Čínské nebe II

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 34.101

Boje v Šanghaji

Počátkem roku 1932 vyvrcholily protijaponské vášně vyvolané obsazením Mandžuska, kdy se stalo napadání japonských občanů a bojkot japonského zboží vhodnou záminkou pro ospravedlnění intervenčních zásahů v různých oblastech Číny, jež odvedly pozornost světového společenství od postupu Kanto Gun v Mandžusku. 19. ledna 1932 byla v Šanghaji zapálena japonská továrna na ručníky. Ráno uspořádali japonští usedlíci demonstraci a žádali o ochranu císařskou armádou. Do Tokia byl odeslán tendenční telegram firmy Micui, barvivě líčící krvavé řádění čínských band. Nezávisle na tom napadl čínský dav pět japonských buddhistických mnichů. Jeden z Japonců zemřel a do ulic se vzápětí vyhrnulo několik set příslušníků Ligy japonské mládeže. Jednoho z nich zastřelil čínský policista, který byl vzápětí proboden. V napjaté atmosféře probíhala diplomatická jednání. Japonský generální konzul Karamacu Murai předložil šanghajskému starostovi Wu Tie-čchengovi ultimativní nótu žádající uvěznění všech podněcovatelů protijaponských akcí, oficiální omluvu a finanční náhradu za „spáchaná příkoří“. Starosta podlehl nátlaku a s podmínkami souhlasil a čínská policie začala protijaponské demonstrace rozhánět, ale to situaci jen dále eskalovalo. Po bombovém útoku na japonský konzulát ve francouzské čtvrti vyhlásily správní orgány Mezinárodní čtvrti stanné právo a vyčlenily japonské, britské a francouzské oddíly k ochraně určených sektorů proti předpokládaným útokům čínských davů.

Mezitím u pobřeží Šanghaje zakotvil hydroplánový nosič Notoro s osmi průzkumnými letouny Jokošo E1Y1 typ 14 a Aiči E3A1 typ 90 a na dohled od města spustil kotvy křižník Juri, viceadmirála Šiozawy. Starosta okamžitě zaslal telegram ujišťující o loajalitě a plnění japonských požadavků.

Reklama


Jokošo E1Y1 typ 14


Aiči E3A1 typ 90

V pozdních nočních hodinách se vylodila námořní pěchota a vyrazila do čtvrti Ča-pej, kde narazila na překvapivě silný odpor 78. divize elitní 19. čínské armády, jejíž místní posádka odmítla rozkaz vlády, aby ustoupila bez boje do vnitrozemí, a naopak přešla do protiútoku. Zastavila počáteční nápor a pomalu přebírala iniciativu. Zatlačovala Japonce nazpět. Za úsvitu 29. ledna dokonce Číňané ohrozili japonská postavení na přístupech k přidělenému sektoru mezinárodní čtvrti. Na ulicích ležely desítky mrtvol v modrých námořnických stejnokrojích a japonské operaci hrozil krach.

Šiozawa tedy nasadil plovákové letouny z Notora a jeden stroj Typ 90 z výzbroje křižníku. V průběhu dne letadla vzlétla celkem desetkrát a svrhla protipěchotní pumy na postupující kolony protivníka. Protiofenzíva začala váznout a čínské ztráty narůstaly. Stále více obětí bylo mezi civilním obyvatelstvem. V Šanghaji nebyla žádná protiletecká obrana či letecké krytí. Přesto generál Cchaj Tching-kchaj odhodlaně vyhlásil, že „19. armáda bude bojovat s Japonci do posledního muže“.

Odpoledne se k Šanghaji přiblížila 1. Koku Sentai s letadlovými loděmi Kaga a Hošo, doprovázená 3. divizí torpédoborců, aby se po dobu konfliktu stala součástí 3. Kantai. Na palubě Kagy, vlajkové lodí kontraadmirála Tajakoši Katy, bylo umístěno 12 stíhaček Nakadžima A1N1 Typ 3-2 (+ 3 v rezervě), 18 bombardérů Micubiši Typ 13 (+ 6 v rezervě) a 6 Micubiši typ 13 (+ 2 rezervní) pro průzkumné účely. Hošo disponovala 10 stíhačkami Typ 3-2 a 9 bombardéry Typ 13. Od 31. ledna obě plavidla operovala při ústí řeky Jang-c a podél celého pobřeží. Letecké síly Šiozawa využil hlavně k přímé spolupráci s pozemními vojsky.

Reklama


Letadlová loď Kaga v Jokosuce, 20.11.1928

Počátek třicátých let probíhal ve znamení krize čínského letectva, což se nejvýrazněji projevilo v jeho naprostém selhání v Mandžuském incidentu. Situace donutila Čankajška, aby se s naléhavou prosbou o pomoc obrátil na Velkou Británii a USA. Washington reagoval jako první a polooficiální vojenská mise přímo na místě zhodnotila situaci a navrhla řešení. Základ „programu obnovy“ tvořilo deset instruktorů US Army Air Corps, kteří s sebou dovezli i materiální vybavení v podobě skládacích polních hangárů a nezbytného letištního zařízení. Hlavní stav zřídili poblíž města Chang-čou. Postupně zde shromáždili zbytek zastaralých letounů a pod honosným názvem Ústřední letecká akademie zahájily urychlený, ale systematický výcvik třistapadesáti pilotů. Náročný úkol se podařilo splnit díky dodávce dvěstěpadesáti amerických letadel, z nichž nejhodnotnější byly stíhací dvouplošníky Boeing 218, (exportní verze Boeingu P-12) a Vought V-80 Corsair. Japonci reagovali podrážděně a v řadě nót požadovali jejich odvolání, až Washington ustoupil. Návrat instruktorů ale probíhal velmi pomalu, řada z nich ukončila pracovní poměr s USA a vstoupila do služeb Nankingské vlády jako soukromé osoby a pokračovali ve výcviku čínských pilotů. Nově vypuknutý konflikt zastihl čínské letectvo v pohotovosti. Jednotky se spěšně stěhovaly ze základny Ústřední letecké akademie na letiště v Sü-čou a Hončao.

V pátek 5. února odstartovala z Hošo dvojice bombardérů poručíka Nagamota Hirabajašiho, doprovázená třemi stíhačkami poručíka Šigeračiro Tokory, s úkolem zaútočit na čínské obranné linie v oblasti Šingu. Proti očekávání zde Japonci narazili na devět čínských stíhačů, kteří nejen že neutekli, ale sami zahájili boj. Bombardovací Šotai rychle odhodila bomby a prchala z místa střetnutí. Ve vzdušném boji stíhaček japonští letci poškodili jeden ze strojů protivníka. Pilot nouzově přistál na nedalekém poli, kde čekal, až Japonci vyklidí oblohu, poté se pokusil o vzlet, nezvládl ale řízení, vrazil do země a zahynul.

Intenzivní nálety nástup 19. armády pouze zpomalily. Neúspěch posléze donutil admirála Šiozawu požádat o pomoc armádu. Dne 7. února námořní čluny vylodily smíšenou brigádu v počtu 10 tisíc mužů, kteří se ihned zapojili do bojů. Ženisté zároveň uvedli do provozu šanghajské letiště Kunka a část svazku 1. Koku Sentai přeletěla na pevninu. Zároveň vyslalo námořní letectvo posily v podobě pěti Čutai ve složení: 2 průzkumné (Salmson 2 A-2), 1 stíhací (Nakadžima Ko-4 a Typ 91) a 2 lehké bombardovací (Typ 87 a Typ 88).

V pátek 19. února vedl poručík Tokoro tři B1M3 typ 13 na rutinní hlídku do prostoru mezi Šanghají a Nankingem. Ve výšce kolem 3000 m náhle spatřil dvouplošník, který identifikoval jako Boeing 218. Poručík dal rozkaz a trojice bombardérů napadla čínskou stíhačku. U kniplu Boeingu však seděl civilní zaměstnanec firmy L. E. Gale Company, Robert McCawley Short – Američan. Nikdo po něm nežádal aby bojoval, ale po útoku na Šanghaj požádal čínské přátele o ostrou munici, aby se mohl v případě napadení bránit. 19. února byl na cestě do Nankingu, když potkal japonskou trojici bombardérů, tak se rozhodl pro boj.


Micubiši B1M3

Poručík Tokoro zrušil sestavu a seřadil stroje do linie. Předstíral že prchá a tak vyprovokoval Shorta k akci. Jakmile se Boeing dotáhl na poslední stroj formace, přešel do kruhové obrany a tak sevřeli Boeing mezi pevné palubní kulomety svého stroje a pohyblivý kulomet střelce posledního bombardéru. Pět minut vzdušné střelby nepřineslo výsledek a po vyčerpání munice se od sebe letadla odpoutala.

K dalšímu střetu došlo 22. února v 16:20, kdy Short odstartoval proti formaci letící na Sü-čou. Tři Micubiši B1M3 typ 13 poručíka Suemu Katani kryla Šotai stíhačů vedená poručíkem Nokio Ikutou ve výšce 1500 m. Short pravděpodobně měl formaci za bombardéry, a když identifikoval stíhačky, bylo už pozdě na ústup. Přesto napadl Šotai bombardérů, kdy první dávka zasáhla kabinu vedoucího stroje a usmrtila poručíka Koraniho sedícího na sedadle střelce. Druhá dávka zasáhla sousední Micubiši a těžce zranila na levé noze střelce/radistu 1. třídy Securo Sasaku. Mezitím se japonští stíhači dostali na dostřel. Ikuta vypálil ze vzdálenosti 150 m a zasáhl ocasní plochy, ze kterých vlály cáry potahového plátna. Druhou dávku vypálil ze vzdálenosti 50 m a současně s tím vystřelil na čísle letící poddůstojník Tošio Kuroiwa (pozdější eso s konečnými 13 vzdušnými vítězstvími dosaženými nad Čínou). Střely prošily po celé délce trup Boeingu a skončily v pilotním prostoru. Ikuta uviděl jak pilot vymrštil ruce do výše a padl obličejem na spodní okraj větrného štítku. Neovladatelné letadlo přepadlo přes křídlo a s vlečkou bílého kouře padalo levotočivou spirálou k zemi. Před dopadem poblíže pevnostního pásma Wu-sung se kouř proměnil v plameny. Robert McCawley Short byl povýšen na plukovníka čínského letectva in memoriam a jeho pohřeb se stal čínskou národní slavností. Na japonské straně udělala z letců národní hrdiny a velitel 3. Kantai, viceadmirál Nomuri zaslal poručíkovi Ikutovi zvláštní pochvalnou citaci.

Koncem února měli Japonci v Šanghaji skoro 40 tisíc vojáků a přesto nedokázali konflikt vítězně ukončit. Naopak zesílila aktivita 19. armády a zpravodajská služba varovala před pohybem tří gardových divizí Čankajška v síle přes 40 tisíc mužů, směrem k frontovému pásmu.

Reklama

V období od 23. do 26. února zahájily japonské letecké jednotky rozsáhlé bombardování hlavních ohnisek odporu. Pumy dopadaly na vojenské objekty i městskou zástavbu. Velké oběti civilního obyvatelstva vzbudily rozhořčení v Mezinárodní čtvrti, které tamní diplomaté tlumočili svým vládám. Tentokrát byla reakce Západu odlišná od Mandžuské akce, protože se válčilo v bezprostřední blízkosti centra hospodářsko-politických zájmů Evropanů a Američanů na Dálném Východě. Protesty v Tokiu přednesl jak americký, tak anglický velvyslanec i Společnost národů. Operace splnila účel. Odvedla pozornost od Mandžuska a teď už jen zbývalo konflikt ukončit tak, aby Japonsko neztratilo tvář. Ideální by byla čínská kapitulace, ale 19. armáda stále pokračovala v odporu. Za necelý měsíc bojů padlo téměř 13 tisíc mužů, ale expediční sbor stále přešlapoval na místě. Koncem února byla nasazena 11. a 14. divize, čímž se počet japonské pěchoty zvýšil na 70 tisíc mužů. Zdrcující převaha japonského letectva se trochu ztrácela rozptýlením části jeho nasazení do vzdálenějšího vnitrozemí a nad města při řece Jang-c´.

26. února doprovázel poručík Tokura se šesti stíhači devět bombardovacích letadel z perutě Kaga nad 160 km vzdálený Chang-čou. Na zpáteční cestě svaz napadlo pět čínských stíhaček. V následném souboji sestřelila Šotai poručíka Acumi jeden letoun, po jednom vítězství dosáhli poručík Toroko a svobodník Saito.

Nálet na základnu Ústřední letecké akademie se opakoval ještě 29. února, ale to již zdecimovaná 19. armáda začala ustupovat z obklíčení na jihovýchod. 3. března ukončilo letectvo 1. Koku Sentai svou činnost a následující den vydal Šiozawa rozkaz zastavit postup a přerušit palbu. Do dvou týdnů na znamení „dobré vůle“ zahájili Japonci evakuaci svých ozbrojených sil z území Šanghaje.

Celý incident přinesl Japoncům řadu cenných zkušeností a ponaučení ve vojensko-politické sféře. Ozbrojeným silám umožnil prověrku celkové připravenosti, prověřil schopnosti velitelských kádrů a především vedl k nezvratnému přesvědčení, že podmínkou úspěchu je naprostá nadvláda ve vzduchu. Politický závěr vyzněl ve smyslu, že světové demokracie nemají dostatek vůle, odhodlání a prostředků, aby případného agresora zastavily. Po závěrech vyšetřovací komise Spojených národů Japonci opustili po vznesení protestů proti komisi jednání.

Po tomto incidentu Čína přistoupila k důkladnému přezbrojení. Kromě USA a Velké Británie se přidala i Itálie a Německo. V roce 1935 Italové v Číně postavili továrnu na montáž bojových letounů (CR 32 a další). Na výcviku Čankajškovy nacionalistické armády se podílelo mnoho německých poradců, kteří pro něj časem vybudovali vojsko o osmdesáti tisících mužích, kteří nosili německé přilby a naučili se i pruskému parádemarši. Přes třicet německých poradců zůstalo v Číně až do roku 1938. Přítomnost poradců byla samozřejmě provázena dodávkami vojenské techniky z jejich států.

Jestliže mandžuskou operaci chápeme jako výlučně armádní záležitost, odpovědnost za řízení ozbrojených akcí v okolí Šanghaje převzalo námořnictvo. Počáteční neúspěchy odhalily řadu slabin v taktickém vedení bojové činnosti, jež zasahovaly prakticky do všech úrovní velení. K nápravě došlo v krátké době a i řevnivost mezi námořnictvem a armádou ustoupila do pozadí a v závěrečných fázích kampaně vojska všech složek postupovala v úzké spolupráci. Konflikt umožnil štábním důstojníkům prověřit různé varianty taktických manévrů, námořní velitelé vyzkoušeli postupy řízení vyloďovacích operací, v náročných bojových podmínkách se testovaly nové zbraně…. atd. Výrazně se posílila důvěra velitelského sboru v letectvo, které prokázalo všestrannou spolehlivost a účinnosti. Ztráta tří strojů, zapříčiněná nahodilou protiletadlovou palbou, představovala nepatrnou daň za získané neocenitelné zkušenosti. Konflikt se stal také impulsem pro modernizaci letového parku japonského námořnictva, což se kladně projevilo v následném konfliktu s Čínou.

Prameny:
Josef Novotný, Kantó Gun (historie Kuantungské armády)
Henry Sakaida, Aces of the rising Sun 1937-1945
Robert B. Edderton, Válečníci vycházejícího slunce
Lubomír Vejřík, Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více