Samočinné pušky

Autor : Václav Šebek 🕔01.06.2003 📕25.346

Pokusy vyvinout zbraň, jež by byla schopna vyšší kadenci, nežli opakovací puška – v té době nejvíce užívaná a zároveň nejlepší ruční palná zbraň, která, nota bene, ještě nedosáhla všech možností, které její mechanismus skýtal – jsou datovány již do poloviny devatenáctého století. Avšak doba novému vynálezu nepřála a ten si musel počkat až do období mezi světovými válkami. I přesto, že některé modely byly sériově vyráběny již během první světové války, do výzbroje se začaly dostávat až po jejím skončení. Jako příklad uveďme Browning 1918, vyráběný pod označením BAR (Browning Automatic Rifle). Užíval se však jako lehký kulomet, tedy jako podpůrná ale ne základní zbraň. Mezi dalšími byly například britský Farquahar-Hill, francouzský RSC 1918, nebo ruské, resp. sovětské Simonov AVS-36 a Tokarev SVT-38; také český model sestrojený V. Holkem, americký Johnson, Pederson, italskou Scotti, švýcarský Neuhausen.

Žádný z předešlých však nebyl přijat jako základní zbraň a až na BAR 1918 se všechny používaly spíše okrajově. První zbraní, zavedenou jako základní zbraň jednotlivce byla roku 1936 samonabíjecí puška Garand M1 pracující s nábojem .30-06 (7,62). Tento model byl zvolen po dlouhém srovnávání a vývoji sahajícím o dobrých dvacet let nazpět. Během druhé světové války spatřily světlo světa další samonabíjecí zbraně; tato dějinná epocha však znamenala konec jejich poněkud krátké éry. Zbraní jež je nahradila se stala útočná puška. Mezi první modely patřila americká karabina Garand M1 (Garand M1 carbine, není totožná s výše uvedeným Garand M1). Vznikla roku 1940, nejprve s účelem zastoupit funkci osobní zbraně, pistole. Byla oproti tehdy používanému puškovému náboji začně menší a stala se vlastně první zbraní postavenou na náboji středního výkonu. Onou municí byl náboj .30-M1 Carbine, ráže 7,62, tedy stejné jako .30-06, ale podstatně menší prachové nálože. Verze M1 měla kapacitu zásobníku 15 nábojů a dovolovala pouze střelbu jednotlivými ranami, kdežto další M2 měl až třiceti rannou zásobu a možnost nepřetržité střelby. Na druhé straně Atlantiku se vývoji útočných pušek věnovalo, sice se zpožděním oproti ostatním velmocím, především hitlerovské Německo. Do výzbroje byly vedle pušky k98 zařazeny zbraně G 41 M (Mauser), G 41 W (Walther) a G 43 W; speciálně pro německé parašutisty (Fallschirmjäggers) byla vytvořena FG 42, se značně pokrokovým designem. Dalším výsledkem práce německých vědců byl náboj 7,92x33 a pro něj zkonstruovaná puška MP 43 zavedená do výzbroje roku 1944 pod označením Sturmgewehr 44. Tato zbraň byla vůbec první, která již měla vnější vzhled srovnatelný s dnešními modely.

Ještě během války a těsně po ní byly vyvinuty dva náboje výhradně pro samočinné pušky, které tvořily základní munici pro další generaci těchto zbraní. Prvním z této dvojice byl ruský 7,62x39, vz.1943, se kterým je spojena nejslavnější východní zbraň AK-47. Západním ekvivalentem byl o několik let později vyvinutý .308 Winchester, přijatý roku 1953 jako oficiální střelivo severoatlantické aliance pod označením 7,62x51 NATO. Druhý jmenovaný našel uplatnění např. v amerických M14, nebo kulometu M60, v Evropě pak v útočné pušce FN-FAL, či lehkých kulometech FN-MAG, nebo Heckler & Koch HK 11, 21 a 23, dodnes se používá, i když spíše právě v kategorii podpůrných zbraní, tedy kulometů. Pro samočinné pušky se i tyto náboje ukázaly být příliš účinné.

S řešením nastalého problému přišli tentokráte první Američané, a to s nábojem .223 Remington, přijatým jako 5,56x45 NATO. Můžeme-li říci, že automat AK-47 byl vytvořen výhradně pro 7,62x39, pak další slavná zbraň studené války, americká M16 je neodmyslitelně spjata právě s .223 Remington. Oproti svému zastaralému ruskému současníkovi byla 5,56x45 NATO lehčí, střelec mohl nosit větší zásobu munice, a zároveň způsobovala menší zpětný ráz. Pro tento náboj je dnes vyráběna naprostá většina útočných pušek západní provenience. Názornými příklady mohou být již uvedená M16 a její odnože, FN Minimi (M249 SAW), automaty značky H&K (např. HK33, G36), Steyr AUG, SIG SG 541 a nespočet dalších. Ruskou odpovědí byla ráže 5,45x39 a pro ni modifikovaná zbraň AK-74.

Další změnou v konstrukci útočných pušek byl tzv. systém „bull-pup“, kdy vlastní mechanismus se závěrem se posouvá dozadu až za pistolovou rukojeť, čímž je plně využit prostor pažby. Může se tedy dosáhnout zkrácení celé zbraně, při zachování délky hlavně, nebo razantní prodloužení hlavně a tím i přesnosti při udržení současných rozměrů. Nový systém také částečně tlumí zpětný ráz. Ze zbraní sestrojených na tomto principu vyberme např. francouzskou FA MAS, rakouský Steyr AUG, nebo britskou L85. Stejně jako ve své době opakovačky jsou dnes automaty na vrcholu a také na konci svých technických možností; je-li ještě co vylepšovat, pak snad jen v oblastech kvality střeliva a vlastních mechanismů. Dominovaly-li samočinné pušky druhé polovině dvacátého století, můžeme se domnívat, že jako základní pěchotní zbraně budou i nadále ve století jedenadvacátém.

Všeobecně můžeme systém samočinných pušek popsat následovně: Jedná se o zbraň, schopnou pálit nepřetržitou palbou, dávkami, nebo jednotlivými ranami, s obvyklou kapacitou třiceti střel. Automat má uzamčený, nebo částečně uzamčený závěr, uzamykaný rotací závěru. Po výstřelu je závěr odemknut a vytlačen do zadní polohy, kde může vylétnout použitá nábojnice a do nábojové komory být vsunuta nová, prostřednictvím plynů, jež se velmi rychle rozpínají v hlavni po výbuchu nálože střelného prachu. Náboj není odpálen závěrem samotným, jak je tomu u samopalů, nýbrž bicím mechanismem uvnitř (závěru). Režim střelby je ovlivněn spoušťovým ústrojím.

Pozn.: V textu se k tématu vyjadřuji několika výrazy, které bych nyní rád upřesnil. Všechny zbraně, výše popsané patří do skupiny „samočinných pušek“. Ty se dále dělí na do dvou kategorií, na „samonabíjecí“ a „útočné“, neboli „automaty". Název první z nich je odvozen od možnosti střílet bez nutnosti přebíjet po každém výstřelu a značí se jím první generace těchto zbraní, tedy pušky, užívající klasický puškový náboj, mající povětšinou možnost střílet pouze jednotlivě. Druhou generaci charakterizuje nejlépe náboj střední balistické třídy a režim střelby neomezený, dvou- až pětirannými dávkami, nebo jednotlivými ranami. V principu jsou ovšem obě zbraně prakticky totožné.

AK 47
AK 47

Garand
Garand

M16 A2
M16 A2

SVD Dragunov
SVD Dragunov

Autor : Václav Šebek 🕔01.06.2003 📕25.346

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře