Spojenecké tažení střední Evropou od 22. března do 8. května 1945 (1)

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔18.05.2003 📕17.435

Seriál

  1. Spojenecké tažení střední Evropou od 22. března do 8. května 1945 (1)
  2. Spojenecké tažení střední Evropou od 22. března do 8. května 1945 (2)
  3. Spojenecké tažení střední Evropou od 22. března do 8. května 1945 (3)
  4. Spojenecké tažení střední Evropou od 22. března do 8. května 1945 (4)

Podobné články

Další články autora

Začátkem jara roku 1945 se situace v Evropě vyvíjela zcela jednoznačně ve prospěch spojeneckých jednotek. Do ledna angloamerická vojska zkonsolidovala frontu po německé prosincové ofenzívě v Ardenách, známé jako "bitva o výběžek". Neúspěch této poslední německé ofenzívy vyčerpal značnou část zbývající bojové síly Třetí říše, která se nyní nacházela zcela nepřipravena vzdorovat závěrečnému postupu Spojenců v Evropě. Další ztráty při bojích v Porýní ještě více oslabily německou armádu, která nechala zbytky svých rozdrobených jednotek bránit východní břeh Rýna. Do poloviny března západní spojenci postoupili k Rýnu po téměř jeho celé délce, obsadili neporušený most u Remagenu, a dokonce zajistili malé předmostí na východním břehu řeky.

Na východě sovětská vojska obsadila většinu území Polska, vstoupila do Maďarska, východní části Československa a dočasně se zastavila u německých hranic na linii tvořené řekami Odrou a Nisou. Rychlý postup na východní frontě způsobil zkázu dalších Hitlerových zkušených bojových jednotek a výrazně omezil Hitlerovy možnosti posílit obranu Rýna. A tak když západní spojenci dokončili své přípravy pro závěrečný postup do srdce Německa, zdálo se vítězství na dosah.

Vrchní velitel expedičních vojsk, generál Dwight D. Eisenhower, měl pod svým velením 90 plně vyzbrojených divizí, včetně 25 tankových a 5 výsadkových, a disponoval tak jednou z největších a nejmocnějších uskupení, které kdy bylo vysláno do boje. Spojenecká fronta dlouhá 750 km sahala podél Rýna od ústí řeky do Severního moře v Holandsku až po hranice Švýcarska.

Síly Spojenců rozmístěné podél této linie byly sloučeny do tří armádních skupin. Na severu, od Severního moře po oblast přibližně 15 km na sever od Kolína, byla rozmístěna 21. skupina armád pod velením polního maršála Bernarda L. Montgomeryho, vítěze od El Alamein a jednoho z hlavních plánovačů invaze v Normandii. Pod Montgomeryho velením držela pozice na levém křídle spojenecké linii kanadská 1. armáda, uprostřed byla rozmístěna britská 2. armáda a na pravém křídle byla americká 9. armáda. Ve střední části spojenecké linie byla rozmístěna 12. skupina armád pod velením generálplukovníka Omara N. Bradleyho, jejíž operační oblast sahala od pravého křídla 9. armády až po oblast přibližně 20 km jižně od Mainzu. Bradley měl k dispozici dvě americké armády, 1. armádu na levé (severní) části a 3. armádu v pravé (jižní) části Bradleyho sektoru. Na zbývající části spojenecké fronty sahající až k hranicím Švýcarska byla rozmístěna 6. skupina armád pod velením generálplukovníka Jacoba L. Deverse, jehož síly se skládaly z americké 7. armády rozmístěné v severní a francouzské 1. armády v jižní části operačního sektoru.

Když tyto tři skupiny armád vyčistily západní břeh Rýna od jednotek Wehrmachtu, začal Eisenhower přemýšlet o svých plánech pro závěrečný přechod Rýna a průnik do srdce Německa. Původně velitel expedičních vojsk plánoval postup všech svých jednotek až k západnímu břehu Rýna, čímž chtěl využít řeky jako přírodní překážky ke krytí neaktivní části fronty. Hlavní výpad na druhou stranu řeky měl být proveden Montgomeryho 21. skupinou armád a současně měla ze svého předmostí u Remagenu vyrazit na severovýchod americká 1. armáda. Kdyby vše probíhalo podle předpokladů, výsledkem tohoto plánu by bylo obsazení průmyslové oblasti Porúří a neutralizace největší koncentrace průmyslových kapacit, které Německu ještě zbývaly.

Přechod řeky Rýn - 22.-28.března 1945
Přechod řeky Rýn, 22-28.března 1945

Po obsazení Porúří měl Eisenhower v plánu nechat postupovat 21. skupinu armád na východ přes nížiny severního Německa směrem na Berlín. 12. a 6. skupina armád měla zvolna pokračovat v postupu na východ, pokračovat v tlaku na německé jednotky a eliminovat tak možnost, že by se nepřítel pokusil zastavit postup 21. skupiny armád. Tento vedlejší postup dával Eisenhowerovi jistý stupeň flexibility pro případ, kdyby se Montgomeryho útočící jednotky dostaly do potíží.

S blížícím se koncem března začal Eisenhower tyto plány měnit. Měl k tomu několik důvodů. Tak především to byla zpráva od Rusů, že se jim podařilo zajistit předmostí na řece Odře, necelých 50 km od Berlína. Spojenecké jednotky na Rýnu byly od Berlína vzdáleny přibližně 450 km, a při postupu k němu jim ještě navíc v cestě stálo Labe, které by bylo nutné překonat. Bylo zřejmé, že by Sověti měli dosáhnout Berlína mnohem dříve než západní spojenci. Eisenhower proto svoji pozornost zaměřil jiným směrem, a to na rozdělení německých vojsk na dvě části, čímž by zabránil možnosti společného, odhodlanějšího odporu. Rozdělené německé jednotky pak měly být zničeny postupně.

Druhým důvodem byla otázka Porúří. Přestože se v oblasti Porúří stále nalézala podstatná část nepřátelských jednotek a řada průmyslových objektů, které stále zůstávaly hlavním cílem, spojenecká výzvědná služba hlásila, že většina vojenských továren z této oblasti je přesouvána na jihovýchod, hlouběji na území Německa. Tato informace zvýšila význam ofenzívy na jihu.

Eisenhowera rovněž znepokojovala, a tím i podporovala postup na jihu, otázka tzv. „národní pevnosti". Podle fám se zfanatizované jednotky, zcela oddané Hitlerovi, připravovaly na dlouhý boj "do posledního dechu" v přírodní pevnosti tvořené nepřístupnými kopci Alp v jižním Německu a západním Rakousku. Kdyby se zde byly schopny tyto jednotky držet rok nebo déle, neshody mezi Sovětským svazem a západními spojenci by jim mohly dát do rukou jistý politický vliv využitelný pro nějaký způsob mírové dohody. Ve skutečnosti v době překročení Rýna Spojenci byl Wehrmacht již tak zdecimován řadou porážek na obou stranách fronty, že by sotva mohl dokázat úspěšně protahovat operace, a ještě shromáždit dostatek vojáků k vytvoření dobře organizovaných jednotek pro vedení partizánské války v Alpách. Nicméně spojenecká rozvědka nebyla schopna definitivně vyloučit možnost, že se zbývající německé jednotky organizují a připravují na vedení partyzánské války v Alpách, a tak se eliminace těchto jednotek stala dalším argumentem podporujícím přehodnocení důležitosti jižního postupu napříč Německem.

Pravděpodobně nejpřesvědčivějším důvodem pro hlavní postup na jihu byl odlišný způsob vedení bojových akcí jednotlivých armád. Zatímco se metodický Montgomery pečlivě a opatrně připravoval na hlavní úder na severu, zahrnující mohutnou dělostřeleckou přípravu a výsadkou operaci, americké jednotky na jihu se vyznačovaly přirozenou agresivitou, kterou Eisenhower chtěl vidět. 7. března přední jednotky 1. armády generálplukovníka Countrey H. Hodgese obsadily Remagenský most přes Rýn a vytrvale rozšiřovaly své předmostí.

Na jihu v sársko-palatinajské oblasti 3. armáda generálplukovníka George S. Pattona zasazovala smrtící úder německé 7. armádě a společně s americkou 7. armádou téměř kompletně zničila německou 1. armádu. Během pěti dnů, od 18. do 22. března, Pattonovy jednotky zajaly přes 68 000 Němců. Tyto akce eliminovaly poslední německé pozice západně od Rýna. Přestože se s Montgomeryho útokem na severu stále počítalo jako s hlavním směrem postupu, Eisenhower věřil, že rychlost amerických jednotek na jihu by neměla být přehlížena a že jednotky nebudou určeny pouze k držení linie podél Rýna nebo k provedení omezených diverzních útoků za Rýnem. Na konci března se vrchní velitel tak stále více přikláněl k rozhodnutí do akce výrazněji nasadit svoji jižní část armád. Události prvních několika dní posledního tažení přesvědčily vrchního velitele, že to byla správná volba.


Pěšáci americké 7.armády vystupují na nepřítelem držený
břeh po překročení Rýna. (National Archives)

19. března Eisenhower nařídil Bradleymu, aby 1. armáda zahájila přípravy pro další postup z předmostí u Remagenu, a to kdykoliv po 22. březnu. Ve stejný den, v reakci na úspěšné působení Pattonovy 3. armády v sársko-palatinajském regionu a v důsledku nutnosti mít další silné uskupení jednotek pro krytí boku postupující 1. armády na východním břehu Rýna, dal Bradley Pattonovi rozkaz k překročení Rýna, co nejdříve to bude možné.

Toto byly přesně ty rozkazy, na které Patton již dlouho čekal. Agresivní americký generál cítil, že jestliže by dostatečně silné jednotky překonaly řeku a dosáhly výraznějšího postupu, potom by Eisenhower mohl přenést hlavní zodpovědnost za provedení hlavního útoku na Německo z Montgomeryho 21. skupiny armád na Bradleyho 12. skupinu. Patton rovněž vycítil, že má nyní příležitost předhonit Montgomeryho při překročení řeky a pro svoji 3. armádu získat prvenství v násilném překročení Rýna v moderní historii. Aby dosáhl tohoto cíle, musel rychle jednat.

21. března Patton nařídil svému XII. sboru, aby se připravil na překročení Rýna během následující noci, tj. o den dříve, než překročení řeky plánoval Montgomery. Příslušníky XII. sboru však tento rozkaz příliš nepřekvapil. Již 19. března, kdy Patton obdržel rozkaz k přípravám na překročení řeky, zahájil přesun útočných člunů, ženijního a dalšího vybavení ze skladů v Lorraine, kam byly přepraveny již na podzim roku 1944 a kde byly připraveny pro příležitost, jakou byla tato. Frontoví vojáci, kteří spatřili tyto přesuny, nepotřebovali slyšet rozkazy od vyšších důstojníků, aby pochopili, co se připravuje.

Volba místa pro překročení řeky byla klíčová. Patton věděl, že nejvhodnější místo pro překročení Rýna bylo u Mainzu nebo dále po proudu na sever od města. Důvodem výběru této oblasti byla řeka Main tekoucí téměř souběžně s Rýnem, který se východně od Mainzu stáčí na západ a severozápadně od města se vlévá do Rýna, a postup jižně od Mainzu by tedy obnášel překonání dvou řek místo jedné. Nicméně Patton si rovněž uvědomoval, že si Němci jsou jistě této skutečnosti vědomi a mohli by očekávat jeho útok severně od Mainzu, takže se rozhodl pro lest. Zatímco XII. sbor zahájí hlavní postup směrem na Nierstein a Oppenheim asi 30 až 40 km na sever od Mainzu, VIII. sbor provede diverzní přechod Rýna u Boppardu a St. Goar asi 15 km na jih od města.

Terén v oblasti Niersteinu a Oppenheimu byl rovněž vhodný pro dělostřeleckou podporu, protože západní břeh řeky byl vyšší než východní a pozorovatelé odtud mohli dobře korigovat palbu. Plochý terén na východním břehu dále dával šanci, že předmostí bude možné rychle zajistit a rozšířit dále do vnitrozemí, ale na druhou stranu plochá krajina neumožňovala vybudování pevnější obranné linie. Rychlý postup vyžadovala skutečnost, že nejbližší komunikační uzel se nacházel asi 10 km do vnitrozemí u města Grossgerau.

V noci 22. března za jasného měsíčního svitu zahájily jednotky 5. pěší divize, náležející k XII. sboru, přechod Rýna 3. armádou. U Niersteinu se útočné jednotky nesetkaly s žádným odporem. Když první útočné čluny dosáhly východního břehu, sedm vyděšených Němců se vzdalo a poté bez eskorty odpádlovali na západní břeh, kde byli zajati. Výše po proudu u Oppenheimu přechod řeky však neprobíhal tak hladce. Když se první vlna útočných člunů nacházela v polovině cesty, zahájili Němci do jejich středu soustředěnou kulometnou palbu. Intenzivní střelba vedená oběma směry trvala přibližně třicet minut, než se první útočné jednotky dostaly na břeh a zahájily útok na izolované obranné body.


Pěšáci 6.tankové divize přebíhají přes nekrytou ulici
během intenzivních bojů v německém městě (National Archives)

Nakonec se Němci vzdali a okolo půlnoci se postupující jednotky stočily do boku s cílem zajistit křižovatku a následně zaútočit na první vesnici nacházející se za řekou. Německý odpor byl sporadický a občasné pokusy o protiútok byly rychle zneškodněny za cenu nízkých ztrát. Němci měli nedostatek mužů a těžkých zbraní pro zahájení intenzivní obrany.

Zdroje a doplňující materiály na internetu:
Central Europe - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/centeur/centeur.htm
Rhineland - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/rhineland/rhineland.htm
Southern France - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/sfrance/sfrance.htm
Ardennes-Alsace - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/ardennes/aral.htm

Seriál

  1. Spojenecké tažení střední Evropou od 22. března do 8. května 1945 (1)
  2. Spojenecké tažení střední Evropou od 22. března do 8. května 1945 (2)
  3. Spojenecké tažení střední Evropou od 22. března do 8. května 1945 (3)
  4. Spojenecké tažení střední Evropou od 22. března do 8. května 1945 (4)

Podobné články

Další články autora

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔18.05.2003 📕17.435

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře