Pevnostní uzávěr Etsch-Arsa

Pevnostní uzávěr Etsch-Arsa měl přehradit jižní přístupy k Trientu, centrální pevnosti Jižního Tyrolska. Šlo zejména o dvě silnice směřující od italských hranic do Rovereta, z nichž jedna vedla údolím řeky Adiže (Etsch) a druhá údolím Vallarsa (Arsatal). Podle plánů rakousko-uherského velení mělo tento uzávěr tvořit celkem 11 fortifikačních objektů: Werk Vignola, Werk Cornalé, Werk (Talsperre) Serravalle, Werk Coni Zugna, Werk Matassone, Werk Valmorbia, Werk (Haubitzblockhaus) Pasubio, Werk Col Santo, Werk Cima Obante, Werk Cima Carega a Werk Cima Posta. Do začátku 1. světové války byla zahájena stavba pouze fortu Coni Zugna a fortu Valmorbia nad údolím Vallarsa. Místo plánovaného fortu Matassone byl na protější straně údolí vybudován pouze polní opěrný bod (Feldmäßiger Stützpunkt). Kromě vybetonovaných střeleckých a spojovacích zákopů se zde dochoval i zdemolovaný betonový palebný objekt (Blockhaus), který je někdy v literatuře i na mapách jako Werk Matassone označován, přestože pochází až z období 1914-1915 a s původně projektovanou pevností má společné pouze své umístění. Z projektovaného vysokohorského fortu Coni Zugna (1864 m n. m.) byly do zastavení stavby realizovány pouze kasárny a vodní cisterna...


Ještě před vstupem Itálie do války (v květnu 1915) byly objekty uzávěru, tedy rozestavěný fort Valmorbia a opěrný bod Matassone, provizorně vyzbrojeny a obsazeny příslušníky následujících jednotek:
- 1. domobranecká četnická asistenční rota
- 1. a 17. rota praporu pevnostního dělostřelectva č. 4


Vzhledem k tomu, že další jednotky nebyly zatím k dispozici, rozhodlo rakousko-uherské velení o vyklizení celé oblasti a soustředění všech sil v polních postaveních před Roveretem . V červnu 1915 pak italská armáda opuštěná postavení bez boje obsadila. A protože příslušníci italských ozbrojených sil (s čestnou výjimkou elitních alpinů) jen zřídkakdy dobyli něco, co protivník opravdu bránil, ustrnula fronta před Roveretem až do května 1916, kdy rakousko-uherské jednotky zahájily odvetnou ofenzivu. Říkalo se jí „Květnová“, případně (nikoli ovšem v rakouských oficiálních dokumentech) "Strafexpedition", tedy doslova „Trestná výprava“, kterýmžto názvem bylo míněno potrestání Itálie za věrolomnou zradu spojeneckých závazků k Rakousko-Uhersku. Hlavní úder této ofenzivy směřoval na východněji položené Asiago, v úseku Etsch-Arsa, tedy na pravém křídle rakousko-uherské sestavy, měl 8. sbor postupovat údolím Vallarso do hraničního sedla Passo Pian delle Fugazze. Tohoto cíle se dosáhnout nepodařilo, nicméně v průběhu ofenzivy získali Rakušané zpátky část vyklizeného pohraničního území (včetně fortu Valmorbia a opěrného bodu Matassone) a postoupili až na pohraniční náhorní plošinu Monte Pasubio, kde je zastavil odhodlaný odpor italských alpinů. V údolí Vallarsa obsadili městečko Chiesa, na horském hřbetu západně od Matassone však alpini udrželi postavení na vrcholu Coni Zugna. Útok VIII. sboru tím byl zastaven a po skončení ofenzivy v červnu 1916 se rakousko-uherské jednotky stáhly na lépe hájitelnou linii Zugna Torta - Werk Valmorbia - Monte Pasubio. Italové, kteří díky tomu znovu obsadili (ve vlastním zpravodajství pochopitelně „dobyli“) opěrný bod Matassone, využili zmatku, který provází každý ústup, a nočním přepadem obsadili sousední Werk Valmorbia. Nebezpečí roztržení rakouské fronty a italského průniku k Roveretu zažehnala okamžitá protizteč rakouských vojáků, kteří Italy zahnali. Fronta v tomto úseku se pak více méně stabilizovala až do konce války...


Zdroje:
Kurt Mörz de Paula - Der österreichisch-ungarische Befestigungsbau 1820-1914 (Wien 2000)
Willibald R. Rosner: Bestand K.u.k Geniedirektion Trient im Staatsarchiv von Trient (Trento 1995)
Edmund Glaise von Horstenau – Der Österreich-Ungarns Letzter Krieg, 1914 - 1918 (Wien 1931)
fortifikace.bloguje.cz
de.wikipedia.org
www.trentinograndeguerra.it