První světová válka – díl 3: Začátek války, válečné plány (červenec - srpen 1914)

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔16.02.2004 📕45.528

Seriál

  1. První světová válka – díl 1: Vznik aliancí (1870-1907)
  2. První světová válka – díl 2: Cesta do války (1907 - červenec 1914)
  3. První světová válka – díl 3: Začátek války, válečné plány (červenec - srpen 1914)
  4. První světová válka – díl 4: Velké manévry (srpen - prosinec 1914)
  5. První světová válka – díl 5: Zatvrzení (1915)
  6. První světová válka – díl 6
  7. První světová válka - díl 7
  8. První světová válka – díl 8

Podobné články

Další články autora

Vídeň
28. července 1914
To, že královská srbská vláda neodpověděla uspokojivým způsobem na nótu z 23. července 1914, předloženou rakousko-uherským vyslancem v Bělehradě, přimělo Císařskou a Královskou vládu, aby se o svá práva a zájmy postarala sama a za tímto účelem sáhla po zbraních.
Rakousko-Uhersko se proto od nynějška nachází ve válečném stavu se Srbskem.
Hrabě Berchtold

Rakouské vyhlášení války Srbsku 28. července uvedlo do chodu mechanismus, v němž se měly během několika dní zúročit všechny svazky a vztahy na kontinentě, aby vyvrcholily největším konfliktem, jaký lidstvo do té doby poznalo. 29. července rakouské dělostřelectvo začalo bombardovat srbské hlavní město – Bělehrad. Reakce Ruska byla nevyhnutelná – 29. července jsou připraveny rozkazy k částečné mobilizaci (pouze na hranici s Rakouskem), následně po protestech velitelů, že částečná mobilizace je technicky neproveditelná, je rozhodnuto o všeobecné mobilizaci. Právě na příkladu těžkopádné ruské armády je dobře vidět zásadní prvek koncepce kontinentálních armád, který sdílely všechny evropské státy. Základní vlastností mohutné občanské armády (na rozdíl od profesionálních armád používaných v minulosti nebo třeba soudobého námořnictva, které profesionální zůstávalo) byla kromě oné mohutnosti nutně také nepružnost, která se výrazně projevovala právě v samotném procesu mobilizace. Než mohla být tak rozsáhlá vojenská mašinérie uvedena do chodu, uteklo ve všech řekách od Seiny až po Dněpr příliš mnoho vody. A v důsledku toho se vojenské kruhy všech zemí obávaly nemobilizovat, neboť v případě, že by nepřítel získal náskok (a Rakousko už částečnou mobilizaci přece provedlo), mohlo to mít pro opozdilce, kteří by nestačili včas odvést a rozvinout svá vojska, osudové následky.

30. července pozdě večer car Mikuláš II. ke zděšení svého velitelského sboru opět rozhodl provést pouze částečnou mobilizaci, částečně v reakci na německé upozornění připomínající, že pokud Rusko mobilizuje, Německo tak učiní též a vypukne válka. Na tomto místě je vhodné připomenout, že ruský car si v žádném případě svou zemi do celoevropského konfliktu zatáhnout nepřál, německý císař pokračoval ve své nejistotě, když odmítl okamžitou mobilizaci Německa, Francouzi se dokonce z obavy před vyprovokováním konfliktu stáhli 10 km od německých hranic (!), Itálie už podepsala s Francií tajnou dohodu že do války po boku Centrálních mocností nevstoupí a následujícího dne vyhlásila neutralitu, dokonce rakouský císař František Josef se k vyhlášení rakouské mobilizace dal přemlouvat. Přesto však už nebylo ani v silách panovníků proces zastavit. Mikuláš II. se nakonec nechal přesvědčit, že všeobecná mobilizace je nevyhnutelná, a „bledý a naplněn úzkostí“ ji podepsal. Následujícího dne byla veřejně vyvěšena.

V reakci na to je 31. července vydán rozkaz k všeobecné mobilizaci v Rakousko-Uhersku a vyhlášen stav válečného ohrožení v Německu. Německo ještě podniká poslední diplomatické kroky – Rakousko ujišťuje o své podpoře, radí mu aby ústupky Itálii přimělo k dodržení svých závazků, snaží se přesvědčit Británii, že pokud zůstane neutrální, nezabere žádnou část francouzského území (což nemělo platit o koloniích), vznáší požadavek na francouzskou neutralitu v případné (ve skutečnosti již jisté) válce mezi Německem a Ruskem, a konečně požaduje po Rusku do dvanácti hodin zastavit veškerá válečná opatření „proti Rakousku a nám“. Poté co od Ruska nedostalo odpověď, nařizuje Německo všeobecnou mobilizaci. Téhož dne mobilizuje Francie. Večer se Německo rozhoduje vyhlásit válku Rusku, učiní tak následujícího dne. Jako dokreslení absurdnosti situace poslouží události ohledně německé žádosti o neutralitu Francie.

1. srpna žádal německý vyslanec odpověď, a bylo mu řečeno, že Francie se bude chovat podle vlastních zájmů. Kdyby však náhodou přijala, měl za úkol vznést nesplnitelný požadavek, aby Francie předala pevnosti Verdun a Toul jako zástavu. Během následujících dvou dní se císař Vilém pokusil naposledy aspoň zmírnit vývoj, když přistoupil na britský návrh, aby se Německo a Francie zdržely nepřátelských akcí dokud je aspoň minimální naděje na dohodu mezi Rakouskem a Ruskem. Počítal s tím, že kdyby Němci nezaútočili na Francii, zajistili by si tím neutralitu Velké Británie, která by zpětně garantovala neutralitu Francie a Německo by všechny své síly mohlo vrhnout na východní frontu. Návrh byl však německými vojenskými představiteli smeten ze stolu. Proč se tedy Německo aspoň trochu nepokoušelo udržet Francii mimo a soustředit tím pádem veškeré své síly proti Rusku, přestože císař Vilém se na poslední chvíli přiklonil právě k této variantě? Protože (už dlouho promyšlené) německé válečné plány byly vytvořeny pro válku na obou frontách, a válka jen na jedné z nich by je mohla narušit! Tak pravil náčelník německého generálního štábu A. Moltke.

Plán běžel i přes nesouhlas císaře, kterého Moltke prostě ignoroval. 1. srpna večer Německo obsadilo železniční tratě v neutrálním Lucembursku, které potřebovalo ke vpádu na sever, do Belgie. 2. srpna neutrální Belgii doručilo dlouho připravenou nótu požadující volný průchod svých vojsk (24hodinové ultimátum) a zároveň obsadilo Lucembursko. Následujícího dne belgický král Albert I. odmítá. 3. srpna tedy Německo vyhlašuje válku Francii na základě zcela smyšleného zdůvodnění, že francouzský letec shazoval bomby na německou železnici (německé hlídky už na konci července opakovaně překročily hranice, avšak na stažené Francouze nemohly narazit) a ráno 4. srpna napadá Belgii. Toho využívá Velká Británie jako poslední kapky v poháru trpělivosti svého obyvatelstva (v britské vládě panovaly obavy, zda britští občané budou ochotni přijít Francii na pomoc). Následuje nóta Velké Británie požadující německé stažení z Belgie, po jejímž vypršení ve 23.00 hodin vyhlašuje Velká Británie Německu válku. 6. srpna konečně vyhlašuje Rakousko-Uhersko válku Rusku a karty jsou rozdány. Velká Británie a Francie pak vyhlásily Rakousku válku 12. srpna.

S vývojem na německé straně těsně před vypuknutím války souvisí německé válečné plány. Přesněji řečeno jeden základní plán, vypracovaný tehdejším náčelníkem generálního štábu, A. Von Schlieffenem. Schlieffenův plán vznikl už roku 1905 a vycházel z objektivních předpokladů, které se až neuvěřitelně přesně o devět let později splnily. Počítal s válkou na dvou frontách, na východní proti Rusku a na západní proti Francii, přičemž zde předpokládal účast 100 000 britských vojáků operujících ve spojení s Francouzi (Britové jich nakonec vyslali o 60 000 víc). Vycházel z faktu, že spojené německo-rakouské síly budou mít početní nevýhodu oproti francouzským a ruským, a snažil se tedy využít jednak své centrální polohy, jejímž důsledkem bylo nutné rozdělení sil protivníka, a jednak předpokladu, že ruská mobilizace bude trvat pravděpodobně mnohem déle než tomu bude u ostatních států – počítal se šesti týdny. Nabízelo se využít toho a napadnout Rusko dříve, než bude schopno rozvinout své síly k obraně, nicméně historické zkušenosti (hlavně Napoleonovy) hovořily proti postupu do nekonečné ruské země.

Von Schlieffen tedy vytvořil plán, jak během těchto 40 dní porazit Francii a poté vrhnout všechny své síly na východ. Ze svých 59 divizí, které vyčlenil pro západní frontu (zatímco ve východním Prusku hodlal ponechat jen minimální síly, 10 divizí) jich celých 53 přiřkl pravému křídlu. 6 zbývajících tvořilo levé křídlo na jih od města Mety, tedy podél prakticky celé délky francouzských hranic, kde se na nepřítelově straně nacházelo mnoho dobrých obranných postavení a pevnůstek. Pravé křídlo mělo být rozmístěno na sever od nich, podél lucemburských, belgických i holandských hranic. Počítalo se s tím, že Němci si buď vyjednají průchod územím těchto neutrálních států, a nebo jejich zjevné rozmístění podél jejich hranic přiměje Francouze a Brity vstoupit na belgické území jako první a zaujmout výhodnější obranné pozice. Vtip plánu byl v tom, že dokonale využíval francouzského vlastního plánu.

Francouzský plán byl vytvořen Ferdinandem Fochem, toho času profesorem vojenské akademie, který vycházel z výsledku prusko-francouzské války roku 1870/1871, kdy Francie ztratila území Lotrinska a Alsaska. Plán, přijatý roku 1913 náčelníkem francouzského generálního štábu J. Joffrem, byl zaměřen v první řadě na znovuzískání těchto území. 4 francouzské armády měly být jako hlavní síla vrženy do útoku na německo-francouzské hranici právě u Met, jejich jižní křídlo mělo obsadit Alsasko a Lotrinsko, zatímco severní křídlo buď postupovat dál do Německa, nebo, v případě německé invaze do Belgie, přesunout se na sever a spojit se s belgickými silami. Hlavním problémem tohoto plánu byl špatný odhad německé síly a jejího rozmístění. Francouzi, kteří sami příliš nedůvěřovali svým zálohám (i když ty tvořily největší část jejich armády, stejně jako u ostatních států kromě Velké Británie), totéž pociťovali i vůči německým. Jenomže Němci své záložáky právem považovali za plnohodnotné vojáky a jako takové je také použili. Na možnost německého průchodu Belgií se pak zřetel prakticky nebral.

Schlieffenův plán tedy předpokládal následující průběh: po vypuknutí války Němci podle časového harmonogramu okamžitě napadnou a obsadí Lucembursko, zaútočí na Belgii (pokud si nevyjednají volný průchod) a projdou též částí Holandska se svým mohutným pravým křídlem. Francouzi mezitím provedou svou ofensivu na svém pravém křídle, kde budou slabé německé jednotky ustupovat a Francouzi postoupí do hloubky německého území. Německé pravé křídlo bude naopak postupovat do severovýchodní Francie a dále podél pobřeží  (von Schlieffen prohlásil: „ať si poslední voják na pravém křídle smočí rukávy v moři). Tak se širokým obloukem dostanou až za Paříž, pak se stočí na jih a jihovýchod, obsadí Paříž a obklíčí a odříznou kompletní francouzské vojsko. Princip se dá přirovnat k otáčivým dveřím – Francouzi do nich svým pravým křídlem prudce vrazí, ony se otočí podél pantu u Met a udeří je do zad. Poté měl následovat přesun na východní frontu a vypořádání se s Ruskem.

Podívejme se ještě krátce na válečné plány ostatních států. Rakousko-Uhersko vytvořilo plán B (Balkán), který počítal s nasazením tří armád proti Srbsku, zatímco další tři by bránily ruskou hranici proti ruskému útoku na pomoc Srbsku. Když bylo jasné, že konflikt nebude omezen na Balkán, přepracovalo jej na plán R (Rusko), v němž byly na srbskou frontu přiděleny jen dvě armády (8 divizí), na ruskou čtyři (28 divizí) a 12 divizí ponecháno jako záloha. Tuto zálohu však náčelník rakouského generálního štábu Conrad von Hötzendorf na počátku války okamžitě začal přesunovat na srbskou frontu, následně si to rozmyslel a naopak je stáhl na frontu ruskou. Ve výsledku tedy nepomohly v Srbsku a nedorazily včas do Ruska, kde se plánoval v součinnosti s Němci útok na ruské Polsko, což byl dlouhý pruh území mezi východním Pruskem na severu a Rakouskem na jihu. Rakušané měli postupovat na sever a Němci z východního Pruska na jih, obě armády se spojit a odříznout tak ruské jednotky v Polsku, a Rakušané poté hodlali zatlačit Rusy dál na východ. Tento plán však nemohl být realizován, neboť Němci se ve shodě se Schlieffenovým plánem nejdříve obrátili na západ a nezbývalo jim dost sil k provedení jejich části útoku, což Rakušané odmítli brát v potaz.

Strategie Ruska vycházela z vědomí, že jeho vojenská mašinérie je ze všech zúčastněných států nejpomalejší. Moudře se proto rozhodlo polský pruh nebránit, k čemuž směřovalo i to, že během doby, kdy toto území vlastnilo, na něm nebudovalo žádnou infrastrukturu (železnice, silnice...), takže pro něho nebylo snadné přepravovat své jednotky, ale zároveň toto pusté území zákonitě zpomalovalo a ztěžovalo postup vetřelců. Ruský plán G (Germany) počítal s tím, že Německo válku začne velkou ofenzívou na východní frontě. Rusové byli v tom případě připraveni obětovat velký kus území i lidského potenciálu výměnou za čas potřebný k mobilizaci svých sil, které měly poté nepřítele vytlačit. Později byl přijat ještě plán A, který předpokládal německý útok nejdříve proti Francii, a podle něhož mělo Rusko jako výsledek dohody s Francií poslat do boje patnáctý den mobilizace 800 000 mužů. Ještě před dokončením mobilizace tak mělo provést útok na východní Prusko a postoupit do Slezska, aby ulehčilo předpokládanému tlaku na Francii. Ruské počáteční soustředění vojsk bylo vhodně zvoleno tak, že se z něj dalo pokračovat oběma možnými cestami a rozhodnutí mezi nimi bylo ponecháno až podle skutečného vývoje situace.

Velká Británie jako jediný z hlavních aktérů války do ní nevstupovala s jasně naplánovanou strategií. Neměla snahu získat v Evropě jakékoliv území, pouze bránit své imperiální zájmy a své spojence a neutrální země (hlavně „brave little Belgium“, slovy britské propagandy). Hlavním faktorem účasti Velké Británie ve válce byla absence občanských armád, a tak se jí zpočátku účastnil pouze Britský expediční sbor (BEF) o síle 160 000 mužů. Cílem bylo dostat ho na kontinent během 21 dnů a připojit se po bok francouzské a belgické armády (ostatní státy měli kromě Ruska plně mobilizovat během 15 dnů). Britské jednotky byly podřízeny francouzskému velení, i když ne bezvýhradně.

Obranná strategie silně neutrální Belgie se opírala o několik pevností a jejich posádku čítající 67 000 mužů a polní armádu o 117 000 mužů bránící se až na linii řeky Másy. Hlavním cílem bylo udržet nejdůležitější přístav Antverpy.

Srbsko jednoduše hodlalo zdvojnásobit počet svých divizí na 10 a vyčkat příhodné situace k úderu na Rakousko.

Na závěr se ještě podívejme na přehled hlavních osobností války, ve funkcích, jaké na jejím počátku zastávali:

Německo:

