Chování Británie v průběhu bitvy o Francii

Autor : Anonymous 🕔20.01.2001 📕6.608

Další články autora

Autor - Tomáš Bouzek

Květnová katastrofa

14. května byl Winston Churchill upozorněn poselstvím francouzského premiéra Paula Reynauda na hrozící katastrofu. Němci překročili Maasu, rozdrtili počáteční odpor a směřovali ke kanálu La Manche. Stejný den večer americký velvyslanec Joseph Kennedy sdělil, že Itálie brzy vstoupí do války na straně Říše. 16. května přišla další Jobova zvěst od Reynauda. “Prohráli jsme bitvu”, volal bez obalu francouzský premiér. Němci teď mohli postupovat rovnou na Paříž, tedy Francouzi to rozhodně tvrdili.

Zásadní otázka nyní zněla, zda Británie může či má pomáhat Francii. Pozemní síly k dispozici nebyly, ale měly se poslat letecké perutě? Na podzim roku 1939 bylo slíbeno, že k současným šesti přibudou, ihned po zahájení bojů, další čtyři. 10. května přijal kabinet rozhodnutí, že vyšle jen dvě. Náčelník leteckého štábu pak 13. května začal svou eskapádu s nepřesnými a stále se měnícími počty perutí potřebnými k ochraně ostrovů. Churchill se však již rozhodl a prohlásil, že se do Francie rozhodně větší počet perutí nepošle. Hned 14. května po průlomu odmítli Britové novou prosbu o pomoc. Francouzi požadovali deset perutí. 16. května, kdy už byla katastrofálnost situace nad slunce jasnější, Churchill náhle požadoval šest a kabinet navrhoval čtyři. Rozhodnuto bylo vyslat čtyři a připravit k vyslání další dvě, s tím ovšem, že o těch dvou nemají být Francouzi informováni. Právě onoho 16. května se Churchill vypravil do Francie, ve skutečnosti se on i delegace již před příletem rozhodli, že Francouzi byli poraženi a nelze učinit téměř nic pro jejich záchranu. V realitě však byla pozice říšských vojsk poměrně nestabilní a Führer se obával o osud předních linií. Situace se tedy dala zvládnout koordinovaným úsilím Spojenců a to jak na zemi tak i ve vzduchu.

Churchill však na zasedání beztaktně řekl, že postavení Velké Británie je zcela jiné než pozice jejího spojence. Přesněji řekl toto: “Pokud si Britové dokáží udržet nadvládu ve vzduchu nad Anglií a budou s to ovládat moře, budou si jisti konečnými výsledky a vždy bude možno vytrvat.” Později tak optimistický nebyl. Odmítl navíc vyslat bombardovací letouny RAF na podporu spojeneckých armád, ale zatelefonoval do Londýna, aby podpořil francouzskou žádost o stíhací perutě. Chtěl vyslat všech šest požadovaných a to proto, že by to jinak vypadalo před historií špatně. Konkrétně prohlásil: “Před historií by nevypadalo dobře, kdyby jejich žádosti byly zamítnuty a výsledkem by byla jejich zkáza.” Kolegové však na zasedání kabinetu odmítli jeho žádosti vyhovět. Jako ústupek bylo povoleno aby šest perutí (3 ve dne a 3 v noci) operovalo z ostrovů, čímž byla jejich účinnost podstatně snížena. Skutečné pomoci se tedy Francii ani teď nedostalo. Navíc to byla krajní mez britského snažení. Churchill i kabinet se pak věnovali obraně britských ostrovů. 18. května náčelníci štábů prohlásili, že Británie došla na krajní mez letecké pomoci. 19. května začalo RAF stahovat své perutě z kontinentu a hned mezi prvními svá nejlepší letadla: velmi kvalitní Hurricany (20. května byla 87. stíhací peruť evakuována zpět do Velké Británie). 20. května kabinet rozhodl, že už nesměla být do Francie vyslána žádná další letadla. Do konce května měla RAF ve Francii pouze poloviční počet perutí než na začátku bojů a počet perutí ve Velké Británii se naopak zvýšil o 60%.

BEF tvořilo v září 1939 152 031 mužů, 21 424 vozidel a veškeré logistické zázemí. V dubnu 1940 to již bylo 394 165 mužů, přestože toho kromě udržení postavení neměly moc co na práci. A jak se chovala tato pozemní vojska VB. Jakmile 16. května dorazila na svá předpokládaná obranná postavení v Belgii, okamžitě zahájila ústup. Ačkoli měl být Gort podřízen francouzskému velení, odmítl uposlechnout rozkazu, aby bojoval na linii řeky Senne (17. května) nebo poskytl podporu francouzské 1. armádě (19. května). Tehdy už podle Churchillova rozkazu ze 17. května připravoval plány na evakuaci britských expedičních sil. 20. května mu z Londýna nařídili, aby se pokusil probojovat na jih, ale jediným výsledkem byl útok vedený příštího dne v malém rozsahu u Arrasu dvěma teritoriálními prapory a 74 tanky. Tento útok způsobil Němcům pouze jisté přechodné potíže. Podle jiných údajů bylo nasazeno 70 tanků typu Mk I. a 20 Mk II. Matilda 4. a 7. královského tankového pluku. Útok na křídlech podporovalo 70 francouzských tanků Somua S-35. Němci jej poměrně rychle smetli.

Události ve sféře nejvyšší politiky se však vyvíjeli bez ohledu na tento britský pokus. Nikdo z účastníků totiž nevěděl, že britské úsilí vyznělo naprázdno. 22. května byl britský premiér přítomen na zasedání Nejvyšší válečné rady v Paříži a schválil Weygandův plán (generál nahradil Gamelina ve funkci vrchního velitele francouzské armády), který byl 23. května předán Gortovi, ovšem s některými důležitými změnami v podrobnostech. Téhož dne byla po úplném názorovém přemetu schválena Gortova žádost, aby mu byl povolen ústup. Byly mu dány veškeré prostředky, aby pro záchranu armády učinil vše co uzná za vhodné. Příštího rána 24. května Churchill navíc upustil od plánu dohodnutého před necelými dvěma dny a řekl Reynaudovi, že veškeré útoky musí vést z jihu Francouzi. Další šok už Francouzi jen tak nepřešli. Šlo o to, že 22. května obsadili Britové na čtyřiadvacet hodin Boulogne, potom je sami vyklidili a ponechali na Francouzích, aby město bránili dalších třicet hodin, dokud definitivně nepadlo do německých rukou. Francouzští vojáci ještě k tomu neměli možnost úniku, protože Britové potopili loď, aby zablokovala vjezd do přístavu. Když se Gort 24. května zřejmě rozhodl, že vyklidí i Calais, Churchill už považoval rychlost britského ústupu za nedůstojnou a neospravedlnitelnou. Měl pravdu, protože britské expediční síly (BEF) ztratily za prvních jedenáct dnů tažení pouze 500 mužů. Churchill uštědřil Gortovi trochu jízlivou připomínku, kterou ve svých pamětech tradičně vynechal: “Když jeden bojuje a druhý ne, válka je pak samozřejmě poněkud nevyrovnaná.” Francouzi na situaci reagovali poselstvím určeným pro veřejnost a Churchill byl nucen nařídit veliteli Calais pokračovat v boji a nevzdávat se. Navíc k těmto poněkud nedůstojným událostem přibývaly další. Od 24. do 26. května odmítly britské expediční síly pět žádostí belgické armády o provedení protiútoku, jímž by byl oslaben německý tlak. 25. května řekl Gort v ministerstvu války Edenovi, že přesunuje britské expediční síly k pobřeží kvůli evakuaci. Ve skutečnosti již téměř 30 000 britských vojáků odjelo. Eden mu na to řekl, že by v této záležitosti neměl s Francouzi ani s Belgičany hovořit. Téže noci výbor obrany za Churchillova předsednictví vydal oficiální rozkaz ke konečné evakuaci. Podrobněji se zde již nebudu zabývat dalšími jednáními obou stran ani bojovými operacemi. Snad jen podotknu, že evakuace neprobíhala rozhodně v idylické atmosféře vzájemného porozumění. Podle očitých svědectví docházelo občas k vyhazování francouzských vojáků ze člunů. Britové totiž samozřejmě přednostně evakuovali vlastní lidi a teprve po odvezení jejich většiny brali ohled na své francouzské spojence, kteří jako jediní opět rychle zasahovali do bojů. Churchillovo gesto, kdy nabídnul polovinu míst při evakuaci, nebylo ani zdaleka tak velkorysé. Od té doby vyplulo z Dunkerquerských pláží jen okolo 47 000 britských vojáků. Drtivá většina jich tedy byla již evakuována.

Britský postup při evakuaci je možno charakterizovat dvěma Churchillovými prohlášeními: “Bylo zřejmé, že jsme nemohli dopustit, aby kvůli záchraně francouzské 1. armády byla ohrožena bezpečnost našich sil.” Toto řekl 27. května členům kabinetu. Dva dny nato tento postoj ještě zdůraznil: “Britské jednotky by v žádném případě neměly odložit svůj ústup jenom proto, aby vyhověly Francouzům.”

RAF opět nad bojištěm nepředvedla žádný oslnivý výkon, což se odrazilo na ztrátách. Němci potopili 243 lodí z 861 nasazených, což představovalo hrozivých 28%. Bylo ztraceno mimo jiné i sedm torpédoborců. Po třech bylo potopeno 29. května a 1. června, tedy ve dnech největší aktivity nejlepšího letectva všech dob. Francouzi navíc ztratili dalších asi 60 lodí z 300 nasazených. Tyto ztráty nejsou v moderních dějinách s ničím porovnatelné. Mnohé lodě byly navíc poškozeny. Mezi poškozenými bylo dokonce asi 30 britských a francouzských torpédoborců. Některé lodě byly poškozeny tak těžce, že se hodily tak akorát do šrotu. RAF od 26. května do 3. června přišla při bojích nad Dunkerque o 177 letadel, z toho 106 stíhaček. Luftwaffe na celé frontě ztratila 156 letadel, z toho 132 nad Dunkerque. Celkem pak přišla Royal Air Force od 10. května do 24. června o 1029 letadel a 1526 padlých, zraněných a pohřešovaných. Samotná evakuace byla velmi úspěšná a zachránila britské vojáky před zajetím nebo, v tom horším případě, před smrtí. Následující tabulka udává počet mužů odvezených v jednotlivých dnech evakuace od 27. května do 4. června a vyloděných v Doveru. V této době počet odvezených stoupal ze 7669 27. května k vrcholu 31. května, kdy to bylo 68 014. Vysokého počtu bylo dosaženo také 1. června. Odvezeno bylo 64 529 vojáků, z nichž 41 081 bylo přímo z Dunkerqueského přístavu. Z těchto pak bylo 35 013 Francouzů. Stále tam však bylo 139 000 vojáků, z nichž 39 000 tvořili Britové a 100 000 Francouzi. V následujících třech dnech se počet odvezených pohyboval okolo čísla 26 000.

27. května

7 669

28. května

17 804

29. května

47 310

30. května

54 823

31. května

68 014

1. června

64 529

2. června

26 256

3. června

26 746

4. června

26 175 (Francouzi)

Celkem

338 226

Od 20. května do 4. června bylo přes kanál La Manche odvezeno dohromady 366 162 osob, z toho 29 338 na lodích spojeneckých, převážně francouzských. Z těchto všech evakuovaných bylo 224 320 britských a 141 842 spojeneckých vojáků. Od Dunkerque bylo z oněch 338 226 mužů 215 131 Britů a 123 095 Francouzů. Jak jsem již řekl, Francouzi ihned putovali zpátky přes kanál. Do 9. června jich bylo repatriováno přes 100 000. Údaje v tabulce rovněž jasně naznačují, že těch 40 000 Francouzů nemuselo na plážích vůbec zůstat. Lodě se v posledních dnech evidentně vracely poloprázdné. Při úspěchu evakuace by se ovšem nemělo zapomínat na to, že Němci zlikvidovaly síly Spojenců o hodně více než jednom milionu vojáků.

Ještě bych rád dodal, že časté tvrzení o převaze Němců v tancích a v letadlech není pravdivé. Jen Angličané a Francouzi byli schopni dát dohromady minimálně 4 900 letounů. Rozdíl byl ovšem v jejich bojeschopnosti. Francouzi ji měli neuvěřitelně nízkou. Dále jen sami Francouzi měli k dispozici 3132 moderních tanků, což je o dost víc než Wehrmacht a Waffen SS. Ve všech bojujících divizích se nacházelo 2439 tanků. Z nich bylo alespoň lehkými děly vybaveno 1916. Ke všem je nutno přidat ještě 135 velitelských bez hlavňové výzbroje.

Anotace literatury:

Ivan a Jaroslav Hrbkové: Salvy nad vlnami

Dílo zabývající se úvodní fází námořních operací v období druhé světové války. Je to první část ze čtyřdílného projektu, který se mimochodem povedl.

Dariusz Jedrzejewski a Zbigniew Lalak: Ocelová lavina

Práce zabývající se historií a složením německých tankových formací a vývojem německých pancéřových vozidel v období druhé světové války.

Janusz Pielkalkiewicz: Letecká válka 1939 – 1945

Jedná se práci z trojdílné série o válce na moři, souši a ve vzduchu. Práce je dělena na úsek tiskových zpráv a reálných bojových operací. Jsou zde uvedeny většinou pouze ty nejdůležitější operace.

Ponting, Clive: Churchill

Práce velice podrobně, můžeme říci až do detailů popisuje život tohoto bezesporu významného politika hlavně dvacátého století. Právě podrobný rozbor ukazuje jeho velice četné negativní stránky.

Další články autora

Autor : Anonymous 🕔20.01.2001 📕6.608

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře