Smlouva o vzájemných zárukách mezi Německem, Belgií, Francií, Velkou Británií a Itálií (Rýnský garanční pakt)
President Říše německé, Jeho Veličenstvo král belgický, president Republiky francouzské, Jeho Veličenstvo král Spojeného království a Irska i Britských území zámořských, císař indický a Jeho Veličenstvo král italský,
starostlivi učiniti zadost touze po bezpečnosti a ochraně, jíž jsou prodchnuty národy, kterým bylo snésti pohromu války 1914-1918, konstatujíce zrušení smluv o neutralisaci Belgie a jsouce si vědomi nutnosti zabezpečiti mír v oblasti, která byla tak často dějištem evropských sporů,
a rovněž prodchnuti jsouce upřímným přáním dáti všem interesovaným mocnostem signatárním dodatečné záruky v rámci Paktu o Společnosti národů a smluv účinných mezi nimi,
rozhodli se uzavříti k tomu cíli smlouvu a ustanovili svými plnomocníky, a to:
(Následují jména plnomocníků.)
kteří vyměnivše si své plné moci, shledané v dobré a náležité formě, dohodli se na těchto ustanoveních:
Článek 1.
Vysoké smluvní strany zaručují, každá zvlášť i společně, jak je stanoveno v dalších článcích, zachování územního statu quo vyplývajícího z hranic mezi Německem a Belgií a mezi Německem a Francií a neporušitelnost těchto hranic tak, jak byly určeny mírovou smlouvou podepsanou ve Versailles dne 28. června 1919 a akty provádějícími tuto smlouvu, jakož i šetření ustanovení článků 42 a 43 řečené smlouvy týkajících se demilitarisovaného pásma.
Článek 2.
Německo a Belgie a rovněž tak Německo a Francie zavazují se navzájem, že s jedné ani druhé strany nepodniknou žádného útoku ani vpádu a že jedna ani druhá strana v nižádném případě se neuchýlí k válce. Avšak toto ustanovení neplatí jestliže jde:
1. o výkon práva na sebeobranu, to jest o to, postaviti se na odpor proti porušení závazku předchozího odstavce nebo proti zjevnému překročení článku 42 a 43 zmíněné smlouvy versailleské, když takové překročení má povahu nevyvolaného útoku a jestliže následkem shromažďování branných sil v demilitarisovaném pásmu je nutný bezodkladný zásah;
2. o akci, kterou se provádí článek 16 Paktu o Společnosti národů;
3. o akci podniknutou podle rozhodnutí Shromáždění nebo Rady Společnosti národů nebo takovou, kterou se provádí článek 15 odstavec 7 Paktu o Společnosti národů, jestliže je v tomto případě tato akce namířena
proti státu, který první podnikl útok.
Článek 3.
Přihlížejíce k závazkům přijatým v článku 2 této smlouvy, zavazují se Německo a Belgie i Německo a Francie vyřizovati pokojnou cestou a způsobem níže popsaným všechny otázky, ať jsou jakéhokoliv druhu, které by je rozdvojily a jež by nemohly býti rozřešeny obyčejnou cestou diplomatickou.
Všechny otázky, při nichž by strany byly na sporu o nějakém
právním nároku, budou předloženy soudcům, jejichž rozhodnutí se zavazují strany podrobiti. Všechny ostatní otázky budou předloženy smírčí komisi a, nebude-li úprava navržená touto komisí přijata oběma stranami, bude otázka
vznesena na radu Společnosti národů, rozhodující podle článku 15 Paktu o
Společnosti národů.
Jednotlivosti o těchto způsobech pokojného vyřizování jsou předmětem zvláštních úmluv podepsaných téhož dne.
Článek 4.
1. Usoudí-li jedna z Vysokých smluvních stran, že se stalo nebo děje porušení článku 2 této smlouvy nebo překročení článku 42 nebo 43 versailleské smlouvy, vznese otázku bezodkladně na Radu Společnosti národů.
2. Jakmile Rada Společnosti národů zjistí, že se stalo takovéto porušení nebo překročení, oznámí to bez průtahu mocnostem podepsavším tuto smlouvu a každá z nich se zavazuje poskytnouti v takovém případě bezodkladně podporu oné mocnosti, proti níž byl závadný skutek namířen.
3. V případě zjevného porušení článku 2 této smlouvy nebo zjevného překročení článku 42 nebo 43 versailleské smlouvy jedna z Vysokých smluvních stran, každá z ostatních smluvních mocností se zavazuje již nyní, že poskytne bezodkladně podporu oné straně, proti níž takové porušení nebo překročení bylo namířeno, jakmile tato mocnost se mohla přesvědčiti, že toto porušení má povahu nevyvolaného útoku a že následkem překročení hranic nebo následkem zahájení nepřátelství nebo shromažďování branných sil v demilitarisovaném pásmu je nutný bezodkladný zásah. Rada Společnosti národů, na niž tato otázka byla vznesena ve smyslu odstavce 1 tohoto článku, oznámí výsledek svých zjištění. Vysoké smluvní strany zavazují se v takovémto případě, že budou jednat shodně s doporučeními Rady usnesenými jednohlasně, nepočítajíc hlasů odevzdaných zástupci stran zapletených do nepřátelství.
Článek 5.
Ustanovení článku 3 této smlouvy je postaveno pod záruku Vysokých smluvních stran tak, jak je níže popsáno:
Když jedna z mocností zmíněných v článku 3 odmítne podříditi se způsobům pokojného vyřizování nebo vykonati rozhodčí nález a dopustí se porušení článku 2 této smlouvy nebo překročení článků 42 nebo 43 smlouvy versailleské, bude použito ustanovení článku 4 této smlouvy.
V případě, že by jedna z mocností zmíněných v článku 3, aniž se dopustila porušení článku 2 této smlouvy nebo překročení článků 42 nebo
43 smlouvy versailleské, odmítla podříditi se způsobům pokojného vyřizování nebo vykonati rozhodčí nález, dovolá se druhá strana Rady Společnosti národů, která navrhne opatření, jež by měla býti učiněna; Vysoké smluvní strany se podrobí těmto návrhům.
Článek 6.
Ustanovení této smlouvy nedotýkají se práv a povinností vyplývajících pro Vysoké smluvní strany ze smlouvy versailleské jakož i úprav doplňkových čítajíc v to i ty, které byly podepsány v Londýně 30. srpna 1924.
Článek 7.
Tato smlouva, jejímž cílem je zajistiti zachování míru a která je ve shodě s Paktem o Společnosti národů, nebude moci býti vykládána tak, že by omezovala poslání Společnosti národů činiti opatření, která by byla způsobilá zachovati účinným způsobem světový mír.
Článek 8.
Tato smlouva bude uložena u Společnosti národů, jak ustanovuje Pakt o Společnosti. Zůstane v působnosti, dokud na žádost některé z Vysokých smluvních stran, oznámenou tři měsíce před tím ostatním mocnostem podepsavším tuto smlouvu, neuzná rada, usnášejíc se nejméně dvoutřetinovou většinou hlasů, že Společnost národů poskytuje Vysokým smluvním stranám dostatečné záruky; v tomto případě pozbude smluva účinku po uplynutí jednoho roku.
Článek 9.
Tato smlouva neuloží žádného závazku žádné z britských dominií ani Indii, jestliže vláda dominia nebo Indie neoznámí, že přijímá tyto závazky.
Článek 10.
Tyto smlouva bude ratifikována a ratifikace budou nejdříve uloženy v Ženevě v archivu Společnosti národů. Nabude platnosti, jakmile budou uloženy všechny ratifikace a Německo se stane členem Společnosti národů. Tato smlouva, vyhotovená v jediném exempláři, bude uložena v archivu Společnosti národů, jejíž generální sekretář bude požádán, aby odevzdal každé z Vysokých smluvních stran ověřené opisy. Čemuž na svědomí podepsali shora jmenovaní zmocněnci tuto smlouvu.
Dáno v Locarnu dne 16. října 1925.
Pečeti a podpisy.
