Počátky moderní americké armády
V roce 1899 jmenoval prezident William McKinley svým ministrem války (Secretary of War) Elihu Roota, právníka s úspěšnou advokátní praxí a zkušeností z funkce federálního prokurátora v jižní části státu New York (U.S. Attorney for the Southern District of New York). Root nikdy nesloužil v ozbrojených silách, a přesto se stal zakladatelem moderní americké armády. Dokázal totiž v letech 1900-1903 Kongresem protlačit celou řadu zákonů, které změnily její fungování a systému vzdělávání důstojníků. Mezi hlavní Rootovy zásluhy patří založení Armádní vysoké školy válečné (US Army War College), Armádní školy velitelské a generálního štábu (US Army Command and General Staff School) a Armádního generální štábu (Army General Staff). Funkce Velícího armádního generála (Commanding General of the Army) se přetransformovala do funkce náčelníka generálního štábu (Chief of Staff, US Army). Vedle toho zavedl princip, že důstojníci rotovali mezi štábními a polními funkcemi.
Společně se senátorem Charlesem Dickem, jenž byl současně generálmajorem (Major General) v Národní gardě státu Ohio (Ohio National Guard) a předsedou senátního Výboru pro milici (Committee on Militia), prosadil Zákon o milici (Militia Act, Dick Act), který novelizoval stejnojmenný zákon z roku 1792, který již nevyhovoval jako legislativní základ pro mobilizaci, organizaci, správu a výcvik armády, což se názorně projevilo během americko-španělské války. Přijatá úprava reorganizovala armádní zálohy na Organizovanou milici čili Národní gardu (Organized Militia, National Guard, N.G.) a Záložní milici (Reserve Militia), která sestávala ze všech fyzicky způsobilých mužů od 18 do 45 let. Národní garda byla modernizována podle standardního uspořádaní Pravidelné armády (Regular Army, R.A.). Útvary a jednotky Národní gardy, jež splňovaly předepsané požadavky, získaly možnost čerpání prostředků z federálních zdrojů. Každý stát a teritorium musely jmenovat generálního pobočníka (Adjutant General), který zodpovídal za zavádění federálních požadavků a předkládal ministerstvu války výroční zprávy o zavádění a dodržování požadavků dle přijatého předpisu. Zákon upravoval přidělování instruktorů Pravidelné armády pro potřeby výcviku jednotek Národní gardy a pravidelné pořádání společných cvičení. Mezi další novinky zavedené zákonem patřilo definování podmínek pro možnost služby v Národní gardě a udílení penze za příslušníky gardy zabité během federální služby. Dickův zákon sice znamenal výrazný krok kupředu směrem ke koncepci "jedné armády" ("one Army" concept), ale neupravoval celou řadu dalších problémů, které bylo potřeba vyřešit, pokud měla být modernizace armády úspěšná. V letech 1903-1916 proto byla přijata řada dalších zákonů. Na jejich základě byl zřízen Zdravotnický záložní sbor (Medical Reserve Corps) a Záloha pravidelné armády (Regular Army Reserve, RAR), která fungovala jako zásobárna bývalých příslušníků mužstva, kteří mohli v případě potřeby rychle doplnit relativně nízké stavy příslušníků Pravidelné armády.
Poslední legislativní úpravou před vstupem Spojených států do první světové války byl Zákon o národní obraně (National Defense Act) z roku 1916. Ten mimojiné definoval Armádu Spojených států (Army of the United States) jako celek sestávající z Pravidelné armády (Regular Army), Dobrovolnické armády (Volunteer Army), Sboru důstojníků v záloze (Officers Reserve Corps, ORC), Sboru příslušníků mužstva v záloze (Enlisted Reserve Corps, ERC), Národní gardy (National Guard), je-li tato ve službě ve prospěch Spojených států, a dalších podobných existujících či v budoucnu na základě zákona zřízených pozemních sil. Mírové počty Pravidelné armády byly zvýšeny na 175 000 příslušníků a válečné na 300 000. Počty příslušníků Národní gardy byly zvýšeny na 400 000. Příslušníci gardy od této chvíle měli skládat státní i federální slib, aby její jednotky mohly být snadno zařazeny do federální služby i mimo území USA. Dále byly navýšeny finanční prostředky na výcvik, usnadnila se možnost pro přijímání důstojníků Národní gardy do federální služby. Prezident USA získal pravomoc určovat, kolik jednotek měl ten který stát zřídit a udržovat. ORC a ERC měly plnit úlohu zásobárny víceméně vycvičených důstojníků a příslušníků mužstva, kterými by mohly být v případě potřeby rychle doplněny počty příslšníků Pravidelné armády. Navíc byl zřízen Výcvikový sbor záložních důstojníků (Reserve Officers’ Training Corps), který měl při vysokých školách zajišťovat výcvik nových kádrů pro ORC. Zákon o národní obraně sice přišel příliš pozdě na to, aby měl komplexní dopad na fungování americké armády v první světové válce, ale některé jeho aspekty přeci jen její nasazení ovlivnily. Dvojí status Národní gardy (státní a federální) umožnil nasazení jejích jednotek v zámoří bez právních tahanic. Ještě více se to projevilo v oblasti záloh, tj. ORC a ERC. Do června 1917 bylo do armády přijato přes 21 000 záložních důstojníků, kteří prošli Instrukčními tábory pravidelné armády (Regular Army Instruction Camps, tzv. Plattsburg Camps). Do konce války do armády vstoupilo přes 89 000 záložních důstojníků, z nichž zhruba 3 300 prošlo ROTC a 57 300 zmíněnými instrukčními tábory. V podobných počtech se pohyboval i počet záloh mezi příslušníky mužstva.
Nicméně světová válka ukázala, že ani rozsáhlé změny zavedené Zákonem o národní obraně nebyly zcela dostatečné k úplné modernizaci armády. K odstranění nedostatků byl v roce 1920 přijat další Zákon o národní obraně. Tato právní norma zreorganizovala armádlu dle konceptu jedné armády. Nadále sestávala ze tří komponent - Pravidelné armády, Národní gardy a Organizované zálohy (Organized Reserve, O.R.). Národní garda představovala zálohu na státní úrovni a Organizovaná záloha pak zálohu na federální úrovni. Organizovaná záloha byla předchůdkyní pozdější Armádní zálohy (US Army Reserve). Zákon rovněž opět zvýšil přípustné mírové počty pro Pravidelnou armádu na 296 000, z čehož 17 726 připadalo na důstojníky. Zvýšení počtu důstojníků bylo vynuceno tím, že Pravidelná armáda měla za úkol zajišťovat výcvik záložních složek (N.G. a O.R. + ROTC) a musela na to vyčlenit příslušný počet instruktorů a dalších funkcí. RAR byla zrušena a její roli převzal novější ERC. Početní stavy Národní gardy byly navýšeny na 435 000, avšak stejně jako u Pravidelné armády nedošlo k jejich naplnění - stavy se pohybovaly pod číslem 200 000 a až v roce 1939 došlo k jejich částečnému navýšení, takže před zahájením válečné mobilizace byla NG zhruba na polovině povoleného počtu příslušníků. Skutečnost, že zákon definoval Národní gardu v oblasti pozemních sil jako druhou složku v pořadí, hned za Pravidelnou armádou, znamenala přísun federálních finančních prostředků a lepší podmínky pro provoz, ale na druhé straně také větší dohled ze strany federálních úřadů. Třetí složka armády, Organizovaná záloha, vznikla zkombinováním ORC a ERC. Vzápětí vznikly stovky jednotek O.R. Počet příslušníků nebyl zákonem nijak limitován, reálně se stavy pohybovaly kolem 100 000. Zástupcům Národní gardy se podařilo prosadit, aby plně byly obsazeny jen důstojnické tabulky, zatímco u mužstva šlo jen o zhruba třetinu. ORC zaplnili důstojníci, kteří sloužili v aktivní službě za první světové války, a důstojníci vzešlí z programů ROTC a Občanských vojenských výcvikových táborů (Citizens Military Training Camps, CMTC). U ERC byla obsazena především poddůstojnická místa s tím, že nejnižší hodnosti měly být naplněny po vyhlášení mobilizace. Národní garda si tím zajistila, že zůstala druhou v pořadí a že nedocházelo k soupeření o příslušníky mužstva ze stejných geografických oblastí. Příslušníci ERC se rekrutovali z bývalých příslušníků Pravidelné armády či Národní gardy, z osob, které prošly ROTC (alespoň jeden školní rok) nebo CMTC (čtyřtýdenní kurz). Do ERC byla přijata také řada osob se specializovanými znalostmi a schopnostmi (zdravotní sestry, železničáři, spojaři, hudebníci ap.). Řada příslušníků ERC postoupila v rámci O.R. do ORC. Kombinace těchto skutečností znamenala, že ERC se na stavech O.R. podílela ne více než 6 000 příslušníky.