Svaz Československé domobrany z Itálie

Citace :

Je neděle, 3. listopadu 1918. Předevčírem mi bylo čtyřiadvacet, poslední čtyři roky jsem strávil ve válce. Nyní byl konec a mohli jsme dát vojně i Rakousku sbohem, zítra vstoupí v platnost příměří na italské frontě. Jdeme do Itálie.
...
30.listopadu
Zapsal jsem se také do legie. Ale nevím, jestli budu uznán schopným. Zdraví mám jen poskrovnu a tam potřebují lidi zdatné. Přesto, kdyby k tomu došlo, milerád ten vrak duševní schránky obětuji. Když už jsem mohl celé čtyři roky sloužit Rakousku, dovedl bych snad za naši republiku také život položit. Snad se ještě někdy podívám na tu krásnou zem se slibnou budoucností. Tady bych opravdu nerad kosti složil, myslím že by se tu špatně odpočívalo. Ještě že tu mám několik kamarádů, stýskáme si společně a jen tak nám čas trochu utíká. Dostáváme zde noviny a dočetli jsme se tam o nové nemoci – touze po domově. Je tam vylíčena humánně, ale bohužel je to nemoc krutá. Nepřeji ji nikomu. Zde ale již je tak rozšířená, že léku proti ní nemáme. Najde se lékař, který nás těch útrap zbaví? A co moji drazí doma? Jak ti asi trnou co se děje, že žádná zpráva ode mne nepřichází.
5.prosince
Dnes odjeli naši legionáři a dali jsme jim lístky ssebou, dostanou-li se domů, aby je hodili někde na poštu. Další dny se vlekou hůř než my. Je to úžasné, jaký pořádek zde panuje. Z hladu ani nevycházíme, živí nás hlavně naděje na domov. Budu vzpomínat na pobyt v Itálii jen s kletbou, chovají se k nám vskutku čestně. V novinách, které dostáváme, veliká slova o bratrství ve zbrani a míru, jedni děkují druhým za prokázanou pomoc, a zatím nás jako věrné spojence uzavřeli do tohoto prokletého hnízda, kde vši námi pohybují a v noci mrzneme. Ještě že přes den se alespoň trochu na slunci ohřejeme. Kdyby mělo být počasí jako prvé dny, dávno bychom už pomřeli.
1.ledna
Vstupujeme do nového roku 1919 s těmi nejlepšími nadějemi. Před sebou máme ještě trochu práce, ale to doufám překonáme již hravě. Těšíme se jako děti na šťastný návrat do drahé vlasti, kterou jsme tak dlouho neviděli.
Ráno ještě před šestou na popud zugsführera Bachora provolali jsme „Na zdar“ Masarykovi, svobodě a naší armádě, načež jsme zapěli naši modlitbu „Kde domov můj“. A tak jsme počali ten nový rok. Počasí se ale příliš slibným neukázalo. Od rána téměř bez přestání prší a držíme se tedy každý na svém hnízdě. Přečetl jsem již celý román z Politiky, snědl jsem chleba i poslední mináž, ale náladu mám špatnou. Schází zakouření, hrozný zvyk. Líp mě bylo, dokud jsem jej nepoznal. I tomu mě naučila válka. Rád bych odvyknul, ale je málo naděje. Žold jsme dosud nedostali a tak je ta bída všeobecná.
9.března
Špatně to utíká, v neděli. Spát se nemůže, sluníčko nedá a nebýt toho špačka, byla by neděle k nepřečkání. Zle se nám nevede, ale už každý čeká na ten odjezd jako na vysvobození. Je to také už pěkná chvilka, co jsem nebyl doma, hnedle to bude 13 měsíců. Pepíka 19.3.1919 budeme slavit ještě tady, ale moc slávy při tom asi nebude. Domů píši a dosud jsem nedostal ani lísteček, možná, že nic nedostávají. A to je už půl roku, co jsem dostal poslední zprávy z domu a pak mám mít nějakou náladu.