumentární záběry skutečných ozbrojených střetů. Nejprve jsem si všiml, že ve válečných dokumentech v podstatě nikde není vidět voják, skutečně při zásahu sražený k zemi nebo odhozený vzad. Drtivá většina jich naopak padá dopředu, tedy směrem odkud střela přiletěla. To většina odborníků vysvětluje tím, že svalstvo na přední části těla je poraněno o nějakou tu tisícinu vteřiny dříve, než střela pronikne i dozadu. Proto toto svalstvo také o chvilku dříve ochabne. Byl jsem skutečně překvapen, obzvláště, když jsem si uvědomil, jak obrovskou energií disponují  střely z vojenských pušek a kulometů. Konzultoval jsem tento problém se svým vysokoškolsky vzdělaným a technicky velmi nadaným přítelem, jenž je také střelec a tato problematika ho zajímá. Zastával názor, že vojenské celoplášťové střely s ostrým hrotem předávají  v cíli minimum energie a naopak si ji většinu ponechávají i po jeho opuštění. Znělo to logicky, než mne napadlo, že toto tvrzení platí u měkkých tkání, avšak je už přinejmenším sporné při prorážení kostí, kterých je v těle požehnaně a musela by to být velká náhoda, aby žádná z kostí nebyla zasažena. Při zásahu do kosti prostě střela část energie předat musí i když třeba jen malou, ale i kdyby to bylo jen 10%, pak tato hodnota odpovídá energiím střel z krátkých palných zbraní.

Další zajímavé informace jsem získal při sledování kabelové televize, kde na jednom kanálu běží autentické záběry z policejních akcí v USA, tedy i přestřelek. Ani zde jsem nezaznamenal žádný případ, kdy by byl zasažený člověk střelou  odhozen nebo poražen. Ze záběrů však nebylo většinou patrné, zda byl zasažený prostřelen nebo střela zůstala v těle. Stále ještě tedy mohla platit teorie, že střela prošla tělem, aniž by předala všechnu energii. Tato teorie ovšem vzala za své v okamžiku, kdy jsem spatřil řadu záběrů, na nichž byli zachyceni policisté zasažení v průběhu střetu do neprůstřelné vesty. I přes naprosto evidentní zásahy do hrudních plátů vest, nebyl žádný z policistů sražen k zemi nebo nějak odhozen. Naopak sami pokračovali v palbě a zneškodnili útočníka. Přitom se v rukou zločinců jednalo o skutečně účinné zbraně (viděl jsem např. Glocky a Berrety 92, tedy minimálně šlo o ráži 9 mm Luger). Dopadová energie střel z těchto zbraní se zblízka pohybuje kolem 500 J (platí např. pro ráže 9 mm Luger, .45 ACP a .40 S&W) a protože při zásahu do vesty se střela zcela zastaví, předá cíli energii všechnu. Přesto to zjevně na poražení člověka nestačí.

Příklady z praxe

Opět využiji své okouzlení Divokým západem, ale abych odrazil obvinění z nemístného romantismu, musím hned v úvodu vysvětlit proč. Tedy v období tzv. Divokého západu došlo ke značnému rozšíření krátkých palných zbraní a jejich bojového použití. Tehdejší žurnalistika nebo soudní administrativa nám zanechaly z té doby mnoho více či méně přesných a nesmírně zajímavých zpráv o různých ozbrojených střetech, z nichž je možno učinit si obrázek o účinnosti tehdejších zbraní.
Abych předešel možným spekulacím o výkonnosti tehdejších krátkých zbraní,  dovolím si jen krátké uvedení do problému. Nejběžnější ráží té doby byl náboj .45 Long Colt, dále následovaly ráže .44-40 (údaje v tabulce se vztahují k pušce Winchester. Při použití v revolverech byly výkony náboje vzhledem ke kratší hlavni pochopitelně nižší, bohužel se mi nepodařilo tyto údaje sehnat), .44 Russian, plus řada perkusních zbraní v rážích .31, .36 a .44. Viz následující tabulka.

Ráže
Hmotnost střely
Počáteční rychlost
Počáteční energie
TKO
.45 Long Colt
16,5 g (255 gr)
247 ms-1
501 J
13,2
.44-40 Winchester
13 g (200 gr)
365 ms-1
862 J
15,0
.44 Russian
15,9 g (246 gr)
235 ms-1
440 J
11,9
.38 Long Colt
9,6 g (148 gr)
233 ms-1
261 J
6,1

U perkusních revolverů té doby je dosti obtížné stanovit nějaké konkrétní hodnoty, protože dávky prachu byly různě velké, prach měl značné výkyvy v kvalitě, používaly se střely různých hmotností atd. Lze však prohlásit, že zbraně v rážích .31 odpovídaly svým výkonem dnešním zbraním ráže 7,65 Br., zbraně ráže .36 jsou jako dnešní osmatřicítky a revolvery .44 odpovídají tehdejším nábojům ráží .44 Kupříkladu Colt Walker ráže .44 s devítipalcovou hlavní, vypálil 140-ti gránovou sférickou střelu při nabití 40 gránů černého prachu rychlostí 366 ms-1 a s energií 605 J. Ostatní perkusní revolvery ráže .44 měly podobné výkony. Např. Colt Dragoon a Colt Army M 1860 používaly tutéž střelu s 40 gr dávkou prachu, ale jejich hlavně byly o 1, 5 resp. 1 palec kratší, takže výkon střely musel být o něco nižší.

Jak vidno, tehdejší zbraně měly přibližně stejné výkony jako dnes, navíc používaly těžké a výhradně bezplášťové střely, tedy vesměs šlo o munici, která byla dlouho považována za ideální. Podívejme se tedy, jak se ve skutečnosti osvědčila.

Příklad 1: Ve vlaku v Pensacole na Floridě 23. 8. 1877 Texas Rangers zatýkali proslulého desperáta Johna Wesleye Hardina, který dosud zastřelil na 40 lidí. Hardin chtěl z pod kabátu tasit svoji pistoli, ta se mu ale zachytila ve šlích. Pistoli se však podařilo vytáhnout jeho devatenáctiletému komplici Jamesi Mannovi, který sestřelil z hlavy klobouk jednomu z Rangerů. Ten mu ihned vpálil kulku do hrudi. Chlapec vyskočil z vlaku, pár kroků se ještě potácel po nástupišti, načež upadl a zemřel.  Hardin byl po krátké potyčce odzbrojen a zatčen.

Příklad 2: Slavný abilenský šerif Thomas Smith zahynul roku 1870 v okamžiku, kdy podcenil svého soupeře. Když zatýkal podezřelého z vraždy, tento muž jménem McConnel pohotově tasil svoji pistoli a prostřelil šerifovi pravou plíci. Ten však palbu opětoval a dokonce se začal s McConnelem prát. Vtom přiběhl McConnelův přítel Moses Miles, který šerifa zabil sekerou.

Příklad 3: Denverský list „Daily News“ z 23. 10. 1898 popisuje, jak spor o ženu mezi Clayem Wilsonem a Jimem Moonem vyvrcholil tím, že Wilson vytáhl z kapsy „uříznutý kolt“, tedy revolver velké ráže se zkrácenou hlavní, a namířil jej na Moona: „Vystřelil  dvakrát, než na něj Moon skočil, a obě kulky prošly srdcem. Moon bojoval o revolver s tou zvláštní silou, která je vysvětlitelná u jelena, který skáče ještě stovky yardů po smrtelném zásahu, ale neobvyklá u člověka. Wilson vystřelil potřetí a kulka znovu prošla tělem, ale Moon nepřestal bojovat, dokud mu čtvrtá kulka nezlomila vaz.“     

Příklad 4: V divoké přestřelce u O. K. Corral, vystřelil Wyatt Earp na rančera Franka McLauryho revolverem ráže .44 American. Frank byl zasažen do břicha, podařilo se mu ještě vytáhnout revolver a vystřelit, ale potom už šel k zemi. Frank McLaury se po chvíli vzpamatoval,  nějakým zázrakem se vyškrábal na nohy a vystřelil na Doca Hollidaye, kterého  zranil na boku.  Vzápětí byl zabit kulkou, která ho zasáhla do hlavy.
V témže boji inkasoval Thomas McLaury zásah z brokovnice do trupu, ale také nebyl sražen k zemi, nýbrž se odpotácel až na roh ulice, kde se teprve zhroutil.
Třetím zastřeleným v této přestřelce byl Billy Clanton. Toho zasypal palbou Morgan Earp. Prostřelil mu nejdříve zápěstí a potom hruď. Billy nepadl, ale snažil se střílet z revolveru levou rukou. Posledním nábojem se mu podařilo zasáhnout Morgana do ramene a srazil ho k zemi. Pak byl sám zasažen Virgilem Earpem a odletěl dozadu a zhroutil se opřený zády o stěnu domu. Billy pak utrpěl ještě několik dalších zásahů do trupu. Napůl v bezvědomí však stále naprázdno cvakal svým revolverem, dokud nezemřel.

Příklad 5:  Pozoruhodný je průběh souboje, který se odehrál mezi Levi Richardsonem a Frankem Lovingem v saloonu Long Branch v Dodge City 5. srpna 1879. Byl podrobně popsán v listu Ford County Globe ze dne 8. srpna: „Ani jeden z nich neukázal touhu druhému uniknout a nelze říci, jak dlouho by boj trval, kdyby Richardson nebyl prošpikován kulkami a Lovingův revolver se nevyprázdnil. Richardson byl střelen do prsou, skrze bok a skrze pravou ruku. Zdá se zvláštní, že Loving nebyl zasažen kromě lehkého škrábnutí na ruce, protože oba muži byli tak blízko sebe, že se jejich pistole skoro dotýkaly. Padlo jedenáct ran, šest vystřelil Loving a pět Richardson. Ten žil jen několik chvil po střelbě.“
Svědkové dále uvedli, že „Richardson upadl na kulečníkový stůl. Potom,  co upadl, už Richardson nestřílel. Upadl na ruce a na kolena“, a že zbraň, kterou Loving Richardsona zastřelil, byl Remington ráže .44.

Příklad 6: Také spor mezi Williamem P. Raynorem a Robertem Rennickem, k němuž došlo v noci ze 14. na 15. 4. 1885 v El Pasu, skončil soubojem. Raynor začal střílet na Rennicka, který chladnokrevně poklekl na koleno a zamířil oběma rukama, načež střelil Raynora do ramene a do břicha. Raynor však pokračoval v palbě, dokud nevyprázdnil všechny komory svého revolveru, přičemž jeho střely zničily kulečníkový stůl. Pak se odvrátil a vypotácel se na ulici, kde se vyškrábal do okolo jedoucí drožky, v níž se zhroutil na sedadlo. Zemřel o několik dní později. 

Průběh ozbrojených střetů z naší doby se nijak výrazně neliší, konečně posuďte sami.

Příklad 7: V roce 1989 došlo ke střetu osmi agentů FBI a dvou ozbrojených zločinců v Miami na Floridě. Jednalo se o veterány vietnamské války Williama Platta a Michaela Matixe.  Platt byl ozbrojen automatickou puškou Ruger Mini M 14 ráže .223 Remington (5,56 NATO). Platt zranil touto zbraní tři agenty FBI, než byl sám do paže zasažen expanzní střelou ráže 9 mm Luger typu Silvertip a třebaže střela pronikla bicepsem, nedokázala už vniknout do hrudníku. Platt zůstal navzdory ošklivému zranění bojeschopný, usmrtil další dva agenty FBI, ale sám byl znovu zraněn do nohy další expanzní  střelou ráže 9 mm Luger Silvertip. Potom spolu se svým komplicem  naskočili do automobilu, avšak dříve než mohli odjet, inkasoval jejich vůz čtyři zásahy z brokovnice. Oba byli těžce zraněni, dezorientovaný Platt vystoupil a napadl revolverem agenta  Mirellese, který palbu opětoval svým revolverem ráže .357 Magnum. Mirrelles zasáhl Platta třikrát a Matixe dvakrát, opět šlo o expanzní střely Silvertip. Platt ani teď nepadl, pokračoval v palbě a když vystřílel všechny náboje, několikrát stiskl spoušť svého S&W naprázdno a potom se potácel zpět  k autu, nejspíš pro pušku. Mireless však ani posledním nábojem neminul a prostřelil mu zezadu hlavu. Platt byl mrtev okamžitě, Matix zemřel o chvíli později. Pět agentů FBI během boje vystřílelo 50 nábojů, přičemž Platt utrpěl dvanáct zranění a Matix šest. Pozdější pitva neprokázala v jejich krvi přítomnost žádných omamných látek

Příklad 8: Jeden americký voják byl v doprovodu své ženy na parkovišti obstoupen třemi mladíky, kteří chtěli jeho peněženku. Po odmítnutí jeden vytáhl nůž. Voják okamžitě tasil armádní pětačtyřicítku a vpálil mu dvě kulky do hrudi. Pak se ihned otočil ke zbývajícím dvěma. Když za sebou uslyšel zoufalý výkřik své ženy, ihned se znovu obrátil a ke své hrůze spatřil jak se drží za břicho, z něhož jí trčela rukojeť nože. Vedle ni stál onen postřelený mladík, který ji právě bodl. Voják neváhal, vpálil mu do hrudníku další dvě střely a zachytil svoji padající ženu. Zatímco jí poskytoval první pomoc, mladíci z místa incidentu utekli. Voják ihned odvezl manželku do nemocnice, kde jí včasná operace zachránila život. Když voják odcházel z nemocnice, potkal onoho postřeleného šestnáctiletého útočníka, který byl se čtyřmi kulkami ráže .45 ACP v hrudi i nyní, několik hodin po střetu, stále mobilní a právě se přicházel nechat ošetřit.

Příklad 9: Více než metrákový 35letý Larry Thompson, zkombinoval metamfetamin a alkohol, načež napadl nožem svou bývalou manželku. Ta na něj ze vzdálenosti kolem tří metrů vyprázdnila zásobník své pistole Browning HP 35.  Z 15 nábojů 9mm Luger Larryho zasáhla dvanáctkrát . Náboje měly expanzivní střely Hornady o hmotnosti 124 grainů (8,03g). Larry pořád stál, upřeně se na ni díval a mával obrovským nožem v pravici. Teprve po několika předlouhých vteřinách se začal postupně sesouvat k zemi. Dalších několik sekund klečel, až konečně svaly povolily a Larry Thompson byl definitivně mrtev. Jedenáct střel zasáhlo trup, přičemž pitvou se zjistilo, že každá z těchto střel poškodila důležité orgány jeho těla a způsobila mu těžké nebo dokonce smrtelné zranění. Šest střel způsobilo úplný průstřel a pět zůstalo těle. Dvanáctá střela trefila Larryho nad levé oko, v týlní oblasti měl výstupní otvor průměr 5 cm.

Příklad 10: Jeden americký školák byl svými spolužáky často šikanován. Jednoho dne už tuto šikanu neunesl a otci doma odcizil revolver ráže .44 Magnum. Když byl opět konfrontován svými šikanujícími spolužáky, zbraň vytáhl a jednoho z nich střelil do hrudi. Zraněný mladík spolu s ostatními utekl, poté si mobilním telefonem zavolal sanitku a počkal na ni u silnice sedíce na obrubníku. Když sanitka přijela, vstal a vyšel jí vstříc.

Myslím, řada těchto případů dokládá,  proč jsem se odhodlal  k onomu odvážnému tvrzeni o neexistenci porážecího účinku. Nejvíce průkazný je asi příklad č. 9 a těch 11 zásahů do trupu Larry Thompsona.  Pět z oněch 11 střel tedy předalo všechnu energii (tedy celkem nějakých 2500 J  - v takovém případě se energie sčítá. Je to stejné, jako když do vás někdo vrazí ramenem, zavrávoráte a než opět naberete rovnováhu, vrazí do vás zase a to vás definitivně srazí k zemi), šest dalších podstatnou část své energie a přesto nebyl Thompson sražen k zemi. Je možno namítnout, že byl zcela pod vlivem alkoholu a léků (což byl), ale to pouze snižuje práh bolesti a způsob vnímání zranění - nemůže ale popřít fyzikální zákony. Zásah člověka prostě neporazí, padne v důsledku šoku nebo ztráty krve, svalového záškubu atd., ale není sražen k zemi. Zbývá tedy, abychom si vysvětlili, jak tedy vlastně střela v těle působí.

Účinky střelby 

Zásah lidského těla střelou může způsobit jeden nebo více možných následků :

1.  traumatický šok
2.  mechanické poškození organismu
3.  následná nebo vedlejší poškození organismu

Ad. 1  Traumatický šok

Traumatický šok bývá některými autory pokládán za  vedlejší produkt mechanického zranění a to produkt nepříliš důležitý. Často bývá v publikacích zabývajících se účinky střelby podceňován a  uváděn až na posledním místě. V tomto s nimi nesouhlasím, neboť se domnívám, že šokový účinek střely je jednou z jejích nejdůležitějších schopností. Proto ho také uvádím na místě prvním, i když poněkud nelogicky, neboť k jeho vyvolání je nezbytné mechanické poškození. Dalším důvodem je, že v souvislosti s traumatickým šokem vysvětluji také pojem hydrodynamický tlak, o němž je pak také řeč v části o mechanickém poškození.

Jakkoliv je však traumatický šok pokládán  za účinný z hlediska rychlého vyřazení protivníka,  je třeba na druhou stranu zdůraznit, že jeho vyvolání je velmi nespolehlivé a u krátkých palných zbraní se objevuje poměrně řídce.

Traumatický šok je zraněním vyvolaný stav prudké deprese všech životních pochodů v lidském organismu, který vzniká z prudkého podráždění nervové soustavy. Může být vyvolán mechanickým i psychickým úrazem a dalšími činiteli. K jeho vzniku přispívá únava, ztráta krve, vyčerpání, pocit bolesti, pocit strachu atd.     

Hlavním zdrojem prudkého podráždění nervové soustavy je rázové (vlnové, pulsující) šíření hydrodynamického pulsu při průchodu střely tkáněmi. Silné stlačování nervů a nervových kmenů se nervovou cestou přenáší do mozku, kde působí podráždění  vedoucí prakticky k okamžité bezvládnosti. Vlivem podráždění centrální nervové soustavy je mimo jiné vyřazeno z činnosti centrum rovnováhy.

Obdobných účinků je dosaženo, jsou-li dostatečně výkonnou střelou zasaženy kosti spojené s páteří (obratle, pánevní kost, hrudní kost). Dochází k tzv. otřesu skeletu (kostry) a z toho plynoucího otřesu centrální nervové soustavy, podobnému otřesu mozku při úderu do plochých kostí lebky.

Hydrodynamický puls je efekt, který vzniká při pronikání střely tkáněmi. Dochází při něm k urychlování okolních tkání teoreticky všemi směry, ale ve skutečnosti nerovnoměrně vlivem nehomogenního složení organismu. Vznikající tlak při pronikání střely se vyrovnává deformacemi okolních tkání. Vlivem hydrodynamického tlaku se tak v okolí dráhy střely vytváří dočasná dutina, která v důsledku pružnosti tkání prodělá několik kmitů. U zvlášť výkonných střel může mít dočasná dutina až 27× větší objem než konečná dutina trvalá. Pulsace dočasné dutiny trvá obvykle asi 2 × 10 - 7 sekundy  a v tomto časovém úseku dojde k 7 - 11 stahům.

Hlavním projevem traumatického šoku jsou poruchy krevního oběhu - výrazný pokles krevního tlaku, překrvení a otok jater, kyslíkový hlad mozku - s následnými poruchami okysličovacích procesů. V těžších případech šoku nastává smrt na základě nezvratných změn v buňkách ústřední nervové soustavy vlivem kyslíkového hladovění.       

Vnějšími příznaky šoku jsou zejména pokles tělesné teploty, slabý, nepravidelný a rychlý tep, snížení nervových reflexů a okamžitá ochablost svalstva, podstatně snižující a často úplně znemožňující jakékoliv jednání; to vše při zachování vědomí, ale velmi slabých reakcích. Bezvědomí nastává většinou až později.

U dostatečně výkonných střel nastává traumatický šok při zásahu do kterékoliv části těla. Jedná se však o velmi individuální jev: závisí nejen na účinnosti střely, ale i na individuálních fyzických vlastnostech člověka, na jeho vitalitě, psychické konstituci a na okamžitém psychickém stavu.

Ad. 2   Mechanické poškození organismu

Mechanické poškození (zranění) zasažených a okolních částí lidského organismu vyplývá z mechanického působení jednotlivých možných účinků střely.

Střela v zásadě může v organismu působit několika způsoby, a může tedy v těle způsobit několik možných účinků. Jsou to :
A. průbojný účinek
B. tříštivý a trhavý účinek
C. střepinový účinek a účinek sekundárních střel

Ad. A) Průbojný účinek

Průbojnost střely je obecně dána její schopností proniknout do určité hloubky v překážce.

Schopnost střely pronikat překážkou je dána její schopností vykonat práci, tedy energií, kterou má při dopadu na cíl. Protože energie je dána hmotností a dopadovou rychlostí střely , bude mít větší průbojnost střela s větší rychlostí a větší hmotností.

Průbojný účinek lze také zvýšit různými konstrukčními úpravami střely, např. použitím kompaktního jádra střely nebo tvrdšího pláště, ztěžujícího deformaci, popř. snižujícího tření při pronikání materiálem apod.

Průbojnost je také dána odporem prostředí překážky, který kromě vlastního materiálu překážky závisí především na ploše příčného průřezu střely. Proto byl při posuzování průbojných schopností střely zaveden pojem průřezového zatížení, který je definován jako poměr hmotnosti střely a plochy jejího příčného průřezu. Z toho vyplývá, že při stejné dopadové rychlosti a stejné hmotnosti bude mít větší průbojnost střela s větším průřezovým zatížením, tedy střela menší ráže.

Podstata ranivého účinku při průbojném působení střely spočívá v tom, že jsou při něm nevratně poškozeny nebo zničeny ty (a jenom ty) části organismu, které leží přímo v dráze střely nebo s ní bezprostředně souvisejí. Z této skutečnosti vyplývá, že měřítkem ranivosti při průbojném účinku nemůže být jen hloubka vniku střely, ale že neméně důležitá je plocha průřezu střelného kanálu.

Ad. B) Tříštivý a trhavý účinek

Jestliže síla působící v souvislosti  s hydrodynamickým tlakem na okolní tkáně popř. orgány dosáhne určité meze - meze pevnosti tkáně - dochází v nich k nevratným změnám. Počnou se trhat nebo drtit a v této souvislosti se hovoří o trhavém (při zásahu měkké tkáně) nebo tříštivém (při zásahu do kosti) účinku.Trhavý a tříštivý účinek se zvlášť výrazně projevuje v tkáních bohatých na tekutiny (mozek a srdce) nebo v dlouhých kostech. Zde při zásahu dochází k rozptýlení poměrně velkého množství úlomků i v relativně vzdáleném okolí. Rentgenovému snímku takovéhoto druhu zranění se slangově říká „sněhová bouře“.

Dříve se soudilo, že k rozvinutí trhavého a tříštivého efektu je zapotřebí dopadové rychlosti střely větší než 600 m/s nebo energii nejméně několik tisíc joulů, a že tedy přichází v úvahu jen u puškových střel.

Jenže ve skutečnosti  hranice pro vznik tříštivého a trhavého účinku závisí pouze na odporu, který klade střele prostředí, a na deformačních schopnostech prostředí. Odpor prostředí pak nezávisí jen na rychlosti a energii střely, ale na celé řadě proměnlivých faktorů, mezi něž patří zejména ráže, hmotnost, stabilita a deformační schopnost střely.

Proto není zcela vyloučeno, aby se trhavý a tříštivý účinek objevil i u pistolových a revolverových nábojů. U výkonnějších střel se většinou vznik trhavého a tříštivého účinku požaduje a očekává.

Ad. C) Střepinový účinek a účinek sekundárních střel

Střepinový účinek (v případě destrukce střely) a účinek sekundárních střel (části organismu, kterým střela udělí dostatečnou pohybovou energii a které dále působí rovněž jako střely) se u střel z krátkých zbraní projevuje málokdy, takže nepatří mezi hlavní složky ranivého účinku.

Střepinový efekt vzniká rozpadem střely na segmenty. K tomu může dojít nejčastěji nárazem střely na kovové části oblečení (zipy, cvočky, knoflíky, přezky apod.), ale ani nárazem na tkáň  nebo na kost nemusí být stoprocentně zajištěno zachování celistvosti střely a to ani v hloubi organismu. Všechny úlomky střely se pak pohybují po vlastní dráze a působí tak vlastně jako další střely.  Názory na přínos takovéhoto úrazového děje se liší, ale obecně lze říci, že u krátkých palných zbraní se rozpad střely považuje za nežádoucí. Na rozdíl od střepinového účinku třeba granátů, kde je poměrně velkým a těžkým střepinám udělena výbušnou složí značná rychlost, pohybující se řádově v tisících metrů za sekundu, jsou fragmenty střely příliš lehké a malé, než aby se mohly účinně podílet na vyřazení protivníka.

Pokud jde o sekundární účinek, jsou sice popsány případy, kdy došlo k usmrcení osoby úlomkem lebky vedle stojícího zasaženého jedince. To už se však opravdu jedná o velmi výkonné puškové střelivo, kde se rychlost střely pohybuje kolem 1000 ms-1. U pomalejších střel z krátkých palných zbraní zpravidla střela v kosti vyráží pouze otvor. 

Ad. 3 Následná nebo vedlejší poškození organismu

Každá střela, která zasáhne člověka, aniž by přímo narušila funkci životně důležitých orgánů, může mít ještě časově více nebo méně vzdálený účinek, v jehož důsledku může dojít k vážné poruše zdraví nebo i ke smrti. Dochází k sepsi, zánětům, k tukové a jiné embolii, eventuálně i k nádorovým změnám apod.

Praktické poznatky ukazují, že záleží především na tom, do jaké míry a v jaké lokalizaci byl orgán poškozen, přičemž někdy prostý průstřel mozku k usmrcení nestačí. Jindy však může zásah vést k okamžité smrti, ačkoliv nebyl zasažen žádný životně důležitý orgán.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔07.03.2004 📕53.671

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře