Mikojan-Gurevič MiG-21

přehled verzí
Mikojan-Gurevič MiG-21
Přehled verzí




Prototypy a experimentální letouny
Je-1 (označován též jako Ch-1)
Projekt stíhacího letounu se šípovým křídlem vybaveného proudovým motorem Mikulin AM-5A. Vývojové práce byly zahájeny na základě rozhodnutí Ministerstva leteckého průmyslu, které v roce 1953 nařídilo konstrukčním kancelářím OKB-51 (Suchoj) a OKB-155 (Mikojan) vyvinout taktický stíhací letoun v provedení se šípovým (Je-1) a delta křídlem (viz Je-4 / Je-5). Vývoj Je-1 byl ukončen v roce 1954. Slabý tah motoru, který navíc neměl možnost používat přídavné spalování, vedl k přepracování na variantu Je-2. K výrobě prototypu nedošlo.



Je-2 (označován též jako Ch-2, označení v kódu NATO Faceplate)
Projekt stíhacího letounu, jehož vývoj byl zahájen v roce 1954 a přímo vycházel ze studií typu Je-1. Nejvýraznější změnu představovalo použití výkonnější pohonné jednotky Mikulin AM-9B. Je-2 byl vyzbrojen trojicí kanonů NR-30, další výzbroj mohla být tvořena pod trupem neseným raketovým blokem UB-16-57 pro neřízené rakety ARS-57. Letoun byl vybaven radiolokačním dálkoměrem SRD-1M Radal-M, odpovídačem vlastní-cizí typu SRO-2 Chrom a radiolokačním výstražným přijímačem Sirena-2. Prototyp Je-2 byl dokončen 25. prosince 1954, úvodní let stroje proběhl 14. února 1955.



Je-2A (Izdělije 63, označení v kódu NATO Faceplate)
V roce 1955 byl prototyp Je-2 výrazně modifikován zástavbou výkonnějšího motoru Mikulin RD-11. Proto došlo ke změně označení na Je-2A. Výzbroj stroje byla identická s jeho předchůdcem. Letoun byl vybaven radiolokačním dálkoměrem SRD-1M Radal-M, odpovídačem vlastní-cizí typu Barij-M a radiolokačním výstražným přijímačem Sirena-2. Úvodní let prototypu po modifikaci na Je-2A proběhl 17. února 1956. 28. července 1956 byl dokončen druhý prototyp označený jako Je-2A/2, který se do vzduchu poprvé dostal 4. září 1956. Zatímco byl Je-2A/2 zapojen do státních zkoušek, Rada ministrů SSSR vydala v červenci 1957 (?) direktivu, v níž nařizovala zahájit výrobu tohoto typu v Závodě 21 v Gorkém. V operační službě pak tyto stroje měly nosit označení MiG-23. Výrobní označení používané v této továrně znělo Izdělije 63. I když na rok 1957 byla plánována produkce celkem 12 předsériových kusů, nakonec bylo dokončeno 5 exemplářů, 4 další kusy zůstaly v různém stádiu rozpracovanosti. Stroje vyrobené v Gorkém se od prototypů nejvíce odlišovaly použitím radiolokačního dálkoměru SRD-5M Baza-6 a radarového výstražného přijímače SRO-2 Chrom. V roce 1958 byl vydán příkaz nařizující zastavit další práce na tomto typu.



Je-4
V roce 1953 nařídilo Ministerstvo leteckého průmyslu konstrukčním kancelářím OKB-51 (Suchoj) a OKB-155 (Mikojan) vyvinout taktický stíhací letoun, v provedení se šípovým a delta křídlem. Mikojanův typ s delta křídlem nesl označení Je-5. Nový stroj měl být poháněn motorem Mikulin AM-11. Kvůli problémům a zpožděním s jeho vývojem se OKB-155 rozhodla vyrobit letoun identický s Je-5, avšak který by byl poháněn dostupným motorem, tak, aby mohly být urychleny zkoušky mající za cíl vyhodnotit vlastnosti delta-křídla. Tento letoun obdržel označení Je-4. Trup a ocasní plochy byly identické s typem Je-2. Výzbroj sestávala ze tří kanonů NR-30, pod trup mohla být podvěšena jedna 500 kg puma nebo raketový blok pro neřízené rakety ARS-57. Radiolokační dálkoměr byl typu SRD-1M Konus. Je-4 byl původně poháněn motorem AM-5, který byl během úprav v rozmezí let 1955 až 1956 vyměněn za RD-9I. Letové testy byly výrobce dokončeny v září 1956, Je-4 při nich nalétal 109 letových hodin.



Je-5 (Ch-5, I-500, Izdělije 65)
Taktický stíhací letoun s delta křídlem vyvíjený paralelně s Je-2. Původně byl známý jako I-500, avšak zanedlouho byl přeznačen na Je-5 (v některých dokumentech z rané fáze vývoje bylo používáno též označení Ch-5). První prototyp Je-5/1 byl postaven v roce 1955 a byl opatřen motorem AM-11. Výzbroj tvořily tři kanony NR-30. První let se konal v lednu 1956. Mezi říjnem 1956 až únorem 1957 došlo k rozšíření zadní části trupu, aby mohla pojmout motor R11-300. Na základě rozhodnutí Rady ministrů z června 1956 mělo dojít k sériové výrobě typu Je-5. V Závodu 31 v Tbilisi však bylo v roce 1957 vyrobeno pouze 10 kusů předsérie. Ty měly do operační služby vstoupit pod označením MiG-21. K hromadné výrobě nakonec nedošlo - armáda vsadila na prototyp Je-6, neboli pozdější MiG-21F. Vyrobena byla ještě verze Je-5/2 používaná k testům lyžového podvozku.



Je-6
První prototyp Je-6/1 byl postaven na základě předchozího Je-5. Ke změnám patřila instalace výkonnějšího motoru R11F-300 a zlepšení aerodynamiky přední části trupu. Tovární zkoušky byly zahájeny v květnu 1958. První prototyp kvůli závadě motoru havaroval během přistávacího manévru při 7. letu. Zkušební pilot V. A. Nefjedov zemřel v nemocnici. Druhý prototyp Je-6/2 vznikl přestavbou jednoho Je-5 (MiGu-21) z předésériové výroby. Vyroben byl ještě Je-6/3, který se s Je-6/2 zapojil v roce 1959 do státních zkoušek.



Je-6/9
Sériový MiG-21F upravený tak, že na podtrupovém závěsníku BD3-55T mohl nosit taktickou jadernou pumu Typ 244. Zkoušky letounu probíhaly mezi roky 1960 až 1961.



Je-6V (označení v kódu NATO Fishbed-E)
Varianta MiG-21F-13 se zkráceným vzletem a přistáním na zhruba 300 až 350 metrů. Na tento standard byly roku 1961 upraveny dva sériové MiGy-21F-13, které obdržely označení Je-6V/1 a Je-6V/2. Úpravy zahrnovaly montáž pomocných raketových motorů SPRD-99, systém ofukování mezní vrstvy křídla, zvětšení plochy kýlovky a změnu umístění brzdícího padáku.



Je-7 (MiG-21P, označení v kódu NATO Fishbed-D)
Ke slabinám MiGů-21F a F-13 patřila jejich neschopnost působit v noci a za ztížených povětrnostních podmínek. Rada ministrů proto v létě 1958 zadala vývoj nové verze MiGu-21 vybavené radarem CD-30 a dvěma protiletadlovými řízenými střelami. První prototyp Je-7/1 provedl první let v srpnu 1959, byl však zanedlouho, na konci listopadu 1959, ztracen při letecké nehodě. Postaveny byly ještě prototypy Je-7/2, Je-7/3, Je-7/4. Je-7 obdržel služební označení MiG-21P. Sériové výroby a operační služby se však dočkal jako MiG-21PF.



Je-7PD (MiG-21PD)
Varianta vybavená zdvihovými motory z MiGu-23PD umožňujícími zkrácený vzlet a přistání. Podvozek letounu byl proveden jako nezatahovací. První let byl uskutečněn 16. června 1966, za řízením seděl P. M. Ostapenko.



Je-8
V roce 1961 zahájila OKB MiG konstrukční práce na novém stíhacím letounu vycházejícím ze silně přepracovaného MiGu-21PF. Pohonnou jednotku tvořil motor R21F-300. Nejmarkantnějším rozdílem je přemístění vstupu vzduchu k motoru na spodní část trupu. První let proběhl v dubnu 1962. Měl být vyráběn pod označením MiG-23, k masové produkci však nikdy nedošlo.



Je-33
Výkonnější odlehčená verze dvoumístného prototypu Je-6U, která se výkony vyrovnala MiGu-21F-13. Letoun byl použit k vytvoření rekordů sovětskými pilotkami.



Je-50 (označení v kódu NATO Faithless)
V únoru 1954 byly Mikojanovou konstrukční kanceláří zahájeny vývojové práce na novém výškovém přepadovém stíhacím letounu, jehož konstrukce vycházela z typu Je-2. Hlavní úpravu zaznamenala zadní část trupu, kde přibyl raketový motor Duškin S-155 na kapalné palivo a jeho palivová instalace. První prototyp, jenž byl dokončen 4. listopadu 1955, nesl označení Je-50/1. Jeho první let se uskutečnil 9. ledna 1956. I když se počítalo se zástavbou dvojice kanonů NR-30, první prototyp měl v jejich šachtách instalované měřící vybavení. Proudovou pohonnou jednotku tvořil motor RD-9E. Po havárii prvního prototypu byly v červenci 1956 zahájeny práce na výrobě mírně upraveného druhého kusu Je-50/2. Třetí, výrazněji přepracovaný prototyp Je-50/3 byl vyráběn téměř ve stejné době - jeho výroba začala v srpnu 1956. Tento letoun, na rozdíl od předchozích dvou vyroben, již připomínal bojový letoun. Na místě měřící techniky již měl zabudovány dva kanony NR-30. Program Je-50 byl zastaven po nehodě třetího prototypu, k níž došlo 7. srpna 1957 a pří níž zahynul zkušební pilot V. P. Vasin.



Je-50A (Izdělije 64, MiG-23U)
Výškový přepadový stíhací letoun, oproti Je-50 byl opatřen výkonnějším motorem R11E-300. Další úpravy se dotkly palivového systému raketového motoru S-155. Výzbroj tvořily dva kanony NR-30, radar byl typu SRD-1M. Práce na Je-50A byly zahájeny na konci října 1956. Na rok 1957 byla naplánována výroba 30 kusů, které do operační služby měly vstoupit jako MiG-23U. Kvůli problémům s výrobou pohonný jednotek R11E-300 byly plány změněny na produkci 12 kusů, přičemž 10 jich mělo zamířit k letectvu PVOS a zbylé pak k testům do GK NII VVS. Nedostatek motorů však způsobil, že na podzim 1957 byl v Závodě 21 dokončen pouze jediný kus, další dva se nacházely v různém stádiu rozpracovanosti. K sériové realizaci nakonec nedošlo.



Je-66 (Je-6T s motorem R11F2-300)
Prototyp Je-6T/1 modifikovaný pro ustavení světových rychlostních rekordů. Letoun byl odlehčen vyjmutím kanonů a dalších přebytečných systémů. Pohon zajišťoval motor R11F2-300. Světový rychlostí rekord ustavil zkušební pilot G. K. Molosov 31. října 1959, jeho hodnota činila 2 504 km/h. V dokumentech poskytnutých organizaci FAI bylo kvůli sovětské paranoie uvedeno označení letounu jako Je-66.



Je-66A (Je-6T s motorem R11F2-300 a raketovým motorem U-21)
V roce 1959 prodělal rekordní Je-6T/1 (Je-66) úpravu, jejíž hlavním znakem byla zástavba raketového motoru U-21 na kapalné palivo. Letoun v roce 1961 ustavil nový rekord v dostupu. V dokumentech pro FAI bylo jeho označení uvedeno jako Je-66A.



MiG-21I (Izdělije 21-11, Analog)
Zkušební letoun použitý při vývoji křídla dopravního stroje Tupolev Tu-144. Typ MiG-21I byl postaven celkem ve dvou prototypech. První byl používán při vývoji systému řízení pomocí elevonů u letadel bez ocasních ploch. Druhý stroj podstoupil testy v leteckém institutu Gromovo. První prototyp byl ztracen při nehodě, druhý nakonec skončil v leteckém muzeu v Moninu.




Jednomístné stíhací, stíhací-bombardovací a průzkumné verze
MiG-21F (Je-6, Izdělije 72, označení v kódu NATO Fishbed-C)
Jednosedadlový přepadový stíhací letoun pro operace za dobrých povětrnostních podmínek a při přímé viditelnosti cíle. Jedná se o první sériovou verzi vyráběnou od roku 1959 v Závodech 21 a 31. Výzbroj letounu tvořily dva kanony NR-30, pod křídlo bylo na dva závěsníky možné podvěsit protizemní výzbroj tvořenou dvěma neřízenými raketami S-24, dvěma pumami do hmotnosti po 500 kg nebo bloky UB-16-57 pro neřízení rakety S-5K a S-5M. Vyrobeno bylo 79 kusů této verze.



MiG-21F-13 (Je-6T, Izdělije 74, označení v kódu NATO Fishbed-C)
Jednosedadlový přepadový stíhací letoun pro operace za dobrých povětrnostních podmínek a při přímé viditelnosti cíle. Výroba prototypů označených Je-6T byla dokončena v červenci 1960. Výrobní označení typu znělo Izdělije 74. Verze MiG-21F-13 přímo navazovala na typ MiG-21F. Hlavní změny se dotkly výzbroje. U varianty F-13 byl odstraněn levý kanon NR-30, po němž zbyl pouze aerodynamický kryt. Zásoba kanonové munice byla snížena na pouhých 30 kusů. Naopak přibyla raketová výzbroj nesená pod křídlem a tvořená dvěma protiletadlovými řízenými střelami R-3S (v kódu NATO AA-2 Atoll). Při útocích na pozemní cíle mohl letoun použít dva raketové bloky UB-16-57U pro rakety S-5M a S-5K, dvě neřízené rakety S-24, dvě pumy FAB-100 / FAB-250 / FAB-500 nebo dvě napalmové nádrže ZB-360. Radiolokační dálkoměr byl typu SRD-5ND nebo SRD-5M. Odpovídač vlastní-cizí byl typu SRO-2. Výroba probíhala v Závodě 21 v Gorkém (v roce 1960 bylo vyrobeno 132 sériových kusů, v roce 1961 došlo ke zhotovení 226 exemplářů a roku 1962 se zde vyrobilo 15 MiGů-21F-13). MiG-21F-13 se na veřejnosti poprvé objevil při konání leteckého dne v Moskvě-Tušinu 9. července 1961. Po ukončení výroby MiGu-21F-13 v Závodě 21 roku 1962 se produkce tohoto typu přesunula do moskevského závodu 30 Znamja Truda, kde probíhala až do roku 1965.
Licenční výroba typu MiG-21F-13 probíhala v Československu a v Číně.



MiG-21PF (Je-7, Izdělije 76, označení v kódu NATO Fishbed-D)
Přepadový stíhací letoun schopný operovat v noci a za ztížených povětrnostních podmínek. Letoun vycházel z verze MiG-21P (Je-7/1, Je-7/2) oproti níž se lišil zvýšenou kapacitou palivových nádrží o 380 litrů, úpravou příďového a hlavního podvozku, zesílením některých částí konstrukce a modifikovanou verzí radaru. První zhotovený prototyp MiGu-21PF vzlétl z továrního letiště Závodu 21 dne 28. června 1961. Letoun byl vybaven radarem CD-30TP, který do operační služby vstoupil pod označením RP-21. MiG-21PF nebyl opatřen hlavňovou výzbrojí, arzenál stroje tak byl tvořen pouze podvěsnou výzbrojí, která se zavěšovala na dva podkřídlové pylony. Pro boj proti vzdušným cílům bylo možno podvěsit dvě radarem řízené střely RS-2US nebo infračerveně naváděné R-3S. Pro boj proti pozemním cílům bylo možno použít dva bloky UB-16-57U nebo dvě 100 či 250 kg pumy. Na podtrupový závěsník bylo možno podvěsit jednu přídavnou palivovou nádrž o objemu 490 litrů. Výroba MiGu-21PF probíhala v Závodě 21 (mezi roky 1962 až 1968, výroba pouze pro sovětské letectvo) a Závodě 30 (mezi roky 1964 až 1968, výroba pouze pro export). Vývozní stroje nesly tovární označení Izdělije 76 verze A a od letounů určených sovětskému letectvu se lišily použitím jiného vybavení pro identifikaci vlastní-cizí a nejspíše i "ořezanými" parametry radaru.



MiG-21PFL (Izdělije 76 verze A, označení v kódu NATO Fishbed-D)
Varianta vycházející z přepadového MiGu-21PF, která byla zhotovena pro severovietnamské letectvo. Výzbrojí a avionikou byla identická s MiGy-21PF určenými na export kromě upraveného radiokompasu ARK-10, kurzového systému KSI vyměněného za novější KSI-2 a demontovaným radiovýškoměrem. Tato verze byla do výzbroje severovietnamského letectva zavedena v dubnu 1966, uživatelem těchto strojů se stal 921. stíhací letecký pluk "Sao Do" (Rudá hvězda) operující z letiště Noi-Bai.



MiG-21FL (Izdělije 76 verze B, označení v kódu NATO Fishbed-D)
Verze MiGu-21PF určená pro vývoz do zemí třetího světa a mimo státy Varšavské smlouvy. Nejvýraznější úpravy oproti variantě PF byly následující: zvětšená plocha SOP, umístění brzdícího padáku v kořeni SOP, pohonná jednotka R-11F-300 o nižším výkonu, radar R1L (exportní RP-21 bez možnosti navádět RS-2US). Výroba byla v Závodě 30 zahájena v roce 1965 a probíhala zde až do roku 1968. V roce 1966 byla pro indické letectvo zahájena licenční výroba u společnosti HAL v indickém městě Násik. Indické letouny byly vybaveny výkonnějšími radary R2L (exportní verze RP-21M). Letouny MiG-21FL indického letectva byly bojově nasazeny během 3. indicko-pákistánské války v prosinci 1971.



