Obersturmbannführer Leon Degrelle

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔07.12.2003 📕27.285

Narodil se jako syn úspěšného sládka z městečka Bouillon v belgických Ardenách v roce 1897, vystudoval univerzitu v Lovani a získal titul doktora práv, ale současně byl činný v radikálním křídle Katolické strany. Degrelle se stal žurnalistou a převzal vedení vydavatelství Christus Rex, které vydávalo masově rozšiřovaná periodika, literaturu a pamflety. Začal prosazovat populistický směr autoritativní politické reformy, který nacházel podporu u těch, kteří se bouřili proti neschopnosti politických stran vypořádat se se sociálními a hospodářskými problémy Belgie. Úspěšný řečník a davový buřič Degrelle přitahoval příznivce především ze střední vrstvy obyvatelstva, bývalé vojáky z I. světové války, obchodníky a kupce trpící všeobecnou hospodářskou krizí i některé nespokojené pravičáky. Jeho hnutí zažilo největší úspěch ve volbách v květnu 1936. Na letácích bylo heslo „čistá Belgie čistým Belgičanům“ a stranickým odznakem bylo koště. Rexisté získali 21 z celkových 202 křesel. Nato Degrele zorganizoval „pochod na Brusel“, podle Mussolinoho příkladu. Ale v ulicích vzbudil jen malý zájem a všechno se zvrhlo ve frašku. V doplňovacích volbách následně rexisté propadli.

V předvečer německé invaze 10. května 1940 byl Degrelle zatčen jako možný příslušník páté kolony. Během chaosu vyvolaným německým vpádem jej jeho rexističtí přátelé osvobodili. Jeho sen o restauraci Burgunské říše z 15. a 16. století se ale nenaplnil a rexistům Němci přidělili pouze nevýznamné funkce v civilní správě.

Po zahájení útoku na SSSR dostali rexisté možnost prokázat loajalitu zformováním Legion Wallonien, vojenské jednotky dobrovolníků. První prapor legie zdobil znak rexistů – burgundský kříž (zkřížené ostrve čili osekané kmeny stromů, které se ve středověku používaly ke zdolávání hradeb). Necelým devíti stovkám valonských dobrovolníků velel důstojník z povolání Georges Jacobs a také ostatní velitelé byli Valoni. Po více jak dvouměsíčním výcviku uznali jednotku za bojeschopnou a ta odjela jako 373. pěší prapor na frontu, kde se stala součástí německé 66. pěší divize. Degrelle odmítl důstojnickou hodnost s odkazem na chybějící vojenské zkušenosti a vstoupil v hodnosti vojína do řad mužstva. Do prvního většího boje šli Valoni s voláním „Vive le roi!“. Do března 1942 byly raněny nebo padly více než dvě třetiny mužstva a z jejich velitelů zbyli dva. Za statečnost v boji obdrželo 33 Valonů Železný kříž (více cizinci). Legie musela být stažena do týlu, kde ji doplnili nováčci z Belgie. Po výcviku a reorganizaci vyrazili Valoni 7. července 1942, spolu se dvěma pluky 97. bavorské divize generála Ruppa, znovu do boje směrem na Kavkaz. V říjnu 1942 útočili Valoni ve směru na Tuapse. Dvanáct kilometrů před městem je rudoarmějci zastavili. Zbývalo jejich už pouze 187 v činné službě.

Na jaře 1943 se zbytky těch, kteří přežili neúspěšné tažení v létě předchozího roku, shromáždily ve výcvikovém prostoru SS v Čechách. Po doplnění o nové dobrovolníky z Belgie čítala jednotka 1 600 mužů. Počátkem června 1943 velení zbraní SS oznámilo vytvoření Úderné brigády SS „Wallonien“ (SS Sturmbrigade Wallonien). Výcvik brigády, doplněné několika stovkami příslušníků finského praporu a asi stovkou francouzských dobrovolníků, skončil v listopadu. V počtu 2 200 mužů odjela  divize Wiking na frontu u Dněstru. Tady ji spolu s dalšími jedenácti německými divizemi obklíčila u Čerkas sovětská vojska. V boji padl velitel brigády Lippert, absolvent bruselské univerzity, jehož tělo vojáci s sebou vynesli z obklíčení, aby jej mohli pietně pohřbít. Velení převzal Degrelle. Byl jediný žijící důstojník – toho času se čtyřicetistupňovou horečkou. Když se 632 zbývajících Valonů dostalo spolu se čtyřiceti tisíci německých vojáků z obklíčení, velitel divize Wiking Gruppenführer Herbert Gille a Degrelle odletěli do Berchtesgadenu. Degrelle dostal Rytířský kříž a Gille Meče (železný kříž).

Zbylým legionářům připravili v Belgii vřelé uvítání. Dle tehdejšího tisku se uvítání zúčastnilo 100 000 lidí a noviny zdůrazňovaly, že sám Degrelle se propracoval od vojína až na podplukovníka SS a že byl pětkrát raněný. Potom následoval odjezd do Debice, kde došlo k reorganizaci a k doplnění brigády o tisíc nováčků. V červenci mohla opět odjet na frontu u Narvy v Estonsku. Jako součást III. obrněného sboru generála Steinera se spolu s Vlámy, Holanďany, Dány, Švédy, Nory a Estonci v SS snažila bránit postupu Rudé armády do Pobaltí. Přes sto Valonů si vysloužilo Železný kříž, Degrelle pak Dubové ratolesti k Rytířskému kříži a Zlatou sponu pěchoty Za boj zblízka (Herr - udělovala se těm, kteří prošli bojem muže proti muži bez podpory obrněných jednotek, celkem uděleno jen 403). V říjnu 1944 se zdecimovaná brigáda ocitla ve výcvikovém prostoru v Braunschweigu. Zde byla zahájena přeměna na Dobrovolnickou granátnickou divizi SS „Wallonien“ (28. SS Freiwiligen Grenadierdivision Wallonien). Výstavbě divize se již Degrelle nevěnoval – pověřil tím svého zástupce – sám se zatím věnoval vysoké politice. Nejprve se nacistům neúspěšně nabízel jako premiér sjednocené Belgie. Nereálným se ukázal rovněž Degrelův plán na vytvoření armádního sboru z valonské, vlámské a francouzské divize, jemuž by velel on coby vůdce „Velkoburgundska“ (šlo o SS divize Charlemagne, Langemarck a Wallonien). Degrelle se nakonec musel spokojit s neurčitou funkcí šéfa Valonského osvobozovacího výboru – plánovaném pro znovudobytí Belgie při Ardenské ofenzívě. 27. února 1945 byla divize opět nasazena na ruské frontě ve dvou částech a jedné části na západní frontě. Jedna část na východě bránila Pomořansko a druhá Štětínský záliv.

Degrelle ve svých vzpomínkách uvádí, že z 6 000 valonských dobrovolníků, kteří prošli legií a pak divizí SS, jich padlo 2 500. více jak 80 % valonských vojáků bylo nejméně jedenkrát raněno. Z původních prvních devíti stovek dobrovolníků se konce války dožili tři: jeden vojín, jeden poddůstojník a jeden důstojník (Degrelle).

Konec války jej zastihl v Norsku a místo Quislinga zaujal místo v letadle, které mělo umožnit norskému vůdci útěk do Španělska. Letadlo nouzově přistálo do moře u pláže poblíž San Sebastianu. Degrelle se zlomenou klíční kostí a vykloubeným ramenem dokázal doplavat ke břehu. Všechny belgické vlády se pokoušely dosáhnout Degrellova vyhoštění, ale všechny narážely na neproniknutelnou zeď, kterou kolem svého chráněnce vybudoval generál Franco. Návrat domů nepřipadal v úvahu. Degrelle byl v Belgii v nepřítomnosti odsouzen k smrti. Když rozsudek v roce 1964 pozbyl platnosti, byl zvláštním výnosem prodloužen o dalších deset let. V té době byl již Degrelle španělským občanem s novým jménem Leon José de Ramirez Reina. Nedlouho před smrtí se ho kdosi zeptal, jestli něčeho ve své minulosti lituje. Odpověděl: „Jen toho, že jsme prohráli.

Prameny:
Wiking – historie páté divize SS v letech 1940 - 1945, Rupert Butler
Ve službách třetí říše – Hitlerovy zahraniční jednotky, Miroslav Tejchman
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔07.12.2003 📕27.285

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře