Jihlava

     
Název:
Name:
Jihlava Jihlava
Originální název:
Original Name:
Jihlava
Další názvy:
Other Names:
Iglau
Nižší územní celek:
Lower Administrative Area:
okres Jihlava Jihlava District
GPS souřadnice:
GPS Coordinates:
49°23'45.591"N 15°35'28.350"E
Místní části:
Local Municipalities:
Červený Kříž a Antonínův Důl (část)
Henčov
Heroltice
Horní Kosov
Hosov
Hruškové Dvory
Jihlava
Kosov
Pávov
Pístov
Popice
Sasov
Staré Hory
Vysoká
Zborná
První písemná zmínka:
First Written Reference:
1233
Vojenské objekty:
Military Objects:
Památky:
Historical Sights, Places of Interest:
Kostelík sv. Jana Křtitele
Kostel sv. Jakuba Většího
Kostel Nanebevzetí P. Marie
radnice
měšťanské domy
Kostel sv. Ignáce s kolejí
Kostel sv. Kříže
Kaple sv. Ducha
opevnění (hradby)
Brána Matky Boží
katakomby
Pomník královské přísahy
Muzea:
Museums:
- -
Osobnosti:
Personalities:
Vincenc František Faltis (1856–1951), dirigent, kapelník a hudební skladatel.
MUDr. Leopold Fritz (1813–1895), lékař a politik
Louis Fürnberg (1909–1957), spisovatel, básník, dramatik, novinář, publicista, překladatel a diplomat.
Jakob Josef Joebster (1627–1695), doktor medicíny a jihlavský fyzik
Alfred Maria Jelínek (1884–1932), český právník, hudební skladatel a sbormistr
Václav Kovanda (1719–1788), sochař a řezbář
Barbara Krafft-Steiner (1764–1825), malířka
Martin Leopold z Löwenthalu (1556–1624), městský písař a tvůrce jihlavské kroniky.
Gustav Mahler (1860–1911), hudební skladatel a dirigent
Václav Jindřich Nosecký (1650–1732), barokní malíř
Rudolf Panholzer (1874–1928)
Jára Pospíšil (1905–1979), český operetní tenorista
Jan Václav Prchal (1744–1811), sochař a řezbář
August Prokop (1838–1915), architekt a uměleckoprůmyslový výtvarník
Ernst Sommer (1888–1955), právník a spisovatel
Johann Nepomuk Steiner (1725–1793), vídeňský dvorní malíř
Dislokované jednotky:
Garrisoned Units:
Průmyslové podniky:
Industry:
Vlajka:
Banner:
Znak:
Coat of Arms:
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jihlava
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#450174 Verze : 0
Jihlava (Iglau)


V období 1.republiky sídlo politického a soudního okresu.


Sčítání lidu v roce 1930: 31 028 obyvatel (z toho 17 968 osob národnosti československé, 12 095 osob národnosti německé, 93 osob národnosti ruské a 327 osob národnosti židovské).


Posádka byla ustanovena v r. 1918


Jednotky nebo úřady umístněné v posádce:
náhradní prapor Pěšího pluku 24 (od května 1934),
Pěší pluk 31 (od září 1920),
Pěší pluk 38 (od května 1938),
Dělostřelecký pluk 1 (od května 1938),
III. oddíl Dělostřeleckého pluku 6 (od října 1924),
II. oddíl Dělostřeleckého pluku 102 (květen 1938 – červen 1938),
Horský dělostřelecký oddíl 256 (červenec 1920 – leden 1923),
Dělostřelecký oddíl 256 (leden 1923 – prosinec 1937),
Posádková nemocnice Jihlava (březen 1922 – prosinec 1923 a od července 1938),
Doplňovací okresní velitelství Jihlava (od listopadu 1919).


Pro potřeby vojska byly k dispozici Velké kasárny, adaptované pro vojenské potřeby roku 1781 z dominikánského kláštera (založen roku 1247, celkově přestavěn v letech 1516-1518) a Dělostřelecké kasárny z konce osmdesátých let 19. století.


Zdroj:
VÚA Praha, fond Posádková velitelství
J.Fidler a V.Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-38, Libri 2006
Recenze knihy
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#173906 Verze : 0
Období:
Period:
Československo 1945-1992 Czechoslovakia 1945-1992
Jednotky a úřady umístěné v posádce:
Units and military institutions located
within garrison administrative boundaries:
01.06.1945-DD.MM.1949 Pěší pluk 31
DD.MM.1947-31.12.1950 Náhradní prapor Pěší pluk 24
01.10.1949-30.11.1950 Pěší prapor III/29 Pěší pluk 48
01.06.1945-30.09.1945 Dělostřelecký pluk 260
01.10.1945-30.09.1946 Dělostřelecký pluk 52
01.10.1945-30.09.1949 Dělostřelecký oddíl I/6 Dělostřeleckého pluku 6
01.10.1945-30.09.1949 Vojenská nemocnice 25
01.08.1955-30.09.1958 8. tankosamohybný pluk
01.10.1958-DD.MM.1990 8. tankový pluk
DD.MM.1960-DD.MM.1969 6. školní tankový prapor
DD.MM.1969-DD.MM.1971 ŠDZ tankového vojska
DD.MM.1983-DD.MM.1992 4. protiletadlový pluk
DD.MM.1963-DD.MM.1978 4. technické opravny DD.MM.1978-31.12.1992 4.prapor oprav techniky
DD.MM.1988-31.12.1992 21. pluk oprav tankové techniky
DD.MM.1988-31.12.1992 2. brigáda technického zabezpečení
DD.MM.1974-31.12.1976 6. radiotechnický pluk
DD.MM.1976-31.12.1992 82. protiletadlová raketová brigáda
DD.MM.1974-DD.MM.1992 183. protiletadlový oddíl
DD.MM.1974-DD.MM.1992 185. protiletadlový oddíl
DD.MM.1976-DD.MM.1992 187. protiletadlový oddíl
01.06.1945-DD.MM.1949 31st Infantry Regiment
DD.MM.1947-31.12.1950 Replacement Battalion of 24th Infantry Regiment
01.10.1949-30.11.1950 3rd Infantry Battalion of 48th Infantry Regiment
01.06.1945-30.09.1945 260th Artillery Regiment
01.10.1945-30.09.1946 52nd Artillery Regiment
01.10.1945-30.09.1949 1st Artillery Battalion of 6th Artillery Regiment
01.10.1945-30.09.1949 25th Military Hospital
01.08.1955-30.09.1958 8th Self-propelled Tank Regiment
01.10.1958-DD.MM.1990 8th Tank Regiment
DD.MM.1960-DD.MM.1969 6th Training Tank Battalion
DD.MM.1969-DD.MM.1971 School of Tank Troops for Reserve Officers
DD.MM.1983-DD.MM.1992 4th Anti-aircraft Regiment
DD.MM.1963-DD.MM.1978 4th Technical Repair DD.MM.1978-31.12.1992 4th Repair Techniques Battalion
DD.MM.1988-31.12.1992 21st Repair of Tank Techniques Regiment
DD.MM.1988-31.12.1992 2nd Brigade of Technical Services
DD.MM.1974-31.12.1976 6th Radiotecnical Regiment
DD.MM.1976-31.12.1992 82nd Anti-aircraft Missile Brigade
DD.MM.1974-DD.MM.1992 183rd Anti-aircraft Battalion
DD.MM.1974-DD.MM.1992 185th Anti-aircraft Battalion
DD.MM.1976-DD.MM.1992 187th Anti-aircraft Battalion
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
http://vojenstvi.cz/vasedotazy_31.htm
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#402304 Verze : 0
Období:
Period:
Rakousko-Uhersko (1867-1918) Austria-Hungary (1867-1918)
Jednotky a úřady umístěné v posádce:
Units and military institutions located
within garrison administrative boundaries:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Velitelství pěšího pluku č. 81
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Kulometný oddíl I a II pěšího pluku č. 81
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR I., II. a III. prapor pěšího pluku č. 81
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Náhradní prapor pěšího pluku č. 81
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Útvarová nemocnice
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Pobočka vojenského proviantního skladu
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR II. prapor zeměbraneckého pěšího pluku č. 14
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Zeměbranecká vojenská nemocnice
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Velitelství četnického oddělení č. 7
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR 81st Infantry Regiment Command
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR 1st and 2nd Machine-Gun Section, 81st Infantry Regiment
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR 1st, 2nd and 3rd Infantry Battalion, 81st Infantry Regiment
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Replacement Battalion, 81st Infantry Regiment
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Troops Hospital
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Branch of Military Quartermaster Store
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR 2nd Battalion, 14th Landwehr Infantry Regiment
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Landwehr Military Hospital 
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR 7th Gendarmerie Department Headquarters
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
"Friedens-Ordre de bataille k. u. k. Heeres, der k. k. und der k. u. Landwehr gültig vom 1.April 1914 (Wien 1914)
Seidels kleines Armeeschema - Dislokation und Einsteilung des k. u. k. Heeres, k. u. k. Kriegsmarine, der Landwehr und der königlich ungarischen Landwehr (Wien 1914)"
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#416294 Verze : 0
Založení města Jihlava


Počátky osady předcházející Staré Jihlavy bývají kladeny do druhé poloviny 12. století a vznik kostelíka sv. Jana Křtitele do poslední čtvrtiny století či před rok 1200. V období let 1234-1240 došlo u Jihlavy k objevu stříbrných rud, což vyvolalo příliv nových obyvatel, horníků, kupců i řemeslníků, což vedlo k proměně dosavadní osady v město. Noví horničtí kolonisté pocházeli z celé střední Evropy i ze vzdálenějších zemí, převažovaly však německy mluvící země, velká část z nich z rakouského Podunají a alpských zemí. Jihlava se svým okolím se tak od poloviny 13. století stává územím s německou většinou a vytváří se zde tzv. Jihlavský německý jazykový ostrov (Iglauer deutsche Sprachinsel). Dosahoval zhruba 38 km délky a šířky 12 km, na severu od Havlíčkova Brodu po jihu po Otín u Stonařova. V dalších stoletích se tato enkláva směrem na západ a severozápad mírně redukovala, existovala až do roku 1945.
První nepřímá zmínka písemných pramenů vztahující se k Jihlavě jako městu pochází z kroniky dominikánského kláštera v alsaském Colmaru v souvislosti se stěhováním lidu za „stříbrnou horečkou“ z roku 1249. Z téhož roku následuje zmínka o hornících z Jihlavy v tzv. Druhém pokračování Kosmově, kde jsou popisovány podrobnosti obléhání Pražského hradu Václavem I. za bojů proti povstalému markraběti Přemyslovi (pozdější Přemysl Otakar II.) v létě roku 1249 cca mezi 6. a 16. srpnem. Bojů se na králově straně zúčastnili také jihlavští horníci, kteří se patrně podíleli nejvíce na stavbě obléhacích strojů a stavbě podkopů a dalších ženijních pracech. Podle současných historických a archeologických pramenů vzniklo nové horní město Jihlava na výhodně umístěné široké ostrožně jižně od Staré Jihlavy po roce 1240, snad již kolem roku 1243.
Na základě formulace notáře Jindřicha z Isernie, působícího v přemyslovské kanceláři, se dlouho mělo za doložené, že existence hradeb je v Jihlavě dokázána již v 70. letech 13. století. Do doby okolo roku 1270 je totiž kladen formulář, podle něhož měl král odpustit na čtyři roky městu berni, aby se mohly opravit hradby a postavit nové. Město poté přistoupilo ke komplexní výstavbě opevnění s hlavní hradbou, parkánovou zdí a příkopem, včetně věží.


Přepadení Jihlavy roku 1402 – „Kapří den“


Za krále Václava IV. se bezpečnost v zemi snížila, zejména působením různých družin, z nichž většina byla totožná s posádkami šlechtických hradů, a některé měly vyloženě lupičský ráz. Pro Jihlavu bylo nejnebezpečnější Janáčovo tovaryšstvo. Každý výjezd jihlavského kupce na trh do jiného města znamenal nebezpečí. Šlechtici si tak kompenzovali svou hospodářskou slabost. V pozadí konfliktu byl emancipační proces měst vůči stávající vládnoucí vrstvě šlechtického stavu.
Události kolem přepadení Jihlavy podrobně vylíčil Tomáš Pešina z Čechorodu ve svém díle Mars Moravicus – válečných dějinách Moravy. Vlastním podnětem útoku na Jihlavu podle něj bylo věznění Heřmana z Bukové z rodu Leskovců za zpupnosti, jichž se dopustil ve městě. Je velmi pravděpodobné, že přepadu veleli Jan Sokol z Lamberka a Zikmund Křižanovský z Rokštejna, pán blízkého hradu u Brtnice. Mezi účastníky byli zemané z bližšího i vzdálenějšího okolí: Jan, Arnošt a Mikuláš z Leskovic, Jan Dvořecký, Smil z Dírné, Dětřich ze Studené, Frenclin a Borš z Trojovic, Bernhard z Tlokoč, Mikeše z Kružic a další.
Útočníci se shromáždili o druhé neděli postní, tj. 19.-20.února 1402, údajně v Třešti a vydali se do Jihlavy. Kolem půlnoci začal útok na městské hradby na severozápadní straně u minoritského kláštera. Pomocí přinesených žebříků se je podařilo překonat a proniknout do kláštera. Odtud měla být obsazena brána Matky Boží a vetřelci měli proniknout až na náměstí. Spatřila je však jakási žena a ztropila poplach. Hlásné trouby strážných brány byla svolávána městská hotovost. Další poplach vyvolal mnich, když chtěl dát zvoncem obvyklé znamení k nočním modlitbám a spatřil útočníky v prostorech kláštera. Měšťané Jihlavy se rychle ozbrojili a po překonání klášterní brány zaútočili na útočníky uvnitř kláštera i v městských ulicích. Role se obrátily a proti rostoucí přesile domácích se útočníci obrátili k ústupu. Silou a statečností mezi nimi údajně vynikal Havel z Rásné, který dva z měšťanů zabil, ale posléze byl zajat. Z obránců padli čtyři, z útočníků sedm a dvanáct bylo zajato. Mezi zajatými byl též Jan Dvořecký a mladý Sokol, (pozdější husitský hejtman Mikuláš).
Útočníci, z nichž někteří pobyli několik dní v městském vězení, museli zaplatit vysokou pokutu 4000 kop grošů.
Hned ráno po útoku se měšťané shromáždili v klášterní škole Nanebevzetí Panny Marie aby vzdali díky za záchranu města. Každý další rok pak bylo ve výroční den konáno děkovné procesí s bohoslužbou a kněží obdarováváni kaprem a grošem. Odtud slavnost dostala název kapří den. Konala se pravidelně až do nástupu protestantismu, naposledy v roce 1526. Událost připomínala v minoritském kostele pamětní deska s nápisem o přepadení města a jeho záchraně a také se jmény čtyř měšťanů, kteří při obraně položili životy.
V pozadí útoku byly spory mezi markraběty Prokopem a Joštem, protože Jihlava stála na straně Jošta, lze podporu útoku vidět na straně Prokopa. Přes vysoké pokuty toužili nepřátelé Jihlavy po pomstě. Na přímý útok na město nebyly síly dostatečné a tak šlechtické družiny napadaly zejména kupecké výpravy, což ohrožovalo obchod mezi městy. Mezi oběti patřili i příslušníci nejvyšší patricijské vrstvy z Jihlavy. Po jednom takovém útoku, vyslechnutí zajatí příslušníci šlechcké družiny prozradili, že za útokem stál pan Vilém z Pernštejna, což byl moravský zemský hejtman, jehož povinností bylo udržovat pořádek v zemi.
V roce 1410 si Jihlava vymohla na králi Václavu IV. listinu opravňující ji k ničení sídel stálých škůdců silnic, zlodějů a lapků, pronásledovat je a podle práva potrestat jako zločince. Vztahy Kutné hory, Kolína, Čáslavi, Jílového a dalších měst k Jihlavě vedl ke koalici měst na obranu proti nižší i vysoké šlechtě, která je ohrožovala svými loupeživými družinami.
Další velký přepad Jihlavy připravovala někdy v roce 1414 řada předních pánů a zemanů - Vilém z Pernštejna, Čeněk z Přibyslavě, Jan z Brandýsa, Puška z Doubravi a Půta z Častolovic. Jestli k němu došlo, není potvrzeno. Řádění v okolí města ale pokračovalo. Mocné panské rody budovaly hrady v blízkosti městských pevností. U Jihlavy to byly hrady Rokštejn a Brtnice. Počátkem 15. století držel Rokštejn dočasně Zikmund z Křižanova, který vedl přepad proti Jihlavě v roce 1402. Někdy ve dvacátých letech Jihlavští Rokštejn dobyli a zčásti pobořili, přesně to ale není známo. Poté jeho roli převzala Brtnice. Druhé přepadení Jihlavy šlechtickými družinami proběhlo až za husitských válek 1432. Zdeněk Brtnický z Valdštejna s Janem z Lichtenburka přepadli Jihlavu, vydrancovali ji a Zdeňkovi se podařilo ukořistit zajatce. Jihlavští se však bránili a naopak zajali Jana z Lichtenburka – přepadení tedy nakonec skončilo výměnou zajatců. O přepadení nejsou k dispozici bezpečné historické zprávy.


Husitství a Jihlava


Díky tomu, že příslušníci blízké i vzdálené šlechty, kteří Jihlavě škodili svými loupežemi, se přidali na stranu husitů – pozice Jihlavy v řadách jejich protivníků byla dané nejen věrností koruně, ale i předchozími srážkami s loupežnými družinami týchž šlechticů, kteří zamířili pod znamení kalicha.
Přepady města a neustálá potřeba obrany kupců vedly k zesilování obrany města ještě před husitskými válkami. Do výzbroje městské posádky se tak dostalo i množství střelných zbraní. Tyto zbraně spolu se zesílenými hradbami činily Jihlavu nedobytnou.
Po vypuknutí bojů s husity městskou posádku posílila žoldnéřská posádka placená panovníkem. Posádka byla do Jihlavy poslána začátkem roku 1422 a ve městě sloužila (možná s přestávkami) do roku 1436. Hejtmani markraběcích žoldnéřů se stávali veliteli i městské hotovosti a rozhodovali o všech vojenských záležitostech města. Jihlava se díky své pozici stala předsunutým bodem protihusitské strany a bránila vytvoření souvislého území pod husitskou mocí. Patřila k moravským městům, která měla hlavní podíl na tom, že se husitskému hnutí nepodařilo pevně proniknout na Moravu.
Po smrti krále Václava IV. Jihlava přísahala věrnost novému králi českému a markraběti moravskému Zikmundovi a poté i jeho nástupci ve vládě na Moravě Albrechtovi Rakouskému (oženil se se Zikmundovou dcerou Alžbětou).
Důsledkem strategické pozice na českomoravském pomezí se změny ve vývoji celkových bojů významně projevovaly v samotné Jihlavě. S ostatními moravskými městy se Jihlavští zapojili již do prvního Zikmundova tažení proti pražským husitům na jaře 1420. Je pravděpodobné, že se městská posádka s děly zapojila do obléhání Prahy. Detailních zpráv o zapojení do obléhání Prahy a v bitvě u Vyšehradu ale nejsou k dispozici.
Táboři se též roku 1420 zmocnili kontroly nad městem Pelhřimov a nad želivským klášterem. Došlo k boji k o Kamenici nad Lipou. Tento výpad táborských husitů na západ se zastavil o Jihlavu, kterou zaplnili uprchlíci a utečenci z území zabraném husity. Želivským mnichům se podařilo zachránit do Jihlavy klenoty a klášterní archiv a na dlouho se usídlili na městské faře. Dále dorazili měšťané uprchlí z Čáslavi a počátkem roku 1422 z Kutné Hory a Německého Brodu, spolu s mnichy ze sedleckého kláštera.
Koncem roku 1420 se jihlavská posádka v počtu 300 pěších a 40 jezdců účastnila obléhání Tábora vedeného Oldřichem z Rožmberka.
Začátkem roku 1421 se po nezdaru obléhání Plzně Zikmund vracel přes Čáslav, Jihlavu do Znojma, kde jednal s vévodou Albrechtem. Za slib pomoci a věno své manželky dostal Albrecht od Zikmunda města České Budějovice, Znojmo, Jihlavu, Jemnici a Pohořelice. Zikmund se též zavázal k pomoci v případě obrany měst před husity. Pět zastavených měst mělo strategický význam při obraně přechodů z Čech a Moravy do Rakouských zemí. Albrecht proto hodlal města obsadit silnými posádkami a udělat z nich základy pro boj s husity. Na jaře moravští páni jednáním zabránili tažení spojených táborů a pražanů na Moravu, z hlediska Jihlavy byla ale významná aktivita husitů na Třebíčsku. Na Moravě se rozběhl útok katolické strany na místní střediska husitského hnutí, jejich plné ovládnutí mělo být úvodem tažení do zemí českých. Zikmund, Albrecht, Jan Železný, slezská knížata a jejich spojenci zlomili husitský odpor na Znojemsku, Slovácku i Valašsku v důsledku čehož změnila strany většina moravských pánů. Dobyt byl Martínkov u Moravských Budějovic, kam poslali své žoldnéře i Jihlavští.
Po zdolání husitů na Moravě přistoupil Zikmund se svými spojenci k přípravám tažení do Čech. Síly se soustředily v Jihlavě. Do Jihlavy Zikmund dorazil nejpozději 5. 12., ve městě samém probíhaly důležité porady a za českého krále zde Zikmunda uznali někteří přední čeští šlechtici. Jakmile skončily politické a vojenské přípravy vyrazilo 13. 12. 1421 vojsko do Čech. Brzy poté, počátkem roku 1422, přes Jihlavu utíkalo vojsko zpět po své porážkách u Kutné Hory, Habrů a Německého Brodu. I sám Zikmund se zachránil za městskými hradbami, o které se zastavilo pronásledování jeho vojsk. Zikmund se stáhnul dále na Moravu a do Uher. Zbytek roku 1422 a počátek následujícího roku proběhl v drobných střetech mezi posádkou města a husity především z Pelhřimova. Jihlavě a ostatním velkým moravským městům splývaly válečné akce s bojem proti tradičním loupežným nepřátelům. 1423 byl proto obnoven obranný spolek Brna, Olomouce, Znojma a Jihlavy namířený proti loupežným rytířům. V červnu 1423 vytáhli k tažení na Moravu pražští husité, Jihlavu ale minuli. Ne tak zářijové tažení Žižky. Místní názem „Na táboře“ nad Pístovem snad připomíná ležení husitů z této doby. Jihlava se Žižkovi ubránila, došlo dokonce k pokusu o výpad, který vedl tehdejší jihlavský hejtman Mates z Roru. Nakonec byla uzavřena dohoda a Žižka poté táhl dále a oblehl Telč. Jihlavské ztráty převyšovaly sto osob.
V roce 1424 pokračovala drobná válka mezi Jihlavou a posádkou táborů v Pelhřimově a Řečici. Ve stážce u Želiva padl i Jan z Leskovce. Následoval další výpad táborů na Moravu, při níž 11. 10. 1424 Žižka zemřel. Za vůdcovství Zikmunda Korybutoviče se bojovalo o Třebíč. Opěrným bodem husitů bylo Velké Meziříčí, kde se husitská vojska roku 1424 spojila proti Albrechtovi. O Jihlavě mnoho zpráv není, ale podle kronik město utrpělo velké škody na předměstích a v městských vsích.
1425 se Jihlavští utkali s tábory v bojích o Kamenici nad Lipou, která ležela mezi nimi. Počátkem roku se Kamenice dostala do rukou táborů. Výprava z Jihlavy k dobytí Kamenice, ale neuspěla. Ze západní strany se nejvíce bojovalo v okolí Třebíče, kam Jihlavě poslalo posily i Znojmo. V létě 1425 husité Třebíč dobyli. Krátce poté (v září), se objevila velká husitská vojska před samotnou Jihlavou. Po šestidenním obléhání města spojenými tábory a pražany bylo obléhání zrušeno. Husité po marné dobývání Jihlavy pronikli přes Moravu do Rakouska. Výsledkem bylo ohrožení Jihlavy ze všech stran, spojení se Znojmem však zůstalo udrženo. V konci roku proběhla výprava Jihlavských ke vsi Stříteži. V roce 1425 proběhlo též vyhnání Židů z Jihlavy.
Rok 1426 proběhl ve znamení husitské ofenzivy. Na severozápadě se bránila Olomouc. Tažení z Tábora vedlo obvyklou cestou kolem Jihlavy na jižní Moravu. Při návratu z výpadu husité dobyli Břeclav. Táborité pod Prokopem Holým táhli k Ivančicím, kde se spojili s dalšími vojsky. Před Jihlavou se postupně vystřídali téměř všichni hlavní táborští vojevůdci. V roce 1427 patrně v březnu/dubnu oblehl město Jan Roháč z Dubé při návratu táborů a sirotků od rakouské Světlé do Čech, nebo s dalším tažením táborů a sirotů koncem roku, jehož druhý proud směřoval na jihozápadní Moravu. Následkem vyčerpání z intenzivní bojové činnosti došlo koncem roku útlumu akcí. Drobné akce pokračovaly i roku 1428. I roku 1429 si husité drželi iniciativu, ale těžistě bojů bylo mimo českomoravské pomezí. Klidu pomáhalo i uzavírání lokálních příměří. 1430 byl ve znamení zvýšených opevňovacích prací v souvislosti s taženími husitů na Moravu, Rakouských a Uherských zemí. Jihlavská posádka se zasloužila o dobytí želivského kláštera z moci husitského hejtmana Mikuláše Sokola z Lamberka. Ten při tažení vévody Albrechra na jižní Moravě koncem léta 1431 padl do zajetí Jihlavských. Albrecht sice chystal pokračovat v tažení do Čech se základnou v Jihlavě, ale porážka v bitvě u Domažlic zvrátila strategickou situaci a iniciativa přešla opět do rukou husitů.
1432 pokračovala drobná místní válka a proběhlo výše zmíněné přepadení Jihlavy šlechtickými rody. 2. 8. 1433 bylo uzavřeno příměří se Zdeňkem Brtnickým z Valdštejna v souvislosti s příměřím mezi moravskými husity a vévodou Albertem. Březnový ladfrýd moravský z roku 1434 měl pro Jihlavu zejména význam v ustanoveních proti místním lupičům. Po vítězství katolické strany u Lipan zůstaly na západní Moravě základnami husitů Třebíč a Ivančice.
1436 byla v Jihlavě po tříměsíčních jednáních vyhlášena kompaktáta, která ukončila husitské boje kompromisem.
Mírová smlouva mezi městy Tábor a Jihlavou byla však podepsána až roku 1441.
V důsledku bojů utrpěla Jihlava nejen těžké hospodářské ztráty, ale zaznamenala i pokles obyvatelstva asi 30-40 %.


1437 zemřel Zikmund Lucemburský a v království o moc zápasily tři strany. Jihlava se přidala ke straně rakouské. 1439 zemřel i Albrecht Habsburský. Následovalo další kolo vnitřních bojů, z nichž východočeský landfrýd v čele s Jiřím z Poděbrad vyšel nakonec vítězně. 1449 byl v létě svolán do Jihlavy sněm, na němž jednali husité Jiřího z Poděbrad s katolíky vedenými Oldřichem z Rožmberka. Bez toho aby se dospělo k dohodě, bylo alespon uzavřeno dočasné příměří.


5. 10. 1453 do Jihlavy dorazil Ladislav Pohrobek při cestě na korunovaci do Prahy, v branách městaho uvítal zemský správce Jiří z Poděbrad. Ladislavova smrt otevřela novou kapitolu s dějiných města


Jihlava proti Jiřímu z Poděbrad


Odpor Jihlavy proti Jiřímu z Poděbrad představuje jednu z nejvýznamnějších kapitol v dějinách města. Zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem narazilo na odpor v ostatních Zemích koruny české, zejména v katolických městech na Moravě. Jejich dodatečný souhlas ho stál mnoho diplomatického úsilí a ústupků. Většina moravských měst se připojila k volbě ještě téhož roku, v roce následujícím se přidala města Slezska a Horní Lužice. Jihlava však, stejně jako Znojmo a Vratislav, i nadále zaujímala odmítavý postoj. Jiří se rozhodl přimět je podrobit se násilím. K Jihlavě však vyslal jen část svého vojska a s většinou zamířil ke Znojmu, které se nu nakonec poddalo. Jihlava nejprve přislíbila provést totéž na sněmu svoleném do Brna, ale na vlastním jednání to neudělala. Poté co vypršela 9. července lhůta pro slíbení věrnosti, vytáhlo k Jihlavě Jiřího vojsko.
První fázi obléhání velel Burian Trčka z Lipé. Nejprve proběhl pokus o vyřešení situace jednáním, úspěchu se ale nedosáhlo. Město bylo tedy obleženo. Obléhání trvalo čtyři měsíce. Do vyjednávání mezi Jiřím a Jihlavskými se zapojil i samotný císař Fridrich. Nakonec se 15. 11. 1458 Jihlava vzdala. Mírová smlouva byla podepsána 30. listopadu v Praze. Jihlava musela slíbit věrnost a přijmout posádku královských vojáků. Jihlava pak věrně plnila přísahu věrnosti až do zrušení kompaktát papežem Piem II. Po jeho bule z prosince 1466, ve které prohlásil kališnického krále za sesazeného, přešli na stranu opozice (Zelenohorské jednoty).
1467 vznikl spolek měst Olomouce, Jihlavy, Brna a Znojma, který se postavil stranu uherského krále Matyáše Korvína a Zelenohorské jednoty. V březnu 1468 vyhlásil Korvín Jiřímu válku. Prvním úspěchem bylo obklíčení vojska Viktora z Poděbrad v Třebíči, tomu se sice podařilo za otcem uprchnout, ale jeho oddíly kapitulovaly. Postupně se vzdávala další města a Korvín tak ovládl dokonce roku velkou část Moravy. 1469 vpadl Matyáš s vojskem do Čech – u Vilémova byl však obklíčen a před drtivou porážkou a zajetím krále zachránil jen slib Jiřímu, že uzavře mír a bude působit jako prostředník mezi ním a papežem. Svůj slib však Matyáš nedodržel a již 3. 5. 1469 byl v Olomouci hlasy katolických pánů zvolen českým králem. Český sněm ale místo toho zvolil králem Vladislava Jagellonského. V důsledku toho opět propukly naplno boje.
1471 zemské směny zvolily za českého krále Vladislava Jagellonského, Matyáš který ovládal dvě třetiny Zemí koruny české, to ale neuznal. Tlakem na papeže dosáhl prohlášení Vladislavovi volby na neplatnou a prohlášením za sebe za českého krále. Slavnostní korunovace proběhla 28. 5. 1471 v jihlavském farním kostele sv. Jakuba Většího. Boje mezi stoupenci obou táborů byli ukončeny až mírem 1478 v Olomouci, který přiznal vládu nad Čechami Vladislavovi a Moravu ponechal Matyášovi spolu se Slezskem a oběma Lužicemi. 28. 8. 1486 se oba panovníci setkali na schůzce v Jihlavě, která projednávala některé sporé otázky. Oba pobyli v Jihlavě do 11. září.


Luteránská Jihlava


Z bašty katolické víry se v letech po husitských válkách město dostalo postupně do stavu kdy v něj převažovala luteránská víra, především díky styku s německými městy v nichž probíhala reformace. Příslušnost k této víře byla i jedním z motivů pro zapojení Jihlavy do odboje českých stavů proti králi v roce 1547. Podnětem byla válka mezi císařem Karlem V. a saským kurfiřtem Janem Fridrichem a dalšími protestantskými stavy, sdruženými do šmalkaldského spolku. Císař požádal o pomoc svého bratra, českého krále, Ferdinanda I., který se snažil do boje proti stavovské opozici v říši zapojit i zemskou hotovost z Čech. To vyvolalo odpor českých stavů, nechtějících užívat zemskou hotovost vojensky mimo území Čech. České vojsko se na královskou výzvu sešlo jen v malém počtu a naopak stavové začali sbírat vojsko na obranu zemských svobod. Oslovili i stavy moravské, ovšem neúspěšně, zapojila se pouze Jihlava. 24. 4. 1547 katolíci zvítězili u Mühlbergu a s odbojnými stavy bylo tvrdě zúčtováno. I Jihlava v důsledku toho byla královským soudem odsouzena k vysokým pokutám.


Jihlava se stala základnou pro tažení arcivévody Matyáše Habsburského za korunou českého krále v roce 1608. Moravští stavové na sněmu v Ivančicích provedli převrat, svrhli katolíky a do čela zemské správy se dostal Karel starší z Žerotína. Moravské vojsko se připojilo k uhersko-rakouskému v čele s Matyášem a přitáhlo 5. 5. 1608 do Jihlavy. Druhý den poté vojsko vyrazilo do Čech. Výsledkem sice bylo ponechání Rudolfa II. za českého krále, ale Matyášovi bylo slíbeno následnictví.



Jihlava za třicetileté války


První reakcí města na zprávy o pražské defenestraci byla pragmatické, zesílení hlídek v městských branách a zazdění dvou z nich – Špitálské a Brtnické. V léte 1618 seproti Ferdinandovi II postavilypouze české stavy, zatímco reprezentace Moravského markrabství zústala prohabsbursky neutrální. Na přelomu srpna a září táhla okolo města do Čech hlavní císařská armáda společně s oddíly morevské zemské jízdy. Pro úvodní boje v jižních a jihovýchodních čechách tak Jihlava poskytovala hosporářské zázemí pro císařská vojska. V listopadu 1618 po bojích u Pelhřimova v ní byl umístěl lazaret pro císařské vojáky.
Na moravský zemský sněm který se konal 1. 5. 1619 pozvala skupina okolo Ladislava Velena ze Žerotína generála Thurna s vojskem. Místem, kde se s ním část moravské šlechy setkala, se 23. 4. 1619 stala Jihlava. Otevřením bran a přijetím posádky se tak dosud neutrální město přidalo na stranu stavovského povstání. Na zemském sněmu bylo 9. května prosazeno připojení k českému povstání.
Císařští vojáci se před hradbami města objevili měsíc a den po bělohorské bitvě – 12. 12. 1620 Jihlava kapitulovala. Důsledkem účasti v povstání byly vysoké pokuty a rekatolizace města (včetně příchodu jezuitů do města). Část obyvatel odešla do exilu do roku 1625, patrně zamířila do Horních Uher.
Náklady na císařská vojska padla na Jihlavu těžce. Město, které ještě roku 1602 odhadlo svůj majetek na 250 000 zlatých, nyní dlužilo nejvíce ze všech moravských měst. Roku 1630 zadlužení dosáhlo vrcholu, poté co už se nemohli ani splácet úroky z půjček a město zbankrotovalo.
1628 byla ve městě zřízena císařská zbrojnice.
V době třicetileté války byly pro Jihlavu nejtěžší dva poslední roky bojů, kdy ji okupovaly švédské pluky. 13. 3. 1645 pronikli do města bez boje švédští vojáci a odzbrojili městskou hotovost. Švédská vojska po několika dnech odpočinku a zkasírování výpalného odtáhla ke Znojmu, ale zanechala v Jihlavě posádku tvořenou Österlingovým a Prückelovým pěším plukem a Penzovým a Tannabergovým jízdním plukem. Velitelem města se stal plukovník Samuel Österling. Švédové zahájili přestavbu města na mohutnou barokní pevnost s deseti bastiony, rozmístěnými na severním, východním a západním obvodu a zabezpečovanými vodou z Koželužského potoka. Má se za to že právě v této době byl dokončen systém podzemních katakomb o délce 23 km. Na výstavbě se nuceně podíleli všichni obyvatelé města. Jak císařské jednotky postupně obsazovaly okolní města (1646 – Německý Brod, Telč, Brtnice, Třebíč, 1647 - Pelhřimov, Počátky, Horní Cerekev a Polná) začala švédská posádka trpět nedostatkem potravin.
Pokus v dubnu 1646 některých měštanů tajně se domluvit s císařskými oddíly na otevření bran města byl ohalen a účastníci popraveni. Nejprve pokračovaly jen drobné šarvátky s císařskými jednotkami procházejícími v okolí a poté v červnu 1647 dorazilo císařské vojsko generála Raduita de Souches, ale po pětitýdenní neúspěšném obležení císařští ustoupili. Druhé obléhání města začalo 1. 9. 1647 oddíly armády polního podmaršálka Jana Kryštofa hraběte von Buchheim a generála Raduita de Souches. Kromě dalších se ho zúčastnily pěší pluky Conti, de Mers, Holzapfel, Knöring, Buchheim, Rochow, Souches, Strassoldo, Waldstein … Byla postavena obléhací hradba s několika redutami s obléhacími děly, která zahájila palbu 5. 10. Těžké boje vrcholily na konci listopadu, kdy se kruh obléhání stáhl až k hradbám města. 30. 11. byl smrtelně raněn švédský velitel města plukovník Samuel Österling, který zemřel 1. 12. Jeho nástupce plukovník Klaudius Benchson uzavřel 7. 12. 1647 dohodu s císařskými a příštího dne Jihlavu opustil. Bilance švédské okupace byla tragická. Ve městě zůstalo jen 234 domů s tisícem obyvatel, o švédské důkladnosti v ničení svědčí i fakt, že v okolí Jihlavy neproběhly v letech 1646-48 vůbec žně. Po Olomouci byla Jihlava nejvíce poškozeným moravským městem. Švédskou posádku vystřídala císařská a Jihlava se stala ubytovnou pro pluky Contiho, de Merse a dalších. Válka zredukovala počet obyvatel na osminu původního počtu.


„Pevnost“ Jihlava


15. 12. 1653 byla Jihlava prohlášena spolu s Brnem a Olomoucí za opevněné město. V praxi to znamenalo, že pevnostní systém vytvořený Švédy s desíti menšími bastiony byl nahrazen pásem osmi větších bastionů, propojených vzájemně kurtinami. Nové nebezpečí tentokrát nehrozilo ze severu ale od Osmanské říše z jihovýchodu. První turecký oddíl se dostal do blízkosti města údajně již roku 1663, ale 1683 se s obléháním Vídně stala hrozba reálnou.
30. 7. 1726 zasahovala proti jihlavským soukeníkům odmítajícím dodávky armádě setnina Thunovského pluku.


Války o rakouské dědictví zasáhly Jihlavu hned zpočátku. Její role nebyla jen důležitá logistická základna, ale 9. 11. 1741 v ní byly umístěny první císařské jednotky armádního sboru knížete Jana Jiřího Kristiána Lobkovice, které zde vybudovaly týlové armádní sklady. 2. 1. 1742 dorazil do Jihlavy celý armádní sbor, včetně velitele. Čtyři pluky pěchoty (pluk Lubomirského, pluk Caraffyho, pluk Palffyho a pluk Saint Ignonova) se rozmístily v měšťanských domech v počtu 20-40 mužů na dům, jezdecké oddíly (pluků dragounského Bernesova a Psetvarmegyeiho husarského) zůstaly na předměstích a okolních obcích. 14. 2. 1742 se armádní sbor přesunul do Jindřichova Hradce. Sotva opustily město poslední císařské jednotky, byla Jihlava obsazena jednotkami saského vojska generálmajora Aemiliema Fridricha svobodného pána von Rochau, celkem 4 prapory pěchoty s 8 děly a několik oddílů jízdy. 19.února dorazil i saský generální štáb s Friedrichem Augustem von Rutowski a členy královské rodiny. 10. 3. 1742 se po zaplacení poplatků odebralo saské vojsko směrem na Znojmo. Odchod Sasů moc úlevy nepřinesl, Jihlava nadále fungovala jako týlová základna a vojenský lazaret. Např. po bitvě u Chotusic přišlo do města 1 648 mužů různých jednotek, včetně 612 raněných. Teprve 23. 9. 1742 se objevil císařský oddíl pluku Leopolda Josefa Maria Dauna, který zde zůstal až do 29. 12. 1742. Rozpuštěním městské válečné hotovosti koncem roku 1742 se uzavřela vlastní vojenská moc Jihlavy, rok poté byla prodána městská děla. Status pevnosti byl městu odebrán v roce 1755.


Posádkové město Rakouska


Vojenské reformy Marie Terezie ustanovily stálou armádu o 108 tisících mužích. Na Moravu bylo v rámci toho umístěno šest pěších pluků. 1751 se tedy i Jihlava stala posádkovým městem, když zde byl ubytován pěší prapor.
1752 byl do Jihlavy přechodně přidělen pluk č. 31 Samuela svobodného pána Hallera von Hallerstein. Poté pluk Leopolda hraběte Pálffyho ab Erdöd.
Roku 1769 bylo do Jihlavy přemístěno velitelství pěšího pluku Prince Sasko-Hildburgshausenského, který v rámci nového číslování obdržel číslo 8. Jihlava se stala jeho domovskou posádkou. Jednotlivé prapory měly kromě vlastního města posádky v Telči, Třebíči a Velkém Meziříčí. Pluk zde pobýval především v mírových dobách, v době války se Jihlava stávala na přechodnou dobu posádkou pro jiné útvary. Jihlava se 1771 stala hlavním střediskem odvodního okrsku pěšího pluku č. 8.
1776 byl armádě předán bývalý jezuitský klášter. 1781 byly dominikány uvolněny prostory jejich konventu. Bylo přikročeno k přestavbě budov na kasárny. 1753-54 byl postaven vojenský lazaret, poté co kapacitně nevyhovoval, byla 1784-86 postavena velká vojenská nemocnice (Truppenspital). 1786 byla postavena vojenská pekárna a „Velký magacín“ – vojenské skladiště, které shořelo při zapálení bleskem 16. 5. 1793.
V únoru 1800 se přes Jihlavu stahoval 3. sbor armády maršála Suvorova.
Na základě vyhlášky arcivévody Karla z 24. 10. 1800 se začala formovat tzv. vlastenecká legie, její 13. prapor vznikal z dobrovolníků z jihlavského a olomouckého kraje. Přímo v Jihlavě vznikla 1. setnina. 9. 4. 1801 byla po uzavření Lunévillského míru legie rozpuštěna. Když v prosinci 1804 odešel z Jihlavy domácí pluk č. 8, přesunuly se sem jednotky pěšího pluku Freidricha Manfrediniho č. 12, zůstaly však jen do léta 1805. Po odchodu pěšího pluku zůstala v Jihlavě eskadrona kyrysnického pluku Bedřicha Antonína knížete z Hohenzollern-Hechingen č. 8., tři setiny dělostřelectva a stovka nováčků formujícího se záložního praporu domácího řadového pěšího pluku č. 8.


Napoleonské války - Bitva u Štoků


19. 11. 1805 se u Želetavy objevily bavorské jednotky, vojenský velitel Jihlavy pplk. Auerham vyhlásil pohotovost, ale když se kolem ¾ na deset objevila jízdní hlídka se zprávou, že nepřítel je na dohled od města. Zanedlouho poté vjel do města oddíl bavorské lehké jízdy z 1. a 2. švališérského pluku z předvoje bavorského sboru. Prudký překvapivý útok rakouské obránce zaskočil a donutil je k ústupu z města. V následujících dnech projížděly městem směrem na sever další bavorské oddíly, které obsazovaly další místa v regionu: 23. 11. Polnou, 25. 11. Humpolec, Pelhřimov, Dolní Cerekev … atd. Bavorský sbor tak na Vysočině zajišťoval levé křídlo Napoleonovy „Velké armády“ soustřeďující se mezi Brnem a Vyškovem. 25. 11. došlo v Jihlavě též ke změně okupačních jednotek, Bavoři opustili město a na jejich místo zaujaly francouzské útvary z I. armádního sboru, celkem to bylo 3 717 mužů, kteří zde zůstali do 29. 11. 1805. Dva dny předtím do Jihlavy přijel i velitel maršál Jean Baptiste Bernadotte. Poté co Francouzi vyrazili směrem na Slavkov, vrátili se to města Bavoři. Od počátku prosince byli napadáni rakouskými oddíly z tzv. „Českého sboru“ který měl za úkol udržet Čechy co nejdéle proti případnému Napoleonovu vpádu.
K prvnímu střetu došlo v noci z 1. na 2. prosince 1805 u Zvonějova v prostoru Karlova lesa, kde čtyři prapory řadového pěšího pluku Gemmingen č. 21 přepadly tábor předvoje bavorské 3. brigády. Při protizteči se zásluhou 2. lehkého praporu podařilo rakouský útok odrazil za cenu padesáti mrtvých a stovky zajatých. Ráno 3. 12. 1805 zaútočily bavorské oddíly na Štoky, které obsadily. K hlavnímu střetu mezi bavorskými oddíly gen. von Wredeho a císařskými oddíly českého sboru arcivévody Ferdinanda došlo 5. 12. 1805. Rakouský sbor byl seskupen do tří kolon severně a severovýchodně od Štoků. Levé křídlo tvořila kolona ze tří praporů řadového pěšího pluku Sigmunda svobodného pána z Gemmingen-Hornberg 4.21, dvou eskader švališérkého pluku Maxmiliana hraběte Baillet de Latour č. 4 a poloviny jezdecké baterie. Střední kolona se skládala z VI. praporu řadového pěšího pluku Reuss-Plauen č. 17, III. praporu řadového pěšího pluku Karla Eubena Erbach-Schöngerba č. 42, VI. praporu řadového pěšího pluku Reuss-Greitz č. 55, IV. praporu řadového pěšího pluku Josefa hraběte Colloredo-Walsee č. 57, dobrovolnického Českého mysliveckého praporu, dvou divizionů dragounského pluku Hohenlohe č. 2 a divizionu hulánského pluku Maxmiliana hraběte Merveldta č. 1. Pravé křídlo tvořil záložní prapor řadového pěšího pluku arcivévody Maximilian č. 35, prapor řadového pěšího pluku Sigmunda svobodného pána z Gemmingen-Hornber č. 21, tři eskadry švališérského pluku Františka knížete Rosenberg-Orsiniho č. 6 a polovina jezdecké baterie. Levé koloně u Smilova velel plk. Johann Theodor svobný pán Wacquant-Geozelles, střední koloně u císařské silnice u samoty Skřivánek velel polní podmaršálek Bedřich Antonín kníže Hohenzollern-Hechingen a genmjr. Prokop hrabě Vratislav z Mitrovic, kolona pravého křídla se rozmístnila u vsi Okrouhlička pod velením polního zbrojmistra Jana Karla hraběte Kolowrata-Krakowského a plk. Karla hraběte Civalarta d´Happancourt. Bavoři byli rozmístěni u Štoků, dělostřelectvo předsunuli na Vápenný kopec ležící severozápadně od městečka, odkud byl dobrý výstřel na přístupové cesty od Okrouhličky a samoty Skřivánek.
Bitva začala kolem jedné po poledni prudkým útokem rakouského levého křídla přes obec Pozovice. Nedlouho poté se přidaly další rakouské kolony. Pravému křídlu se podařilo odrazit protiútok bavorské jízdy a v dělostřelecké palbě vytlačit nepřítel z pozic na Vápenném kopci. Za čtvrt hodiny poté byly Štoky v rukou rakouských oddílů. Bavoři se bez dělostřelectva začali stahovat ke Zvonějovu, kde začali formovat bojovou linii, ale zaskočil je útok pravé rakouské kolony. Nejtvrdší boje proběhli na pláni jižně a jihovýchodně od Štoků v oblasti nyní nazývané "Na Spádech“, kde byl i hrob padlých bavorských vojáků. V průběhu dalších bojů byl značně poškozen lovecký zámek Karlův les u Pávova a zničena obora v jeho okolí (nyní v areálu firmy Bosch). Bavoři přišli o 800 mužů. Na rakouské straně se nejvíce vyznamenal VI. prapor řadového pěšího pluku Reuss-Plauen č. 17, VI. prapor řadového pěšího pluku Reuss-Greitz č. 55, prapor řadového pěšího pluku Gemmingen č. 21 a dobrovolnický Český myslivecký prapor. Dnes štockou bitvu připomíná pomník vpravo státní silnice na Jihlavu asi 200 m od Štoků. Ještě během noci z 5. na 6. 12. opustili Bavoři Jihlavu a ustupovali na Moravské Budějovice. Ráno bylo město obsazeno rakouskými vojsky. Avšak díky porážce u Slavkova byl dle dohody o příměří Jihlavský kraj, spolu s Brněnským a Znojemským vydán do rukou Francouzů. Kurýři přinesli tuto zprávu do Jihlavy 8. 12. 1805. Francouzský parlamentář požadoval vyklizení území. Rakouské oddíly proto druhého dne vyklidily Jihlavu a ustoupily k Čáslavi. Předtím musely propustit bavorské zajatce a vrátit kořist. Jihlavu opět obsadily bavorské oddíly, které posílily francouzské jednotky od Brna. Následně městem a okolím procházely různé útvary. 27. prosince odešli poslední Bavoři a ve městě zůstali už pouze Francouzi. Nový rok v Jihlavě slavil i maršál Bernadotte, který odjel 7. 1. 1806. Ve městě zůstal posádkou francouzský 8. řadový pěší pluk do 16.ledna 1806, kdy město též opustil.


Jihlava opět rakouská


Reformou 1808 byla zřízena zeměbrana (Landwehr) a u pěších pluků dislokovaných v Čechách, na Moravě a ve vnitřním Rakousku přibylo po dvou praporech zeměbrany. Výcvik těchto praporů se zbraní se konal v neděli a ve svátek. Jednou za měsíc bývalo mužstvo svoláno ke cvičení ve větších oddílech, setinách a praporech, kterým veleli důstojníci řadových oddílů. Každoročně se zúčastňovali 21denního soustředění. Spolu s armádní zálohou se stala zeměbrana významným doplňkem armády v případě války. Jihlavský 1. zeměbranecký prapor se v sestavě řadového pěšího pluku vyznamenal při bodákovém útoku u Glinzendorfu, a podílel se na odražení útoku francouzského jezdectva, za což jeho velitel hejtman Vavřinec Kurz obdržel rytířský kříž řádu Marie Terezie. Roku 1813 byly zeměbranecké prapory začleněny přímo do struktury pěších pluků. V době míru tvořili zeměbranci u každého pěšího pluku IV. prapor a v době války IV. a V. prapor.
Manévry roku 1808 proběhly u „Větrníku“ u Jihlavy pod velením arcivévody Ferdinanda.
Před bitvou u Aspernu sídlil v Jihlavě generální štáb rakouské armády. V srpnu 1813 byl do Jihlavy umístěn nově zformovaný prapor polních myslivců č. 12. Z jeho šesti setnin byly v Jihlavě tři, ostatní byly umístěny ve Vílanci, Hybrálci a Ždírci, odkud byly později přemístěny do Polné a Stonařova. Už 5. 12. 1813 prapor bojoval u Besanconu.
Domovskou posádku od roku 1820 nadále tvořily jednotky 8. řadového pěšího pluku, který se sice na tři roky vzdálil do Itálie, ale poté setrval, kromě účasti na manévrech, v Jihlavě dalších 23 roků.
12. 11. 1819 se v Jihlavě zastavil ruský car Alexandr I., návštěvu zopakoval roku 1822.
1831 bylo v Jihlavě umístěno na 800 polských důstojníků a vojáků, neúspěšných revolucionářů z ruské části Polska, část z nich nakonec využila amnestie a vrátila se domů, většina však po skupinách odešla do Francie.
14. 10. 1835 se v Jihlavě zastavil rakouský císař Ferdinand I., následujícího roku se zastavil ještě jednou, tentokráte spolu s císařovnou při návratu do Vídně z pražské korunovace.
1836 se velitelem pluku stal plk. Johann Franz Kempen z Fichtenstammu, který se velmi zasloužil o rozvoj města Jihlavy. Za což mu Jihlavané postavili pomníček v parčíku na dnešním náměstí Svobody.
21. 2. 1846 vypuklo v Krakově povstání, což si vyžádalo nasazení 14 rakouských pluků, mezi nimi i jihlavského řadového pěšího pluku č. 8.


Revoluční Jihlava roku 1848


25. 3. 1848 se sešlo na náměstí skoro všechno obyvatelstvo, aby dalo najevo podporu novým myšlenkám. Výsledkem bylo ustanovení národní gardy o tři dny později. 5. 5. 1848 již její stav dosáhl 800 mužů. Jejím velitelem se stal penzionovaný npor. Johann Letscher. Jedinou akcí byl zásah jejích nástupců v počtu 300 mužů proti účastníkům protižidovských násilností ve městě ve dnech 6. - 14. 5. 1850


Bez domácí posádky


8. 1. 1854 došlo k přeložení štábu řadového pěšího pluku č. 8 i jeho odvodního okrsku do Brna, což znamenalo konec 85 letého působení této jednotky v Jihlavě. Snížení počtu vojáků v Jihlavě vedlo roku 1856 k přestavbě Klemetinských kasáren na školu.
Na konci 50. a na začátku 60. let se v rychlém sledu vystřídalo ve městě posádkou několik jednotek polních myslivců.
1857 – slezský prapor polních myslivců č. 16, 1859-60 – prapor polních myslivců č. 27., 1862 – haličský prapor polních myslivců č. 13.


Prusko-rakouská válka 1866


Na základě rozhodnutí ministerstva z 13. 10. 1865 byly vojenské nemovitosti – Velká kasárna pěchoty, vojenský špitál, sklady u starého hřbitova a na brtnickém předměstí, vojenská pekárna a cvičiště v Jihlavě předány do civilní správy. Převod kasáren znamenal pro město finanční zátěž, protože po vypuknutí Prusko-rakouské války byly při okupaci zabrány pruským vojskem, které je využívalo na náklady města jako vojenskou nemocnici.
Po bitvě u Hradce Králové se v Jihlavě na cestě do Vídně zastavil arcivévoda Leopold a o několik dní později ustupoval přes Jihlavu i saský král Jan. První ranění rakouští vojáci dorazili do města 7. července, těžce ranění dostali přístřeší v nemocnici, lehce ranění pokračovali dál. Příslušníci 33. praporu polních myslivců zadrželi tři pruské špiony. První pruské oddíly dorazily 9. 7. 1866 před desátou hodinou na čele s 8. vestfálským husarským plukem. Zatímco většina oddílů pokračovala jižním směrem, část zůstala a ubytovala se ve Velkých kasárnách. V dalších dnech se ve městě ubytovaly především oddíly Labské armády. 11. 7. přijel městem štáb Labské armády, který druhý den pokračoval do Třebíče. Vystřídal ho pruský generální štáb. Do Jihlavy byl také umístěn 4. těžký polní lazaret IV. armádního sboru. Po podepsání míru se začaly 4. 9. 1866 stahovat z města pruské jednotky, poslední z nich odešly šestého a šedesátidenní okupace města tak skončila. Později bylo vyčísleno, že Jihlava na své útraty živila za 60 dnů okupace 2 893 důstojníků, 85 949 vojáků a 32 029 koní. Cholerová epidemie s pobytem vojsk spojená stála životy 82 pruských vojáků a 305 obyvatel města. Prohraná války ukázala zásadní logistické nedostatky, neboť Rakousku chyběla železnice na strategickém směru sever-jih, výsledem byla koncese na stavbu Rakouské severozápadní dráhy. 8. 12. 1870 byly položeny poslední koleje mezi Jihlavou a Německým Brodem a tři dny před vánoci dorazila při zkušební jízdě do Jihlavy první parní lokomotiva. Směr na Znojmo byl zprovozněn až 25. 1. 1871. 1. 11. byla trať zprovozněna až do Vídně. Druhou železniční tratí v Jihlavě byla z vojenského hlediska tzv. Českomoravská transverzální dráha. Jihlavy se týkal úsek ve směru Veselí nad Lužnicí, k slavnostnímu otevření došlo 3. 11. 1887


Před Světovou válkou


Po skončené prusko-rakouské válce se v Jihlavě vystřídalo několik jednotek. Už 9. 10. 1866 dorazilo z Benátek velitelství a I. prapor uherského řadového pěšího pluku Ludvíka II. krále Bavorského č. 5. Maďarští vojáci setrvali v Jihlavě do 12. 9. 1867. V Jihlavě jejich místo zaujalo velitelství a dva prapory uherského řadového pěšího pluku Jiřího hraběte Jelačiče de Bužim č. 69. V listopadu 1869 bylo do Jihlavy umístěno velitelství zeměbraneckého praporu č. 14. V r. 1889 se však jihlavský zeměbranecký pěší prapor č. 14 stal II. praporem brněnského zeměbraneckého pěšího pluku č. 14. V říjnu 1874 byly jednotky pěšího pluku č. 69 převeleny do Dubrovníku a Terstu. Do Jihlavy byly převeleny z Vídně dva prapory a štáb dolnorakouského pěšího pluku Jindřicha svobodného pána von Hess č. 49. 22. 8. 1878 byl pluk odvelen do Bosny. Zúčastnil se obsazování země, při kterém měl i ztráty na životech, především v bojích u Doboje. Po skončení bojů 4. 10. 1878 se pluk do Jihlavy nevrátil. Namísto něj do Jihlavy opět zavítal pěší pluk č. 8., který se ale už v Jihlavě neusadil jako domácí a po čase se přemístil do domovského Brna. 1883 nově ustanovený pěší pluk č. 81 dostal do vínku jako domovskou posádku Jihlavu, kam se přemístil štáb i všechny prapory. To přetížilo všechny kapacity, které byly k dispozici, a 28. 9. 1883 bylo rozhodnuto o výstavbě nových kasáren. Nový objekt dostal jméno „Kasárny korunního prince Rudolfa" a byl otevřen 1. 7. 1887.
1889 byly otevřeny nové Landwehr Kaserne (později Žižkovy kasárny, dnes Krajský úřad).
5. 10. 1889 bylo velitelství pěšího pluku č. 81 a II., III. a IV. prapor převeleny do Mostaru. V Jihlavě zůstal jen I. prapor a náhradní prapor. Místo po útvarech odešlých do Mostaru vyplnily I. a III. prapor včetně velitelství pluku ze znojemského c. a k. pěšího pluku Jiřího I. krále Helenů č. 99. V dubnu 1893 odešly prapory a velitelství pěšího pluku č. 99 na podzimní manévry a už se do Jihlavy nevrátily, namísto nich kasárenské prostory zabralo velitelství a I. a II. prapor vídeňského pěšího pluku Hoch - und Deutschmeister č. 4. 1896 se v srpnu vrátily z Vídně útvary domácího pluku č. 81
3. 9. 1899 se v Jihlavě cestou na manévry v Zákupech zastavil i císař František Josef I.
18. do 24. června 1900 v okolí Jihlavy proběhlo cvičení jezdectva zeměbrany za přítomnosti vrchního velitele Landwehru arcivévody Rainera. V září 1909 proběhly velké manévry u Velkého Meziříčí, jichž se účastnil německý císař Vilém II a rakouský následník trůnu František Ferdinand d´Este, kteří 8. 9. 1909 navštívili Jihlavu.



Světová válka


1. 8. 1914 se Jihlava díky mobilizaci záložníků proměnila ve velký vojenský tábor. Záložníci doplnili počty praporů pěšího pluku č. 81 a II. praporu zeměbraneckého pluku č. 14 na válečné stavy, kromě IV. praporu, který se s velitelem mrj. Victorem Budinerem nacházel v Bíleći. Jako první odjížděli z Jihlavy právě záložníci IV. praporu, po slavnostním nástupu 3. 8. 1914 na Hlavním náměstí. V pátek 7. 8. 1914 začaly Jihlavu opouštět zbylé útvary.
81. pěší pluk spolu se znojemským 99. pěším plukem tvořily znojemskou 7. pěší brigádu, která spolu s brněnskou 8. pěší brigádou, v jejíž sestavě byl 8. pěší pluk (posádkový předchůdce 81. pluku v Jihlavě), tvořila 4. pěší divizi, která se v Haliči v řadách II. armádního sboru zapojila do akcí 4. armády.
Jihlava byla také shromaždištěm domobraneckého praporu č. 38 (Landsturmbataillon Nr. 38), který se po sestavení vydal na jih do Dolomitů.
Po odchodu bojových jednotek na frontu zůstal v Jihlavě „Náhradní prapor pěšího pluku č. 81" sídlící v Rudolfových kasárnách. Velitelem byl mjr. Rudolf Ryšánek, od 25. 5. 1916 plk. Ferdinand Vogt, od 18. 9. 1917 mjr. Stanislav Nowotny. Úkolem náhradního praporu bylo cvičit mužstvo, z něhož se sestavovaly tzv. pochodové prapory (Marschbataillon). Pořadová cvičení se odehrávala na kasárenských dvorech, ostré střelby na střelnici v Rančířově. Často se prováděl výcvik společně s jednotkami domobrany nebo s příslušníky praporů jiných pluků. Kromě výcviku a přípravy nováčků existovala v Jihlavě i škola záložních důstojníků, její absolventi byli zařazováni jako důstojníci-čekatelé k záložním rotám, nebo jako jednoroční dobrovolníci k jihlavskému pěšímu pluku č. 81, a vídeňským pěším plukům č. 4 a 99.
Dále v Jihlavě působily Doplňovací okresní velitelství č. 81, Vojenská nemocnice (K. u. k. Truppenspital), Doplňovací okresní velitelství zeměbrany č. 14 a Okresní velitelství domobrany č. 24.
3. a 5. 9. 1914 do Jihlavy dorazily dva první sanitní vlaky s raněnými, kteří byli rozmísťováni do původních a několika nově zřízených vojenských špitálů. Ani rozšířené kapacity nestačily pojmout zvyšující se počty raněných a nemocných. Proto byly v červenci 1915 postaveny v areálu vojenské nemocnice tzv. infekční baráky, a tak se počet lůžek zvýšil.
Dále to Jihlavy proudily uprchlíci z Haliče, nejvyšší stav uprchlíků byl v únoru 1916, kdy jich bylo v Jihlavě evidováno 483 a v okolních obcích 812.
Zotavovny pro rekonvalescenty byly na Jihlavsku umístěny v zámcích (Luka n.J., Brtnice, Telč, Třešť) a v Heleníně.
Od 1. 5. 1916 byly otevřeny v německé a české zemědělské zimní škole tříměsíční kursy pro válečné invalidy. Zároveň byly organizovány desítky charitativních akcí. Převažovaly peněžní sbírky ve prospěch válečných vdov a sirotků.


Konec první světové války


Oficiálně se počet padlých Jihlavanů zpravidla udává číslem 499, a to nejen v řadách 81. pluku, ale i jako příslušníků 99. znojemského pěšího pluku a řady dalších, převážně zeměbraneckých útvarů. Mnoho Jihlavanů se dostalo také do zajetí, v zajateckých táborech v Rusku a Itálii též mnoho vojáků podlehlo nemocem a strádání, aniž by bylo o jejich osudu něco bližšího známo.
I převážně německá Jihlava měla své legionáře. Jednalo se o 420 příslušníků především ruských legií. Převažující účast Jihlavanů v ruských legiích byla dána skutečností, že pěší pluk 81 působil po větší část války na ruské frontě.
V řadách 81. pěšího pluku domácího vojska se Jihlavští též podíleli na obraně hranic nově vzniklé Československé republiky.




Vyhlášení československé samostatnosti


V pondělí 28. 10. 1918 dorazily první informace o pražském převratu v podvečer cestujícími rychlíků z Prahy. Jihlavští Němci, věřící v rakouskou monarchii, zprávám nevěřili. Představitelé české menšiny se večer sešli v „Besedě“, kde už bylo k dispozici mimořádné vydání pražských Národních listů. Druhý den byl Prahou telefonicky vyzván představitel jihlavských Čechů JUDR. Ludvík Chlum, aby i v Jihlavě byl vyhlášen nový stát. Klíčovou otázkou se stal postoj vojenské posádky ve městě, která od velením pplk. S.Nowotnyho byla ve stavu nejvyšší mobilizace. Vojenskou posádku v té době tvořili příslušníci náhradního praporu pěšího pluku č. 81, ale také několik oddílů vídeňských pluků č. 4 a 84 převážně německé národnosti, v celkovém počtu šesti set mužů.
Situaci vyřešilo odvážné jednání českých důstojníků hjtm. Františka Skoupila a rtm. Čeňka Kudrnovského. Oba svým rázným vystoupením přesvědčili pplk. Nowotného o nutnosti podřídit se situaci. Ve středu 30. 10. 1918 v deset dopoledne navštívil velitel posádky kancelář dr. Chluma. Výsledkem jednání bylo veřejné předání posádky, ke kterému došlo ve dvě hodiny odpoledne na nádvoří Rudolfových kasáren. Na přítomnosti značného množství jihlavských obyvatel zde nastoupily všechny jednotky dislokované v Jihlavě. Na pokyn velitele se vojáci rozestoupili podle národností: Češi vpravo, Němci vlevo. S proslovem vystoupil dr. Chlum a starosta jihlavského Sokola JUDr. Jaroslav Červený, nakonec hovořil velitel místní domobrany pplk. J. von Penecke, který přeložil hlavní myšlenky českých projevů do němčiny a vyzval vojáky k respektování nové situace. Navečer situace začala eskalovat, protože čeští vojáci začali masově opouštět posádku a v kasárnách zůstali jen němečtí vojáci. Naštěstí se české straně podařilo zajistit několik vlaků, které ještě v průběhu noci a následujícího dne odvezly většinu rakouských vojáků do Rakouska.
Večer 30. října se v Besedě konala ustavující schůze „Národního výboru pro město Jihlava“, do jehož čela byl zvolen JUDr. Chlum. Klíčovým se stalo zajištění ozbrojené moci. Nedostatek českých vojáků vedl k zařazování členů jihlavského Sokola do strážní služby. Na výzvu českých důstojníků se začali čeští vojáci z Jihlavska vracet do kasáren, ale řada z nich po získání výstroje, žoldu a jídla ještě téhož dne opět zběhla. Proto byl 1. 11. 1918 vydán zákaz opuštění kasáren, jehož dodržování kontrolovala jednotka vojenské policie npor. Bittera, sokolskými hlídkami a zvláštní komisí národního výboru.
Někteří rakousko-uherští důstojníci se snažili o zvrat situace. Ve Velkých kasárnách se npor. Emil Krebs spolu s několika dalšími důstojníky a poddůstojníky oddílu strojních pušek vyzbrojili revolvery a pokusili získat do svého držení uskladněné kulomety. Vojenská policie npor. Bittera to zjistila a zasáhla. K přímému střetu vojáků obou národností zásluhou úspěšného vyjednávání českých důstojníků nedošlo. Výsledkem kompromisu bylo předání závěrů zbraní Čechům s tím že si němečtí vojáci ponechali zbylé části zbraní – a tak žádná ze stran nemohla kulomety použít proti druhé.
K vojenskému zásahu české jednotky došlo 1. 11. 1918 na hlavním nádraží, kde německý přednosta Alfred Langelotz chtěl protiprávně expedovat do Znojma a dále do Vídně šest lokomotiv. Zásahem vojska byly okamžitě zabaveny a přednosta zachráněn před lynčováním rozvášněného davu.
Po odeznění momentu překvapení nad vývojem situace se jihlavští Němci vzpamatovali, řada významných institucí a úřadů města byla stále v jejich rukou včetně radnice, stejně jako většina továren. Německá radnice odmítal uznat české okresní představitele a 2. listopadu vyšel v jihlavských novinách Mährischer Grenzbote článek s názvem „Kopf hoch!“, který se dovolával císařského manifestu z 16. 10. 1918 o právu na sebeurčení. Na schůzi zástupců města a starostů obcí německého jazykového ostrova byla o den později vytvořena podle českého vzoru německá národní rada (Der deutsche Volksrat für die Iglauer Sprachinsel) v čele s Veno Sedlakem, která vyhlásila požadavek připojení Jihlavska k německému Rakousku. Hlavní starostí německé městské rady bylo zachování své úřední pravomoci vyplývající z práv statutárního města, protože po případném zrušení zvláštního statutu královského města Jihlavy, by byla veškerá politická agenda přenesena na Čechy ovládané okresní hejtmanství. Proto vyzývala německé obyvatelstvo ke klidu, aby československý stát neměl důvod k vojenskému zákroku. Na přípis Zemského národního výboru v Brně ze 7. 11., přikazující městské radě uznat nový právní stav, však Němci reagovali pouze souhlasem se zřízením společné kontrolní komise pro hospodářské věci, zajištující hlavně zásobování města. Situace zůstávala napjatá, protože české orgány disponovaly na podporu své moci jen malou ozbrojenou silou.
Pro upevnění české moci byla důležitá podpora České sokolské jednoty. Ta byla sice na začátku války rozpuštěna, zásluhou posledního předsedy Františka Masopusta, ale zůstali její členové v kontaktu, a tak druhého dne mohli nabídnout své služby vznikající české správě města. Kromě jiného kontaktovali kolegy v Třebíči, odkud následně dorazily posily v podobě tamních sokolů na třech nákladních autech. Ti spolu s jihlavskými zformovali ozbrojené hlídky, které zastoupily dosud neexistující českou policii. Sokolové měli také zásluhu na příchodu bývalých srbských zajatců. Do Jihlavy přišli 18. 11. a stali se důležitou výkonnou složkou o oporou národního výboru. Šlo o četu Srbů v síle cca sta mužů v čele s por. Miloševičem ze zajateckého tábora v Milovicích, kteří v době vyhlášení samostatnosti pracovali v okolí Jihlavy. Jejich razantními a nekompromisními zásahy byl v Jihlavě udržen klid a pořádek.
V dalších týdnech se postupně dařilo úplně počeštit celou jihlavskou posádku, která byla od 1. 12. plně v českých rukou. To už si i německá radnice začala uvědomovat, že nemůže dále klást odpor a 5. 12. 1918 kapitulovala.


Dekretem Výboru národní obrany z 30. 10. 1918 bylo z jednotek bývalé monarchie zřízeno „Domácí vojsko“. Jedním z prvních rozkazů byla nařízena evidence ročníků 1900–1873, ze které byli vypuštěni vojáci německé národnosti a ročníků starších než 1881.
3. 12. 1918 byla zahájena reorganizace dosavadních náhradních praporů na nové útvary domácího vojska. To se týkalo i Jihavy, kde byl z české vojenské jednotky zformované v listopadu na základě náhradního praporu obnoven pěší pluk č. 81, tvořící součást nově vytvářené československé armády. Jeho oddíly, doplňované vojáky vracejícími se z bojišť světové války, dobrovolníky ze Sokola a českého okolí města i příslušníky mobilizovaných ročníků sehrály důležitou roli při upevňování československé státní moci nejen v Jihlavě, ale i v dalších městech. 16. 12. 1918 obsadily jednotky nového útvaru Znojmo. 18. 12. 1918 jiná jednotka jihlavského pluku Slavonice. Tehdy už byl velitelem pluku a jihlavské posádky kpt. v záloze Dr. Bekárek, dosazený do Jihlavy ministerstvem národní obrany.
Jednotlivé oddíly pluku operovaly v průběhu roku 1919 na různých místech Moravy. Kromě měst Moravské Budějovice, Telč a Třebíč operovaly v pohraničních obcích s německou většinou jako Hluboká, Rancířov, Třebelovice, Uherčice, Vratnín a Županovice. 1. rota byla začátkem roku 1919 v Bohumíně, kde se zúčastnila 25. 1. 1919 bojů s Poláky. V únoru odchází nově vytvořený III. prapor do Šumperka. V době maďarského vpádu na Slovensko zde bojovaly části pluku. V sestavě legionářské 6. divize dorazila 14. 6. 1919 jako posila formace v podobě dvou praporů domácího pěšího pluku 81. Toho dne nepřítel zaútočil na úseku Hrabkov – Klebarok, kde se mu podařilo narušit československou obranu. Druhý den byly na kritickém úseku u Hrabkova nasazeny jihlavské prapory. Poté se domácí pěší pluk 81 přemístil do Nové Bytče a kromě jiného se zúčastnil bojů u Bertotovce, Fričovce, Široké u Brámského průsmyku aj. Po skončení bojů se I. a II. polní prapor přesunul na Těšínsko a v říjnu 1919 uskupení operovalo v Albrechticích.


V Jihlavě nahrazovaly útvary domácího pluku 81 po dobu nepřítomnosti tři prapory pěšího pluku 26, setnina pěšího pluku 31 a pěšího pluku 32, pěší pluk 34, setnina legionářského pluku č. 35, náhradní baterie pluku hrubého dělostřelectva č. 4.
Dále došlo k přejmenování některých kasáren: zatímco název „Velké kasárny“ v Křížové ulici zůstal, „Rudolfovy kasárny“ v Pivovarské ulici se změnily na „Štefánikovy“ a „Zeměbranecké kasárny“ v Budějovické ulici na „Dělostřelecké“. Později je doplnily ještě „Kasárny plk. Švece“ v ulici Na Rámech.
Vojáci jihlavské posádky byli vtaženi do národnostních střetů v Jihlavě, které vyvrcholily při německých oslavách letního slunovratu 23. 6. 1920.


Krvavý letní slunovrat 1920


Před vypuknutím první světové války slavili němečtí obyvatelé kolem svátku sv. Jana slavnost zvanou Sonnwendfeier (slavnost slunovratu). A po šestileté válečné přestávce ji mohli se souhlasem českého vládního komisaře znovu uspořádat.
Už několik dní před vlastní slavností, která se měla uskutečnit 23. 6. 1920 na kopci Kohlhübel (uhelný kopec od Pančavy ve směru na Brtnici, česky Kolíbl), inzerovali pořadatelé slavností v Mährischer Grenzbote pozvánku s tím, že účast je pro Němce z Jihlavy a okolí národní povinností.
Slavnostní proslov sekretáře Německé národní rady v Jihlavě Hanse Krczala byl plný slovních výpadů proti všemu, co bylo spojeno s Československou republikou a Čechy. Krczal svou řeč směřoval na citlivé otázky a jeho projev povzbudil německé národnostní vášně. Bývalý starosta Jihlavy Inderka vyzval všechny shromážděné, aby se vydali za zpěvu velkoněmeckých národních písní do města. Průvod po desáté večer došel až k soše Panny Marie a cestou strhával tabulky s českými nápisy. Cestou z Uhelného kopce při vstupu do města začaly potyčky mezi zpívajícími Němci a Čechy, kteří jim tyto písně vyčítali. A u těchto střetů se objevovali čeští vojíni. To už Inderka u sochy Panny Marie promlouval ke shromážděným a oceňoval jejich hojnou účast. V těchto okamžicích padly první výstřely.
Střílelo se ještě několikrát a dokonce i z radnice či budovy okresního hejtmanství, takže bylo mnoho zraněných. Kromě nich však měl slunovrat dvě smrtelné oběti z řad českých vojáků. Byli jimi Bohumil Dvořáček (26 let, pěší pluk 26) a Martin Slavko (24 let, 2. rota pěšího pluku 31), kteří svým zraněním podlehli. Kde však stáli ti, kteří stříleli a zda to byli civilisté nebo vojáci ne stalo předmětem vyšetřování. Na německé straně zemřel zahradník Franz-Wilhelm Maresch, který se tak později stal součástí legendy jihlavských Němců o českém národnostním útlaku. Mezi řadou zraněných na obou stranách bylo dalších devět vojáků: Viktor Kozelko (2. rota pěšího pluku 31), Čeněk kučera (2. rota pěšího pluku 31), Antonín Pavelka (2.rota pěšího pluku 31), Jan Mazač (2. rota pěšího pluku 32), Michal Melnik (4. rota pěšího pluku 32), Tomáš Bureš (2. rota pěšího pluku 31), Josef Indrák (2. rota pěšího pluku 31), Antonín Kuryrád (3. rota pěšího pluku 32) a Rudolf Teymar (3. rota pěšího pluku 32).
Následujícího dne bylo zatčeno několik osob a legionářské, orelské a sokolské hlídky musely být nasazeny k potlačení tentokráte rozhořčeného českého davu, který reagoval násilně na události předchozího dne. V devět hodin dopoledne došlo i k vyhlášení výjimečného stavu.
Většina založených vyšetřovacích spisů byla pro nedostatek důkazů uzavřena a soudní řízení u Krajského soudu bylo vedeno proti neznámým pachatelům. Obvinění proti bývalému starostovi Inderkovi, proti Krczalovi a dalším bylo vedeno u Zemského soudu v Brně. I v těchto případech dostali obžalovaní jen mírné tresty (Kzczal – 4 měsíce).
Pietní řeč nad hroby mrtvých vojáků držel francouzský velitel znojemské 12. pěší brigády pplk. Bouret.


Posádkové město ČSR


V mírovém období nové československé republiky se Jihlava stala domovskou posádkou pěšího pluku 31 Arco a dělostřeleckého oddílů 256. 2. 5. 1934 byl do Jihlavy přemístěn náhradní prapor znojemského pěšího pluku 24. Naopak 25. 9. 1935 došlo k přesunu III. praporu pěšího pluku 31 Arco do Znojma.
Na začátku roku 1934 přistoupil pěší pluk 31 Arco ke spolupráci s nově vytvořenou jednotkou Národní gardy 401. O její založení se nejvíce zasloužil mjr. František Špohr, který se stal po ustanovení jihlavské jednotky NG jejím nadporučíkem.
V roce 1936 rozšířil řady domácí posádky III. oddíl dělostřeleckého pluku 6 Irkutský a instituce doplňkového okresního velitelství.
1. 10. 1937 odešel z Jihlavy III. oddíl dělostřeleckého pluku 6 Irkutský a k 31. 12. 1937 ukončil svou dosavadní samostatnou existenci dělostřelecký oddíl 256. Zároveň byla zrušena znojemská brigáda a pěší pluk 31 Arco podléhal přímo 6. divizi v Brně.
V roce 1938 čekaly na jihlavskou posádku troje velké oslavy. První slavností bylo 20. výročí založení pěšího pluku 31 Arco, druhá měla připomenout 20. výročí nástupu pluku na frontu a třetí pak měla připomínat 20 let trvání republiky. Zatímco první proběhla ještě podle plánů a záměrů pořadatelů, druhou již značně ovlivnily mezinárodní události a i třetí se už nekonala. Svou připravenost na eventuální letecké napadení demonstrovali obyvatelé Jihlavy 2. 2. 1938 velkým nočním cvičením CPO.


Krize roku 1938


Obsazení Rakouska 12. 2. 1938 ukázalo na nutnost zajištění obrany hranic jižní Moravy proti eventuálnímu útoku z nového říšskoněmeckého území. Jestliže ve dvacátých letech zde nebylo důvodu pro budování obranných pozic, situace se změnila na začátku třicátých let, v souvislosti s vývojem v Německu. Proto v nástupovém plánu III a IIIA z 15. 2. 1933 se už počítalo s určiným zajištěním tohoto prostoru. Bezpečnost úseku od Břeclavi po moravsko-českou hranici měla zajišťovat 35. záložní brigáda. Z politických ohledů k Rakousku bylo uvažované budování pohraničního opevnění odsunuto do čtvrté etapy, která měla být zahájena až po roce 1939. K posunu došlo v souvislostí s mezinárodní situací v letech 1936-37, kdy byla zajištěním jihomoravské hranice pověřena vyšší jednotka na úrovni divize, nazvaná Hraniční oblast 38 (podle mobilizačního plánu se měla skládat z pěších pluků 10, 24, 31 Arco, pluku lehkých děl 38, smíšeného předzvědného oddílu 38, improvizovaného obrněného vlaku 38, autokolony 330, autobusové kolony 8, telegrafního praporu 38, ženijní roty 30, vozatajské kolony 59 a 60, pracovní roty 59 a 60 a příslušných útvarů služeb). Zároveň se započalo s výstavbou linie objektů lehkého opevnění. V roce 1936 bylo zadáno v pěti stavebních úsecích 178 pevnůstek lehkého opevnění vz. 36, které chránily nejexponovanější směry předpokládaného nepřátelského postupu od Kadolce až po soutok Moravy s Dyjí. ČS velení počítalo s tím, že by Němci mohli provést obchvat z jihu a severu a současněs tím republiku rozdělit na dvě části a znemožnit tak ústup čs. vojskům na obranné linie ve vnitrozemí a na Slovensku. S výstavbou těžkého opevnění se však počítalo až v pozdějších fázích výstavby. Na jaře 1937 se rozběhly práce na nové obranné linii tvořené novými lehkými objekty vz.37 (řopíky). Nová trasa opevnění začínala na zemské hranici u Slavonic a vedla východním směrem na Písečné – Vratěnín – Vranov – Šatov – Strachotice – Hevlín – Novosedly – Mikulov – Hlohovec – Břeclav až po soutok Moravy s Dyjí. Všech osm stavebních úseků zadaných v roce 1937 bylo kompletně dokončeno již během první poloviny roku 1938.
Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 však hrozilo reálné nebezpečí útoku z jihu. Podle plánu zajištění hranic a nástupového plánu VI z 15. 2. 1938 měly sice státní hranici od řeky Moravy po moravsko-českou hranici obsadit jednotky Hraniční oblasti 38, avšak opatření proti hrozbě německých vojsk byla daleko rozsáhlejší. Už 15. 3. dostal brněnský III. sbor rozkaz povolat záložníky pro lehká opevnění, do Telče a Dačic byl umístěn hraničářský prapor 3 a oba pěší pluky brněnské 6. divize byly posíleny mužstvem ze Slovenska. To se týkalo i jihlavského pěšího pluku 31 Arco, který byl posílen 312 muži a četou protitankových děl od pěšího pluku 9 Karla Havlíčka Borovského (15. divize).
Pro obranu celé oblasti byl důležitý vznik další jednotky na úrovni divize v tomto prostoru, pod názvem Skupina 2 (velitel div.gen. F. Slunéčko), která vznikla k 1. 5. 1938 v Jihlavě a která byla s platností od 1. 7. 1938 zahrnuta do válečné organizace československé armády. Podle výnosu 1. odd. hlavního štábu z 6. 4. 1938 ji měl tvořit pěší pluk 38, hraničářské pluky 50 a 51 a pluk lehkých děl o dvou oddílech se šesti bateriemi. Pro určité problémy byl ke skupině prozatímně zařazen lehký dělostřelecký pluk 1 z 1. divize, I/51 dělostřelecký oddíl lehkých děl z armádní zálohy a hrubý dělostřelecký oddíl II/102 patřící do I.sboru. Všechny dělostřelecké jednotky byly umístěny v Jihlavě, část dělostřeleckého pluku 1 v Třebíči.
Zároveň byly zadány k výstavbě další úseky, které zesílily stávající obranné postavení a urychleně se započalo s přípravou výstavky 2. obranné linie, které probíhalo ve větším odstupu ve vnitrozemí v linii: Perná – Pohořelice – Kubšice – Moravský Krumlov - Rouchovany – Moravské Budějovice – Želetava – Budeč – Kostelní Myslová – Mrákotín. Zde se však podařilo dokončit stavební práce pouze nejohroženější úsek u Pohořelic a vybetonovat část objektů u Olbramovic a Telče. Ze zadaných 40 pěchotních srubů se však podařilo v hrubé stavbě dokončit pouze šest.
Květnové události v podobě mimořádných vojenských opatření (tzv. částečná mobilizace) si vynutily urychlené dokončení organizace zajištění hranice na jižní a jihozápadní Moravě. Týkalo se to také Skupiny 2, která převzalo do svého složení obranný úsek pěšího pluku 31 Arco rozkládající se od Slavonic po Znojmo a to včetně pěšího pluku 31 Arco. Ten se vyměnil s hraničářským plukem 50, který přešel do podřízení Hraniční oblasti 38 zajišťující ochranu hranice od řeky Moravy po Znojmo, Skupina 2 a Hraniční oblast 38 byly součástí vyššího svazku nazvaného Hraniční pásmo XIV, jehož velitelství bylo v Brně.
Změny v obraně hranic jižní Moravy pocítila v průběhu března až září 1938 i Jihlava v podobě neustálého povolávání záložníků a značného pohybu zdejších jednotek. Velitelství, I., II. a náhradní prapor zdejšího pěšího pluku 31 Arco byly ještě na začátku roku v Jihlavě. Zatímco velitelství a II.prapor byly umístěny ve Velkých kasárnách, I. a náhradní prapor sídlily ve Štefánikových kasárnách. K důležité dislokační změně došlo na začátku roku u III. praporu, který byl už od roku 1925 ve Znojmě. Dne 8. 1. 1938 se přemístil do Mikulova, který se stal jeho stálou posádkou.
Ve dnech 23. a 24. 4. se konala oslava 20. výročí pěšího pluku Arco. Už v sobotu 23. 4. odpoledne setkali u Velkých kasárnách italští legionáři a příslušníci bývalých pěších pluků 81 a 31, odkud pochodovali k pomníku TGM, večer pokračoval oficiální program v městském divadlo. V neděli 24. 4. se v 9:30 konala na Masarykově náměstí slavnostní přehlídka. Přítomen byl i ministr národní obrany F. Machník a velitel III. sboru gen. Hasal a další.
1. 5. 1938 se naopak v demonstraci protičešství objevilo 36 praporů s hákovými kříži na domech jihlavských Němců. 25. 5. 1938 byl dokonce pomalován hákovými kříži Husův pomník.
1. 5. došlo o odvelení II. praporu pěšího pluku 31 Arco do Dačic, kde se stal stálou posádkou v Klášterních kasárnách. Podle mobilizačních pokynů se 20. 5. 1938 přemístilo do zámku v Telči velitelství pěšího pluku 31 Arco spolu s I. praporem, který byl odvolán z ostrých střeleb ve Vyškově. V Telči byla i rota doprovodných zbraní. V Jihlavě potom zůstal jen náhradní prapor. Jednotky domácího pěšího pluku 31 Arco 23. 5. vystřídal v Jihlavě pěší pluk 38, který přišel z Berouna a z Kralovic. V Jihlavě bylo umístěno velitelství v čele s velitelem pluku plk. Pěch. Josefem Maxou. Velitelství a I. prapor byly ubytovány ve Velkých kasárnách, II. prapor ve Štefánikových kasárnách. Další novou jednotkou, která se objevila v květnu 1938 v Jihlavě, byl II. oddíl dělostřeleckého pluku 102, který přišel 21. 5. z Rokycan. V Jihlavě zůstal jen do 29. 6., kdy byl převelen do Třebíče. 23. 5. dorazil z Prahy-Ruzyně také dělostřelecký pluk 1 Jany Žižky z Trocnova pod velením pplk. Josefa Mašína. Všechny dělostřelecké jednotky byly umístěny v jihlavských Dělostřeleckých kasárnách. Ale i tento útvar 15. 11. 1938 odešel. Od 21. do 23. 5. bylo v Jihlavě umístěno velitelství 4. rychlé divize s velitelem brig. gen. Josefem Dvořákem. Podle rozkazu z 21. května byla divize jako záloha VI. sboru rozmístěna v prostoru Jihlava – Polná – Krasoňov –Květnov. Kromě divizního velitelství bylo do Jihlavy umístěno velitelství 4. jezdecké brigády, 4. motomechanizované brigády, kanonová rota 90 a družstvo pohonných hmot. Velitelství 4. rychlé divize odešlo v rámci cvičení 23. května do Košetic. Domácí III. oddíl dělostřeleckého pluku 6 Irkutský opustil město 25. května do Brna.
Obecním volbám 12. 6. 1938 předcházela bouřlivá kampaň politických stran. Volební schůze SdP konané 10. 6. v hotelu Jihlavský dvůr se zúčastnil i poslanec K. H. Frank. Na české straně spolu zápasila sociální demokracie s národními socialisty. Obě se nakonec spojily proti Národnímu sjednocení. Spolčení skončilo útokem pěti set přívrženců 17. 5. na Besedu, kde se konala volební schůze Národního sjednocení. Zasahovat zde musela policie za asistence armády. Samotné obecní volby proběhly bez incidentů.
V červenci 1938 byla do Jihlavy znovu umístěna Posádková nemocnice, která našla domov v kasárnách plk. Švece (Nemocniční kasárna).
Druhá oslava roku v červnu 1938 dostala poněkud jinou náplň, oslavy z velké části vyzněly jako neoficiální rozloučení s plukem.
Ve dnech 18. a 19. srpna 1938 pobývala v Jihlavě komise ve složení mjr. R. Sutton-Pratt z britského velvyslanectví a britský konzul v Liberci P.Parres, která jako součást Runcimanovy mise v ČSR měla vyšetřit „utiskování“ místních Němců. Nebylo náhodou, že oba byli v Jihlavě ubytováni v hotelu Zlatý lev, jehož ředitel byl funkcionář SdP. Oba jednali s českými a německými úředníky, kulturními činiteli i představiteli obou národností. Jejich závěry zdaleka nebyli objektivní.
V neděli 11. 9. se konal v Jihlavě Zemský letecký den, pořadatelem byla Masarykova letecká liga spolupracující s vojenskou posádkou, vojenskými letci, župní organizací Masarykovy letecké ligy v Olomouci a aerokluby. Akce se uskutečnila od dvou hodin odpoledne na letišti v Henčově za účasti 20 tisíc návštěvníků, stala se tak významnou demonstrací české síly.


Mobilizace 23.9.1938


Podle mobilizačního plánu spadala jihozápadní Morava do operačního prostoru československé IV. armády (krycí jméno Neruda). Jejím sídlem bylo Brno, velitelem arm. gen. Lev Prchala. Ve vševojskové záloze byl ponechán V. sbor (krycí jméno Kolár), rozmístěný jižně od Brna. Na období od 28. 9. do 4. 10. byla tato záloha posílena 2. rychlou divizí (krycí jméno Ondřej), přesunutou do prostoru Jaroměřic nad Rotytnou. V pásmu IV. armády se nacházely i další svazky ze zálohy Hlavního velitelství. Na západním křídle v prostoru Pacov – Humpolec 1. rychlá divize (krycí jméno Kazimír) a 13. pěší divize (krycí jméno Úprka), které byli připraveny podpořit obranné boje III. sboru (krycí jméno Hálek) na směru Slavonice – Jihlava – Německý Brod nebo u VI. sboru (krycí jméno Rázus) na směru České Budějovice – Praha. Od česko-moravské zemské hranice po vranovskou přehradu zaujímal obranu III. sbor. Bránit prostor od Vranovské přehrady po moravsko-slovenskou hranici bylo úkolem Hraničního pásma XIV (krycí jméno Svatopluk). Skupina 2 (krycí jméno Jaromír) v podřízení III. sboru měla bránit úsek státní hranice na západ od Hraničního pásma XIV po zemskou hranici. Z uvedeného je patrné, že u velitelství IV. armády se věnovala hlavní pozornost organizaci obrany v pásmu III. sboru na směru Slavonice – Jihlava bráněném Skupinou 2 a koordinaci ústupu VI. sboru v jižních Čechách, v čemž měla i Jihlava důležitou roli. Útok vedený od Znojma na Brno či překročení dolního toku řeky Moravy u Hraničního pásma XIV byly považovány za méně nebezpečné. Velitel III. sboru div.gen. Jan Sergěj Ingr měl své velitelské stanoviště umístěno v Jihlavě. V září 1938 III. sbor tvořily: Skupina 2 přemístěná do Želetavy, 14. divize (krycí jméno Fibich) sídlící v Třešti, a 19. divize (krycí jméno Arbes) umístěná v Třebíči. Nejbližší záložní jednotkou byla 4. rychlá divize v Soběslavi, která už patřila do sestavy VI.sboru a 2.rychlá divize v Jaroměřicích nad Rokytnou. Leteckými útvary v sestavě IV. armády byly: měnínská stíhací peruť III/1 (letky 31, 32 a 34 s Aviemi B-534), lehká bombardovací peruť III/5 v Jalovisku (letky 75, 76 a 77 s Aery Ab- 101) a stíhací peruť V/3 z Vnorov a Kunovic (letky 45, 49 a 53 s Aviemi B-534). Pro Jihlavu nejbližší leteckou jednotkou byla 8. letka (pozorovací s Letovy Š-328) na letišti v Henčově patřící do III. sboru. Z vyšších leteckých jednotek byla pro Jihlavu nejblíže letecká brigáda v Čáslavi, konkrétně Letecký pluk 5, jehož I. peruť (letky 81 a 82) v Křižanově i II. peruť (letky 83 a 84) v Německém Brodě byly vyzbrojeny těžkými bombardéry Aero MB 200. Přímo v Čáslavi byla umístěna 3. letka I. sboru, která byla podřízena I. armádě.
Po vyhlášení všeobecné mobilizace 23. 9. 1938 nastupovaly jednotlivé prapory pěšího pluku 31 Arco doplněné na válečné stavy v souladu s mobilizačními plány do přidělených prostorů v jihomoravském pohraničí: I. a II. prapor byl nasazen k posílení lehkého opevnění v prostoru Slavonice – Jemnice (zbytek I. praporu odešel do svých pozic z Telče 26. 9. v 15 hodin). Plukovnímu velitelství byly kromě pomocné roty podřízeny zákopnická a spojovací rota, kanonová a minometná rota, I. a II. polní prapor a dále IV. prapor pěšího pluku 24. Pluk, který působil v sestavě Skupiny 2, dosáhl k 4. 10. 1938 plného stavu doplnění osobami i technikou. Proti Skupině 2 stály na německé straně 44. pěší divize a 2 a 3. horská divize. Odloučenému III. praporu velel pplk. pěch. Antonín Brychta. Jeho operačním prostorem bylo lehké opevnění u Mikulova. Prapor III/81 byl nyní včleněn do znovu vytvořeného janičářského pluku 11. U praporu se vytvořila z příslušníků organizace Republikanische Wehr četa dobrovolníků německé národnosti. Proti jednotkám Hraniční oblasti 38 stály útvary 4. lehké, 29. motorizované a 2. tankové divize (uvedené útvary stojící proti Skupině 2 a Hraniční oblasti 38 v podřízení 4. sboru gen. W. Lista provedly ve dnech 8. a 9. 10. 1938 v rámci tzv. V. etapy záboru okupaci zdejšího pohraničí).
Od třetího mobilizačního dne 27. 9. byla Jižní Morava rozdělena na dva obranné úseky: Východní, pod velením Hraničního pásma XIV z Brna a Západní, pod velením III. sboru z Jihlavy. Jednotky tohoto sboru tvořící Skupinu 2 stály v hraničním pásmu jako první sled, 14. divize soustředěná v prostoru Telče a Třeště i 19. divize v prostoru Třebíče byly druhosledové. Jako záložní jednotky (mobilizovaný útvar „B“) byl v Jihlavě ještě postaven pěší pluk 81, jehož velitelem byl jmenován plk.gšt. Miloslav Hradečný. Záložní pluk mobilizoval v Jihlavě, ale patřil do sestavy pohořelické 6. divize (krycí jméno Kalvoda). Pro urychlení mobilizace se 29. 9. v 18 hodin přesunul do nástupového prostoru 19. divize u Třebíče a vstoupil do jejího svazku. 4. 10. dosáhl 97% stavu naplněnosti. Jeho jádro tvořily tři pěší prapory doplňované pomocnou, zákopnickou, spojovací a minometnou rotou. Záložní pluk po celou dobu mobilizace operoval v prostoru Jihlava – Moravské Budějovice – Náměšť nad Oslavou.
V listopadu 1938 byla Skupina 2 zrušena a začalo vyklízení pozic a obsazování odstoupených pohraničních území německým vojskem. 11. 11 se přesunul z Jihlavy do Berouna pěší pluk 38 a 15. 11. odchází do Prahy dělostřelecký pluk 1. Na jeho místo přišel 16. 11. dělostřelecký pluk 6 Irkutský. Zároveň probíhala demobilizace záložníků a přechod na mírové stavy všech jednotek. 5. 12. 1938 se vrátilo do Jihlavy velitelství a III. prapor pěšího pluku 31 Arco, vrátil se i záložní pěší pluk 81, který byl okamžitě demobilizován. I. prapor a rota doprovodných zbraní pěšího pluku 31 Arco však zůstaly dislokovány v Telči a II. prapor v Dačicích. 5. 12. byl ze Znojma do Jihlavy přemístěn ještě III. prapor pěšího pluku 24. V Jihlavě byl umístěn do Štefánikových kasáren. Stav branné pohotovosti státu, vyhlášený 23. 9. 1938 skončil 28. 2. 1939
V březnu 1939 v době okupace zbytku ČSR, byly v Jihlavě tyto útvary: pěší pluk 31 Arco (velitelství, III.prapor, náhradní prapor), pěší pluk 24 (III. prapor, náhradní prapor), dělostřelecký pluk 6 Irkutský, Posádková nemocnice, Posádková správa a Výpomocná duchovní správa u posádkového velitelství. Armáda však mohla jen bezmocně přihlížet největší protičeské provokaci jihlavských Němců 13. 3. 1939, kdy několik set místních Němců zaútočilo na radnici. Vojáci, kteří v té době cvičili mimo kasárny, byli okamžitě staženi, zasahovat však nesměli a situaci museli zvládnout jen četnické útvary. Před třetí hodinou ranní ve středu 15. 3. 1939 přichází rozkaz všem českým vojenským i policejním jednotkám neklást odpor přijíždějícím jednotkám. Kolem čtvrté hodiny už oddíly místních ordnerů pod vedením E. Sladeka obsadily policejní ředitelství, radnici, poštu, nádraží, plynárnu, elektrárnu, vodárnu … atd. Akce „Březnový vír“ (Märzwirbel) začala. Postupu německé armády tak bránilo především intenzivní sněžení, na odklízení závějí sněhu z cest intenzivně pracovali především místní Němci. Tanky 4. tankové divize pod velením genmjr. Reinhardta tak v 9:15 dorazily do Jihlavy. O něco později dorazily i první části SS-Standarte Deutschland. Před 20. hodinou dorazila do Jihlavy i zvláštní skupina gestapa, byla to část Operačního oddílu VI Brno, zde zřídila operační služebnu Jihlava. 31. 7. 1939 byly rozpuštěny zbývající útvary druhorepublikové armády.


Jihlava mezi Mnichovem a Protektorátem


Díky čs. mobilizaci nedošlo v září 1938 k zádnému henleinovskému pokusu o puč. Místní předáci SdP Dr. Brummer a dr. Hansmann, J.Schramek a dalších 13 předních nacistů z Jihlavska dokonce 17. 9. opustili republiku. Měli proč utíkat, při vyhlášení mobilizace bylo zatčeno 26 jihlavských Němců a umístěno do ochranné vazby. 28. 11. 1938 byla v Jihlavě zřízena úřadovna Německé říšské pomoci, střediskem propagandy se stal Německý dům a především Německý úřad práce, jehož přednostou se stal dr. Leo Engelmann, příští protektorátní vládní komisař města Jihlavy. NSDAP se v Jihlavě ustavila už 26. 1. 1939 a podílela se na protičeských akcích, v jejím čele stál dr. Leo Engelmann (od 2. 4. byl jejím krajským vedoucím prof. Raimund Siegl), v Jihlavském jazykovém ostrově měla 16 skupin (Ortsgruppen), z toho čtyři přímo v Jihlavě: 5. Iglau-Nord, 6. Iglau-Süd, 7. Iglau-Streudeutch a 8. Iglau-West. Po zabrání zbytku republiky se místními jednotkami pro angažované Němce stala 103. SA Standarte Iglau s pěti oddíly po 18 mužích (sídlila v Brněnské ulici č. 15, velitel Hauptsturmführer Rudolf Böhm) a v 107. SS-Standarte Iglau jejímž velitelem byl SS-Sturmbannführer Emmanuel Sladek. 900 chlapců tvořilo místní oddíl HJ – 489. Bann Iglau, KSKK Motorstaffel IV./36, NSFK 9/114 Iglau, 107. Polizei Batallion …. (ale to předbíháme další kapitoly)
30.1.1939 povolili české úřady použití říšských vlajek k výročí uchopení moci Hitlerem, na náměstí před sídlem SdP se sešlo shromáždění 4 tisíc Němců, došlo také k napadení několika Čechů, mezi nimiž byla komunistka Ema Dobrovolná.
13. března 1939 došlo v Jihlavě k národnostním nepokojům. Několik jihlavských Němců proniklo na radnici, kde vyvěsili prapor s hákovým křížem. Pod okny se shromáždil dav, který se snažila rozehnat policie. Podařilo se to až po příjezdu četníků z četnické stanice, která měla stav jen 18 mužů (ostatní byli na Slovensku jako posily pro prapory SOS) Dav byl rozehnán a poté se stáhl k budově Jihlavského domu (dnes Dělnický dům). Na základy výzvy v rádiu se Němci z celého kraje snažili obsazovat školy, policejní stanice a pošty. V tento den došlo i k obsazení školy v Kamenné (Bergersdorf) zhruba stovkou místních Němců, kde ale na naléhání starosty obce český učitel vydal klíče od školy a k násilí nedošlo, odpoledne záležitost vyšetřovali dvě čeští četníci. Největší agrese proběhla ve Stonařově (Stannern), při obsazování četnické stanice se četníci došlo k přestřelce s jedním mrtvým a několika zraněnými. Ráno se zde začali shlukovat místní nacisté u pomníku padlých, v krátké době se jich zde sešlo na tři stovky. Poté odešli na náměstíčko a před obecním úřadem (kde byla i četnická stanice a pošta) uspořádali shromáždění s projevy. Po desáté hodině vešel Hans Matejka s Juliem Schrammkem do četnické stanice, kde se dotazovali jestli nebyl v Jihlavě zatčen E. Sladek. O zatčení nebylo nic známo, dav se ale uklidnit nenechal a vyrazil k české škole. To se k němu připojily skupinky ordnerů z okolních německých obcí, patrně skupina, která ráno demolovala českou školu v Otíně. Celkový počet demonstrantů vzrostl na šest stovek. O půl druhé dorazily informace o tom co se děje v Jihlavě. Na četnické stanici se zatím vrchní strážmistr B. Brhel spolu se štábním strážmistrem J. Podsedníkem a strážmistrem O. Balounem zabarikádovali a čekali na posily. Budova měla tři vchody, místní kovář M. Brüll vyrazil neckami dveře a dav holemi a býkovci bil četníky a demoloval zařízení. Brhel byl býkovcem ztlučen do bezvědomí. Došlo k roztržce mezi Podsedníkem a Brüllem, který odzicil četnickou pušku se 25 náboji a šavli. Útočníci přerušili telefonní spojení a ukořistili tři pušky a dvě pistole, 4 šavle …, ve chvíli kdy útočníci řádili na stanici, dojela četnická posila z Třeště, která se snažilo prodrat k budově. Jednalo se o vrchního strážmistra E. Salaše, štábního strážmistra F. Vaňáska a strážmistra S. Sokola. podařilo se jim proniknout na chodbu, kde byli odzbrojeni a zmláceni. Vaňáskovi se podařilo uprchnout zpět do Třeště, ostatní byli odvedeni na obecní úřad, kde byli ošetřeni. Poté dav zaútočil na poštu. Z Jihlavy po uklidnění situace vyrazilo jedno šestimístné četnické auto do Otína k české škole a dvě čtyřmístná auta se vydala na pomoc četnické stanici ve Stonařově. Mezi Víláncem a Jihlavou rozpustili průvod 60 ordnerů mířících do Jihlavy. Po několika stech metrech před Víláncem se situace opakovala. Do Stonařova dorazila všechna tři četnická auta současně. Byli okamžitě napadeni davem. Četníci začali postupovat ve formaci směrem od četnické stanice k selským stavením. Ordneři začali střílet. Prvním střelcem byl zřejmě Matejka, štábní kapitán Cvrček stočil pistoli do průjezdu a vystřelil. Byl raněn do ruky, jeho místo zaujal strážmistr Binka a vystřelil. Palba ustala. Četníci prohledali dům, ze kterého se střílelo. Byl zadržen jeden raněný a v kuchyni zjištěn zastřelený Hans Matejka, v ložnici pak leželi další dva účastníci přestřelky s prostřelenými koleny, byli to Jan Gleixner a Václav Pajdal, třetím byl zřejmě Teltscher. Matejka střílel na četníky ukořistěnou puškou. Místní hostinský byl zasažen do plic – pravděpodobně ranou z policejní pistole ráže 8 mm. Zranění byli odvezeni auty do jihlavské nemocnice, na místě zůstalo 10 četníků, kteří osvobodili četníky držené na obecním úřadě. Četníci dali ultimátum k navrácení zbraní, některé byly vráceny, z Jihlavy přišla posila v podobě šesti policistů. Bylo sestaveno podrobné hlášení,které bylo odesláno Zemskému velitelství v Brně. Z Matejky se po okupaci stal vhodný „hrdina“ nacistické propagandy. Za zavolání četnické pomoci byl gestapem zatčen a do koncentračního tábora poslán František Fašina. Po válce byli za březnové události ve Stonařově odsouzeni k smrti Franz Tomschik (starosta) a Julius Schrammek (popraveni 19. 9. 1946). Ve Štokách (Stecken), kde došlo nejprve k útoku mužů Volksdeutschen Mannschaftu na radnici obce, odkud vyvěsili vlajku s hákovým křížem a vyhnali české úředníky následně se pokusili obsadit četnickou stanici, ale udrželi své postavení pod hrozbou použití zbraní.
Druhý den nepokoje vzrůstaly přispěním obou stran. Střílelo se v Německé Vyskytné (Vyskytná u Jihlavy), kde Němci chtěli obsadit poštu a přerušit telegrafní spojení. Češi naopak poškodili německé nápisy na pivovaru a budovy pomalovali hesly „Němci ven, Stalin sem“. Na náměstí asi tisícový dav dopoledne povalil a zničil kiosek židovského občana a tajemníka Komunistické strany v Jihlavě Jana Appelfelda. Poté dav zaútočil i na policejní ředitelství a radnici. Jen pomocí četnických posil a českého hasičského sboru byly napadené úřady ubráněny.
15. 3. se již od Slavonic probíjela sněhem 4. tanková divize spolu se standartou SS Deutschland, již po pravé straně silnice směrem na Jihlavu.


Jihlavský atentát na Adolfa Hitlera


V obsazeném zbytku české republiky tvořil jihlavský jazykový ostrov nejvýznamnější německou komunitu, sice méně početnou než v Praze nebo Brně, ale díky své integritě nejvýznamnější a jako taková byla na programu cesty Adolfa Hitlera. Ostatně už při zabírání sudetského pohraničí bylo na projevu ve Znojmě toto jihlavským Němcům slíbeno.
Jak je obecně známo, 15. března chvátal Hitler na Pražský hrad, aby mohl pokořit státního prezidenta dr. Háchu tím, že ho přivítá v jeho sídle. 16. 3. byl Hitlerův program věnován Praze, podepsal výnos o Protektorátu Čechy a Morava, setkal se s představiteli města, prezidentem Háchou i armádním generálem Janem Syrovým. Následující den měl být věnován návštěvě Jihlavy. Z dobového filmového týdeníku o návštěvě Hitlera a jeho příjezdu na Pražský hrad je patrné, že měl v úmyslu Jihlavu opravdu navštívit. Na záběrech je vidět jihlavské náměstí (už přejmenované na Adolf-Hitler-Platz) plné lidí, ozdobená radnice, kostel s. Ignáce, kostel sv. Jakuba a rovněž nakupující voják na tržnici pod Kreclem. Kameraman byl tedy poslán do Jihlavy, aby vůdcův příjezd natočil. V týdeníku pak navazovaly záběry Hitlera v Brně ze dne 17. 3. 1939. Proč ale Hitler do Jihlavy nedorazil? Jeho příjezd místní Němci čekali už šestnáctého, a poté znovu i sedmnáctého v celé slávě, včetně tradičních kostýmů z hornického průvodu. Připraveny byly slavnostní pohlednice a poštovní razítka s nápisy „der Führer in Iglau“. Avšak vše bylo marné, do Jihlavy zavítal pouze Konrád Henlein.
Hned poté, co dorazily německé jednotky patnáctého do Jihlavy, postaral se budoucí policejní ředitel Emmanuel Sladek o zatčení Jana Appelfelda, sekretáře komunistické strany v Jihlavě. Následovaly intenzivní výslechy na dorazivším Gestapu, při nichž vyšlo najevo, že Appelfeld měl v Jihlavě připravovat atentát na Adolfa Hitlera. Nálož měla být umístěna v katakombách do větrací šachty pod slavnostním podiem, postaveným před jihlavskou radnicí. Vchod do katakomb byl na okraji náměstí nedaleko kostela sv. Ignáce. Během výslechů bylo dále zjištěno, že se v jihlavském Grand hotelu za účelem finanční sbírky na přípravu atentátu na Hitlera setkali židovští obchodníci. Byl sepsán seznam, kolik a kdo poskytl peněz. Poslíček hotelu tuto listinu našel a odevzdal. Následovaly domovní prohlídky u podezřelých. Gestapem byli posléze zatčení další aktéři. Dr. Pleva, Adolf Riesenfeld, a Hermann Grünfeld. Povídalo se, že se Grünfeld v době zatčení pokoušel o sebevraždu. Grünfeld patřil mezi významné Němce, díky podpoře německého fotbalového klubu, a velení čety spolku dobrovolných hasičů (v tomto spolku byl členem i E. Sladek). Společně byli zadržení odvezeni do pražské Pečkárny. Appelfeld byl pak převezen do věznice na Pankráci. Po dlouhých výsleších přiznal, že mu jihlavští Židé nabídli milion korun a Pleva, Riesenfeld a Grünfeld byli jen prostředníci. V Praze byl ve stejné době také zatčen jihlavský lékárník Rudolf Boes. Jihlavou začali kolovat pověsti o tom že šest či sedm Židů připravovalo útok na vůdce, že je vedl Appelfeld a po přiznání byli kromě něj všichni zastřeleni. To se ale nezakládalo na pravdě, v únoru 1940 byli Reisenfeld, Grünfeld a Appelfeld převezení do koncentračního tábora Sachsenhausen u Berlína. Obchodník Adolf Riesenfeld zde zemřel 8. 4. 1940 a kožešník Hermann Grünfeld 20. 4. 1940. Jediný, kdo přežil koncentrační tábory Sachsenahusen, Osvětim a Mauthausen, byl Jan Appelfeld (KZ.Nr. 20247). Appelfeld zmizel ještě před příchodem amerických vojsk z oblasti koncentračního tábora v Ebensee v Rakousku. Možná proto, že byl táborový kápo. Po válce se Jan Appelfeld stal dopisovatelem mládežnického časopisu „Nové mládí“. V něm také vycházela jeho románová příloha pod názvem „Žalujeme…“, kde tvrdil, že gestapo chtělo jeho přiznání účasti na atentátu. Lze to brát maximálně jako nepřímý důkaz. Je to jediná písemná zmínka a potvrzení o důvodu jeho zatčení. 1947 si oficiálně změnil jméno na Jan Křemen, pravděpodobně díky úspěchu knihy „My z koncentráků žalujeme“ kterou pod tímto pseudonymem napsal. Po válce bydlel v Jihlavě, v padesátých letech se přestěhoval na Jablonecko.
V každém případě, po odjezdu z Brna Adolf Hitler už nikdy do Protektorátu nezavítal, a tak můžeme jen spekulovat, jestli „odhalením atentátu“ jen nechtěli jihlavští Němci upozornit a dokázat, jak jsou bdělí v péči v bezpečí vůdce. Ať to bylo tak či nikoli, Adolf Hitler přes všechny slavnostní pohlednice a výroční razítka nikdy v Jihlavě nebyl. Informace v novinách České slovo ze dne 18. 3. 1939 o tom, že se Hitler v Jihlavě zastavil při cestě z Brna do Vídně, se též nezakládají na pravdě.


Protektorátní Jihlava


V 9.30 15. března 1939 dorazily první jednotky 36. pluku 4. tankové divize na jihlavské náměstí, kde je vítaly davy místních Němců. Velení jihlavské policie převzal místní velitel turnerů Emanuel Sladek. 16. 3. do Jihlavy dorazil rodák z místního jazykového ostrova, původem ze Stonařova, říšský ministr Seyss-Inquart a pronesl projev na radnici. Na události předchozí kapitoly, o atentátu na Hitlera, navazuje 18. 3. akce gestapa s názvem Gitter, zatýkání českých politických a hospodářských osobností Jihlavska. Kromě atentátníků a Františka Fašiny (Stonařov), to byli: J. Pecha, A. Sax, F. Trnka, F. Vetchý, J. Macháček, C. Hakl a J. Dobrovolný.
19. 3. své rodné město navštívil Hans Krebs, který měl proslov v sále radnice. O den později byl prvním posádkovým velitelem města jmenován major Ramsauer. 21. 3. proběhla na náměstí slavnostní přehlídka německé armády pod velením gen. Johannese Blaskowitze.
28. 3. došlo k rabování židovských a českých obchodů, o den později se v ulicích Jihlavy střílelo a bylo rozbito 21 výloh obchodů. Této akce se zúčastnilo 40 až 50 příslušníků wehrmachtu, ochranné policie a místních Němců. Jeden člověk při tom utrpěl zranění. V noci na třicátého byla zapálena židovská synagoga v Jihlavě (postavena 1863). Synagogu zapálili tito žháři: Rudolf Krautschneider, Jan Mopils, Jan Mattl, Rudolf Küsse, Friedrich Habermann a Wilhelm Roztomily. Byla ustanovena komise pro vyšetření události, podezřelé osoby zadrženy, ale následně gestapem po dvou až třech týdnech propuštěny. Po válce podala židovská obec žalobu na neznámého pachatele, neboť potřebovala pro účely pojišťovny dokladovat škodu vypálené synagogy. Vyšetřovací komise postupně pachatele vypátrala. Nikdy však nedošlo k soudu – důvodem bylo hrozící nebezpečí, že spojenci nepřijmou do svých okupačních zon trestané čs. Němce. Proto se snaze rychle vystěhovat většinu Němců řada soudních jednání vůbec neuskutečnila.
V Jihlavě se usídlily:
107. standarta všeobecných SS - velitel Sturmbannführer Emanuel Sladek, přímo v Jihlavě byla umístěna III./107.
103. standarta SA – velitel Haupsturmführer Rudolf Böhm
489. oddíl Hitlerjudend – velitel Franz Wojaczek
Bund Deutscher Mädel – velitelka Ulla Theuer
IV./396 Motorstaffel Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps- velitel Obertruppführer Robert Heuschneider
9./114 Iglau Nationalsozialistisches Fliegerkorps – velitel Scharführer Emmerich Sikora
Nationalsozialistischer Reichskriegerbund – velitel Hauptmann Josef Huber
Oberlandrat Iglau – vedoucí Eugen Fiechtener, v budově vrchního zemského rady sídlil též Německý zemský soud, Německý úřední soud a Německé četnictvo.
107. Polizei Batalion – velitel major Hoppe (později 1941 major Hentschel)
Četnictvo – velitel major Emil Franz
Vládní policie – ředitel Emanuel Sladek
207. Schupo – velitel poručík Selinger
Sicherheitsdienst – vedoucí Friedrich Wessely
4. tanková divize Jihlavu opustila 11.4.1939
Standarta SS Deutschland Jihlavu opustila 18.4.1939
93. Flak Abteilung – velitel major dr. Pfeffer
III./132. Infanterie Regiment – velitel podplukovník Schmidt
396/4 a 392/4 RAD
Gestapo – velitel dr.Viertbauer, 5. 9. 1939 - 14. 12. 1940 kriminální rada Karl Weiss, 14. 12. 1940 – 7. 5. 1945 SS Obersturmführer/kriminální komisař Rudolf Blume


V Jihlavě byla zřízena pobočná služebna brněnského gestapa a kriminální policie a od června 1939 zde sídlil i moravský I. prapor Ordnungspolizei. V roce 1943 byla otevřena venkovská služebna Sicherheitsdienstu a od podzimu 1944 sem bylo umístěno šest Jagdkommand o síle 30 mužů na boj proti partyzánům. Čestí policisté a četníci byli odzbrojeni a postaveni mimo službu. Rozpuštěn byl i Volksdeutsche Mannschaft a jeho příslušníci se mohli hlásit do SS. V květnu 1939 se konal slavnostní nástup 585 uchazečů na dvoře pracovního úřadu a 20. 8. 1939 proběhla přísaha 2500 nových příslušníků SS na náměstí za přítomnosti K. H. Franka a A. Seyss-Inquarta.
15.-19. 4. 1939 proběhl v Jihlavě první odvod do všeobecných SS za přítomnosti Brigadeführera Gottloba Bergera. Celkem 585 mužů. Berger se zde poprvé setkává s podobností svého jména a nedaleké vesnice Bergersdorf (Kamenná u Dobronína). Z vesnice Bergersdorf bylo odvedeno 55 mužů. Z hlediska poměru počtu obyvatel vesnice a počtu odvedených šlo v nejvíce z celého Protektorátu Čech a Moravy. Vesnice, jako jediná mimo území říše, si poté vysloužila čestný název „vzorová vesnice SS“.
10.-11. 6. 1939 do Jihlavy přijeli z Prahy na výlet příslušníci standarty SS Germania. 21.-25. 6. 1939 Jihlavu navštívil župní vedoucí Dolního Podunají dr. Hugo Jury.
19. 8. 1939 byla v Jihlavě zahájena výstavba nového vzorového sídliště „Siedlung I.“, dnes v lokalitě známé jako „Na slunci“. Zahájení výstavby za účasti ministra dr. Seysse-Inquarta se zúčastnilo 4 tisíce lidí, včetně hejtmana Koblischka, krajského vedoucího NSDAP Siegla, starosty Engelmanna a zemského vrchního rady Fiechtnera.
Zbrojní výroba v Jihlavě: dnešní stará továrna Motorpal, dříve Langova továrna, přešla na vojenskou výrobu jako pobočka BMW a vyráběla letecké motory. Továrna Humanic byla prodána firmě O. Wiederholz, později vyráběna komponenty pro V1 a V2. Jihlavská „klavírka“ vyráběla bedničky na náboje a granáty. Firma „Rychlý“ vyráběla munici.
20. 5. 1941 navštívila Jihlavu delegace velitelů japonské mládeže.
21. 1. 1944 byl vyznamenán Rytířským křížem Jihlavan Heinz Hawelka, který byl též nositelem Zlaté spony za boj zblízka. V únoru a březnu se v rámci propagačního turné vrátil do Jihlavy.
26. 4. 1944 slavnostní otevření elitní nacistické školy - 12. školy Adolfa Hitlera „Böhmen und Mähren“ (dnes hrádek v lesoparku Heulos, který slouží jako součást Policejní školy), jako jediné mimo území vlastní říše. Otevření se zúčastnili K. H. Frank, Baldur von Schirach, Robert Ley, Hugo Jury a Ferdinand Schaal. Úspěšné absolvování školy opravňovalo k dalšímu nacistickému studiu na „řádových hradech“.
4. 12. 1944 bylo s konečnou platností ze tří variant vybráno výcvikové cvičiště jednotek SS na území katastru obcí Wiese (Luka nad Jihlavou),Pschedborsch (Předboř), Swatoslau (Svatoslav), Puklitz (Puklice, Prisneck (Příseka), Komarowitz (Komárovice), Pirnitz (Brtnice), Strieschow (Střížov), Primelkau (Přímělkov), Herrenried-Kleinhöf (Panská Lhota) a Unter-Bitowschitz (Malé a Dolní Bítovčice). V důsledku realizace projektu se museli lidé odstěhovat. Výcvikový prostor jednotky SS využívaly až do dubna 1945, poté ho opustily.
28. 12. 1944 nálet spojeneckých letadel na jihlavské nádraží, přičemž bylo zničeno několik lokomotiv a vagonů.
28. 2. 1945 byl Rytířským křížem posmrtně vyznamenán druhý Jihlavan Walter Petry, poté co se nevrátil z bojového letu na Ju 188.


Odboj na Jihlavsku


Již v dubnu 1939 se na Jihlavsku aktivovala organizace Obrana národa pod vedením plukovníků Karla Bláhy a Antonína Strnada. Bláha se stal postupně velitelem pro celou západní Moravu, okresním velitelem Jihlavy byl major Kaňák. Po vyhlášení války Polsku proběhla proti nim akce bezpečnostních jednotek. Od září do listopadu 1939 byli postupně zatčeni reprezentanti jihlavské skupiny ON kolem plk. Bláhy. Podzimní zátah postihl i komunistické podzemí. Celkem bylo v této první vlně zatýkání zadrženo 120 občanů jihlavského kraje.
S pomocí konfidenta se v červenci 1941 podařilo brněnskému gestapu v Jihlavě zatknout člena ÚV KSČ Karla Elznice a čtyřicet dalších jihlavských komunistů, čímž zcela rozbila jejich místní organizaci. Ve stejném období byla zničena i jihlavská sokolská organizace a zbytek ON. Ti kterým se podařilo se zatčení vyhnout se pak od konce roku 1943 zapojovali především do odboje pod vedením skupiny „R 3“ (Rada tří) a Hnutí za svobodu. Větší význam měla R 3, která od konce roku 1943 měla pravidelné spojení s Londýnem, heslem „Jaro volá“. Krycí jméno „Jaro“ pak skupina užívala do léta 1944, kdy došlo k reorganizaci, část organizace působící na jihozápadní Moravě nesla až do konce války označení „TAU“. V průběhu roku 1944 vznikají pod velením R 3 další ozbrojené skupiny. Na podzim 1944 byla ale ochromena smrtí několika velitelů, především gen. Luži a gen. Svatoně. Na Třebíčsku vzniká mezi Sokoly ilegální organizace „RE-VÍ“ (Revoluce vítězí) jako nejaktivnější část ozbrojené skupiny „Horácko“, která má svou buňku i mezi jihlavskou mládeží. O skupinu „Horácko“ se výrazněji zajímalo jihlavské gestapo a padl dokonce návrh od velitele R. Blumeho na vyhlazení osady Dukovany jako centra činnosti „Horácka“. Nejvýrazněji se do odbojové činnosti na Jihlavsku zapsala organizace „Hnutí za svobodu“, jež měla přímo v Jihlavě tři organizované skupiny, „Východ“ vedenou F. Jabůrkem, další dvě pod velením plk. Kastnera a por. Šálka, vzniklé už v průběhu roku 1943.
Od září 1944 operovali v oblasti Vysočiny čtyři sovětské parašutistické skupiny: „Jermak“, „Melnik“ (z níž později vznikla brigáda Jan Kozina), skupina „Dr. Miroslav Tyrš“ a z poslední, vedené kpt. Fominem, později vznikla brigáda Jan Hus. Ze západních výsadků se na jihozápadní Moravě nejvýrazněji projevil paravýsadek s krycím názvem „Spelter“, který seskočil 4. 5. 1944 u vesnice Kramolín a vytvořil na Moravskobudějovicku silnou skupinu s názvem Lenka-JIH, k níž se připojilo postupně přes dvě stě lidí. V oblasti Velkého Meziříčí působila skupina „Calcium“ která seskočil 4.4.1944 u Čejkovic na Chrudimsku a navázala spojení se skupinou „R 3“. Na základě místní sítě konfidentů a informací od zatčeného velitele paraskupiny „Sulphur“ Adolfa Hájka byla v červenci 1944 činnosti skupiny Calcium odhalena a v přestřelce padl její velitel npor. Jaroslav Odstrčil. Poté se zbytek výsadku přesunul na území Čech.
10. 4. 1945 v 23:45 pět členů ze skupin Jermak a Tyrš odpálilo nálož na železničním mostě u Helenína pod vojenským transportem, ve vykolejeném vlaku z 2/189. praporu zemřelo 65 německých vojáků a 125 jich bylo zraněno. Lokomotiva s tendrem napřed vjela dvěma vagony na most. Po výbuchu se lokomotiva převrhla, dva vagony ležely na náspu a částečně na lokomotivě. Třetí, čtvrtý a pátý vagon spadly do řeky Jihlavy, další vagony z celkových deseti ležely převržené na náspu a na mostní konstrukci. Doprava byla přerušena na 14 dní, než byl postaven provizorní dřevěný most.
26. 4. 1945 došlo k útoku skupiny „Východ“, vedené F. Jabůrkem, na jihlavskou vysílací stanici, její silná ochrana však útok odrazila.
V Jihlavě mezi rakouskými příslušníky Schutzpolizei vznikla skupina „Schupo“ vedená Aloisem Kowarem, spojeným s rakouskými odbojáři ve Vídni, kteří z této organizace na Moravě vytvořili zvláštní Österreichischer Freiheitskämpfer in Mähren. Kowar pracoval jako garážmistr a byl dobře informován o chystaných akcích proti partyzánům. Ty pak přes různé složky jihlavského odboje varoval. Skupina měla k dispozici i zbraně a výbušniny a poskytovala je okolním partyzánským skupinám k destrukčním akcím, pravděpodobně i k akci proti helenínskému mostu. Mezi 5.–8. dubnem 1945 však proti nim zasáhlo jihlavské gestapo a většina členů byla zatčena a tři z nich popraveni.


Konec války v Jihlavě


Na počátku května se ve městě a jeho okolí nacházelo 1400 vojáků německé armády, policie, domobrany a SS. Přes město projížděly kolony německých uprchlíků z východu, na útěku před Rudou armádou. Na české straně byli v Jihlavě ozbrojeni jen hasiči vedení Stanislavem Uxou, několik oddílů vedených plk. Jinřichem Vlasákem a cca 120 příslušníků komunistické mládeže. Německé odhady ale počítaly se silou 6 tisíc českých partyzánů, což bylo silně přeceněno. Ve městě a okolí byly vybudovány zátarasy z mohutných klád. K prvnímu vyjednávání českých představitelů a přípravného národního výboru došlu již v dubnu 1945.
5. května pověřil NV školního inspektora Josefa Dolanského (štb.kapitán v záloze) vyjednáváním s Oberlandratem Krohmerem, velitelem Schupo Attenbergen, velitelem SD Rauschem, velitelem posádky Mittwegem a okresním hejtmanem Cimprichem. Odpoledne pak došlo k předání radnice do rukou NV, následovalo předávání dalších úřadů, městské pokladny a agendy (přes protesty místní NSDAP). Navečer se po Jihlavě začaly vyvěšovat československé vlajky v Havlíčkově ulici a na náměstí se shromáždilo asi 2 tisíce Čechů.
6. května se sešel NV v hotelu Beseda, vojenské velení bylo svěřeno plk. Jindřichu Vlasákovi podporovanému především partyzánskou skupinou Jan Kozina. Celý den probíhalo jednání s německými představiteli. Byl dohodnut volný průchod německých jednotek na západ a vyvěšování čs. vlajek. k večeru se chopila iniciativy komunistická mládež, jejíž vedení nedbalo výzvy ke klidu zbraní na obou stranách a přepadla skladiště zbraní RAD v Jiráskově ulici, odkud získala zbraně. Menší skupinky mládeže se také pokoušely odzbrojit maďarské jednotky v Hruškových dvorech a Heleníně, byly však zajaty oddíly SS a internovány v budově krajské věznice.
7. května dále probíhala jednání, byla však ovlivněna zprávami o krvavém potlačení pokusu po povstání v Třešti a incidentech v Brtnici a Kněžicích. V Brtnici se místním podařilo odzbrojit jeden vůz s posádkou, ale druhý vůz je přinutil vzdát se kořisti. Němci zde do údolí pod kulomety nahnali čtyři sta lidí a vyhrožovali jejich zastřelením. Na primitivní tankové překážce v Kněžicích padli tři lidé. Střílelo se i v Arnolci. Třešťská radnice byla večer, v době schůze NV, obsazena jednotkou SS s 12 obrněnými auty a bylo vyhlášeno stanné právo a došlo k popravám. V Jihlavě v době stanného práva nedošlo k represím, patrně kvůli ochraně německého civilního obyvatelstva a procházejících uprchlíků.
8. května, na nátlak NV, bylo zrušeno stanné právo. Německá posádka i s úředníky se stáhla z Jihlavy na západ a Jihlavou ten den projelo na 15 tisíc německých vojáků zejména 10. výsadkové divize, 24.tankového sboru a 6.tankové divize z 1.tankové armády a tankového sboru Feldherrhalle z 8.armády. V průběhu dne byla sovětskými bombardéry bombardována křižovatka Znojemské a Brtnické ulice, později bylo bombardováno ještě nádraží, kde byl zničen muniční vlak. Městské budovy zabrala Revoluční garda.
9. května se kolem páté hodiny ráno v Jihlavě objevily první čtyři sovětské tanky T34/85 ze sestavy 22. gardového pluku z 5.gardového tankového sboru, který patřil k 6. gardové tankové armádě 2. ukrajinského frontu. Tanky se bez odporu dostaly až na náměstí, kde je informovali místní lidé NV o situaci ve městě. K tankistům se přidal rusky hovořící bývalý legionář Filip Barták a Oldřich Novák. Ti se nabídli, že vyvedou sovětské tanky nejkratší cestou z města směrem na Prahu přes Pelhřimov. Oba nasedli na první tank a vedli ho přes město. Výpadovku na Pelhřimov zabezpečoval v německém zadním voji Jagdpanzer IV./L70, který se ukryl za stodolou u hlavního hřbitova. Na sovětské tanky blížící se ke křižovatce zaútočila německá záštita. První výstřel těžce poškodil poslední tank v koloně (průstřelem hlavně těsně před věží), tank však úspěšně unikl ulicí U cvičiště, kde místní lidé ošetřili zraněného velitele tanku. Jagdpanzer opustil úkryt a druhým výstřelem zničil třetí tank v koloně (zásahem do motoru) a další střelou zapálil druhý tank. Jeho řidič strhnul řízení vlevo k budově márnice hlavního hřbitova. Posádka spěšně opustila hořící tank a proskočila uzavřeným oknem do márnice. Rychle utekla na hřbitov, kde se ukryla. V tu dobu se podařilo zničit i první tank kolony. Němci poté pokračovali v ústupu směrem na Pelhřimov do amerického zajetí. Následkem boje padlo šest tankistů a oba čeští průvodci. Nedlouho po zničení tanků do města dorazily útvary 6. gardové motostřelecké brigády, které zakrátko pokračovaly na Prahu. Dopoledne Jihlavou projíždělo 1200 nákladních automobilů s pěšáky 24. gardového pěšího sboru, poté projížděl 7. mechanizovaný sbor. Za nimi následovaly jednotky 4. gardového jezdeckého sboru.
Definitivní kapitulaci Jihlavy složil v jednu hodinu po obědě velitel 10. výsadkové divize do rukou poručíka J. B. Chižinskijského z 152. stíhacího protitankového dělostřeleckého pluku. Odpoledne dorazily do města i oddíly NKVD s majorem Lebeděvem, postupující ve směru na Písek, aby odřízli z Prahy ustupující vlasovce, které pak v tamním regionu dílem zajali a dílem zlikvidovali. Klasický doprovodným jevem průchodu sovětských frontových jednotek bylo rabování a znásilňování, bez ohledu na národnost českou či německou.
Už 10. května se v Jihlavě zastavil i ministr národní obrany, generál Ludvík Svoboda, společně s generálem Bočkem a ministrem Laušmanem.
21.května do Jihlavy přichází 3. prapor samopalníků 4. brigády 1. čs. armádního sboru.







Zdroje:
Renata Pisková (ved. autorského kolektivu) – Jihlava
Zdeněk Jaroš – Vojáci, války a Jihlava v letech 1741 – 1939
Jiří Vybíhal – Jihlava pod hákovým křížem
Herma Kennel - Bergersdorf
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#407406 Verze : 0
Opevnění


Původní opevnění vzniklého města bylo palisádové, stalo se tak nedlouho po jeho založení. Ve 14. století, byla vybudována kamenná hradba. Hradební zeď byla vysoká 6 m, dále parkán s parkánovou zdí a k tomu příkop o hloubce až 7 m. Toto bylo doplněno o věže a brány, kterých bylo 5 ale do dnešních dnů se zachovala jen brána Matky Boží, u této brány je zachován i část hradby s příkopem a valem, v jiných úsecích došlo k terénním změnám. Po dobu existence městského opevnění pochopitelně docházelo k opravám a zdokonalováním. Tak v 15. století byly vybudovány předsunutá stanoviště a opevnění. Švédové zase v letech 1645-1647 vybudovaly bastiony. Roku 1755 došlo ke zrušení jihlavské pevnosti. A v 1. polovině se začalo s demolicí bran a části opevnění. Přesto jsou zachovány poměrně velké úseky hradeb.



Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jihlava
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#520285 Verze : 0
Brána Matky Boží


Jediná z pěti bran, která se dochovala. Doba jejího vzniku se klade do počátku 2. pol. 13. století. V průběhu 16. století byla přestavována goticky a následně renesančně přičemž dostala rozsáhlou atiku na vrcholu věže. V roce 1853 byla opravena a dostala hodiny, až do roku 1862, k ní přiléhalo složité předbraní opevnění, které bylo zdemolováno. Model brány s části opevnění se nachází v jihlavském muzeu.



Zdroj:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jihlava
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#520286 Verze : 0
Kostel svatého Jakuba Staršího


Původně zde stával kostel ve formě pozdně románské baziliky, ta však před svým dokončením vyhořela a byla zbořena roku 1250, poté se začalo s výstavbou kostela současného. Ve 14. století vystavěna severní věž, v 16. století kostel spolu s městem vyhořel, poškozené věže byly rozebrány a znovu postaveny. V 19. století proběhla puritánská rekonstrukce.


Zdroje:
cs.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#520287 Verze : 0
Kostel Nanebevzetí Panny Marie


Kostel je součástí minoritského kláštera. Vybudován kolem poloviny 13. století v románsko-gotickém stylu. V 18. století byl barokně přestavěn.


Zdroje:
cs.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#520288 Verze : 0
Radnice


Budova radnice, která se nachází na dnešním Masarykově náměstí. Byla vybudována, tak že bylo spojeno několik domů pocházejících ze 13. století. V 16. století byla rozšířena jižním směrem a v 18. století byla dále rozšiřována, včetně navýšení o patro.


Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jihlava
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#520289 Verze : 0
Kostel svatého Ignáce z Loyoly s kolejí


Původně jezuitský kostel vystavěný v letech 1683 - 1689 italským stavitelem Jacopem Braschem. K vysvěcení kostela došlo roku 1740.
Modelové ztvárnění předlohy se nachází v jihlavském muzeu.



Zdroje:
cs.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#520290 Verze : 0
Jihlavská synagoga


Vystavena v letech 1862-1863 v románsko-maurském historizujícím stylu, který tím synagogu výrazně odlišil od kostelů. Projekt vypracovali Eduard Rathauský a Alexandr Theuner. 30. března 1939 byla synagoga vypálena místními nacisty. Za organizátora se má Emanuel Sladek, který byl po válce zatčen Američany, vydán do Československa, mimořádným lidovým soudem byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán roku 1947. Nyní se na místě synagogy nachází pamětní deska a její základy jsou vyznačeny. Model synagogy se nachází v jihlavském muzeu.


Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Synagoga_v_Jihlavě
http://www.hrady.cz/index.php?OID=9495
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#520403 Verze : 0
Masarykovo náměstí
Jihlava - Foto vlastní

Foto vlastní
Jihlava - Foto vlastní

Foto vlastní
URL : https://www.valka.cz/Jihlava-t44148#597380 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více