Zdroj
Schelle K., Moderní dějiny státu a práva v dokumentech, Brno, Masarykova universita, 1992
President Říše německé, Jeho Veličenstvo král belgický, president Republiky francouzské, Jeho Veličenstvo král Spojeného království a Irska i Britských území zámořských, císař indický a Jeho Veličenstvo král italský,
starostlivi učiniti zadost touze po bezpečnosti a ochraně, jíž jsou prodchnuty národy, kterým bylo snésti pohromu války 1914-1918, konstatujíce zrušení smluv o neutralisaci Belgie a jsouce si vědomi nutnosti zabezpečiti mír v oblasti, která byla tak často dějištem evropských sporů,
a rovněž prodchnuti jsouce upřímným přáním dáti všem interesovaným mocnostem signatárním dodatečné záruky v rámci Paktu o Společnosti národů a smluv účinných mezi nimi,
rozhodli se uzavříti k tomu cíli smlouvu a ustanovili svými plnomocníky, a to:
(Následují jména plnomocníků.)
kteří vyměnivše si své plné moci, shledané v dobré a náležité formě, dohodli se na těchto ustanoveních:
Článek 1.
Vysoké smluvní strany zaručují, každá zvlášť i společně, jak je stanoveno v dalších článcích, zachování územního statu quo vyplývajícího z hranic mezi Německem a Belgií a mezi Německem a Francií a neporušitelnost těchto hranic tak, jak byly určeny mírovou smlouvou podepsanou ve Versailles dne 28. června 1919 a akty provádějícími tuto smlouvu, jakož i šetření ustanovení článků 42 a 43 řečené smlouvy týkajících se demilitarisovaného pásma.
Článek 2.
Německo a Belgie a rovněž tak Německo a Francie zavazují se navzájem, že s jedné ani druhé strany nepodniknou žádného útoku ani vpádu a že jedna ani druhá strana v nižádném případě se neuchýlí k válce. Avšak toto ustanovení neplatí jestliže jde:
1. o výkon práva na sebeobranu, to jest o to, postaviti se na odpor proti porušení závazku předchozího odstavce nebo proti zjevnému překročení článku 42 a 43 zmíněné smlouvy versailleské, když takové překročení má povahu nevyvolaného útoku a jestliže následkem shromažďování branných sil v demilitarisovaném pásmu je nutný bezodkladný zásah;
2. o akci, kterou se provádí článek 16 Paktu o Společnosti národů;
3. o akci podniknutou podle rozhodnutí Shromáždění nebo Rady Společnosti národů nebo takovou, kterou se provádí článek 15 odstavec 7 Paktu o Společnosti národů, jestliže je v tomto případě tato akce namířena
proti státu, který první podnikl útok.
Článek 3.
Přihlížejíce k závazkům přijatým v článku 2 této smlouvy, zavazují se Německo a Belgie i Německo a Francie vyřizovati pokojnou cestou a způsobem níže popsaným všechny otázky, ať jsou jakéhokoliv druhu, které by je rozdvojily a jež by nemohly býti rozřešeny obyčejnou cestou diplomatickou.
Všechny otázky, při nichž by strany byly na sporu o nějakém
právním nároku, budou předloženy soudcům, jejichž rozhodnutí se zavazují strany podrobiti. Všechny ostatní otázky budou předloženy smírčí komisi a, nebude-li úprava navržená touto komisí přijata oběma stranami, bude otázka
vznesena na radu Společnosti národů, rozhodující podle článku 15 Paktu o
Společnosti národů.
Jednotlivosti o těchto způsobech pokojného vyřizování jsou předmětem zvláštních úmluv podepsaných téhož dne.
Článek 4.
1. Usoudí-li jedna z Vysokých smluvních stran, že se stalo nebo děje porušení článku 2 této smlouvy nebo překročení článku 42 nebo 43 versailleské smlouvy, vznese otázku bezodkladně na Radu Společnosti národů.
2. Jakmile Rada Společnosti národů zjistí, že se stalo takovéto porušení nebo překročení, oznámí to bez průtahu mocnostem podepsavším tuto smlouvu a každá z nich se zavazuje poskytnouti v takovém případě bezodkladně podporu oné mocnosti, proti níž byl závadný skutek namířen.
3. V případě zjevného porušení článku 2 této smlouvy nebo zjevného překročení článku 42 nebo 43 versailleské smlouvy jedna z Vysokých smluvních stran, každá z ostatních smluvních mocností se zavazuje již nyní, že poskytne bezodkladně podporu oné straně, proti níž takové porušení nebo překročení bylo namířeno, jakmile tato mocnost se mohla přesvědčiti, že toto porušení má povahu nevyvolaného útoku a že následkem překročení hranic nebo následkem zahájení nepřátelství nebo shromažďování branných sil v demilitarisovaném pásmu je nutný bezodkladný zásah. Rada Společnosti národů, na niž tato otázka byla vznesena ve smyslu odstavce 1 tohoto článku, oznámí výsledek svých zjištění. Vysoké smluvní strany zavazují se v takovémto případě, že budou jednat shodně s doporučeními Rady usnesenými jednohlasně, nepočítajíc hlasů odevzdaných zástupci stran zapletených do nepřátelství.
Článek 5.
Ustanovení článku 3 této smlouvy je postaveno pod záruku Vysokých smluvních stran tak, jak je níže popsáno:
Když jedna z mocností zmíněných v článku 3 odmítne podříditi se způsobům pokojného vyřizování nebo vykonati rozhodčí nález a dopustí se porušení článku 2 této smlouvy nebo překročení článků 42 nebo 43 smlouvy versailleské, bude použito ustanovení článku 4 této smlouvy.
V případě, že by jedna z mocností zmíněných v článku 3, aniž se dopustila porušení článku 2 této smlouvy nebo překročení článků 42 nebo
43 smlouvy versailleské, odmítla podříditi se způsobům pokojného vyřizování nebo vykonati rozhodčí nález, dovolá se druhá strana Rady Společnosti národů, která navrhne opatření, jež by měla býti učiněna; Vysoké smluvní strany se podrobí těmto návrhům.
Článek 6.
Ustanovení této smlouvy nedotýkají se práv a povinností vyplývajících pro Vysoké smluvní strany ze smlouvy versailleské jakož i úprav doplňkových čítajíc v to i ty, které byly podepsány v Londýně 30. srpna 1924.
Článek 7.
Tato smlouva, jejímž cílem je zajistiti zachování míru a která je ve shodě s Paktem o Společnosti národů, nebude moci býti vykládána tak, že by omezovala poslání Společnosti národů činiti opatření, která by byla způsobilá zachovati účinným způsobem světový mír.
Článek 8.
Tato smlouva bude uložena u Společnosti národů, jak ustanovuje Pakt o Společnosti. Zůstane v působnosti, dokud na žádost některé z Vysokých smluvních stran, oznámenou tři měsíce před tím ostatním mocnostem podepsavším tuto smlouvu, neuzná rada, usnášejíc se nejméně dvoutřetinovou většinou hlasů, že Společnost národů poskytuje Vysokým smluvním stranám dostatečné záruky; v tomto případě pozbude smluva účinku po uplynutí jednoho roku.
Článek 9.
Tato smlouva neuloží žádného závazku žádné z britských dominií ani Indii, jestliže vláda dominia nebo Indie neoznámí, že přijímá tyto závazky.
Článek 10.
Tyto smlouva bude ratifikována a ratifikace budou nejdříve uloženy v Ženevě v archivu Společnosti národů. Nabude platnosti, jakmile budou uloženy všechny ratifikace a Německo se stane členem Společnosti národů. Tato smlouva, vyhotovená v jediném exempláři, bude uložena v archivu Společnosti národů, jejíž generální sekretář bude požádán, aby odevzdal každé z Vysokých smluvních stran ověřené opisy. Čemuž na svědomí podepsali shora jmenovaní zmocněnci tuto smlouvu.
Dáno v Locarnu dne 16. října 1925.
Pečeti a podpisy.
Zdroj
Schelle K., Moderní dějiny státu a práva v dokumentech, Brno, Masarykova universita, 1992