Rusko-japonská válka 1904-05 díl. 1.

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔10.12.2003 📕28.551

Prolog

Na konci XIX. století vypukla mezi velmocemi horečka o koloniální rozdělení zbytku světa. Tomuto tlaku přirozeně podlehlo i Japonsko které jako carské rusko se snažilo uchvátit Koreu a Mandžusko a svůj podíl na dělení Číny. Japonsko už tehdy snilo o zabrání Sachalinu a Dálného Východu. K tomu potřebovalo předmostí pro expansi na asijské pevnině. Takovým předmostím mohla být Korea, která zaujímala výhodné postavení pro vpád do Mandžuska a která zároveň měla sloužit jako předmostí proti Rusku. Roku 1894 došlo mezi Čínou a Japonském k válce o Koreu. Čínská armáda a loďstvo byly rozbity. Při uzavření tzv. šimosecké dohody si Japonsko od Číny vyžádalo Formosu (dnešní Tchaiwan), Pescadorské ostrovy, Liao-tungský poloostrov s pevností Port Artur a uznání „nezávislosti“ Koreje.

Když Japonsko nadiktovalo Číně podmínky smlouvy, rozhodla se carská vláda, že zasáhne a nepřipustí, aby Japonsko vstoupilo na asijskou pevninu. K tomu si carská vláda zajistila podporu Francie a Německa. Změna šimosecké dohody by se bývala hodila i Anglii, ale Anglie se začala tvářit jako přítel Japonska, protože počítala, že vyprovokuje Japonsko k válce proti Rusku, a že se protivníci válkou vyčerpají a Anglie si pojistí své zájmy proti soupeřům na Dálném Východě. V dubnu roku 1895 předložili zástupci tří zemí japonské vládě noty s požadavkem, aby se Japonsko vzdalo Liao-tungského poloostrova. Převaha sil v Tichomoří a zvláště námořních sil nebyla na straně Japonska, a proto muselo Japonsko ustoupit. Německá diplomacie se snažila odpoutat pozornost Ruska od západních hranic a činila opatření k tomu aby nedošlo ke sblížení Ruska s Anglií. Úspěch carské politiky spočíval v tom, že Číně byl ponechán Liao-tungský poloostrov a tím zasazena rána Japonsku, ale i v tom, že došlo k sblížení Ruska a Číny. Rusko poskytlo Číně půjčku ke splacení kontribuce Japonsku a roku 1896 uzavřelo s Čínou smlouvu o obranném spojenectví. Spojenci se zavazovali ke vzájemné ozbrojené pomoci v případě, že by Japonsko napadlo území jedné z nich. Roku 1897 obsadilo Německo bez porady s Ruskem – spojencem Číny – čínský přístav Cing-tao. Rusko si nepřálo, aby došlo ke konfliktu s Němci, kromě toho carská vláda zjistila, že se Anglie chystá obsadit Port Artur jako protiváhu k německé anexi Cing-taa, a proto se rozhodla změnit politiku vůči Číně, předejít Anglii a obsadila Port Artur. V prosinci 1897 vpluly ruské válečné lodi do Port Arturu a přezimovaly tam. V březnu 1898 přišly do města první prapory vojsk. Nato čínská a ruská vláda podepsaly konvenci o tom, že Rusko najímá na 25 let Liao-tungský poloostrov s přístavem Port Artur a nedalekými ostrovy – port Artur se tímto stal válečnou námořní základnou ruské tichomořské eskadry. Anglie odpověděla na obsazení Port Arturu obsazením čínského přístavu Vei-Hai-Vei na severním pobřeží Šantungu.

Útočná politika cizích států vyvolala v Číně roku 1900 široké národní povstání, známé pod názvem „boxerské“, které bylo krutě potlačeno vojsky expedičního intervenčního sboru. Anglická, japonská, americká, německá, francouzská a ruská vojska obsadila Peking. Ruská vojska okupovala Mandžusko. Čína musela platit 1,5 miliardy zlatých rublů kontribucí.

Proti okupaci Mandžuska vystoupilo zvláště energicky Japonsko, Anglie a USA ho podporovaly. 1902 byla podepsány anglo-japonská spojenecká smlouva ve které si smluvní strany přiznávaly právo vměšovat se do korejských a čínských záležitostí, zavazovaly se zachovat neutralitu, když jedna ze smluvních stran bude ve válečném stavu kvůli Koreji či Číně, a zavazovaly se poskytnout pomoc, bude-li partner válčit s několika mocnostmi. USA nabídly Japonsku zvláštní půjčku 500 milionů dolarů na vojenské výdaje (pro srovnání v letech 1897-1904 bylo na stavbu válečného loďstva v Japonsku vynaloženo 200 milonů dolarů).

Když se Mikuláš II. rozhodoval pro válku, počítal, že jí upevní politickou situaci uvnitř země a odvrátí blížící se revoluční bouři. Ale politické plány a úmysly daleko předběhly jeho vojenskou připravenost k válce. Bylo třeba ještě několika let ke splnění důležitých strategických úkolů: dobudování pevnosti Port Arturu a ve Vladivostoku, doplnění tichomořského loďstva novými obrněnci, dobudování železničních tratí Petrohrad-Vladivostok a Port Artur-Charbin a zvýšení jejich provozní kapacity.

Zatím se Japonsko energicky připravovalo k válce, protože hodlalo rozpory s Ruskem vyřešit silou zbraní.Uprostřed července 1903 byly z přístavu Sasebo poslány do Koreje torpédové čluny, aby prozkoumaly vody u korejského pobřeží, dovolené námořníků byly přerušeny, nepřetržitě probíhaly manévry loďstva, bojové střelby a přehlídky.

V srpnu 1903 bylo obnoveno vyjednávání mezi Ruskem a Japonskem. Tentokrát japonská vláda žádala kromě protektorátu nad Korejí nové ústupky, které podporovaly pronikání Japonska do Jižního Mandžuska. Jestliže carská vláda byla ochotna uznat až na nějaké výhrady japonský protektorát nad Koreou, pak na oplátku požadovala, aby se Japonsko plně zřeklo nároků na Mandžusko. Dne 23. prosince oznámila japonská vláda ultimativně nové návrhy týkající se japonských práv na Jižní Mandžusko. Carská vláda nebyla na válku připravena, a proto chtěla ustoupit a uznat japonské zájmy v Mandžusku, tak jako uznávala zájmy anglické, francouzské a německé. Ale Japonci nesouhlasili a provokovali válku dále. Carská vláda protahovala vyjednávání a doufala, že Japonsko v dohledné době ozbrojená útok nezahájí. Ale Japonsko, které mělo v Rusku výborně organizovanou zpravodajskou službu, bylo dobře informováno o nepřipravenosti Ruska k válce a v noci 9. února 1904 neočekávaně zahájilo válečnou činnost.

Výchozí stav sil a plány válčích stran

Po japonsko-čínské válce 1894-1895 zabránil ruský, francouzský a německý zákrok Japonsku obsadit Liao-tungský poloostrov a zachytit se tak na asijské pevnině. Japonsko ustoupilo, ale nesložilo zbraně. Rusko bylo vyhlášeno za národního nepřítele. V zemi byla zahájena intensivní hospodářská a vojenská příprava k válce. Zvláštní pozornost se věnovala vybudování mocného válečného loďstva. Bez převahy na moři nemohli Japonci dopravit své armády do Koreje ani do Mandžuska a zásobovat je potřebným materiálem. Při budování loďstva počítala japonská vláda hlavně se stavbo obrněnců a křižníků. Kontribuce, které plynuly z Číny, vydávaly se na stavbu loďstva, a v zemi byly zavedeny zvláštní námořní daně. Japonsko však nebudovalo jen silné loďstvo, budovalo rovněž početnou kádrovou armádu pro vpád na pevninu. Intensivně se stavěly opevněné rajony a základny pro loďstvo k Tokiu, Kure, Sasebo, Maizuru a v jiných přístavech. Připravovaly se velké zásoby zbraní a munice. Zvláště mnoho munice bylo dodáno z Německa. Za sedm let 1896 –1903 bylo vydáno na armádu celkem 773 milionů jenů. Japonci nešetřili penězi na průzkum sil a prostředků svého pravděpodobného protivníka. V ruských přístavních městech na Dálném Východě bylo plno „pradlen“ a „holičů“ kteří se zabývali špionáží.

Na počátku války byly hlavní japonské námořní síly soustředěny v přístavu Sasebo. Loďstvo bylo spojeno v jeden celek pod názvem „Spojené loďstvo“ – mělo tři eskadry: do prvých dvou patřily bojové lodi první linie, třetí měla pomocné lodi a zálohy. Eskadry se dělily na bojové oddíly.

V letech 1896-1900 dokončili Japonci v podstatě program budování loďstva, a nové loďě měli čas intenzivně cvičit na očekávané bojové úkoly.

Hlavní síly japonského loďstva (první a druhá eskadra) měly výhodu v tom, že byly stejného typu, měly ve srovnání s loděmi ruské tichomořské eskadry dobrou eskadrovou rychlost a nejmodernější výzbroj. Všech šest obrněnců, čtyři obrněné křižníky a šest lehkých křižníků bylo vybudováno v anglických loděnicích. Důstojnický sbor získal za japonsko-čínské války bojové zkušenosti. Loďstvo bylo zajištěno dokonale zařízenými základnami na jihu země poblíž prostoru, kde bylo možno očekávat bojové akce.

Ruské vládě neušlo, že se Japonsko usilovně připravuje na válku – závěry ze zvláštní porady z roku 1895 byly následující:

Japonsko plánuje vybudování loďstva na dobu, kdy má být dokončena sibiřská magistrála, což ukazuje na možnost, že k ozbrojené srážce dojde v letech 1903-1906
Vzrůstající zájem Japonska o Koreu jasně dokazuje, že Japonsko v budoucích srážkách bude všeobecně usilovat o vylodění své armády na pevninu – rozhodující úloha na válčišti připadne tedy loďstvu.
Rusko nesmí promarnit vhodnou chvíli a musí ihned vypracovat program budování loďstva na dálném Východě, podle něhož musí mít ruské loďstvo na Dálném Východě v době, kdy bude japonské loďstvo dobudováno, značnou převahu.
Rozbor situace byl správný, úkoly, které vyplývaly ze situace, byly rovněž správné. Porada učinila důležité rozhodnutí, které však realizováno nebylo. Program měl následující chyby – měl být dokončen v roce 1905, stavba lodí probíhala pomalu, nesystematicky, budovaly se obrněnce různého typu, s různou rychlostí a plánování nových typů trvalo celá léta. Nebylo uspořádáno ani jedno cvičení loďstva společně s pevnostním dělostřelectvem. Lodi všeobecně málo pluli, málo stříleli, neučili se manévrování atd. Taktická příprava většiny důstojníků tichomořské eskadry byla před válkou velmi nízká, což později potvrdila válka.

Válka zastihla eskadru nepřipravenou k bojovým akcím. Mobilizační plán eskadry a rovněž její strategické rozvinutí nebyly splněny. Naopak, krátce před válkou (1902) odpluly z Tichého oceánu do baltických přístavů tři obrněnce a čtyři křižníky k opravě, protože ani ve Vladivostoku, ani v Port Arturu nebylo doků a přiměřeně vybavených loděnic.

Hlavní síly eskadry – obrněnce Petropavlovsk, Poltava, Sevastopol, Peresvět, Poběda, Retvizan a Casarevič, obrněný křižník Bajan, lehké křižníky Novik, Askold, Bojarin Diana a Pallada, dělové čluny a 24 torpédoborců – měly základnu v Port Arturu. Tři obrněné křižníky Rossija, Gromoboj a Rjurik, lehký křižník Bogatyr a deset torpédových člunů měly základnu ve Vladivostoku. Křižník Varjag a dělový člun Korejec kotvily v korejském přístavu Čemulpo, dělový člun Sivuč v Jing Honu a Mandžur v Šanghaji.

Početní stav ruského válečného loďstva jako celku byl úctyhodný. Roku 1904 mělo 25 obrněnců, 19 křižníků I. třídy, 7 křižníků II. třídy, 9 křižníků na kladení min, 17 námořních dělových člunů, 3 obrněnce pobřežní ochrany, 63 torpédoborců a 88 torpédových člunů. Ale přitom všem nebyla na Dálném Východě v porovnání s japonským loďstvem soustředěna převaha sil. Ruské tichomořské loďstvo bylo kvalitativně i kvantitativně o něco pozadu za japonským loďstvem až na obrněnce. Mělo sedm eskadrových obrněnců a čtyři obrněné křižníky. Japonské loďstvo mělo šest eskadrových obrněnců a osm obrněných křižníků. Ale sedm ruských obrněnců patřilo ke čtyřem různým typům, kdežto japonské obrněnce byly v podstatě jednoho typu a měly převahu v rychlosti. Avšak podle celkového množství děl hlavní dělostřelecké baterie byly japonské lodi slabší. Rozptýlenost ruského loďstva se odrazila na jeho bojové síle. Loďstvo bylo v krajně nevhodně položených základnách – Port Arturu a Vladivostoku. Vzdálenost mezi nimi po moři byla asi 1800 kilometrů a cesta z jednoho přístavu do druhého vedla kolem japonského loďstva, které kontrolovalo Cušimský průliv. Spojení mezi ruskými základnami mohlo být rychle přerušeno. Pozemní cesta, která spojovala Port Artur a Vladivostok, byla dlouhá 1600 km po jednokolejné železnici se špatnou ostrahou. Sibiřská magistrála mohla na počátku války na zabajkalském úseku propustit pouze šest dvojic vlaků s malým nákladem a Východočínská dráha pouze tři dvojice.

Základny japonského loďstva byly nesrovnatelně lépe položeny než ruské. Japonské loďstvo mělo dobře opevněné a zařízené přístavy, které ležely na hlavních směrech, s nimiž se ve válečných plánech počítalo. Přístavy měly navzájem spolehlivé spojení na moři pobřežní plavbou a na pevnině po železnici. Avšak strategická převaha Japonců spočívala hlavně v ovládání Cušimského průlivu, který spojuje Žluté moře s Japonskem – zajištěných základnami v Nagasaki, Sasebo, Modži a Šimoseki.

Hlavní síly ruského tichomořského loďstva měly základnu v Port Arturu, který měl jako námořní pevnost neobyčejně výhodnou strategickou polohu na Žlutém moři. Z Port Arturu mohlo ruské loďstvo stále ohrožovat Korejský průliv a Čilijský záliv – tj. důležité operační linie japonských armád v případě jejich přesunu do Mandžuska. Avšak přesto, že byl Port Artur vhodně umístěn, byl na hlavní základnu špatně vybaven. Vnitřní přístav byl jako kotviště mělký a těsný a měl pouze jeden východ, Velké lodi mohly vyplouvat a vplouvat do přístavu pouze za přílivu a to ještě s pomocí remorkérů. Vnější kotviště, úplně otevřené, bylo pro kotvení lodí nebezpečné. Kromě toho nebyl Port Artur dostatečně chráněn ani od moře, ani ze strany pevniny, aby mohl být spolehlivým útočištěm loďstva. Do února 1904 bylo na přímořské frontě postaveno všehovšudy devět baterií trvalého typu a 12 dočasných. Ještě hůře probíhala výstavba pozemní fronty: zde byla postavena pouze jedna pevnůstka, tři dočasné opevnění a tři předsunuté baterie. Tři pevnůstky, jedno opevnění a jedna předsunutá baterie byly rozestavěny. Stavba ostatních objektů nebyla ani zahájena. Na počátku války měla pevnost jen 116 děl schopných střelby, z nichž na přímořské frontě bylo 108 a na pozemní pouze 8. Pozemní posádka měla 12 000 vojáků a důstojníků, bez posádek loďstva.

Pozemní armáda právě tak jako loďstvo s jeho portarturskou základnou byla špatně připravena na válku. Množství pozemních sil na Dálném Východě v předvečer války vůbec neodpovídalo politické situaci. V Mandžusku, podél řeky Amur a ve východní Sibiři bylo v tisícikilometrových prostorách Dálného Východu rozptýleno 120 pěších praporů, 95 jezdeckých setin, kolem 280 děl polního dělostřelectva a 8 kulometů. Na předpokládaném válčišti bylo 72 praporů, 42 setin a na 200 děl. Dle válečného plánu měly být hlavní síly kolem 65 000 se 160 děly soustředěny v jižním Mandžusku v prostoru Lioajang-Haj-čeng. Třetina těchto sil měla být přesunuta k řece Jalu pro zajištění korejské strany. Pro posílení Port Arturu bylo určeno 12 praporů pěchoty, pevnostní dělostřelectvo a jedna ženijní rota. Záložních vojsk bylo připraveno velmi málo. Armáda neměla horské dělostřelectvo, polní moždíře nového typu, kulomety, miny, zásobu ostnatého drátu, zákopnického nářadí a.j. Mandžusko nebylo vůbec připraveno jako válčiště.

Japonci měli před válkou čtyři zvlášť připravené armády. Z nich 1. měla 60 000 mužů a podle válečného plánu měla být vyloděna v Koreji. Tato armáda měla za úkol zatlačit ruská vojska od řeky Jalu a obsadit posice v prostoru Feng-huang-čeng, ohrožujíc komunikace Liaojang - Port Artur a zabezpečující vylodění ostatních tří armád na Liaotungském poloostrově.

Generální štáb carského Ruska neměl vypracovaný jednotný plán pro vedení války s Japonskem a nemělo jej ani námořní ministerstvo.

Plán válečných akcí námořních sil v Tichomoří byl sestaven ve štábu místodržitele Dálného Východu. Závěry plánu byly tyto: Hlavním úkolem našich námořních sil na Dálném Východě musí být nezbytné udržení panství na Žlutém moři a v Korejském zálivu tím, že se udrží Port Artur, nedopustit vylodění japonské armády na západním břehu Koreje, odpoutat část japonských námořních sil od hlavního válčiště a zabránit vedlejšími námořními operacemi z Vladivostoku pokusu Japonců o vylodění poblíž Amurska.

Dále se poukazovalo, že hlavním cílem všech operačních plánů je, „co nejdéle uchovat vlastní námořní síly a v žádném případě nepodnikat akce spojené s rizikem. Tento plán s jasně vyjádřenou obrannou tendencí, který nijak nenavazoval na plán dálněvýchodních pozemních vojsk, byl schválen na počátku května 1903.

Plán bojových operací na pevnině se začal vypracovávat roku 1895 ve štábu velitele amurského vojenského okruhu a později ve štábu velitele pozemních vojsk kvantunské oblasti. Poslední varianta byla vypracována roku 1903. Základní prvky tohoto válečného plánu vypadaly asi takto: ruskému loďstvu se nepodaří zabránit invazi japonských výsadkových jednotek, k nepřátelské invazi pravděpodobně dojde v Jingkou (jižní Mandžusko), výsadkové jednotky budou mít asi 122 000 mužů a 567 děl, potom Japonci oddělí část sil (sbor), které je budou krýt proti ruským vojskům operujícím v liaojangském směru a všechny ostatní síly vrhnou proti Port Arturu. V tom případě se předpokládalo, že se ruská vojska budou bránit v Mandžusku teprve za šest měsíců, až bude soustředěno dostatečné množství sborů, přejdou do útoku, vyženou nepřítele z Mandžuska, osvobodí Port Artur, který se musí do té doby udržet a nakonec srazí nepřítele do moře. V plánu nebylo ani slova o součinnosti armády s loďstvem. Vypadalo to tak, že z počátku bude loďstvo usilovat o kontrolu moře a pak, a't už tento boj dopadne jakkoli, zahájí boj pozemní síly. Válka ukázala, že plán měl pravdu pouze v tom, že se ruskému loďstvu nepodařilo zabránit invazi japonských výsadkových sil, ostatní se nesplnilo. Nedostatek součinnosti armády a loďstva vedl k nenapravitelným strategickým chybám a měl vliv na výsledek války.

Přestože Rusko a Japonsko začaly v podstatě připravovat válku současně, nebyla jejich připravenost na začátku války stejná.

Japonsko za poměrně krátkou dobu vybudovalo moderní válečné loďstvo. Bojová příprava tohoto loďstva byla celou řadu let podřízena úkolům boje proti ruskému tichomořskému loďstvu. Loďstvo si vycvičilo skvělé kádry a připravilo moderní, dobře vycvičenou vyzbrojenou expediční armádu pro válku na asijské pevnině. Kromě toho se spojenci Japonska postarali, aby carské Rusko nedostalo pomoc od jiných zemí. Např. na začátku války upozornil americký prezident T. Roosevelt francouzskou a německou vládu, že poskytnou-li Rusku nějakou pomoc, zúčastní se Amerika války na straně Japonska.

Poznámka: termín obrněnec je používán pro bitevní lodi predreadnoughtské konstrukce

Pramen:
Dějiny vojenského umění
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔10.12.2003 📕28.551

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře