Humor a satira ve válečné próze

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔17.06.2003 📕8.906

Seriál

  1. Humor a satira ve válečné próze
  2. Humor a satira ve válečné próze
  3. Humor a satira ve válečné próze
  4. Humor a satira ve válečné próze
  5. Humor a satira ve válečné próze
  6. Humor a satira ve válečné próze
  7. Humor a satira ve válečné próze
  8. Humor a satira ve válečné próze
  9. Humor a satira ve válečné próze
  10. Humor a satira ve válečné próze
  11. Humor a satira ve válečné próze
  12. Humor a satira ve válečné próze

Podobné články

Další články autora

Hlava XXII

První kapitolu románu napsal Heller v roce 1953, přičemž vyšla o dva roky později ve čtvrtletníku Literatura Nového světa pod názvem Hlava XVIII. Když však v říjnu roku 1961 román vyšel v nakladatelství McCall’s, nesl již název Hlava XXII. Cifru titulku totiž autor změnil kvůli tomu, aby nedošlo ke kolizi s titulem románu Leona Urise Mila 18.[16]

Hlava XXII je nejen slavnou knihou, ale tento pojem se dokonce dostal do slovníků jako symbol absurdity a nesmyslnosti. Také Hellerův humor je absurdní, mnohdy až černý a morbidní. Na přebalu jednoho z českých vydání knihy se pak píše: „Válka a legrace nejdou v literatuře příliš dohromady, ale když se je autorovi ve vzácných případech, jako je toto dílo, podaří absurdně zasnoubit, vzniká humor krajně vážný či (chcete-li) tragika neobyčejně komická – provokativní noční můra, která chvílemi vyvolává slzy smíchu  a chvílemi hororové mrazení v zádech.“ [17]  Na rozdíl od Milligana však humor nemá za primární cíl pobavení čtenáře, je však (také jako u Milligana) prostředkem útočné kritiky.

Jak by se mohlo zdát z názvu knihy, motivem je nesmyslná Hlava XXII. Ve skutečnosti tomu tak není. „Hlava“ je jen odrazovým můstkem celého románu, jakýmsi vrcholem ledovce armádní mašinérie a byrokratického aparátu, ze kterého není úniku. Zápletkou celého románu (můžeme-li dílo takto označit) je neustálé zvyšování počtu bojových letů plukovníkem Cathcartem. Nikomu z podřízených se to samozřejmě nelíbí, jediným, kdo se snaží proti samolibému veliteli něco dělat, je hlavní hrdina bombometčík Yossarian, jehož vytrvalost a neústupnost dokáže Cathcarta přivádět k šílenství.

Co však je ta Hlava XXII? Jedná se o smyšlený vojenský zákon, o jehož absurdnosti svědčí např. to, že o zproštění ze služby musí zažádat duševně nemocný voják – jestliže však požádá o propuštění z tohoto důvodu, není duševně nemocný, a tím pádem nemůže být ani propuštěn. Především je však Hlava XXII symbolem armádní zlovůle a samolibosti, na kterou se odvolává každý, kdo páchá cokoli v zájmu armády (byť to může být jeho subjektivní pocit) a komu se nechce či nemusí z hlediska svého postavení nic vysvětlovat.

Hlava XXII je totiž tak dokonale a precizně formulovaná, že proti ní není možno vznést námitek, byť se jednotlivá tvrzení v ní obsažená mnohdy vzájemně popírají. Podle Hlavy XXII tak má voják právo po absolvování 30 náletů být poslán domů, plukovník Cathcart však využívá další formulace, podle které voják musí uposlechnout rozkazu svého nadřízeného. Vytváří se tak bludný kruh, k jehož porušení se trvale dokáže odhodlat jen Yossarian.

Kniha je psána v er – formě, přičemž autor použil poměrně složitou (a místy nepřehlednou) mozaikovou kompozici, mnohdy s retrospektivními pohledy. Heller však nerezignuje na kauzalitu, což se v případě takové kompozice někdy stává, nutí však čtenáře objevovat jednotlivé souvislosti postupně a často i nečekaně. Čtenář je tak vržen přímo doprostřed děje a již během první kapitoly poznává, že hlavní hrdina není zrovna vzorem správného amerického vojáka. Jednotlivé situace autor zobrazuje z více pohledů, resp. z pohledů více osob.

Děj se odehrává v časovém úseku necelého roku na konci války. Popisované události probíhají na třech místech – na  letecké základně, v nemocničním prostředí a v Římě, kam vojáci jezdí na dovolenou.

Samotný příběh je poměrně jednoduchý, Hlavním hrdinou (antihrdinou) je osmadvacetiletý bombometčík Yossarian, který slouží na ostrově Pianosa v Itálii. Není příliš dobrým vojákem (a sám to ví) a místo bombardovacích letů se snaží trávit svůj čas pobytem v nemocničním prostředí s horkou čokoládou a příjemnými sestřičkami, kde aspoň na chvíli zapomíná na svůj strach ze smrti. Jeho povinností v nemocnici je dle Hlavy XXII cenzurování jednotvárných dopisů vojáků, kteří píší domů. „Většinu dopisů vůbec nečetl. Na ty, které vůbec nečetl, se podepsal vlastním jménem. Na ty, které četl, psal ,Washington Irving‘, a když mu to začalo připadat příliš jednotvárné, změnil to ,Irving Washington‘. Cenzurní zásahy na obálkách měly závažné důsledky, protože vzedmuly vlnu nervózního zájmu u jistého utajovaného vojenského oddělení. Ta nakonec na Yossarionovo oddělení ve špitálu vyvrhla chlápka od kontrarozvědky, který se vydával za pacienta. Všichni věděli, že je od kontrášů, protože se stále poptával po důstojníkovi jménem Irving nebo Washington a protože po prvním dnu v nemocnici odmítl cenzurovat dopisy. Připadaly mu příliš jednotvárné.“ [18]  Po návratu z nemocnice zjišťuje že počet letů byl zvýšen na 50. S obavami pak sleduje neustálé zvyšování počtu letu bezohledným plukovníkem Cathcartem. Yossarianovy snahy tento stav změnit však narážejí na Hlavu XXII, takže se rozhodne se situací něco udělat. Posune na mapě linii fronty, na předávání vyznamenání přijde úplně nahý a posléze se rozhodne udělat ze sebe regulérního blázna. Omylem však domů posílají jiného vojáka a Yossarian se tak s Dobbsovou pomocí rozhodne Cathcarta zabít. Dobbs se však po odlétání momentálního limitu  akce zříká a Yossarian se po řadě otřesných prožitků v samotném závěru knihy rozhodne za souhlasu majora Danbyho a podpory kaplana dezertovat za dlouhonohými blondýnami do Švédska, kam se podařilo doplout na malém gumovém člunu i sestřelenému Orrovi, o kterém si všichni mysleli, že zahynul.

Kromě této hlavní dějové linie autor rozvíjí řadu dalších příběhů, které však mají úzkou souvislost s touto linií a vytvářejí tak složitou a logicky propojenou síť  mozaikové kompozice, která až popírá typické rysy klasického románu.

Heller se pečlivě drží zásady Stanislavského „visí-li na zdi puška, musí z ní být vystřeleno“, takže jakékoli na první pohled bezvýznamné prvky jsou dříve či později vysvětleny nebo dále rozvíjeny. Jako příklad může sloužit již zmíněné cenzurování dopisů obsažené v první kapitole. Yossarian do jednoho z dopisů  bez rozmyslu vepíše „Drahá Maruško...Horoucně po Tobě toužím. A. T. Tappman, kaplan, armáda Spojených států[19], což zavede kontrašpionáž pátrající po Washingtonovi či Irvingovi  ke kaplanovi, kterého vyslýchají až v 36. kapitole.

Autorovou snahou samozřejmě není historické zobrazení války. Jeho cíle bychom mohli shrnout do několika základních bodů:

 1. Zachycení lidského chování a postojů během vypjatých situací daných nesmyslnou válkou. Na jedné straně stojí Yossarian a většina příslušníků perutě, kteří si snaží zachránit holý život, což však neznamená, že by museli být označeni za zbabělce. Situace se totiž vyhrocuje až po zvyšování počtu povinných letů plukovníkem Cathcartem. Ten stojí na druhé straně pomyslné barikády a snaží se z války za každou cenu vytěžit co nejvíce. Válka tak postihuje až devastuje všechny zúčastněné, byť si to mnozí nepřipouštějí či neuvědomují.

2. Kritika samotné války a bezdůvodného zabíjení, mnohdy i vlastních vojáků.

3. Kritika armádní mašinérie, která je např. schopna během jednoho dne udělat z vojína Majora majora Majora, či se nechá oklamat pouhým posunutím linie fronty na mapě v případě Boloně.

4. Kritika kapitalismu - to, že válka může být dobrým obchodem, zjišťuje  Milo Minderbinder, který se rychle etabluje na černém trhu a obchoduje snad úplně se vším, což se v jeho případě stává až patologickým rysem. Nezastavuje se dokonce ani v případě, kdy má pro Němce bombardovat vlastní letiště. Tvrdí totiž, že co je prospěšné pro něj, je prospěšné pro celou jednotku.

5. Interpretace vlastních úvah, které však někdy sklouzávají až k moralizování, jako v případě kapitoly Věčné město.

6. Vztah vojáků k náboženství reprezentovaném kaplanem Tappmanem – např. chování plk. Cathcarta.

7. Vzpoura proti autoritě – především Yossarianovo chování.

Román je členěn do 42, respektive 43 kapitol. Ty jsou nazvány podle postav vystupujících v knize, např. Texasan, Poručík Scheisskopf, Major Major Major Major, Kapitán Black, Kaplan, Milo, Natelyho děvka, Milo válečník atd. Výjimku tvoří kapitoly Boloňa, Den díkuvzdání, Sklep, Věčné město a Hlava XXII. Vložená 43. kapitola má název Ztracená kapitola z Hlavy XXII, ve které náš hrdina zjišťuje, že nejlepší tělocvik je žádný tělocvik. Autor se o této části zmiňuje: „...později, při příležitosti pětadvacátého výročí vydání románu, se na mě obrátili dva důstojníci z Vojenské letecké akademie Spojených států, kteří ho pečlivě studovali v rámci svých výzkumů, a chtěli vědět, proč jsem vypustil celou menší kapitolu, věnovanou jednomu tělovýchovnému instruktorovi a nácvikům, které měly sloužit jako příprava k boji muže proti muži, v němž pak měly vojákovi zajistit převahu, a tedy i přežití.

Prožíval jsem dva protichůdné pocity překvapení. Jednak jsem už zapomněl, že jsem nějakou takovou pasáž vůbec kdy napsal, jednak jsem si byl naprosto jist, že jsem ji v románě nechal. ,Chcete mi snad tvrdit, že tam chybí?‘ zvolal jsem. ,Třeba ta řádka – Neležte takhle nečinně, než pro vás přijede sanitka. Udělejte si pár kliků – ta tam snad není?‘

Ujistili mě, že opravdu zmizela celá kapitola. Přesvědčovali mě, že je dobrá a stále aktuální a že by se to mělo někde publikovat. Podíval jsem se na to a došel k závěru, že mají ve všech bodech pravdu. Ta kapitola v románu chybí, a já si myslím, že stojí za zveřejnění. Tak tady je.“ [20]

Téměř všechny postavy (nebo snad všechny) jsou určitým způsobem vyšinuté. Joseph Heller si to koneckonců uvědomuje i ve svých literárních vzpomínkách, ve kterých nás seznamuje s některými předlohami  postav, které pak v románu mnohdy zpitvořil až zdegeneroval (možná více, než sám původně chtěl). [21]  Tato nadsázka však určitě není na škodu, především pak z hlediska humoru a komičnosti, jejichž součástí nadsázka vlastně je.

V románu se vyskytuje celá řada postav, které můžeme rozčlenit do dvou velkých skupin – na postavy záporné a „ty ostatní“. Nesporně zápornou postavou (typickým padouchem) je plukovník Cathcart zastupující vojenskou – smrtelně nebezpečnou – mašinérii. Tím, že sám nesmyslně zvyšuje počet letů jen proto, aby se stal slavným, tak ohrožuje životy všech členů posádek. Snad nejvíce si toto nebezpečí uvědomuje Yossarian, který je posedlý (a právem) strachem nejen z nepřátel, ale především ze svých nadřízených. Cathcart je samolibý a ve svém konání také bezohledný, ale též neuvěřitelně naivní, hloupý a omezený. Když v jednom časopise spatří článek o kaplanovi, který se před letem modlí za zdar akce, rozhodne se, že se podobným způsobem také zviditelní, což by mu mohlo zajistit (jak je přesvědčen) generálskou hodnost, což je snad jediným cílem jeho života, jemuž je schopen podřídit téměř cokoli. Zajde tedy za kaplanem, kterého bytostně nenávidí, aby provedení tohoto plánu projednali:

...Mluvili jsme o tom, zda bychom před každou letovou akcí nemohli konat jistý náboženský obřad. Měl byste něco proti tomu?

Ne, pane plukovníku,“ zamumlal kaplan.

Tak s tím tedy začneme před dnešním odpoledním startem...Poslyšte, chtěl bych, abyste dobře uvážil, jaké modlitby budete pronášet. Nemám zájem o nic težkomyslného či smutného. Mělo by to být něco lehkého     a svižného, něco, co by chlapce rozptýlilo a po čem by odlétali s dobrou náladou. Rozumíte, co mám na mysli? Žádné ty záhrobní řeči o Království nebeském nebo Údolí smrti. To by bylo příliš deprimující. Proč se prosím tváříte tak kysele?

Promiňte, pane plukovníku,“ zakoktal kaplan. „Jak jste mluvil, vytanul mi na mysli žalm dvacátý třetí.

O čem se v něm mluví?

To je právě ten, na který jste narážel, pane plukovníku, ‚Hospodin jest můj pastýř. Nebudu -

Ano, to je ten, o kterém jsem mluvil. Nepadá v úvahu...Co takhle něco muzikálního? Třeba o těch kytarách pověšených na vrbě.

Tam jsou zase ty řeky babylónské, pane plukovníku,“ vysvětloval kaplan, „tam jsme sedávali a plakávali, rozpomínajíce se na Sión.

Na Sión? Tak to nepřipadá v úvahu. To bych rád věděl, jak se tam tohle vůbec dostalo. A nenapadá vás něco veselejšího, aby se tam pořád nemluvilo o vodách a údolích a Bohu? Nejvíc by se mi líbilo, kdyby takové ty náboženské věci zůstaly úplně stranou.

Kaplan zaujal omluvný postoj. „Je mi velice líto, pane plukovníku, ale všechny modlitby, které znám, mají víceméně vážný tón a alespoň letmou narážkou se zmiňují o Bohu.

Tak se musíme poohlédnout po něčem úplně novém. Chlapi už takhle střečkují ažaž, kvůli těm letovým akcím, na které je posílám, tak proč je ještě otravovat řečičkami o Bohu či smrti či o ráji. Měli bychom se pokusit o nějaký konstruktivnější přístup. Co kdybychom se modlili za něco užitečného, třeba za menší pumový rozptyl, například?...Trošku si tím šplhneme u pana generála Peckma. Generál Peckem je toho názoru, že když pumy vybuchují blízko u sebe, dopadnou pak letecké snímky mnohem líp.

...“V mé jednotce žádní ateisté nejsou. Ateismus je přece protizákonný.“

Není, pane plukovníku.

Že ne?“ Plukovníka to velice překvapilo. „Tak je to přinejmenším projev neamerického smýšlení.

To bych si netroufal tvrdit, pane plukovníku,“ odvážil se odporovat kaplan.

Ale já ano!“ prohlásil plukovník. „Nedám si nabourat náboženské obřady jen proto, abych vyhověl několika prašivým ateistům...“ [22]

Na první pohled je Cathcart sebevědomá osoba, kterou nemůže nikdo a nic ohrozit. Brzy však zjišťujeme, že trpí také strachem jako ostatní – nejedná se však o strach ze smrti. Bojí se ale především o své postavení, všichni kolem něj kují pikle a snaží se mu zabránit v postupu. Největší strach má ale z Yossariana nebo Yossarianů, neboť si toto jméno spojuje s třemi událostmi a neví, jestli se jedná o jednu osobu: „Zápisy označené ,?‘ se týkaly záležitostí, které hodlal okamžitě přešetřit, aby se zjistilo, hraje-li v nich nějakou úlohu Yossarian. Najednou se mu ruka roztřásla a nebyl schopen psát dál. Vylekaně vyskočil od stolu, celý zpocený a nohy jako z olova, a vrhl se k otevřenému oknu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Zrak mu padl na skítovou střelnici a se zoufalým výkřikem se vzápětí odvrátil a divokým, horečnatým pohledem začal těkat po stěnách kanceláře, jako by se na nich rojili samí Yossarianové.

Nikdo ho nemá rád. Generál Dreedle ho nenávidí. Je možná docela sympatický generálu Peckemovi, ale kdoví, vždyť plukovník Cargill, Peckemův pobočník, má nepochybně vlastní ambice a zřejmě nevynechá žádnou příležitost, kdy ho může u generála Peckema shodit. Jediný dobrý plukovník je mrtvý plukovník, říkal si – vyjímaje ovšem jeho vlastní osobu.[23] 

Podobného ražení jako plukovník Cathcart je i generál Dreedle: „Velitel pluku generál Dreedle byl vyhlášený hulvát něco málo přes padesát, mohutný chlap s hrudníkem jako sud...Vlastnil jednu ošetřovatelku a jednoho zetě, a když náhodou neměl upito, nořil se často do dlouhého, ponurého mlčení. Generál Dreedle promarnil příliš mnoho času obětavou prací v armádě, a teď už bylo pozdě. Nová mocenská seskupení vykrystalizovala bez něho a on nevěděl, jak se s nimi vyrovnat...,Válka je peklo,‘ prohlašoval co chvíli, ať opilý, či střízlivý, a myslel to upřímně, i když mu to nijak nebránilo, aby si z ní udělal dobrý kšeft a zatáhl do něho i zetě, ačkoli se spolu ustavičně hádali.“ [24]

Mezi postavy záporné patří  i svobodník Wintergreen: „Bývalý svobodník Wintergreen byl poťouchlý darebák, který strašně rád vyvolával zmatky. Když dezertoval, pokaždé ho chytili a pak byl odsouzen, aby po určitou dobu napřed vykopával a pak zase zasypával jámy dva metry hluboké, dva metry široké a dva metry dlouhé. Když si odpykal trest, ihned se zase pokusil zdrhnout. Svůj úkol kopat a zasypávat jámy přijímal bývalý svobodník Wintergreen s příkladnou nereptající oddaností opravdového vlastence.

Nebyl tak hloupý, aby nechápal, že kopat v Coloradu jámy není zase v době války tak špatné zaměstnání... Pokaždé, když se dostal před vojenský soud, byl ovšem degradován na prostého vojína. Ztráty hodnosti upřímně želel.“ [25] Po převelení na Pianosu pak pokračuje ve škodolibostech – když zjistí, že kaplan, kterému byl přidělen, je slaboch a citlivka, využije každé příležitosti, aby jej mohl ponižovat, přičemž na kaplana dokonce poštve kontrarozvědku. Plukovníka Cathcarta však urážet nemůže, takže aspoň „zkomolil, ztopil či poslal zpátky nebo na špatnou adresu veškerou korespondenci od plukovníka Cathcarta, pro plukovníka Cathcarta a o plukovníku Cathcartovi, která by mohla posílit plukovníkovu prestiž[26]. To však samozřejmě plukovník neví a hledá příčiny svého nepovyšování úplně jinde.

Dalšími postavami, které reprezentují armádní mašinérii tentokrát v relativně neškodné formě, jsou poručík Scheisskopf a tělovýchovný instruktor štábní seržant Rogoff.

Poručík Scheisskopf je do určité míry obětí vojenské mašinérie. Jeho největší a jedinou zálibou je organizování, nácvik a vyhrávání vojenských přehlídek, které všichni ti, co je musejí vykonávat, ze srdce nenávidí: „Poručík Scheisskopf zoufale toužil vyhrávat přehlídky a dlouho do noci vysedával a pracoval na tom, zatímco jeho žena na něj celá roztouženě čekala v posteli a nalistovávala si svoje oblíbené pasáže v Krafft-Ebingovi. On sám četl pouze zápisy o pochodování. Manipuloval s čokoládovými vojáčky tak dlouho, až se mu rozehřáli v rukou, a pak začal manévrovat s dvanáctistupy kovbojů z umělé hmoty, které si pod cizím jménem objednal v jednom zásilkovém obchodním domě a jež přes den před každým úzkostlivě zamykal. Nutně se potřeboval procvičit v anatomii – něco jako Leonardo. Jednoho večera ho napadlo, že by potřeboval živý model, a nařídil proto své ženě, aby pochodovala po pokoji.

,Nahatá?‘ zeptala se s nadějí v hlase.

Poručík Scheisskopf si v hluboké nevoli zakryl oči dlaněmi. To bylo prokletí jeho života – být připoután k ženě, jež v sobě není schopna potlačit nemravné sexuální choutky a nechápe onen titánský boj za nedosažitelné, který dokáže pohlcovat veškeré heroické úsilí ušlechtilého člověka.

,Proč mě někdy nezbičuješ?‘ špulila se na něj jednou v noci.

,Protože na to nemám čas,‘ štěkl na ni netrpělivě. ,Nemám vůbec čas. Zapomnělas, že bude přehlídka?‘ Opravdu neměl čas. Neděle tu byla, než se člověk nadál, a potom zase zbývalo pouhých sedm dní na přípravu příští přehlídky.

Poručík se nakonec v přípravě tak zdokonalil, až tato dokonalost vedla ke skoncování s přehlídkami:  „S těma rukama u těla přehlídku samozřejmě vyhrál a získal tak červenou vlaječku do trvalého držení, čímž udělal za nedělními přehlídkovými pochody definitivní tečku, protože za války se červené vlaječky shánějí stejně obtížně jako dobrý měděný drát. Poručíka Scheisskopfa povýšili na místě na nadporučíka, a tak začal jeho rychlý vzestup po žebříčku vojenských hodností. Bylo jen málo těch, kdo ho za jeho důležitý objev nepozdravovali jako skutečného vojenského génia.

Obětí vojenské mašinérie byrokratické se stává hypochondr doktor Daneeka, který si neustále chodí přeměřovat teplotu za svými pomocníky. Daneeka nesnáší létání, ale aby dostával příplatky, nechává se oficiálně zapisovat do letové knihy. Během jednoho takového letu však McWatt havaruje, přičemž doktor si po tomto hrůzném zážitku (McWatt  těsně před havárií ještě vrtulí rozsekal slunícího se Kida Sampsona na voru), který na vlastní oči spatřil, jde opět změřit svou nízkou teplotu na ošetřovnu. Tou dobou však je již považován za mrtvého:

Začal si zimomřivě třít obě paže. ,Jen se podívejte, jaká je mi zrovna teď zima. Jen jestli vy mi něco nezatajujete.‘

,Jste mrtev, pane doktore,‘ oznámil mu jeden z jeho pomocníků.

Doktor Daneeka prudce zvedl hlavu. Že by špatně slyšel? ,Cože?‘ vyjekl.

Jste mrtev, pane doktore,‘ opakoval lapiduch. ,Proto je vám asi taková zima.‘

,Ano, pane doktore. Pravděpodobně jste mrtvej už dávno a my jsme na to jednoduše nepřišli.‘

,Co to proboha blábolíte, vy šílenci?‘ křičel doktor Daneeka a hrdlo se mu stáhlo dusivou, zmrazující předtuchou nějaké blízké nevyhnutelné katastrofy.

,Je to pravda, pane doktore,‘ ujišťoval ho jeden z nich. ,Podle záznamů jste letěl s McWattem, abyste si odbyl nějakou tu povinnou letovou hodinku. Padákem jste neseskočil, takže jste se při té havárii musel zabít.‘

,To je fakt, pane doktore,‘ přisvědčoval druhý. ,Buďte rád, že ještě vůbec nějakou teplotu máte.‘

O doktora Daneeku se pokoušela závrať. ,Vy jste se oba zbláznili,‘ prohlásil. ,Ohlásím to seržantovi Towswerovi jako porušení  subordinace.‘

,Seržant Towser nám to právě přišel říct,‘ řekl jeden z nich. ,Ministerstvo války to určitě co nejdřív oznámí vaší ženě.‘

Doktor Daneeka zaúpěl a vyletěl ze zdravotnického stanu, aby si to vyřídil se seržantem Towserem. Ten se od něho s odporem odtáhl a poradil mu, aby se držel co možná stranou, dokud se odpovědně nerozhodne, jak bude naloženo s jeho ostatky.

Hellerův humor můžeme označit jako mnohovrstevný skládající se z celé řady prvků. Jedná se tak o geniální směsici černého a slovního humoru, nadsázky atd. V následujících úryvcích se snažím ukázat tyto markantní prvky humoru.

Ironie – „Plukovník Cargill byl tak špatný obchodní manažer, že se stal vyhledávaným spolupracovníkem firem, které potřebovaly vykázat určité ztráty, aby dosáhly daňových úlev. V celém civilizovaném světě, tj. v newyorském prostoru vymezeném na jihu parkem Na bateriích a na severu Fultonovou ulicí, byl znám jako expert na daňové odpisy. Požadoval vysoké honoráře, protože dosáhnout neúspěchu nebylo často jednoduché. Musel začít pěkně na hoře a postupně se propracovávat ke dnu, a protože ve Washingtonu se vždy našel nějaký sympatizující přítel, nedaly se peníze prodělat tak snadno. Vyžadovalo to měsíce perné dřiny a pečlivě chybného plánování. Člověk všechno hezky zpřeházel, dezorganizoval, špatně vykalkuloval a na všech stranách vytáhl zátky, a když už si myslel, že to má v kapse, vláda mu věnovala nějaké jezero nebo les nebo naftové pole a všechno pokazila. Ovšem přes všechny takové překážky bylo na plukovníka Cargilla spolehnutí a on dokázal přivést k bankrotu i ten nejlépe prosperující podnik. Vypracoval se sám, bez cizí podpory, a za své zdařilé neúspěchy nemusel být nikomu vděčný.“ [27]

Slovní humor – „Plukovník byl od spojařů a teď tady dnem a nocí předával hlenovitá poselství svého nitra do čtvercových polštářů gázy, které pak puntičkářsky pečetil a ukládal do kulaté uzavřené nádoby, trůnící na nočním stolku vedle jeho postele.[28]

Yossarian  byl v té době v nemocnici skosený triplem, který utržil při přízemním náletu na jednu příslušnici Ženského pomocného sboru v jakémsi křoví při zásobovacím letu do Marrákeše.[29] 

Využití rčení, obrazného pojmenování „...Yossarian si tento nový poznatek o Applebym pár dní přebíral v hlavě a pak se rozhodl, že spáchá dobrý skutek a sdělí ho samotnému Applebymu.

,Hele, Appleby, máš na očích klapky,‘ pošeptal mu snaživě do ucha, když se setkali u vchodu do padákového stanu před startem k bezpečnému, přímo vyhlídkovému letu na Parmu, který měli na programu jednou týdně.

,Cože?‘ vyjekl Appleby, zaskočený především tím, že na něj Yossarian vůbec promluvil.

,Máš na očích klapky,‘ opakoval Yossarian. ,A proto sis asi nevšiml, že máš klapky na očích.‘

Appleby od Yossariana odstoupil se zmateným pohledem plným nenávisti a lámal si tím potichu hlavu, dokud neseděl vedle Havermeyera v džípu, který s nimi uháněl po dlouhé, rovné silnici k baráku, kde se konaly předletové přípravy...Appleby mluvil tiše, aby ho neslyšel řidič nebo kapitán Black, který se rozvaloval se zavřenýma očima na předním sedadle džípu.

,Havermeyere,‘ zeptal se váhavě. ,Mám klapky na očích?‘

Havermeyer tázavě zamžikal očima. ,Jaký tlapky?‘ zeptal se.

,Ale ne. Klapky?‘ dozvěděl se.

Havermeyer znovu zamrkal. ,Klapky?¨‘

,Na očích.‘

,Ty jsi blázen.‘

,Ne, já nejsem blázen. Yossarian je blázen. Jen mi, prosím tě, řekni, jestli mám vážně klapky na očích. Klidně. Já to snesu.‘

Havermeyer si strčil do úst další pražený burák a důkladně si prohlížel Applebyho oči.

, Žádný klapky nevidím,‘ oznámil potom.

Z Applebyho se vydral mocný vzdech úlevy. Havermeyer měl na rtech, na bradě a kolem úst plno slupek z burských oříšků.

,Máš po obličeji slupky od buráků,‘ poznamenal Appleby.

,Radši mám po obličeji slupky od buráků než na očích klapky,‘ odsekl Havermeyer.“ [30]

Černý humor – „Kapitán Flume byl posedlý představou, že Náčelník Bílý Polozub se jednou večer pozdě přikrade po špičkách k jeho lůžku, až on bude tvrdě spát, a prořízne mu hrdlo od ucha k uchu. Kapitám Flume získal tuto představu přímo od náčelníka Bílého Polozuba, který se jednou pozdě večer přikradl po špičkách k jeho lůžku, když na něm právě poklidně podřimoval, a výhružně zasyčel, že jednou pozdě večer, až bude kapitán Flume tvrdě spát, mu on, Náčelník Bílý Polozub, prořízne hrdlo od ucha k uchu. Kapitán Flume strnul, vytřeštil oči a upřel je do zraků Náčelníka Bílého Polozuba, které opile svítily pár centimetrů od jeho tváře. ,Proč?‘ podařilo se mu nakonec zakrákat. ,A proč ne?‘ odpověděl mu otázkou Náčelník Bílý Polozub.

Od té příhody se kapitán Flume každou noc snažil za žádnou cenu neusnout... Náčelník Bílý Polozub si kapitána Fluma od jeho udivující proměny téměř zamiloval. Kapitán Flume ulehl toho večera jako křepký extrovert a příštího jitra vylezl z postele jako chorobně zadumaný introvert, a Náčelník Bílý Polozub se právem pyšně domníval, že nový kapitán Flume je jeho vlastní výtvor. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že by jednou kapitánu Flumovi mohl proříznout hrdlo od ucha k uchu.“ [31]

Prvky absurdity – „Yossarian navštěvoval tyto výchovně vzdělávací kroužky proto, že se chtěl dozvědět, proč se taková síla lidí tak usilovně snaží připravit ho o život. Zájem projevilo ještě několik dalších mládenců, a když Clevinger s tím podvratným desátníkem skončili a dopustili se té chyby, že vybídli přítomné k dotazům, mají-li nějaké, bylo otázek mnoho a byly opravdu mazané.

,Kdo je to, ten Habeš?‘

,Proč je Hitler?‘

,Kdy je právo?‘

,Kde byl ten nahrbenej děda s moučnou tváří, kterýmu jsem říkal otče náš, když ten kolotoč začal?‘

,Jakou barvu měly trumfy v Mnichově?‘

,Hohó, beriberi.‘

A ,Prdlajs!‘

To všechno rychle za sebou, a nakonec přišel Yossarian s otázkou, která neměla odpověď:

,Kde jsou Snowdenové minulých let?‘

Ta otázka je vyvedla z míry, protože Snowden zahynul tehdy nad Avignonem, když se Dobbs ve vzduchu zbláznil a vytrhl Huplovi řízení z rukou.

Desátník si hrál na nedoslýchavého. ,Prosím?‘ zeptal se.

,Kde jsou Snowdenové minulých let?‘

,Obávám se, že vám nerozumím.“

,Oú sont les Neigedens d’antan?‘ snažil se mu Yossarian pomoci.[32]

,Parlez en anglais, proboha,‘ dožadoval se desátník. ,Je ne parle pas francais.‘

,Já taky ne,‘ řekl na to Yossarian, který byl hotov zavalit ho všemi slovy světa, aby z něho vyždímal odpověď, ale zasáhl do toho Clevinger, bledý, hubený, lapající po dechu, v podvyživených očích první lesk vlhkého povlaku slz.

Na velitelství z toho byl poprask, protože nikdo nemohl tušit, na co všechno by lidi nepřišli, kdyby se jim dovolilo ptát se na cokoli, co je napadne.[33] 


[16] Heller, J. Tehdy a teď. S. 188

[17] Heller, J. Hlava XXII. Praha: Dita, 1992.

[18] Heller, J. Hlava XXII, s. 10 – 11.

[19] Heller, J. Hlava XXII, s. 10.

[20] Heller, J. Hlava XXII, s. 483.

[21] Heller, J. Tehdy a teď, s. 202.

[22] Heller, J. Hlava XXII, s. 206 – 208.

[23] Heller, J. Hlava XXII, s. 228 – 229.

[24] Heller, J. Hlava XXII, s. 231.

[25] Heller, J. Hlava XXII, s. 116 – 117.

[26] Heller, J. Hlava XXII, s. 231.

[27] Heller, J. Hlava XXII, s. 32.

[28] Heller, J. Hlava XXII, s. 17.

[29] Heller, J. Hlava XXII, s. 232.

[30] Heller, J. Hlava XXII, s. 52 – 53.

[31] Heller, J. Hlava XXII, s. 63.

[32] Zde Heller navíc předvádí hru se slovy – Neigedens jsou totiž fr. ekvivalentem  Snowdenů,.

[33] Heller, J. Halava XXII, s. 39 – 40.

Seriál

  1. Humor a satira ve válečné próze
  2. Humor a satira ve válečné próze
  3. Humor a satira ve válečné próze
  4. Humor a satira ve válečné próze
  5. Humor a satira ve válečné próze
  6. Humor a satira ve válečné próze
  7. Humor a satira ve válečné próze
  8. Humor a satira ve válečné próze
  9. Humor a satira ve válečné próze
  10. Humor a satira ve válečné próze
  11. Humor a satira ve válečné próze
  12. Humor a satira ve válečné próze

Podobné články

Další články autora

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔17.06.2003 📕8.906

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře