Arabsko - izraelský konflikt (3)

Autor : Jana Doskočilová 🕔22.05.2003 📕16.833

Situace po krizi

Vítězem suezské krize byl Násirův režim. Odpovědí na Eisenhowerovu doktrínu bylo v únoru 1958 spojení Egypta a Sýrie v celek Sjednocené arabské republiky. V březnu se k nim přidal i Jemen. Hlavní úlohu v novém státním útvaru hrál Egypt, který však nebral v úvahu odlišnosti Sýrie. Proto nebylo divu, když na konci září 1961 proběhl v Damašku vojenský převrat a jeho organizátoři oznámili vystoupení Sýrie ze svazku s Egyptem. V prosinci 1961 se oddělil i Jemen. Násirovy autoritativní a etatistické dekrety byly odmítány nejen v Sýrii, ale i egyptskými Muslimskými bratry a částí někdejších Svobodných důstojníků.

Pro Egypt a Sýrii byl nový válečný konflikt s Izraelem bezpečnostním ventilem kumulovaného vnitřního napětí. Oba vlivné arabské státy byly v úzkém spojení se Sovětským svazem a za poskytnutí zbraní mu ponechaly námořní základny v přístavech Marsa Matrúh a Sidí Baráni ve Středomoří a Kusejra v Rudém moři.

1964

V červnu 1964 byla na prvním zasedání Palestinské národní rady v Jeruzalémě založena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Programovým cílem bylo zničení Izraele a vytvoření palestinského státu. Exekutivní složku OOP tvořil výkonný výbor - tedy palestinská vláda v exilu, legislativní funkci měla palestinská národní rada, která plnila roli parlamentu. Vojenskou složku představovala Palestinská osvobozenecká armáda - její brigády byly cvičeny v Iráku, Sýrii a v Egyptě. Prvním předsedou OOP se stal Achmed Šukeiri. Nejvlivnější komponentou se stala organizace Al Fatah - ta 31. prosince 1964 podnikla svoji první partyzánskou akci na území Izraele. Tento den je považován za oficiální datum vzniku OOP. Již v roce 1963 odešel David Ben-Gurion na odpočinek a ministerským předsedou se stal Levi Eškol - díky němu Izrael získal preferenční dohodu s Evropským hospodářským společenstvím. V polovině 60. let zasáhla Izrael ekonomická recese.

1967

V lednu 1967 byla zakázána činnost OOP na jordánském území a byli uvězněni někteří předáci.

Činnost izraelské tajné služby

Bezpečnost jiné země na světě není tak závislá na práci tajné služby jako bezpečnost Izraele. Východní pobřeží se stalo od nepaměti mostem, přes který přicházeli dobyvatelé, a zdejší území tedy není nikterak bezpečné. V roce 1967 se zde odehrála sice krátká, ale nezapomenutelná válka mezi 19 let starým Izraelem a arabskými zeměmi, které tento stát stále ještě odmítly uznat. Tato bitva měla změnit mapu Blízkého východu. Izraelci věnovali dost prostředků na rozvoj výzvědné služby. Jejím úkolem bylo označit strategické cíle.

V 60. letech byla existence tajné služby opředena tajemstvím. Izraelci ale stále více využívali služeb Ammánu, majícího na starost vojenské zpravodajství, a Mossadu, který se zabýval zahraničním. Nejvíce přesto bylo využíváno občanské tajné služby. Tito „bojovníci" byli neplacenými agenty a svoji práci odváděli z pouhého přesvědčení a z touhy pomoci své těžce zkoušené zemi.

Dnes stojí při pobřeží pomník, na němž je vytesáno 400 jmen. Jsou to jména agentů, kteří zemřeli ve službách své vlasti. Pomník je určitým kompromisem mezi oficiálním tajemstvím a potřebou vyjádřit úctu těmto lidem. Často nevíme, kdo se za danými jmény skrýval, vše je zahaleno do roušky tajemství.

Ale zpět k počínající válce. Na severních hranicích byl Libanon a Sýrie, na východě Jordánsko a Irák a na západě Egypt. Tyto státy - ač politicky rozdílné - spojovaly nyní jednotné myšlenky - zlikvidovat Izrael. Zatímco arabské země měly na 100 mil. Obyvatel, a proto trpěly sebeklamem a přehnanou sebedůvěrou, na druhé straně stálo pouhých 2,5 mil. Židů, podle Arabů bezbranných loutek. Židé ovšem disponovali stejnou úrovní techniky, a navíc měli své špióny na správných místech. Válka tedy mohla začít.

Co se týče války zpravodajů, tak ji vedly samozřejmě izraelské jednotky. Arabové výzvědnou službu velmi podcenili a spoléhali na cizince, kteří ale neměli přístup k tajným vládním informacím. V pozadí konfliktu stály i dvě velmoci - USA a SSSR. Sovětský svaz dodával Arabům tanky T-54 a stíhačky Mig-21.

Izraelský generál Hod dospěl k názoru, že je nutné poznat typy sovětské výzbroje. Byly proto vyvolávány konflikty s cílem zjistit reakce strojů. Mossad vyhlásil operaci 007. Jejím cílem bylo získat moderní proudovou stíhačku Mig-21 v neporušeném stavu. Přemluvili proto jednoho pilota iráckého letectva. Ten se setkal s agentkou Mossadu v Evropě a poté byl tajně pozván do Izraele. Za svůj odvážný čin dostal 1 mil. amerických dolarů a ochranu své rodiny. 16. srpna 1966 podnikl nebezpečnou cestu do Izraele. Po 65 min. přeletu nad Jordánskem se dostal do izraelského vzdušného prostoru, bezpečně přistál a setkal se zde se svojí rodinou. Pro něho tady práce končí, ale začíná pro agenty, kteří podrobně zkoumají sovětský letoun. Přizváni sem byli dokonce i američtí agenti.

Dennodenně pracovali izraelští špióni - mezi nejlepší patřil i agent Mossadu Kohen, kterému se podařilo proniknout do nejvyšších syrských vládních kruhů a získat tak informace o situaci na Golanských výšinách okupovaných právě Syřany. V roce 1965 byl ale tento agent chycen a popraven.

Od roku 1964 se Arabové spoléhají čím dál tím více na terorismus. Ten vrcholí roku 1967.

7. dubna 1967 podnikli Izraelci odvetný útok. Izraelské letouny pronikají do syrského vzdušného prostoru a sestřelují 6 letounů Mig-21.

Příprava na válku

Ruská KGB vypustila do éteru desinformaci o tom, že izraelské jednotky se shromáždily na syrské hranici a chystají se k útoku. Damašek žádá Káhiru o pomoc, ale Násir reaguje prozatím jen slovními protesty. Násir vysílá do Moskvy Sadata, ten je zde přesvědčen o chystaném útoku, i když Izrael vše popírá.

V dubnu 1967 si arabský svět uvědomuje, že válka bude, a začínají psychologické přípravy. Sovětská pomluva se rychle šíří, a tak Arabové koncentrují na Sinaji značnou vojenskou sílu a vynucují si, aby odtud odešly jednotky OSN. Egypt hodlá poslat na Sinaj 6 armád a Izraelci začínají s mobilizací. Násirovým snem je vytvoření impéria arabských národů, ale ostatní arabské země se mu nehodlají podřídit.

16. května konal Izrael u příležitosti 19. výročí svého vzniku provokativní vojenskou přehlídku v Jeruzalémě. Mezitím se však na Sinaj začaly přesunovat tři egyptské tankové divize. Egyptští výsadkáři obsadili strategicky významný Šarm aš-Šajch a Káhira vyhlásila blokádu Akabského zálivu a Tiranské úžiny pro izraelské a cizí lodě směřující do izraelského přístavu Ejlát. To bylo chápáno jako vojenský útok. Abba Eban, izraelský ministr zahraničí, odletěl do Washingtonu, kde se chtěl dozvědět možné přístupy k připravované izraelské válečné akci. Prezident Lyndon Johnson mu sdělil:

Tel Aviv musí vzít věc do vlastních rukou a jeho armáda musí vyřešit krizi rychle a účinně, neboť v případě jakékoli prodlevy bude do konfliktu vtažen Sovětský svaz."

31. května dochází k jednání krále Husajna s prezidentem Násirem a Ahmadem Šukajrím (vůdcem OOP). Výsledkem je trojstranná dohoda. V té Egypt prosazuje své představy o dalším vývoji na Blízkém východě v souladu s Násirovou ideologickou koncepcí „arabského socialismu" a arabské jednoty pod vedením Egypta. K vojenskému trojúhelníku Egypta, Sýrie a Jordánska se 4. června připojil i Irák. Jejich cílem bylo zahnat Židy do moře a zničit jednou provždy izraelský stát. Rabin vidí východisko v preventivním úderu, naléhá na Eškola, že je čas jít do války. Spojené státy mlčky schválily preventivní útok. Přesouvají 6. americkou námořní flotilu následovanou britským letectvem do Středozemního moře. Spolu s touto lodí je zde ještě Liberty, tajná americká loď určená na odposlech. Následovaly je sovětské lodě.

4. června 1967 došlo k hlasování o preventivním útoku. Bylo jisté, že pokud bude schválen, nebudou to mít Izraelci jednoduché. Arabské těžké zbraně a letectvo jsou totiž v mnohonásobné převaze - stejně jako jejich armády.

Šestidenní válka

V Izraeli dochází ke změnám ve vládě - ministrem obrany se stává Moše Dajan. Izrael zahajuje válečné operace proti Egyptu, Sýrii a posléze proti Jordánsku.

Ráno 5. června 1967 obdrželi izraelští piloti mapy cílových objektů pro operaci MOKET. Heslo pro zahájení akce znělo „Červený plášť". Úkolem bylo nepozorovaně zahájit útok, získat leteckou převahu a kontrolu nad oblastí. Byl přesně vypočítán čas pro zahájení akce. Ve čtvrt na osm ráno podnikaly egyptské hlídky svůj pravidelný ranní průzkum. Provedly ho i onoho osudného rána 5. 6. Vrátily se s přesvědčením, že je vše v pořádku. Mezitím ale těsně nad hladinou moře letěla izraelská letadla. 200 letadel čekalo nejdelších 45 minut, kdy nikdo nesměl použít radiokomunikační síť.

Přesně v 7:45 byl zahájen útok. Egyptští piloti zmateně vybíhali z ubikací.

Izraelcům se podařilo zničit 419 letadel - tedy asi 90% egyptského letectva - ještě na zemi. O tomto do poslední chvilky díky skvělé práci izraelských špionů nevěděli ani Egypťané, ale ani Izraelci.

Ve 14:30 ovládl Izrael vzdušný prostor nad celým bojištěm. Násir dlouho nechtěl přiznat ztrátu celého letectva. Nyní se už posunovaly 3 izraelské tankové kolony do pouště na Sinaji. Bylo jim jasné, že kdo vyhraje první bitvu, vyhraje i celou válku. Izraelci tedy neváhali ani minutu. Od svých tajných agentů věděli zcela bezpečně rozmístění egyptských vojsk. Došlo k největší bitvě na Sinaji, které se zúčastnilo přes 1 000 tanků. Bleskové dobytí Um Katafu kombinovanou akcí pozemních a výsadkových sil vešlo do učebnic taktiky snad na všech světových vojenských akademiích. Průlom na Sinaji skončil 8. června obsazením východního břehu Suezu a vyřazením kanálu z činnosti.

Na východě hraničil Izrael s Jordánskem. Bylo dohodnuto, že pokud Jordánci nezaútočí na Izraelce jako první, Izrael na ně nezaútočí. Jordánská arabská legie ovšem zahájila palbu. Král Husajn se rozhodl bojovat a prohrál. Dne 6. června zahájil brigádní generál Uzi Narkis ofenzívu na jordánské frontě - cílem bylo znovu dobýt jeruzalémské Staré město.

7. června Šlomo Goren, hlavní polní rabín izraelské armády, mohl troubením na šofar zvěstovat celému Izraeli, že svatá místa jsou opět v rukou Židů - podařilo se jim získat nejen Chrámovou horu, ale hlavně západní zeď Šalamounova chrámu. Téhož dne se Izrael s Jordánskem rozhodly zastavit palbu.

Izrael získal podporu USA a Velké Británie, zatímco Arabové zůstali osamoceni.

Na moři došlo k tragédii. Americká loď Liberty plula klidně v mezinárodních vodách. Izraelci ale vyhlásili poplach - podél pobřeží pluje neidentifikovatelná loď, snad egyptská. Do vzduchu se okamžitě vydala bojová letadla a na moře byly spuštěny torpédové čluny. Až když skončila první palba na loď, povšimli si izraelští vojáci označení na boku lodě GTR 5. Bylo to anglické označení. To už ale zemřelo 34 námořníků. Izraelci sice dali jejich rodinám odškodnění a prohlásili, že to byl omyl, ale ti, kteří přežili, tvrdí, že loď byla napadena úmyslně.

9. června ovládli Izraelci i Golanské výšiny. Věděli o rozmístění zákopů a pevnůstek od superšpióna Kohena. Syřané byli zatlačeni na východ. Když bylo uzavřeno příměří, stály izraelské jednotky na prahu samého hlavního města Sýrie.

Vlády Egypta a Jordánska se obrátily na OSN se žádostí o zprostředkování příměří. Válka formálně skončila 10. června.

Válka skončila za šest dní. Sedmého dne se Izrael probudil do nové reality:
- na severu získal Golanské výšiny,
- na východě východní Jeruzalém a západní břeh Jordánu,
- na jihu pásmo Gazy a celý Sinaj.

Nyní měl Izrael 3x tak velkou oblast než před válkou. S touto oblastí ale také získal množství zde žijících Palestinců.

Prohra arabských státu vedla k urychlené schůzce představitelů států sovětského bloku a Jugoslávie. Sešli se 9. června v Moskvě. V závěru summitu bylo přijato společné prohlášení o situaci na Blízkém východě. Dokument podepsaly všechny státy kromě Rumunska, které odmítlo označit Izrael za agresora. Druhé setkání představitelů socialistických zemí se uskutečnilo ve dnech 11. a 12. července v Budapešti. Scházela zde rumunská delegace. Sověti i nadále prosazovali politické řešení konfliktu a odmítali arabské představy o ozbrojené revanši: „Arabské státy se musí vzdát svého cíle, tj. likvidace Izraele, a měly by souhlasit s ukončením válečného stavu." Zjistili, že Izrael není snadnou kořistí.

Třetí porada se konala 16. listopadu. Násirovi tlumočil Tito zcela jasné sovětské stanovisko takto: „Bylo by nereálné očekávat přímou sovětskou angažovanost v lokální válce na Blízkém východě. Mohlo by to vést k válce širších rozměrů. Každá myšlenka na válečné řešení je avanturistická a škodlivá pro skutečné zájmy Arabů."

Přes toto varování vedl Násir do své smrti v roce 1970 tzv. opotřebovací válku, která přiměla Tel Aviv vybudovat podél celého Suezského průplavu tzv. Bar Levovu linii.

Použitá literatura
Nálevka: Světová politika ve 20. století II.
J. Wanner: Krvavý Jom Kippur
M. Mendel: Židé a Arabové

Encyklopedie
Kdy, kde, proč a jak se to stalo
Historie světa

Časopisy
Historický obzor č. 2 a 3/90-články J. Wannera: Palestinská válka
Mezinárodní politika 2/99 Od palestinské autonomie k nezávislé Palestině - Miloš Pojar
Mezinárodní politika 8/99-Výsledek izraelských voleb - Miloš Pojar

internetové stránky
www.valka.cz

TV
Stíny šestidenní války - z cyklu Válečná tajemství
Autor : Jana Doskočilová 🕔22.05.2003 📕16.833

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře