Kawaniši H8K [Emily]

Kawanishi H8K - přehled verzí

Kawanishi H8K - 川西 H8K - přehled verzí


Japonské označení:
二式飛行艇 - Nishiki Hikōtei - Létající člun typu 2
二式大型飛行艇 - Nishiki Ōgata Hikōtei - Velký létající člun typu 2
二式大艇 - Nishiki Daitei or Nishiki Taitei - Velký člun typu 2



Japonské jméno (bojové): ? / dopravní verze – „Seikū“


Allied reporting name: „Emily“



Označení Provedení letounu - popis
Kawanishi H8K1 11 1 prototyp, 2 předsériové letouny a 14 sériových, postupné změny vedly k zlepšení vlastností, motory MK4A Kasei 11 později MK4B Kasei 12
Kawanishi H8K1-L první prototyp byl upraven do podoby dopravního letounu
Kawanishi H8K2 12 112 sériově vyrobených letounů, motory MK4Q Kasei 22, samosvorné nádrže, pancéřování, postupně zavedeny změny, SOP, tvaru přídě a bočních střelišť,
později vyrobené stroje mají ve výstroji standardně radiolokátor
Kawanishi H8K2-L 32 36 – 42 transportních letounů, redukována hmotnost a výzbroj
Kawanishi H8K3 22 2 sériové letouny H8K2 byly upraveny do podoby nové verze, zatahovací vyrovnávací plováky, zatahovací horní věž a změna bočních střelišť.
Kawanishi H8K4 23 oba letouny H8K3 dostaly výškovější motory MK4T-B Kasei 25b, tak vznikla tato verze, plánovala se výroba
H8K4-L 33 pouze projekt, dopravní letoun vzniklý z verze H8K4



Vyrobeno celkem 167 letounů tohoto typu.
Výroba proběhla v továrnách:
川西航空機株式会社 - Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha, Nauro
川西航空機株式会社 - Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha, Konan



Použité prameny:
M. C. Richards, Kawanishi 4-Motor Flying-Boats (H6K 'Mavis' and H8K 'Emily'), Aircraft in Profile Volume 11. Windsor, Berkshire, UK, Profile Publications Ltd., 1972.
Famous Airplanes of The World, Kawanishi Type 2 Flying boat, No. 68. 12/1975, Bunrin-Do, No ISBN.
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, 2000, ISBN 83-86776-00-05
Leszek A. Wieliczko, Kawanishi H8K, Nowa Technika Wojskowa – Nr. 6/2014, 2014, Warszawa, Magnum X. ISSN 2080-9743.
http://www.combinedfleet.com/ijna/h8k.htm
URL : https://www.valka.cz/Kawanisi-H8K-Emily-t31112#112147 Verze : 3

Kawanishi H8K - 川西 H8K




Allied reporting name: „Emily“

Historie vzniku
Velení japonského námořního letectva (海軍航空本部 - Kaigun Kōkū Hombu) v roce 1938 začalo přebírat první kusy zcela nových „Velkých létajících člunů typ 97 model 1“ (九七式大型飛行艇 - Kjunana shiki daikei hikótei), nám známějších pod zkráceným označením Kawanishi H6K1. Tyto létající čluny patřily ve své době a ve své kategorii mezi světovou špičku, měly dlouhý dolet, slušné výkony a také vynikající nautické vlastnosti člunového trupu. Kaigun Kōkū Hombu se přidrželo tehdy běžně zavedeného postupu a již 18. dubna tohoto roku sestavilo specifikace plánu rozvoje označené jako 13-Shi, ve kterých zformulovalo své technické požadavky na nový létající člun. Díky tomuto postupu zadávání vývoje nových strojů, si císařské námořní letectvo zajistilo přísun stále moderních letadel. V tomto případě vše vyšlo dle předpokladů a právě přijatý létající člun, měl již do výroby připraveného svého nástupce, který jej nahradil v době, kdy tento začal svými výkony zaostávat a začaly se projevovat i konstrukční nedostatky, jako například neexistující pasivní ochrana.

Specifikacemi 13-Shi Kaigun Kōkū Hombu nepožadovalo pouze nový létající člun, ačkoliv se nejednalo o specifikace svým rozsahem příliš významné, ale je vidět, že se císařské námořní letectvo stávalo stále významnější silou. Požadovány byly tyto kategorie letadel:
• palubní rychlý průzkumný letoun - C4A1
• palubní bombardér - D4Y
• dvoumotorový těžký stíhací letoun - J1M1 a J1N
• těžký útočný letoun pro pozemní základny - G5N
• velký průzkumný létající člun - H8K
• malý obojživelný dopravní letoun (amfibie) - L7P1
• cvičný létající člun - H9A1

Pro potřeby tohoto příspěvku se dále budeme zabývat pouze částí, ve které byly požadavky na velký průzkumný létající člun. Kaigun Kōkū Hombu potřebovalo pro své potřeby skutečně výkonný letoun, který měl mít dolet až 7 400 km při průzkumných letech, pro lety, při kterých nesl pumy, nebo torpéda, byl požadován dolet 6 500 km. Maximální rychlost měla být alespoň na úrovni 444 km/h (240 uzlů) a cestovní rychlost měla být na velmi slušné výši a člun měl dlouhodobě letět rychlostí okolo 300 km/h. Vedle těchto výkonů byla požadována také poměrně solidní obranná výzbroj a účinná ochrana palivových nádrží. Letoun měl být schopen nést 2 000 kg pum popřípadě hlubinné nálože o stejné hmotnosti, nebo dvě skvělá čtyřistapadesátimilimetrová torpéda typu 91, každé o hmotnosti 806 a později u další verze 848 kg. Vývoj nového létajícího člunu byl bez soutěže zadán přímo společnosti 川西航空機株式会社 – Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha se sídlem v Nauro (dále v textu jen Kawanishi). Tato společnost měla se stavbou létajících člunů největší zkušenosti.


Projekt
Projektové práce byly zahájeny již v měsíci srpnu roku 1938, tovární konstrukční tým vedl inženýr Shizuo Kikuhara a ten spolupracoval s dr. Jishio Hashiguchim. Ten navrhl zcela odlišný letoun, než jakým byl jeho předchůdce Kawanishi H6K, ten měl poměrně štíhlý trup a křídlo bylo uchyceno pomocí vzpěr nad trupem, nový létající člun byl navržen jako kompaktní hornoplošník se značně robustním trupem. Velká péče byla věnována člunovému tvaru trupu, bylo zhotoveno několik celodřevěných maket v měřítku 1 : 5, tyto makety byly jednak ofukovány v aerodynamickém tunelu a také byly pečlivě zkoumány nautické vlastnosti trupu ve velkém bazénu, na základě těchto zkoušek byl tvar trupu dolaďován. Od samého počátku bylo plánováno, že letoun bude operovat výlučně z vodní hladiny, nejednalo se v žádném případě o amfibii (obojživelný letoun), kolový podvozek se nasazoval jen v případě, kdy byl tento létající člun vytažen na břeh, jeho kola byla zdvojená a nejednalo se o pneumatiky – kola byla plná (celopryžová). Robustní trup konstruktéři využili tak, že do něj nainstalovali šest objemných samosvorných palivových nádrží, včetně protipožárního zařízení s oxidem uhličitým, zajímavostí byla možnost odčerpávání paliva ze dna člunového trupu, toto palivo zde mělo být zachyceno po průstřelu některé z trupových nádrží a následně přečerpáno do nádrží neporušených. Trupové nádrže byly doplněny o dalších osm menších nádrží v křídle, tyto nádrže nebyly samosvorné. Celková zásoba neseného paliva byla 17 040 litrů. Křídla byla vybavena speciálními vztlakovými klapkami, které byly po celé odtokové hraně křídla, jednalo se o kombinaci Fowlerových a odštěpných klapek, tuto kombinaci zavedla a používala firma Kawanishi. Na koncích křídel byly vyrovnávací plováky, původně měly být zatažitelné ke koncům křídel, ale nakonec bylo od zatahování těchto plováků upuštěno, čímž se zjednodušila jejich konstrukce a odpadl jeden ze zdrojů problémů. Obranná výzbroj byla impozantní, byla tvořena pěti dvacetimilimetrovými kanóny a třemi kulomety puškové ráže. Pohon tvořila čtveřice čtrnáctiválcových motorů Mitsubishi MK4A Kasei 11 (Ha-32-11), každý o vzletovém výkonu 1 125 kW (1 530 k), tyto motory roztáčely čtyřlisté vrtule Sumimoto o průměru 3 900 milimetrů, jednalo se o vrtule s konstantními otáčkami. První prototyp byl v této podobě dokončen dne 31. prosince 1940.


Prototyp H8K1 13-Shi.
První vzlet byl proveden někdy v první polovině měsíce ledna následujícího roku (některé japonské prameny uvádějí, že byl dokončen 29. prosince a následující den mělo dojít k zalétání), jisté však je, že letoun vzlétl z mořské hladiny nedaleko Ósaky, za kniplem seděl námořní pilot Shosha Hiromitsu, a že měl krom jisté podélné nestability za letu velmi špatné nautické vlastnosti, při vyšších rychlostech se od přídě člunového trupu zvedla spousta vodní tříště a ta následně zalévala pilotní kabinu, až byl znemožněn výhled. Letoun byl navíc při vzletu a přistáni nestabilní a špatně ovladatelný. Trup byl navržen tak nevhodně, že další velká sprcha vodní tříště se dostávala až přes křídlo, přitom byly zality vnitřní motory. Je až s podivem, že tento prototyp měl takové problémy, vezmeme-li v úvahu kolik testů a následných úprav bylo provedeno právě na člunové části trupu, na základě testů maket na vodní hladině. Prototyp se tak rychle vrátil do výrobní haly, kde konstruktéři provedli několik úprav, nejjednodušší úpravou bylo odstranění podélné nestability za letu, konstruktéři dosti podstatně upravili svislou ocasní plochu a stabilita se zlepšila. Mnohem náročnější byly úpravy na člunové části trupu, byl snížen kýl, a změnil se vlastně celý tvar, zespodu podél přední části trupu byly nainstalovány dvě lišty, které končily přibližně pod koncem pilotní kabiny, tyto lišty zabránily nežádoucímu rozstřikování vody. Následující zkoušky potvrdily jisté zlepšení nautických vlastností a tak ačkoliv mělo Kaigun Kōkū Hombu stále ještě výhrady k vlastnostem tohoto létajícího člunu, byl přijat do výzbroje pod označením „Námořní létající člun Typ 2 Model 11 H8K1 (zde připomenu, že označení létající člun je pro naši potřebu, Japonci nerozlišovali mezi plovákovým letounem a létajícím člunem a bylo by patrně vhodnější používat slovo hydroplán).


H8K1 Model 11
V době, kdy padlo rozhodnutí o přijetí létajícího člunu do výzbroje námořního letectva se v Kawanishi již pracovalo na dvou předsériových strojích, dělo se tak zcela dle požadavků Kaigun Kōkū Hombu. Tyto stroje se od prvního prototypu již odlišovaly v některých částech. Především byla prodloužena příď před kabinou a byl pozměněn i její tvar, zcela nový tvar měla i svislá ocasní plocha, další viditelnou změnou byla instalace menších vrtulí, nově použité vrtule měly průměr 3 400 mm, díky tomu se zvýšila vzdálenost od vodní hladiny, ale také se negativně projevila jejich menší účinnost a maximální rychlost poklesla na hodnotu 404 km/h ve výšce 4 000 metrů. Viditelné změny se dotkly výzbroje, předsériové stroje nesly „pouhé“ dva kanóny Typ 99 Model 1 ráže 20 mm (jeden ve hřbetní střelecké věži a druhý byl v ocasním střelišti), tato kanóny byly doplněny čtveřicí kulometů Typ 92 ráže 7.7 mm (dva byly v přídi a po jednom v bočních střelištích ve tvaru velké kapky. Další změnou, tentokráte neviditelnou byly instalace samosvorných palivových nádrží i do křídel. Tyto úpravy zvyšovaly bojovou hodnotu obou předsériových strojů, oba byly bojově využívány, jeden letoun byl ztracen během bojové akce. Mezitím začaly k jednotkám přicházet sériově vyrobené létající čluny, bylo jich vyrobeno celkem čtrnáct, několik posledních vyrobených letounů mělo pozměněnou příď, ta měla klínový tvar a ten již pak měly všechny další letouny a zároveň byly do posledních vyrobených strojů montovány motory Mitsubishi MK4B Kasei 12 (Ha-32-12), které měly mírně vyšší výkony ve výšce.


H8K1-L
První prototyp byl v roce 1943 opět přestavěn, tentokráte dosti zásadně, do podoby dopravního/ nákladního létajícího člunu. Tuto úpravu si objednalo Kaigun Kōkū Hombu na podzim roku 1942. Projekt dostal tovární označení K-30, a konstrukční tým se pustil do práce, úprava spočívala v odstranění většiny hlavňové výzbroje, odstraněna byla horní střelecká věž, boční kapkovitá střeliště, zůstala tak pouze zadní střelecká věž a přední střeliště, otázkou je, zda u tohoto konkrétního letounu zůstal v předním střelišti kanon Typ 99 Model 1, nebo zda sem byl nainstalován kulomet. Dále došlo na demontáž trupových nádrží a do uvolněného prostoru byly vestavěny dvě podlahy, spodní podlaha byla od přídě k odsazení na člunové podlahy a horné začínala za centroplánem. Do trupu byla ve dvou řadách instalována malá podlouhlá okna, aby byl prostor pro pasažéry prosvětlen, letoun mohl nést 41 pasažérů a protože se jednalo o upravený první prototyp, zůstal v jediném exempláři.


H8K2 Model 12
Na prvním prototypu byla mezitím odzkoušena instalace motorů Mitsubishi MK4Q Kasei 22 (Ha-32-22), tyto motory dosahovaly výkonu 1 361 kW (1 850 k), a byly vybaveny zařízením pro přímý vstřik vody do válců motoru, tím bylo možno krátkodobě výkon ještě zvýšit. Tyto pohonné jednotky se zcela osvědčily a maximální rychlost stoupala na 454 km/h, proto byla zavedena výroba nové verze označená H8K2 Model 12. Vedle nových motorů byla zvýšena zásoba paliva, nově bylo možno nést až 18 880 litrů benzínu, dále byla změněna SOP, tentokráte do již definitivní podoby. Bojová hodnota této verze značně vzrostla také díky posílení obranné výzbroje, letoun nesl celkem pět kanónů Typ 99 Model 1, tyto zbraně měly zásobu střeliva v bubnových zásobnících po 45 granátech, kanóny byly instalovány v předním (225), hřbetním (450), zadním (450) a ve vypouklých bočních střelištích (360). Čísla v závorkách nám udávají nesenou zásobu střeliva pro každý kanón. Kromě kanónové výzbroje byla do každého letounu instalována i kulometná výzbroj, ta byla tvořena kulomety Typ 92, jejich počet a umístnění se velmi často lišilo, ale lze obecně říci, že bylo instalováno tři až šest kulometů a pro každý byla nesena zásoba střeliva v rozsahu 970 – 1 064 nábojů v 10 – 12 bubnových zásobnících. Každý zásobník mohl teoreticky obsahovat 100 nábojů, ale v praxi se nabíjel „pouze“ 97 náboji (se stovkou se kulomet zasekával). U této verze byla také instalována solidní a na japonské poměry nevídaná pancéřová ochrana v podobě šestimilimetrových ocelových plátů, tyto pláty chránily sedadla pilotů a střelce ve hřbetní a ocasní střelecké věži. V průběhu výroby byla odstraněna vypouklá kapkovitá boční střeliště, nahrazena byla posuvnými okny. V případě, že byla nesena pumová, nebo torpédová výzbroj, musela být snížena zásoba paliva na maximálních 5 670 litrů. Stroje pozdějšího data výroby byly již standardně vybaveny radiolokátorem ASV Model 1, jehož přítomnost nám prozradí antény typu Yagi namontované na bocích trupu před pilotní kabinou. Dva létající čluny byly upraveny do podoby sofistikovanější H8K3, mimo jiných úprav zde bylo zkoušeno odstranění vypouklých bočních střelišť a jejich nahrazení rovnými posunovatelnými okny, tato úprava byla zavedena do výroby H8K2. Tato verze byla nejpočetnější a celkem bylo vyrobeno 112 letounů a do jejich výroby se zapojila také továrna ve městě Konan, prefektura Tokio.


H8K2-L Model 32
Výroba této dopravní/ nákladní verze navázala na přestavbu, kterou v roce 1943 prošel první prototyp, přeznačený na H8K1-L a tomuto prototypu víceméně odpovídala. V trupu zůstaly čtyři palivové nádrže z původních šesti, celková zásoba paliva tak mohla být až 13 414 litrů, v předním střelišti byl nesen výkonný kulomet Typ 2 ráže 13.0 mm, hmotnost prázdného letounu po provedených úpravách byla 15 107 kg, vzletová hmotnost byla 26 683 kg. Vlastní osádka čítala devět mužů, přepravní kapacita potom činila 29 VIP nebo 64 vojáků včetně výzbroje. Japonsko v druhé fázi války v Tichomoří potřebovalo stále častěji přepravovat letecky vojáky, raněné a materiál, protože se lodní doprava stávala nebezpečnou především díky americkým ponorkám, proto není divu, že Kaigun Kōkū Hombu požadovalo dopravní letouny této velikosti, zařadilo je do své výzbroje pod označením „Námořní dopravní létající člun Type 2 Model 32“ bojové jméno této verze znělo poeticky - „Seikū“ (Průzračná obloha). Modelové označení nám říká, že se jednalo o třetí úpravu draku letounu a druhou úpravu motorů. Většina z těchto letadel byla vyrobena jako nová, jen několik málo jich vzniklo přestavbou ze starších H8K1 nebo novějších H8K2 a právě tyto přestavby jsou na vině, že není znám přesný počet letounů Seikū pravděpodobně jich bylo vyrobeno a přestavěno 36, ale často se objevuje i údaj 42. Většina jich byla vyrobena v konanské továrně a výroba skončila v roce 1945, v tomto roce byl dokončen již jen jediný letoun.


H8K3 Model 22
Jak jsem se již zmínil, dva létající čluny H8K2 Model 12 bylo upraveno do podoby sofistikovanějšího H8K3. Nová verze tohoto létajícího měla několik zajímavých úprav, které měly za úkol zvýšit výkon. Konstruktéři se opět vrátili k myšlence zatahovacích plováků, s tímto systémem se seznámili již koncem třicátých let, když byly leteckou společností Dai Nippon zakoupeny dva letouny Douglas DF, které byly později postoupeny společnosti Kawanishi. Pevné vyrovnávací plováky na dvou vzpěrách a jejich systém ukotvení pomocí lan byly odstraněny, více ke koncům křídel byly nainstalovány dva robustnější plováky, které bylo možno sklopit směrem ke koncům křídel, plováky měly prolisy, které přesně odpovídaly koncovým obloukům křídel a po přitažení se tak plováky staly součástí křídel a nekladly téměř žádný aerodynamický odpor. Další úprava se týkala horní střelecké věže, po úpravě ji bylo možno zatáhnout do trupu a tím byl také zcela eliminován její aerodynamický odpor. Dalším zdrojem odporu byla boční střeliště, ta byla poměrně rozměrná a díky tomu mohl střelec pohodlně sledovat prostor okolo své poloviny letounu, bohužel, právě prostornost těchto střelišť sebou však přinášela i značný odpor vzduchu. Konstruktéři proto tato kapkovitá střeliště, umístněná za odtokovou hranou křídel, odstranili a nahradili je plochými, již nevystupujícími okny, jejichž střední část bylo možno odsunout, tato okna byla umístěna mírně níže, než byla střeliště původní. Tato úprava byla zavedena i u později vyrobených hydroplánů H8K2 12. Tato verze se již do výroby nedostala a zůstalo tak pouze u těchto dvou exemplářů.

H8K4 Model 23
Tato verze vznikla zástavbou motorů Mitsubishi MK4T-B Kasei 25b (Ha-32-25) do obou letounů předešlé verze. Nové motory měly lepší výškové vlastnosti a jen nepatrně nižší výkon vzletový. Zkoušky dopadly dobře a byla plánována jejich sériová výroba, k té však nedošlo, konec války tyto přípravy přerušil. Existoval také projekt, ve kterém bylo počítáno, že se tato verze stane základem pro verzi dopravní označenou H8K4-L, zde však zůstalo pouze u projektu.

Operační nasazení:
Častého operačního nasazení se dočkaly již první dva předsériové letouny, byly zařazeny do stavu Jokohamské námořní základny a po vypuknutí války dostaly za úkol prozkoumat a napadnout americkou základnu na Pearl Harbouru, jednak bylo nutno zjistit v jakém stavu je po japonském útoku a druhým úkolem bylo způsobit Američanům další škody. V únoru 1942 byla naplánována Operace K, při které měly oba letouny pořídit snímky této základny, ale ani tyto nové hydroplány nedokázaly doletět z nejvzdálenější japonské základny na Marshallových ostrovech nad Oahu a zpět, proto musely doplnit palivo z ponorek, které na ně čekaly u Francouzských fregatních mělčin. Celá operace začala 3. března, povedlo se doplnit palivo a oba letouny pokračovaly k Havaji. Nad Havají však bylo velmi oblačné počasí a tak odhozené pumy, nezpůsobily žádné škody, navíc byli Američané varováni před tímto způsobem útoků. Japonci se snažili provést tyto útoky i na další americké základny. 6. března pak oba letouny vzlétly k průzkumnému letu nad atoly Midway a Johnstone, u Midwaye byl jeden hydroplán sestřelen americkými Buffaly patříci do stavu perutě námořní pěchoty VMF-221. Další útoky na americké základny byly tehdy zmařeny, protože Francouzské fregatní mělčiny byly obsazeny americkým nosičem hydroplánů USS Tangier.
Američané dali tomuto hydroplánu kódové jméno Emily, a pro jeho dobré výkony, účinnou výzbroj a promyšlenou pasivní ochranu jej respektovali. Sestřel Emily byl dosti cenný a často jej spojenečtí piloti nahlašovali, ač v té oblasti ani Emily nebyly nasazeny. Emilka snesla značné poškození v boji, pokud se její osádce před útokem nepřátelských stíhaček podařilo klesnout až těsně k mořské hladině, tím si chránila nekrytý spodek letadla, bylo dosti obtížné jí sestřelit.
Kawanishi H8K2 „Emily“ byla také posledním válečným strojem, který letěl nad Japonskem, bohužel to byl pro Japonce smutný let, dne 13. listopadu 1945 pod americkým dohledem mohli jednu z nejzachovalejší Emilku, původně patřící do stavu 801. Kōkutai, přeletět, let proběhl po trase Takuma - Jokohama. Hydroplán byl naložen na loď a převezen na námořní základnu Norfolk ve Virginii. Zde byl krátce zkoušen, ale s velmi častými závadami na motorech. Tento letoun byl nakonec po dlouhých a obtížných jednáních v roce 1979 vrácen do Japonska, kde proběhla rozsáhlá rekonstrukce, která byla dokončena 27. března 1982.

Létající čluny Kawanishi H8K měly ve svém stavu tyto jednotky:
Saeki Kōkutai
Sasebo Kōkutai
Takuma Kōkutai
Yokohama Kōkutai
• Yokosuka Kōkutai
14th Kōkutai
801st Kōkutai
802nd Kōkutai
851st Kōkutai
901st Kōkutai
902nd Kōkutai
951st Kōkutai
1001st Kōkutai
1021st Kōkutai
• 1081st Kōkutai



Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X.
Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Londra, Putnam Aeronautical Books, 1990, ISBN0-85177-840-2.
William Green, War Planes of the Second World War, Flying Boats, Volume Five, MacDonald, London, Revised and reprinted 1969, ISBN 356-01449-5
Robert C. Mikesh, Japanese Aircraft Code Names & Designations, Schiffer Publishing, Ltd., 1993, ISBN 0-88740-447-2.
M. C. Richards, Kawanishi 4-Motor Flying-Boats (H6K 'Mavis' and H8K 'Emily'), Aircraft in Profile Volume 11. Windsor, Berkshire, UK, Profile Publications Ltd., 1972.
Famous Airplanes of The World, Kawanishi Type 2 Flying boat, No. 68. 12/1975, Bunrin-Do, No ISBN.
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, 2000, ISBN 83-86776-00-05
Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé doplněné vydání, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1
Leszek A. Wieliczko, Kawanishi H8K, Nowa Technika Wojskowa – Nr. 6/2014, 2014, Warszawa, Magnum X. ISSN 2080-9743.
http://www.combinedfleet.com/ijna/h8k.htm
http://www.airwar.ru/enc/sww2/h8k.html
www.militaryfactory.com
http://www.airtoaircombat.com/detail.asp?id=589
http://www.angelfire.com/oh3/pmodels/emily.html
http://www.daveswarbirds.com/Nippon/Japanese.htm
http://www.navweaps.com/Weapons/WTJAP_WWII.php
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kawanisi-H8K-Emily-t31112#571588 Verze : 1
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více