MiG-21PFS (Je-7SPS, Izdělije 94, označení v kódu NATO Fishbed-D / Fishbed-F)
Verze MiGu-21PF vybavená systémem vyfukováním do mezní vrstvy křídla, což zlepšilo vlastnosti letounu při nízkých rychlostech. Prvních 25 kusů bylo v Závodě 21 vyrobeno v roce 1963. V průběhu výroby této verze došlo ke třem zásadnějším úpravám konstrukce. První stroje byly vybaveny menší SOP s brzdícím padákem v jejím kořeni. Další letouny již měly zvětšenou SOP a původní překryt kabiny s vystřelovacím sedadlem SK-3. Poslední subverze již byla vybavena sedadlem KM-1 a dvoudílným překrytem kabiny. MiGy-21PFS s větší SOP dostaly na Západě označení Fishbed-F.



MiG-21PFM (Je-7SPS / Je-7M, Izdělije 94, označení v kódu NATO Fishbed-F)
Nástupce typu MiG-21PFS, modernizační úpravy se projevily instalací výkonnějšího radaru RP-21M, dotazovače/odpovídače vlastní-cizí typu SRZO-2 a dalšími menšími úpravami na avionice a autopilotu. K další změně došlo v oblasti výzbroje. Letoun mohl nést hlavňovou výzbroj v podobě kanonu GŠ-23 instalovaného v podtrupovém podvěsném pouzdře GP-9. Po zavedení typu do výzbroje byly MiGy-21PFS z pozdějších sérií zpětně přeznačeny na MiG-21PFM. Důvodem byla téměř identická vnější podoba obou typů. Hlavní část výroby v gorkovském Závodě 21 proběhla mezi roky 1964 až 1966.
MiGy-21PFM určené na export nesly tovární označení Izdělije 94A. Provedení jednotlivých letounů se lišilo podle země příjemce. K největším rozdílům patřila instalace variant radaru RP-21 s degradovanými výkony.



MiG-21R (Je-7R, Izdělije 94R, označení v kódu NATO Fishbed-H)
Taktický průzkumný letoun, jehož konstrukce vychází z typu MiG-21PFM, k vnějším rozdílům patřil robustnější hřbet trupu (pro palivové nádrže a elektroniku) nebo pouzdra pro REB na konci křídla, které bylo navíc zesíleno tak, aby mohlo dohromady nést čtyři závěsníky. Prototyp Je-7R s označením "červená 78" se do státních zkoušek zapojil v prosinci 1964.
Výroba letounu probíhala mezi roky 1965 až 1971. Letoun mohl být používán jak k průzkumným, tak i stíhacím (s využitím střel R-3S a RS-2US) a protizemním misím (bylo možno podvěsit bloky UB-16-57 a UB-32-57, dvě pumy do hmotnosti po 500 kg nebo dvě neřízené rakety S-24). Pro plnění průzkumných misí bylo možné podvěsit kontejner D (pro denní snímkování), N (pro noční snímkování), R (pro radiotechnický průzkum) a T (s televizním průzkumným systémem). Letouny byly poháněny motory R11F2S-300, některé státy (včetně Sovětského svazu) si své letouny nechali přemotorovat. Tyto stroje pak používaly pohonné jednotky R13-300.
Verze pro export nesla tovární označení Izdělije 94RA. Byla vybavena radarem RP-21MA s degradovanými parametry. Tyto letouny byly zákazníkům dodávány pouze s kontejnery D a R.



MiG-21S (Je-7S, Izdělije 95, označení v kódu NATO Fishbed-J)
Roku 1964 byly v Závodě 21 upraveny dva MiGy-21PFM na prototypy Je-7S. Nejmarkantější vizuální změnou je zvětšený hřbet a použití čtyř podkřídlových závěsníků stejně jako u průzkumné verze MiG-21R. Do trupu byl zastavěn nový radar typu RP-22, pohonnou jednotku tvořil motor R11F2S-300. S novým radarem se rozšířila protiletadlová výzbroj o střely R-3R. MiGy-21S byly vyráběny mezi léty 1965 až 1968 Závodem 21 výhradně pro potřeby sovětského letectva.



MiG-21SN (Je-7N, Izdělije 95N, označení v kódu NATO Fishbed-J)
Jedná se o stíhací-bombardovací verzi MiGu-21S schopnou nést jadernou pumu RN-25. Prototyp byl vyroben v roce 1965, pro potřeby sovětského letectva bylo vyrobeno jen malé množství strojů této verze. Letoun byl rovněž označován jako MiG-21N.



MiG-21SM (Izdělije 95M, Izdělije 15, označení v kódu NATO Fishbed-J)
Modernizace verze S spočívající především v montáži nového motoru R13-300 a v pevné zástavbě kanonu GŠ-23L jako u verze M (viz níže). Výroba v Závodě 21 byla zahájena v roce 1969 a pokračovala až do roku 1974. V průběhu výroby došlo ke změně továrního označení z Izdělije 95M na Izdělije 15. Důvodem bylo zmást hypotetické špiony.



MiG-21SMT (Izdělije 50, označení v kódu NATO Fishbed-K)
Verze MiGu-21SM se zvýšeným doletem, v podstatě se jedná o ekvivalent MiGu-21MT (viz níže) určený pro službu v sovětském letectvu. Zvětšený hřbet trupu umožnil pojmout více paliva, což se odrazilo ve zvětšení doletu řádově o 200 až 250 km. Další letové výkony se však oproti předchozí verzi zhoršily. Výroba v Závodě 21 probíhala mezi roky 1971 až 1972.



MiG-21M (Je-7M, Izdělije 96, označení v kódu NATO Fishbed-J)
Exportní verze vyházející z typu MiG-21S. Poháněná motorem R11F2SK-300. Vývoj této varianty byl zahájen v době, kdy MiG-21S naběhl do sériové výroby. Původní radar RP-22 u verze S byl nahrazen RP-21MA s degradovanými výkony. Další úpravou byla pevná instalace kanonu GŠ-23L, zásoba munice činila 200 kusů. Pod křídlem se nacházely 4 závěsníky. Jedinou výzbroj pro boj proti letadlům nepřítele tvořily R-3S, varianta R-3R nebyla uvolněna na export. Prvních devět sériových MiGů-21M bylo Závodem 30 zhotoveno v roce 1968. Výroba zde probíhala až do roku 1971. Varianta M se rovněž vyráběla v indické licenci v závodech formy HAL. První licenční MiG-21M byl indickému letectvu dodán v únoru 1973. MiGy-21M určené pro vývoz do zemí Varšavské smlouvy nesly tovární označení Izdělije 96A. Tato varianta byla používána v československém letectvu, kde byla známa spíše pod označením MiG-21MA.



MiG-21MF (Izdělije 96F, označení v kódu NATO Fishbed-J)
De facto se jedná o vývozní verzi typu MiG-21SM. Letoun byl opatřen radarem RP-22 a pohonnou jednotkou R13-300. Výzbroj se rozšířila o protiletadlové řízené střely R-60. Výroba typu byla v Závodě 30 zahájena roku 1970 a pokračovala zde až do roku 1974. Následujícího roku se výroba přesunula do Závodu 21 v Gorkém. Licenční produkce probíhala rovněž v Indii.


MiG-21RF (Izdělije 96R, označení v kódu NATO Fishbed-J)
Letouny MiG-21R opatřené výkonnějšími pohonnými jednotkami R13-300, přístrojové a průzkumné vybavení zůstalo prakticky stejné jako u verze R.



MiG-21D / MiG-21DF
Protože každá novější verze MiGu-21 vedla k nárůstu hmotnosti, rozhodlo se velení sovětského letectva vytvořit lehčí verzi určenou pro manévrový letecký boj. Toho mělo být dosaženo zástavbou výkonnějšího motoru R13F2-300 a lehčího a jednoduššího radarového dálkoměru Kvant, který pro tyto účely měl vyhovovat. Tato verze, označená jako MiG-21D (resp. MiG-21DF) vznikla v roce 1969 patrně modifikací sériového MiGu-21SM. K zahájení sériové výroby nedošlo.



MiG-21SMF
Verze vycházející z typu MiG-21SM opatřená výkonnějším motorem R13F2-300. Zkoušky prototypu byly zahájeny na podzim 1970 a trvaly až do léta 1971. K sériové výrobě nedošlo.



MiG-21MT (Izdělije 96T)
Exportní verze vycházející z MiGu-21M, hlavní rozdíl spočíval ve zvětšení objemu palivových nádrží. Závod 30 postavil v roce 1971 úvodní sérii 15 kusů této verze. Žádný z nich se však k zákazníkům v zahraničí nedostal.



MiG-21ST (Izdělije 50)
Kvůli mizerným letovým vlastnostem verze SMT došlo ke zmenšení hřbetu (a tím i snížení doletu), který byl identický jako u verze MiG-21bis. Varianta ST nebyla vyráběna nově, ale vznikla modifikací stávajících MiGů-21SMT. Z vnějšku byla verze ST prakticky identická jako provedení bis.



MiG-21bis (Je-7bis, Izdělije 75, označení v kódu NATO Fishbed-L / Fishbed-N)
Verze s výkonnějším motorem R25-300 o tahu 95 kN, lepším radarem RP-22M a dalšími úpravami. Po neblahých zkušenostech s verzí SMT byl zmenšen hřbet trupu, v němž se nacházely palivové nádrže. Výroba v Závodě 21 začala v roce 1972 a pokračovala až do roku 1974.
Bisy byly vyráběny jak pro sovětské frontové letectvo, tak i pro letectvo PVOS. Obě složky však tyto letouny používaly s menšími odlišnostmi. PVOS do své výzbroje zavedla verzi opatřenou naváděcím systémem Lazur-M. Tento rozdíl se promítl i v kódovém označení NATO. Varianta pro PVOS byla známa jako Fishbed-L, verze frontového letectva pak nesla kód Fishbed-N. Izdělije 75A bylo tovární označení pro vývozní MiGy-21bis opatřené systémem Lazur-M. Tyto stroje byly používány některými státy Varšavské smlouvy. Izdělije 75B pak byly exportní stroje odpovídající variantě používané sovětským frontovým letectvem.
Výroba letounů v provedení Izdělije 75B rovněž probíhala v Indii, kde bylo mezi léty 1980 až 1987 zhotoveno celkem 225 kusů této verze.
MiG-21bis byl poslední sériovou verzí řady MiG-21.



Dvoumístné cvičně-bojové verze
MiG-21U (Je-6U, Izdělije 66, Izdělije 66-400, Izdělije 66-600, označení v kódu NATO Mongol-A / Mongol-B)
Dvoumístná cvičně-bojová verze vycházející z konstrukce typu MiG-21F-13. Vývoj prototypu Je-6U vycházel z prototypu Je-6T. Přední část trupu byla přepracovaná až po přepážku 18 tak, aby byla umožněna zástavba pilotního prostoru pro instruktora. Změny se projevily v oblasti výzbroje. Kvůli hmotnosti byl kanon NR-30 nahrazen kulometem A-12,7 (ten byl však montován do strojů prvních sérií). Možnost používat střely R-3S zůstala zachována. První tři Je-6U byly vyrobeny v Závodě 31 v Tbilisi roku 1962. Je-6U do služeb sovětského letectva vstoupily jako MiG-21U. Mezi roky 1962 až 1966 byly MiGy-21U určené na export vyráběny Závodem 30 (pod továrním označením Izdělije 66-400). Hlavním producentem pro sovětské letectvo zůstal Závod 31, kde produkce verze U skončila v roce 1970. Pozdější série nesly tovární označení Izdělije 66-600 (v kódu NATO Mongol-B) a od svých předchůdců se lišily použitím větší svislé ocasní plochy známé z typů MiG-21PFS a PFM.



MiG-21US (Je-6US, Izdělije 68, označení v kódu NATO Mongol-B)
S vývojem jednomístných verzí MiGů-21 probíhal i vývoj "spárek". V roce 1966 tak v Tbilisi začala výroba Izdělije 66-600 na kterou navázala verze MiG-21US vyznačující se systémem ofukování mezní vrstvy. Pohon letounu zajišťoval motor R11F2S-300. Vystřelovací sedačky byly typu KM-1. Překryt zadního překrytu byl navíc opatřen výsuvným periskopem. Oproti verzi U došlo i ke zvětšení kapacity palivových nádrží. Závod 31 v Tbilisi mezi roky 1966 až 1970 vyprodukoval celkem 347 kusů verze US jak pro sovětské letectvo, tak i zahraniční odběratele. Verze pro export nesla tovární označení Izdělije 68A.



MiG-21UM (Je-6UM, Izdělije 69, označení v kódu NATO Mongol-B)
Prototyp této verze Je-6UM se do státních zkoušek zapojil v roce 1968. Jeho sériová výroba pod označením MiG-21UM byla v Tbilisi zahájena v roce 1971. Stroj vychází z typu MiG-21US, od něhož se především liší použitím výkonnějšího motoru R13-300. Výroba trvala až do roku 1985 a dala celkem 1 133 exemplářů této verze.



Modernizace
MiG-21-2000
Modernizace z první poloviny devadesátých let, na níž se podílely izraelské společnosti IAI, Elbit a rumunská společnost Aerostar. Modernizační práce probíhaly s cílem vylepšit MiGy-21M a MF rumunského letectva na standard víceúčelového bojového letounu schopného používat řízenou protiletadlovou i protizemní munici. První prototyp však byl postaven na bázi verze MiG-21bis. Letoun byl vybaven vystřelovacím sedadlem Martin-Baker Mk.16 a novým překrytem kabiny. Výrazné změny doznala avionika, která byla izraelské provenience. Jednalo se např. o nový průhledový a multifunkční dislej v kokpitu, původní radar byl nahrazen typem EL/M-2032. První let proběhl na přelomu let 1994 a 1995. I když mělo dojít k modernizaci kambodžských MiGů-21bis, z politických důvodů k tomu nedošlo.



MiG-21M/MF Lancer A / MiG-21UM Lancer B / MiG-21M/MF Lancer C
Program MiG-21-2000 se ve své původně zamýšlené podobě nakonec žádné realizace nedočkal. V roce 1994 byl projekt revidován, přičemž modernizace obdržela nové označení Lancer. K prvnímu vzletu prototypu došlo v květnu 1996. Pro potřeby rumunského letectva bylo do dubna 2003 zmodernizováno celkem 110 letadel. Na standard Lancer A (varianta určená k úderům na pozemní cíle vybavená radarem EL/M-2001B) bylo modernizováno 34 MiGů-21M a 39 MiGů-21MF, na verzi Lancer C (radar EL/M-2032M) určené ke stíhacím úkolům bylo přestavěno 26 MiGů-21MF. Lancer B vychází z verze MiG-21UM, na toto provedení bylo upraveno 14 strojů.



MiG-21 Lancer III
Rumunsko-izraelská modernizace nabízená na vývoz. Prototyp postaven na bázi MiGu-21bis. Několik zemí projevilo o tuto modifikaci zájem, ke konkrétní realizaci však nedošlo.



MiG-21-93
Ruská modernizace mající kořeny na začátku devadesátých let. Namísto radaru RP-22 byl namontován radar Kopjo od NPO Fazotron. To umožnilo do arzenálu letounu implementovat protiletadlové střely R-27R1, R-73 a R-77 (RVV-AE). Protizemní výzbroj mohly tvořit střely Ch-31A, Ch-31P nebo Ch-25MP, řízené pumy KAB-500Kr nebo neřízené rakety S-5, S-13 a S-24. První let se uskutečnil na jaře 1995. Program se sice nedočkal žádné příme sériové realizace, stal se však základem pro modernizaci indických MiGů-21bis.



MiG-21 Bison
Modernizace MiGů-21bis určená pro indické letectvo vycházející z MiGu-21-93, která byla realizována společným úsilím indických a ruských firem. První let protypu proběhl v říjnu 1998. Radar je typu FK-04 Kopjo jako u MiGu-21-93, letoun je opatřen novým překrytem kabiny a avionikou francouzského původu u Sextant Avionique. Výzbroj může kromě kanonu GŠ-23L sestávat ze protiletadlových střel R-60M, R-73E, R-27R1, R-27T1 a protizemní výzbroje tvořené pumami KAB-500Kr, střelami Ch-25MP a raketami S-5, S-8 a S-24. První let MiGu-21bis modifikovaného indickou společností HAL proběhl v roce 2001. Do ledna 2006 bylo modernizováno 94 letadel indického letectva.



MiG-21bisD / MiG-21UMD
Verze modernizované rumunskou společností Aerostar. Modifikace se dotkly především komunikačního a navigačního vybavení a proběhly v roce 2003. Zároveň byla prodloužena životnost letadel o cca 10 let. Upraveno bylo 8 MiGů-21bis a 4 MiGy-21UM.



MiG-21MFN
Úprava MiGů-21MF používaných českým letectvem. Modifikace se dotkla pouze komunikačních a navigačních systémů, tak aby byly kompatibilní s technikou států NATO.



Zdroje
1) Kolektiv: MiG-21, 4+, Praha, 1991
2) Gordon, J., Dexter, K., Komissarov, D.: Mikoyan MiG-21, Midland Publishing, Hincley, 2008
3) Gordon, J., Gunston, B.: MiG-21 Fishbed, Aerofax, Leicester, 1996
URL : https://www.valka.cz/Mikojan-Gurevic-MiG-21-t17292#63485 Verze : 2
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více