Vilém II. (1859 – 1941) – císař, nejvyšší velitel německých ozbrojených sil
Vilém (1882-1951) – korunní princ, starší syn Viléma II., velitel německé 5. armády (Ardeny)
Ruprecht (1869-1955) – korunní princ, dědic bavorského trůnu; velitel německé 6. armády na francouzsko-německé hranici
Theobald von Bethmann-Hollweg (1856-1921) – německý kancléř, zastánce umírněné politiky a vyjednávání
Helmut von Moltke (1848-1916) – náčelník generálního štábu německé armády
Karl von Bulow (1846-1921) – velitel německé 2. armády postupující přes Belgii do Francie
Alexander von Kluck (1846-1934) – velitel německé 1. armády na nejvzdálenějším pravém křídle s cílem obejít a dobýt Paříž
Paul von Hindenburg (1847-1934) – bývalý člen generálního štábu, v důchodu; v srpnu povolán jako velitel na východní frontu
Erich Ludendiorff (1865-1937) – militantní důstojník, pomáhal rozpracovat Schlieffenův plán, přidělen k německé 2. armádě s úkolem dobýt belgické pevnosti; po splnění úkolu převelen na východní frontu
Alfred von Tirpitz (1849-1930) – admirál, ministr námořnictva; velitel německých námořních sil
Maxmilian von Spee (1861-1914) – admirál; velitel německého východoasijského loďstva
Erich von Falkenhayn (1861-1922) – pruský ministr války, člen generálního štábu

Rakousko-Uhersko:

Franz Josef (1830-1916) – císař, nejvyšší velitel rakouských ozbrojených sil
Hrabě Leopold von Berchtold – ministr zahraničí, dlouhodobý obhájce myšlenky války se Srbskem
Hrabě Tisza (1861-1918) – uherský předseda vlády, odpůrce války se Srbskem, poté však loajální člen kabinetu
Conrad von Hötzendorf (1852-1925) – náčelník generálního štábu
Alexander von Krobatin (1849-1933) – ministr války

Rusko:

Mikuláš II. (1868-1918) – ruský car
Sergej Sazonov (1860-1927) – ministr zahraničí
Vladimir Sukhomlinov (1848-1926) – ministr války
Velkokníže Nikolaj (1856-1929) – nejvyšší velitel ruských armád
Alexej Brusilov (1853-1926) – generál, velitel ruské 8. armády (jih)
Paul von Rennenkampf (1854-1918) – generál, velitel ruské 1. armády (sever)
Alexander Samsonov (1858-1914) – generál, velitel ruské 2. armády (jižně od 1. armády)

Francie:

Raymond Poincaré (1860-1933) – prezident
Joseph J.C. Joffre (1852-1931) – náčelník generálního štábu, vrchní velitel spojeneckých vojsk na záp. frontě
Ferdinand Foch (1851-1929) – maršál, od bitvy na Marně velitel 9. francouzské armády
Joseph Gallieni (1849-1916) – generál, vojenský guvernér Paříže
Henri-Philippe Pétain (1856-1951) – plukovník, proti ofenzivní strategii (rozpoznal převahu obranných zbraní nad útočnými); později rychlý postup po služebním žebříčku

Velká Británie:

Jiří V. (1865-1936) – král Velké Británie
Herbert Asquith (1852-1928) – předseda vlády
Lord Kitchener (1850-1916) – ministr války, jako jeden z mála předvídal a připravoval se na dlouhé trvání války
Sir Winston Churchill (1874-1965) – První Lord admirality (šéf námořních sil)
David Lloyd George (1863-1945) – člen válečného kabinetu, ministr zbrojního průmyslu, tajemník pro válku
Lord Beaverbrook (1879-1964) – ministr informací
Sir John French (1852-1925) – polní maršál, velitel BEF – britských expedičních sil v Evropě; nenapravitelný pesimista
Sir Douglas Haig (1861-1928) – generálporučík, velitel britského 1. armádního sboru; nenapravitelný optimista

Belgie:

Albert I. (1875-1934) – král, nejvyšší velitel belgické armády

Srbsko:

Nikola Pašič – předseda vlády, vůdčí osoba země prvních dvou desetiletí 20. století

Seriál

  1. První světová válka – díl 1: Vznik aliancí (1870-1907)
  2. První světová válka – díl 2: Cesta do války (1907 - červenec 1914)
  3. První světová válka – díl 3: Začátek války, válečné plány (červenec - srpen 1914)
  4. První světová válka – díl 4: Velké manévry (srpen - prosinec 1914)
  5. První světová válka – díl 5: Zatvrzení (1915)
  6. První světová válka – díl 6
  7. První světová válka - díl 7
  8. První světová válka – díl 8

Podobné články

Další články autora

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔16.02.2004 📕45.528

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře