Velitelství pozemních sil Armády Spojených států [1942-1948]

Velitelství pozemních sil Armády Spojených států (AGF) nahradilo 9. března 1942 v rámci celkové reorganizace Ministerstva války dosavadní Generální velitelství Armády Spojených států a jako hlavní úkol dostalo formování, výcvik a vystrojování jednotek pro vedení bojových operací. Pod AGF byla za účelem řízení výcviku přiřazena velitelství několika armád a některé další jednotky. Podřízena mu také byla velitelství, respektive střediska, zajišťující výcvik protiletadlových jednotek, obrněných jednotek, výsadkových jednotek a jednotek stíhačů tanků. Pod AGF bylo také zřízeno velitelství, respektive středisko, obojživelného výcviku, středisko pouštního výcviku a též doplňovací a školní velitelství. Střediska zajišťovala výcvik jednotek spadajících pod daný druh vojska. Obojživelné středisko připravovalo jednotky vybraných divizí na vyloďovací operace a pouštní středisko mělo za úkol vycvičit obrnění a mechanizované jednotky pro boj v poušti. Po čase přibyla ještě střediska pro výcvik boje v horském prostředí, pro výcvik boje na lyžích a pro výcvik boje v arktických podmínkách. Doplňovací a školní velitelství řídilo průběh výcviku v jednotlivých školách a doplňovacích střediscích jednotlivých druhů vojsk. Po čase mu byla podřízena i výše zmíněná střediska. AGF si pod svou přímou kontrolou ponechalo celkový dohled nad výcvikovou doktrínou, metodami a příslušnou literaturou.


Činnost AGF se v průběhu války vyvíjela. Od svého vzniku do října stejného roku se nacházelo ve stavu vzniku a upevňování vlivu, který se začal projevovat postupným upravováním systematizačních tabulek pozemních jednotek. V období od října 1942 do října 1943 mělo AGF jednoznačný a zásadní, i když ne vždy nekonfliktní, vliv v otázkách organizace vojsk, takže konečná podoba struktury polních jednotek, s nimiž americká armáda vyrazila do dalších fází boje, byla především výsledkem aktivit právě AGF. To samozřejmě čerpalo i ze zkušeností polních jednotek a velitelů při prvních ofenzivních operacích v severní Africe a v Pacifiku. Od konce roku 1943 začali stále větší iniciativu v oblasti taktické organizace jednotek přebírat velitelé jednotlivých válčišť. Role AGF se začalo postupně měnit na instanci, která prováděla analýzy a navrhovala doporučení ke změnám v systematizacích jednotlivých typů jednotek na základě požadavků, které přicházely právě od velitelů váčišť. Po ukončení bojů v Evropě se AGF soustředilo především na organizační změny a další problémy související s přesunem sil do Pacifiku.


Jednotky, které prošly výcvikem v zařízeních AGF, byly přesouvány do shromaždišť při naloďovacích přístavech, odkud byly jednotky po moři přepravovány do jednotlivých válčišť. AGF takto vyslalo více jak dva miliony mužů. Jednalo se o kontinuální proces, který měl nicméně tři vrcholy. První nastal v září 1942, kdy odplulo více jako 90 tisíc mužů do Británie před vyloděním v severní Africe. Druhý vrchol se odehrál v lednu až březnu 1944, kdy bylo více jako 315 tisíc mužů vysláno opět do Británie za účelem přípravy na vylodění v Normandii. S třetím vrcholem se AGF muselo vypořádat v srpnu až říjnu 1944, kdy si evropské válčiště vyžádalo dalších 400 tisíc mužů pro rozvinutí ofenzivních operací, které navázaly na úspěšná vylodění ve Francii. Další nemalá část sil byla vyslána z doplňovacích výcvikových středisek prostřednictvím doplňovacích depotů provozovaných Velitelstvím sil služeb Armády spojených států.