Hamilkar Barak

Hamilkar Barak (lat. Hamilcar Barca či Barcas)
(kolem 270 - 229/228 př.n.l.)


Hamilkar Barak (Barak znamená Blesk) se narodil kolem roku 270 př.n.l. Rod Baraků podle tradice odvozoval svůj původ od Didy (či jiným jménem Elissy), napůl legendární zakladatelky Karthága a jeho první královny, která měla být milenkou Aenea, praotce Římanů; když ji tento opustil a pokračoval ve své cestě, hledajíc místo, kde by se mohl usadit (jež nakonec našel v Latiu ve střední Itálii), Dido podle legendy spáchala sebevraždu, přičemž Aenea a všechny jeho potomky (tedy Římany) proklela a slíbila jim věčnou nenávist Karthága. Druhá část legendy je zjevně později zapracovaný odkaz na punské války (objevuje se ve Vergiliově Aeneidě).


Jako člen jednoho z nejvýznamnějších rodů Karthága byl Hamilkar předurčen k dráze politika a vojevůdce. Poprvé se o něm prameny zmiňují, když se roku 247 př.n.l. stal velitelem kartáginských sil na Sicílii, kde zbývaly po dlouhých letech bojů první punské války Karthágu už jen přístavy Drepana a Lylibaeum, obě toho času obležené Římany.


Hamilkar se rychle chopil iniciativy, reorganizoval kartáginské vojsko a posílil obranu. Postupně přešel do ofenzívy - roku 246 př.n.l. obsadil s malou armádou žoldnéřů horu Heirkté (lat. Ercte) severozápadně od Panorma (pravděpodobně dnešní Monte Pellegrino), odkud mohl ohrožovat římské pozice. Jeho loďstvo odtud pravidelně napadalo severosicilské a italské pobřeží. Na souši přešel na víceméně gerilovou válku a slavil úspěch.


Římané na hoře Eryx (kterou dobyli roku 249 př.n.l) vystavěli pevnost, druhou pak umístili na jihozápadní úpatí hory (ta byla součástí obléhacích staveb u Drepany). Roku 244 př.n.l. Hamilkar překvapivě opustil Heirkté a energicky se přesunul k římským pozicím na hoře Eryx - vybudoval opevněný tábor mezi zmíněnými římskými pevnostmi, čímž rozdělil římskou armádu na dvě poloviny a účinně přerušil zásobovací linie pro pevnost na vrcholu. Tuto pozici pak udržel až do konce války, přestože se ji Římané pokoušeli několikrát dobýt.


Dalo by se s trochou nadsázky říct, že větším problémem než Římané pro něj byli jeho vlastní nadřízení v Karthágu - posily nedorazily, slíbené zásoby byly posílány neochotně a se zpožděním, prostředky na výplatu žoldnéřům nakonec nedostal vůbec. Karthágo se rozhodlo investovat do nové armády, tu však angažovalo v bojích v Africe.


10. března 241 př.n.l. bylo kartáginské loďstvo, které vezlo obleženým sicilským přístavům tolik potřebné zásoby, Římany napadeno a rozprášeno v bitvě u Aefatských ostrovů. Finančně i morálně vyčerpáné Karthágo se po dlouhých pětadvaceti letech bojů rozhodlo uzavřít s Římem mír, kterým se vzdalo Sicílie. Hamilkar, který dosud nebyl poražen a vzkázal do své vlasti, že je ochoten bojovat dál, vyjednával na příkaz z Karthága sám o mír a po jeho uzavření mohl opustit se svou žoldnéřskou armádou Sicílii, aniž by byl jakkoliv pokořen.


Po návratu do Afriky se jeho žoldnéřské jednotky bouřily, neboť Karthágo jim nebylo schopno vyplatit dlouho slibovaný žold (částečně to bylo výsledkem zášti jeho politických odpůrců ve vedení země, částečně vysokými reparacemi, které Karthágo muselo nyní platit Římu). Nepomohlo ani to, že Gisco ze Sicílie žoldnéře přepravoval do Afriky po menších skupinkách. Nakonec senát proti vůli Gisca všechny žoldnéře dříve sloužící na Sicílii shromáždil u Siccy, 170 km jihovýchodně od Karthága. Hamilkar se stáhl do ústraní a sledoval, jak zemi zachvacuje chaos.


Aby podpořili svoje požadavky na vyplacení žoldu, postupovali žoldnéři na Tunés (dnešní Tunis). Kartháginští vůdci nakonec žoldnéřům slíbili splnění jejich požadavků, které byly vyšší než původně přislíbená suma. Slibů ale žoldnéři slyšeli už spoustu. Roku 240 př.n.l. pod vedením dvou ze svách velitelů, jistého Spendia (uprchlého římského otroka) a Matha (původem z Libye) přikročili k otevřené vzpouře, když zajali své kartáginské velitele (mezi nimi i Gisca).


Libyjci, nespokojení s kartáginskou nadvládou, která z nich v posledních letech navíc ždímala prostředky na válku s Římem, rebelii podporovali a Karthágo se ocitlo ve velmi obtížné situaci. Mohlo nasadit proti rebelům jenom několik žoldnéřských jednotek a občany města, kteří se válek normálně neúčastnili a nebyli tedy odpovídajícím způsobem vycvičeni. S touto narychlo sestavenou armádou vytáhl Hannó, který se oproslavil v posledních letech první punské války jako velitel kartáginských sil rozšiřujících území v Africe, proti vzbouřencům, kteří mezitím oblehli dvě města, která se odmítla přidat ke vzpouře - Uticu a Hyppo Zarytus.


Tažení se sice zpočátku vyvíjelo nadějně, Hannó udeřil na obléhatele Uticy a porazil je, ale namísto pronásledování nepřítele se pustil do oslavy vítězství. Vzbouřenci se reorganizovali, vrátili se a Hannónovy síly rozprášily. Za ne úplně jasných okolností pak došlo k tomu, že byl do funkce velitele povolán Hamilkar, který tou dobou dlel možná na Iberském poloostrově, který se později měl stát jeho osudovou základnou. V Karthágu byli velitelé voleni lidem, ale v tomto případě byl Hamilkar údajně zvolen armádou, v níž se těšil vynikající pověsti. Volba byla posléze pravděpodobně potvrzena lidem.


Hamilkar tak s novou armádou (reorganizovaná občanská armáda a určitý počet žoldéřů, možná Iberů) vytáhl do pole. Vzbouřenci mezitím kromě pozic u dvou zmíněných obléhaných měst vybudovali opevněný tábor na strategické pozici na přechodu přes řeku Bagradas mezi Karthágem a Uticou, aby znemožnili Karthágincům napadnout obléhatele Uticy. Hamilkar překvapil posádku tohoto opevněného bodu tím, že využil nízké hladiny řeky Bagradas, překročil ji v oblasti jejího ústí do moře, a rychle pokračoval na Uticu. Vzbouřenci od řeky ho pod velením Autarita (galského původu) pronásledovali. Před Uticou se proti němu rozestavili obléhatelé města, a Hamilkar se ocitl mezi dvěma armádami.


Armáda od Uticy vedená Spendiem, jista si svým vítězstvím nad nepřítelem v nejisté pozici mezi dvěma nepřátelskými armádami, se vrhla do útoku. Numidský princ Narravass (budoucí děd Massinissy), který se svou jízdou dorazil vzbouřencům na pomoc, se zastavil a sledoval vývoj střetnutí.


Hamilkar provedl v bitvě u Bagradasu skvělý taktický manévr. Rozestavil své muže do klasické formace s lehkooděnci a válečnými slony (a pravděpodobně jízdou na křídlech) vpředu a falangou těžkooděnců za nimi. Jakmile Spendius zaútočil, lehkooděnci, sloni i jízda začali v panice prchat zpět ke svým liniím. Ve zvířeném prachu a zmatku nemohl nepřítel vidět, že jde o záměr - jednotky těžkooděnců se rozestoupily, umožnily "prchajícím" projít jejich linií a opět ji zacelily dřív, než nadšení vzbouřenci dorazili. Zatímco těžkooděnci zachytili úder překvapených vzbouřenců hradbou štítů a kopí, lehkooděnci a jízda se zpoza linie vynořili na druhé straně, otočili se podél obou křídel a napdli z obou boků nepřítele. Bitva skončila drtivým vítězstvím Hamilkara, pouhých 5 000 nepřátel dokázalo uniknout. Obležení Uticy bylo uvolněno. Numidský princ Narravass, který přeběhl k Hamilkarovi, si později vzal za ženu jednu z jeho dcer. Dá se předpokládat, že to nebyla jediná odměna za to, jak absence jeho kavalerie na bojišti významně přispěla k Hamilkarovu vítězství...


V oblasti Uticy zůstal s částí jednotek Hannó, která pravděpodobně nebyl odstaven zcela. Hlídal město před dalším útokem rebelů a znepokojoval obléhatele Hyppo Zaryta. Hamilkar se mezitím vydal na natažení do vnitrozemí. Zdroje pojednávají o dalším vývoji poněkud zmateně. Zdá se, že Hamilkar se zaměřil na základnu vzbouřenců - Tunés. K městu se přiblížil z jedné strany, zatímco jeden z jeho podřízených velitelů s částí sil dorazil ze strany opačné. Záměrem tak bylo obležení města ze dvou stran. Vzbouřenci však zaútočili na síly jeho podřízeného velitele, které zahnali a jeho samého zajali a popravili, zatímco Hamilkar byl z nejasných důvodů příliš daleko na to, aby dokázal zakročit.


Pravděpodobně po této katastrofě byl nucen povolat k sobě do vnitrozemí Hannóa, s nímž měl hluboké rozepře (pravděpodobně vojenské, nikoliv osobní povahy). I to se ukázalo jako chyba - když Hannó opustil Uticu, ta ani Hyppo Zaryta nevydržela tlak vzbouřenců a obě města padla do jejich rukou. Hamilkar ustoupil od Tunésu k řece Bagradas, neboť nyní bylo ohroženo samotné Karthágo.


Tažení nakonec vyvrcholilo roku 237 př.n.l. poté, co Kartáginci dokázali oblehnout vzbouřenecké jednotky na místě, jehož poloha dosud není určena - pravděpodobně na nějaké vyvýšenině či soutěsce v oblasti Lepcis Minor u Hadrumenta, jihovýchodně od Karthága. Došlo k vyjednávání vůdců vzbouřenců s Hamilkarem, které skončilo tím, že je Hamilkar nechal zajmout a jejich jednotky vyhladil. Válka s povstalci po třech letech a čtyřech měsících skončila. Byla i vs vsé době považována za mimořádně brutální a bezohledně vednou oběma stranami. Spolykala polovinu úrody obilí a v jejím průběhu odváděla města dvojnásobné daně.


Karthágo, které bylo po první punské válce finančně na dně, se vzepjalo k nesmírnému psilí, aby vzbouřence porazilo, a Hamilkar získal jakojeho zachránce slávu a respekt, který potřeboval, aby mohl začít provádět svůj plán na získání územní základny mimo sféru římského vlivu, z níž by se dalo později vést další tažení proti Římu - v Hispánii. Vztahy mezi Karthágem a Římem byly v této době relativně dobré, Hannó byl zastáncem smíru s Římany a navíc bylo v zájmu Říma, aby se Karthágo dokázalo s rebelií vypořádat a bylo schopno nadále platiti válečné kontribuce. Řím Karthágo dokonce v jeho boji s povstalci nepřímo podporoval.


Po skončení války se vzbouřenci se však Římané svévolně zmocnili Sardinie, kterou kartáginské jednotky v nouzi opustily, aby se podílely na boji s povstalci. Hamilkar se stáva prakticky vládcem Karthága, staví novou armádu a hned roku 237 př.n.l. odjíždí do Hispánie, bohaté na zlato stříbro, aby zde vybudoval kartáginskou základnu. Během následujících osmi let si zde vytvořil prakticky soukromou říši.


Roku 229 nebo 228 př.n.l. zahynul v boji při přechodu řeky Jucar. Tou dobou ovládal značné území Hispánie, dosud však nikoliv celé. O jeho postavení svědčí i to, že po jeho msrti si jeho muži zvolili za velitele jeho zetě Hasdrubala, proti čemuž nemohl nic namítat ani kartáginský senát, který jmenování prostě potvrdil.


Hamilkar byl jedním z nejschopnějších vůdců, jaké kdy Karthágo mělo. Svůj odkaz předal svému synovi Hannibalovi, kterého podle některých pramnů přiměl přísahat věčné nepřátelství Římu. Každopádně v něm viděl svého nástupce v boji s Římany, které sám zřejmě upřímně nenáviděl. Jeho syn, kterého vojáci zvolili svým velitelem po Hasdrubalově smrti roku 221 př.n.l., byl odkazu svého otce skutečně věrný a stal se asi největším krtáginským vojevůdcem všech dob.


Prameny:


Polybios (online verze např. penelope.uchicago.edu )


www.kleio.cz


www.roman-empire.net


http://www.barca.fsnet.co.uk/
URL : https://www.valka.cz/Hamilkar-Barak-t38498#145875 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více