TTD
Délka : 11,521 m(v přepravní poloze)
Šířka : 3,03 m (v přepravní poloze)
Výška : 3,05 m (v přepravní poloze)
Váha v postavení : 24,900 kg
Váha převozní : 29,500 kg (s podvozkem)
Odměr 360°
Náměr : -5° až +80°
Dostřel : maximální vertikální 20 000 m
Efektivní vertikální : 13 720 m
Maximální vodorovný : 27 000 m
Úsťová rychlost : 970 m/s (pro oba náboje)
Váha střely : 33.4 kg (pro oba náboje- HE, APHE)
Rychlost palby : 10-12 ran za minutu
Obsluha : 15-20 mužů
Závěr : poloautomatický horizontální klínový.
Kanon K-30 byl protiletadlové dělo s křížovou lafetou, ke které bylo možno připojit dva jednoosé přívěsy a tak ji změnit v pojízdnou verzi. Z místa na místo se pohyboval ve vleku za dělostřeleckým tahačem AT-T. Kanon měl zařízení které zasouvalo náboje do hlavně a umožňovalo tak osádce střílet i při vysoké elevaci, stejně jako automatické nastavení časové roznětky ovládané od centrálního řízení (PUAZO-30). Pro tak těžké dělo je zvláštní že pro něj byla k dispozici i protipancéřová munice, ale vzhledem k „námořní“ ráži jde možná o náboje vyvinuté proti lodím. Průraznost pancíře, na 1000m 250mm by tomu i nasvědčovala. Munice byla jak je u podobných ráží obvyklé dvojdílná (tedy střela je samostatně nabíjena a nábojka je nabíjena za ní) nábojka má fixní množství prachu (nejde tedy odebírat prach jako u houfnic) a podle zdrojů je munice pro dělo speciální a nezáměnná s dalšími děly stejné ráže (SM-4-1 pobřežní obrany, nebo polní dělo M-43)
V letech po WWII hledalo sovětské protiletadlové dělostřelectvo účinné zbraně proti nepřátelským letounům. Nejtěžší dělo na konci války bylo 85mm kanon a ten se nezdál dostatečně účinným proti bombardérům používanými na západě. Prvním kanonem byl KS-19 v ráži 100mm jenž byl účinnější ale vzhledem k zvyšující se dostupu a odolnosti bombardérů (B-36 a později B-52) ani on nestačil. Počátkem padesátých let byl proto zaveden kanon KS-30 v ráži 130 mm, který měl potřebný dostřel. Měl chránit sovětská města před bombardéry létajícími ve velkých výškách. Přesto že byl doplněn později řídící jednotkou PUAZO-30 a radarem SON-30, s příchodem tryskových bombardérů létajících rychleji a výše, rovněž pak příchodem protiletadlových raket, zastaral a byl brzy přeřazen do druhé linie. Na závadu byla i jeho veliká váha která ho v podstatě předurčila k roli statické obrany. K-30 byl jedním z posledních velkých protiletadlových kanonů typu jaké se používaly za WWII, přišel v době mohutného nástupu raket a přes své kvality byl brzy uvolněn i pro export do řady zemí, například Alžír, Egypt, Vietnam a země Varšavské smlouvy. V ČSSR bylo použito 8 kanonů dodaných v padesátých letech a vyřazených v roce 1963, sloužily nejdříve v Praze, později v Mostě. Jedním z nich je zřejmě i zbraň v Lešanech.
Délka : 11,521 m(v přepravní poloze)
Šířka : 3,03 m (v přepravní poloze)
Výška : 3,05 m (v přepravní poloze)
Váha v postavení : 24,900 kg
Váha převozní : 29,500 kg (s podvozkem)
Odměr 360°
Náměr : -5° až +80°
Dostřel : maximální vertikální 20 000 m
Efektivní vertikální : 13 720 m
Maximální vodorovný : 27 000 m
Úsťová rychlost : 970 m/s (pro oba náboje)
Váha střely : 33.4 kg (pro oba náboje- HE, APHE)
Rychlost palby : 10-12 ran za minutu
Obsluha : 15-20 mužů
Závěr : poloautomatický horizontální klínový.
Kanon K-30 byl protiletadlové dělo s křížovou lafetou, ke které bylo možno připojit dva jednoosé přívěsy a tak ji změnit v pojízdnou verzi. Z místa na místo se pohyboval ve vleku za dělostřeleckým tahačem AT-T. Kanon měl zařízení které zasouvalo náboje do hlavně a umožňovalo tak osádce střílet i při vysoké elevaci, stejně jako automatické nastavení časové roznětky ovládané od centrálního řízení (PUAZO-30). Pro tak těžké dělo je zvláštní že pro něj byla k dispozici i protipancéřová munice, ale vzhledem k „námořní“ ráži jde možná o náboje vyvinuté proti lodím. Průraznost pancíře, na 1000m 250mm by tomu i nasvědčovala. Munice byla jak je u podobných ráží obvyklé dvojdílná (tedy střela je samostatně nabíjena a nábojka je nabíjena za ní) nábojka má fixní množství prachu (nejde tedy odebírat prach jako u houfnic) a podle zdrojů je munice pro dělo speciální a nezáměnná s dalšími děly stejné ráže (SM-4-1 pobřežní obrany, nebo polní dělo M-43)
V letech po WWII hledalo sovětské protiletadlové dělostřelectvo účinné zbraně proti nepřátelským letounům. Nejtěžší dělo na konci války bylo 85mm kanon a ten se nezdál dostatečně účinným proti bombardérům používanými na západě. Prvním kanonem byl KS-19 v ráži 100mm jenž byl účinnější ale vzhledem k zvyšující se dostupu a odolnosti bombardérů (B-36 a později B-52) ani on nestačil. Počátkem padesátých let byl proto zaveden kanon KS-30 v ráži 130 mm, který měl potřebný dostřel. Měl chránit sovětská města před bombardéry létajícími ve velkých výškách. Přesto že byl doplněn později řídící jednotkou PUAZO-30 a radarem SON-30, s příchodem tryskových bombardérů létajících rychleji a výše, rovněž pak příchodem protiletadlových raket, zastaral a byl brzy přeřazen do druhé linie. Na závadu byla i jeho veliká váha která ho v podstatě předurčila k roli statické obrany. K-30 byl jedním z posledních velkých protiletadlových kanonů typu jaké se používaly za WWII, přišel v době mohutného nástupu raket a přes své kvality byl brzy uvolněn i pro export do řady zemí, například Alžír, Egypt, Vietnam a země Varšavské smlouvy. V ČSSR bylo použito 8 kanonů dodaných v padesátých letech a vyřazených v roce 1963, sloužily nejdříve v Praze, později v Mostě. Jedním z nich je zřejmě i zbraň v Lešanech.