Main Menu
User Menu

Rakouské markrabství [955–1156]

Markgrafschaft Österreich [955–1156]

     
Název:
Name:
Rakouské markrabství
Originální název:
Original Name:
Markgrafschaft Österreich
Hlavní město:
Capital:
Melk
Státní zřízení:
Government System:
-
Nejvyšší představitelé:
Heads of State:
-
Ozbrojené složky:
Armed Forces:
-
Rozloha:
Area:
- km2
Geografická poloha:
Location :
Střední Evropa
Sousední státy:
Neighbouring Countries:
-
Vznik:
Independence:
DD.MM.955
Zánik:
Dissolution:
DD.MM.1156
Národnostní složení:
Ethnic Groups:
-
Vlajka:
Flag:
-
Znak:
Coat of Arms:
Poznámka:
Note:
-
Zdroje:
Sources:
-
URL : https://www.valka.cz/Rakouske-markrabstvi-955-1156-t96933#360239Verze : 0
MOD
První polovina 10. století byla ve znamení pustošivých maďarských nájezdů. Přítrž tomuto řádění učinil až císař Ota I., který za účasti oddílů Franků, Švábů, Sasů, Bavorů a Čechů dne 10. srpna 955 v bitvě na Lechu zničil jádro maďarského vojska. Zbytek ozbrojenců se stáhl až do Panonie. To umožnilo obnovení Východní marky, která se rozkládala na na nepříliš širokém území podél toku Dunaje mezi Erlabachem, ležícím několik kilometrů východně od soutoku Enže s Dunajem, na východě a Tullnským polem na západě. Na severu k ní patřilo vedle údolí Dunaje ještě několik přilehlých údolí na dolních tocích jeho přítoků a Wagramské pohoří. Na jihu pak hranice probíhala na úpatí Alp. Do roku 976 vládl v této provincii Burchard, řezenský purkrabí a zeť bavorského vévody Arnulfa. Hlavní rezidence se nacházela v Pöchlarn, později v Melku, kde se nacházela jedna ze zemských pevností. Druhá byla v Ybbsu. V pozdějších letech přibyly další.


V roce 976 císař Ota II. provedl reorganizaci bavorského vévodství. Sesadil vévodu Jindřicha II. Svárlivého, obnovil korutanské vévodství a ve Východní marce nahradil Burcharda markrabě Leopold I. Ten na tomto postu zůstal i po návratu Jindřicha II. Svárlivého v roce 985. Za Leopoldovy vlády se název Východní marka začal posunovat z geografické do politické roviny. O jeho takřka dvacetileté vládě toho jinak není příliš mnoho známo. Za zmínku stojí snad jen posunutí východní hranice marky až k řece Fischa. V roce 994 byl zavražděn ve Würzburku, když byl proveden atentát na jeho příbuzného Jindřicha ze Schweinfurtu a útočník minul. Novým markrabětem se stal jeho nejstarší syn Jindřich. Ten musel především čelit polským výpadům, neboť Východní marka se stala jedním z vedlejších bojišť polsko-říšského přetahování o moc ve střední Evropě. Toto soupeření ukončil v roce 1018 budyšínský mír, avšak ve stejném roce Jindřich zemřel a na markrabském stolci ho nahradil jeho bratr Adalbert. V následujícím roce vypudil český kníže Oldřich Poláky z Moravy, čímž se stabilizovala situace na severní hranici Východní marky.


V roce 1030 vypuklo ozbrojené nepřátelství mezi císařem Konrádem II. a z jeho pohledu příliš nezávislým uherským králem Štěpánem. Výprava skončila úsupem a vyklizením východní části bavorského vévodství v oblasti Vídně. V následujícím roce připadlo uherskému králi řezenským mírem území mezi ústím řeky Fischa a pravým moravským břehem. V roce 1038 nastoupil v Uhrách na trůn Petr Orseolo, jehož chování bylo neúnosné, a český kníže Břetislav I. zahájil expanzi do Polska a říkal si tak o vedoucí postavení ve středoevropském prostoru. Císařská strana na to reagovala válečným tažením, kterého se zúčastnil i Adalbertův syn Leopold. Ten útočil buď někde v oblasti Vitorazska nebo možná na jižní Moravě, kde byla zřejmě v této době posunuta zemská hranice na řeku Dyji. V roce 1041 český kníže kapituloval a v Řezně došlo k uzavření míru; Petr Orseolo byl svžen palatinem Samuelem Abou a uprchl pod Adalbertovu ochranu. Na počátku roku Abovo vojsko vpadlo do Východní marky, avšak utrpělo tvrdou porážku. Ve stejném roce císař Jindřich III. shromáždil říšskou hotovost a dobyl Hainburg, Bratislavu a oblast dnešního západního Slovensko po řeku Hron. V létě 1043 proniklo císařské vojsko do Nitra Panonie a Aba nabídl smír. Za to, že se císař zřekne Orseola nabídl značnou sumu zlata, další cenné zboží a zisky z roku 1031. Avšak v následujícím roce se proti Abovi vzbouřila šlechta, a vše tak vyřešial až bitva u Menfö, jíž vyhrála říšská vojska. Uherský trůn získal zpět Petr, který jej přijal jako léno od císaře. Území z roku 1031 byla vrácena. Východní hranici říše v této oblasti opět tvořila řeka Litava. Území mezi Litavou, Fischou a Moravou bylo označeno jako Uherská marka a v roce 1045 svěřeno markraběti Siegfriedovi, který pocházel pravděpodobně z porýnského rodu Sponheimů. V praxi se ovšem vlády příliš pevně neujal a území bylo spíše pod vlivem Babenberků. Na říšsko-uherské pomezí docházelo k vojenským střetnutím i nadále. Území Východní marky a její obyvatelstvo tím trpělo, avšak v diplomatické rovině obratný markrabě upevňoval své postavení díky císařově přízni. Babenberkové se stali jedním z nejmocnějších rodů celého bavorského vévodství. V posilování moci pokračoval i Adalbertův druhorozený syn Arnošt, který převzal vládu v marce v roce 1055.


Arnošt nepodpořil spiknutí korutanského vévody Welfa III. proti císaři Jindřichovi III. Na tomto jeho rozhodnutí nezměnila nic ani ta skutečnost, že se k němu přidal bavorský vévoda Konrád II., jenž byl jeho lenním pánem. V roce 1058, dva roky po císařově smrti, pobývali u Arnošta císařovna Agnes a její nezletilý syn Jindřich IV., kteří se připravovali na jednání s uherskými posly o uzavření sňatku mezi Jindřichovou sestrou Juditou a Šalamounem, synem uherského krále Ondřeje. Toto dynastické spojení mělo petrifikovat výsledky nedávno uzavřeného míru. Z hlediska Východní marky se jednalo hlavně o klid na hranici s Uhrami a potvrzení hranice na Litavě. Uherské záležitosti se ale vyvíjely jinak: Ondřejův bratr Béla se přihlásil o právo na trůn. Byl sice vypuzen do Polska, avšak v roce 1060 se vrátil a táhl na hlavní město. Do Uher byla vyslána ozbrojená expedice, jíž se zúčastnil i Arnošt. Nic to ovšem nezměnilo na tom, že Ondřej byl zajat a záhy zemřel. Alespoň se podařilo evakuovat Šalamouna a Juditu, a to právě do Východní marky. Arnoštovi se nakonec stalo osudným tažení, které bylo důsledkem snahy císaře Jindřicha IV. o potlačení vlivu říšské šlechty. Během následně vypuknuvší vzpoury došlo k vyplenění saského hradu Harzburg, v jehož kapli se nacházeli ostatky císařových předků. Výsledkem byla řada potyček, ke kterým došlo v léte roku 1075 u Homburgu. Markrabě Arnošt během nich přišel o život. Otěže vlády po něm převzal jeho nejstarší syn Leopold II.


Leopold II. nastoupil v době boje o investituru. Markrabě byl králi Jindřichovi IV. věrný až do roku 1081, kdy přešel k jeho protivníkům. Král na to zareagoval tím, že Leopolda označil za zrídce a jemu svěřené území předal českému panovníkovi Vratislavu II. Ten provedl útok do babenberských držav a střetl se v květnu 1082 s Leopoldovým vojskem u Mailbergu. Vratislav vyhrál a Leopold se musel stáhnout za Dunaj, Vratislav ho ovšem dál nepronásledoval. Leopold své území tedy podržel a zemská hranice se dokonce udržela na Dyji. Když v roce 1095 Leopold II. zemřel, nastoupil k moci jeho syn Leopold III.


Leopold III. převzal marku v nedobrém stavu zapříčiněném dlouhým obdobím sporů a válek, které se nevyhly ani babenberským državám. Leopold III. vsadil na věrnost koruně a zároveň vyhýbání se účasti na válečných operacích. Když po delší době markrabě promluvil do celoříšského dění, jedné této premisy se držel, druhou ovšem porušil. V roce 1105 proti sobě na březích řeky Řezny v Horní Falci stanuli císař Jindřich IV. a jeho syn Jindřich. V císařově táboře nakonec zůstaly jen české a rakouské oddíly. Leopold III. se nakonec rozhodl také přejít, čímž definitivně rozhodl o výsledku střetnutí - císaři nezbylo než bez boje odejít. Leopold III. sice zradil, avšak vnímán byl jako ten, jenž zabránil zbytečnému krveprolití. Nelze nepominout fakt, že Jindřich V. Leopoldovi III. nabídl ruku své sestry Agnes, vdovy po švábském vévodovi Fridrichovi, což byla nabídka, která se bere vážně - Babenberkové se stali příbuznými sálské dynastie a protože jeden Agnesin syn z předchozího manželství Konrád se později stal římským králem a vnuk (syn jejího druhého syna z prvního manželství) Fridrich zvaný Barbarossa císařem, tak i se štaufskou dynastií. Když byl volen nový říšský král, byl údajně navržen i Leopold Rakouský. Ten ji ovšem odmítl a zvolen byl Lothar ze Supplinburgu. Každopádně by to symbolicky vyjadřovalo hospodářský a kulturní vzrůst babenberské Východní marky.


V roce 1136 Leopold III. zemřel a na jeho místo nastoupil jeho syn Leopold IV. Dva roky poté se musel vyrovnat se situací, která nastala po nástupu krále Konráda, proti němuž ihned povstala silná opozice v čele s Welfem Jindřichem Pyšným. Konrád se obrátil na soud knížat a dosáhl toho, že Jindřich Pyšný byl zbaven vlády v bavorském vévodství, které bylo svěřeno právě markraběti Východní marky. Hlavní roli jistě hrála skutečnost, že byl královým nevlastním bratrem. Leopold IV. začal obsazovat Bavorsko, brzy ovšem narazil na silnou opozici vedenou Jindřichovým bratrem Welfem VI., která ho donutila ustoupit do své marky. Svých nároků se ovšem nevzdal a vypukla válka. Během ní ovšem Leopold onemocněl a v roce 1141 zemřel.


Jeho bratr Jindřich II. pokračoval ve stejné politice. Svoji pozici si chtěl upevnit sňatkem s Gertrudou, vdovou po Jindřichovi Pyšném. Ta ovšem záhy zemřela a štaufsko-bábensberská strana se ocitla v defenzívě proti koalici Welfů, sicilského krále, uherského krále a štýrského markraběte. Boje probíhaly především v Bavorsku, prohra ovšem potkala Jindřicha II. i na řece Litavě, kde zvítězil uherský král Gejza. Situaci vyřešil Konrád III., který se rozhodl vydat na křížovou výpravu. Jelikož se k němu pod vlivem výzvy Bernarda z Clairvaux přidala řada dalších říšských hodnostářů, zavládlo načas příměří. Křážová výprava z vojenského hlediska dopadla neslavně, avšak markrabě Jindřich II. dosáhl významného dynastického zisku - za manželku získal neteř byzantského císaře Theodoru Komnénovnu. Babenberský rod tak byl nyní spjat s již dvěma císařskými rody - západním i východním.


Po návratu z blízkovýchodního tažení se opět rozhořely vnitroříšské spory. Konrád III. dosáhl převahy a Welf VI. musel kapitulovat, avšak mezitím dospěl Jindřich Lev, syn Jindřicha Pyšného, který se rozhodl bojovat za rodová práva. Situaci vyřešila náhlá smrt Konrádova v roce 1152. Nástupcem mu totiž byl jeho synovec Fridrich Barbarossa, po otci Štauf, po matce Welf, který šel cestou usmíření. V tomto duchu chtěl vyřešit i bavorskou otázku. Pozval si proto Jindřicha Lva i Jindřicha II. k jednání. Markrabě ovšem pozvání nepřijal, a tak soud knížat rozhodl, že Bavorsko připadne Jindřichu Lvovi. Jindřich II. ještě nějakou dobu nechtěl o ztráte Bavorska slyšet, nicméně v roce 1156 přistoupil v Řezně na kompromis. Ten spočíval v tom, že se vzdal nároků na bavorské vévodství a odměnou za to se Jindřich Lev vzdal nadřazenosti nad Východní markou.


Císař pak nově osamostatněnou marku povýšil na samostatné vévodství rakouské s řadou privilegií.
URL : https://www.valka.cz/Rakouske-markrabstvi-955-1156-t96933#360434Verze : 0
MOD