Main Menu
User Menu

McCudden, James Thomas Byford

     
Příjmení:
Surname:
McCudden
Jméno:
Given Name:
James Thomas Byford
Jméno v originále:
Original Name:
-
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
major
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
-
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
-
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
28..03.1895 Gillingham, hrabství Kent, Anglie
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
09.07.1918 Auxi-le-Château, Francie
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
Velitel letky
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
Nositel Viktoriina kříže


Sedmé nejúspěšnější eso 1. sv. války s 57 sestřely


Zahynul při letecké havárii
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
www.theaerodrome.com
https://en.wikipedia.org/wiki/James_McCudden
URL : https://www.valka.cz/McCudden-James-Thomas-Byford-t9118#324726Verze : 1
MOD
Jedním z předních britských es byl James McCudden. Narodil se 28. 3. 1895 v Gillinghamu v hrabství Kent, rodičům Williamu a Amelii McCuddenovým. Jeho otec byl vysloužilý praporčík (Sergeant-Major), což víceméně určilo další život všech tří jeho synů. Nakonec všichni tři sloužili u letectva a všichni tři také padli. Ale nepředbíhejme.


James McCudden vstoupil do armády roku 1910 ve svých 15 letech jako trubač ke sboru Královských ženistů (Royal Engineers). Avšak jakmile se svezl v letadle se svým starším bratrem Williem, podal si žádost o přeložení k Royal Flying Corps, které bylo vyhověno jakmile dosáhl plnoletosti.


Nastoupil tak k letectvu už v roce 1913, v době, kdy létání u RFC bylo výsadou mladých mužů z nejlepších rodin, absolventů elitních soukromých škol. McCudden ale neměl vybraný původ, pocházel z nižší vrstvy a jeho rodina nebyla nikterak zámožná. Ke svému pozdějšímu postavení se musel těžce propracovat a byl nucen začít od píky.


Svoji službu zahájil u 3. perutě jako mechanik a když vypukla 1. sv. válka, odjel s ní v srpnu 1914 do Francie. Královský letecký sbor se tehdy poprvé předvedl, když 13. srpna přeletěl kanál La Manche. RFC byl tehdy směsicí 37 letadel nejrůznějších britských a francouzských typů, soustředěných do čtyř perutí. Pátá dorazila o několik dní později. RFC byl tedy na bojišti, ačkoliv nikdo přesně nevěděl, co si s letadly ve válce počít. Aviatici se ale velmi brzy stali očima armád. Ty, jak postupovaly, si nechaly cestu a prostor před sebou prozkoumávat letadly.


23. srpna se britský expediční sbor o síle 55 000 mužů dostal do bojového kontaktu s německou čtvrtmiliónovou I. armádou. Němci vyslali jeden armádní sbor, aby Brity obešel a odřízl jim ústupovou cestu. Německý manévr však spatřili nezávisle na sobě jeden francouzský a jeden britský pilot 3. perutě letící na Blériotu. Díky jejich varování Britové vyklouzli z hrozícího obklíčení. Když dva muži zachránili celou britskou armádu, ukázala se vysoká hodnota leteckého průzkumu. McCudden tehdy řekl, že se „věci začaly hýbat“.


Dosud ještě nebyla oficiálně vytvořena kategorie leteckých pozorovatelů. Když byla dvoumístná letadla poslána na průzkum, sedával na místě pozorovatele buď další pilot nebo někdo z členů pozemního personálu. McCudden, toužící být své zemi co nejužitečnější, se tohoto úkolu často dobrovolně ujímal navíc ke svým povinnostem mechanika, a létal v B.E. 2 ozbrojen puškou.


20. listopadu byl povýšen na desátníka (corporal). V červenci 1915 si McCudden podal žádost o absolvování pilotního výcviku. Protože se však mezitím velmi dobře osvědčil jako mechanik a nekvalifikovaný pozorovatel, nebyla žádost schválena. Zatím ale byla oficiálně vytvořena kategorie pozorovatelů a velení McCuddenovi náhradou umožnilo absolvovat závěrečný test pozorovatelského kurzu. McCudden jej úspěšně dokončil a získal odznak pozorovatelů - okřídlené O (z anglického Observer). V prosinci zažil při hlídkovém letu na dvoumístném Morane L vyzbrojeném kulometem Lewis svůj první souboj. Tehdy už musely spojenecké průzkumné stroje létat alespoň po třech, aby se mohly chránit před útoky nepřátelských stíhacích Fokkerů. Právě takové akce se účastnil i McCudden. Fokker nejprve napadl jiný stroj formace a poškodil jej, potom třikrát zaútočil i na McCuddenův letoun Fokker E. I, ten však všechny tři útoky odrazil. McCudden se tehdy domníval, že nepřátelským pilotem byl sám“ Orel z Lille“ – Max Immelmann:


„Fokker zůstal ve značné vzdálenosti a prováděl vertikální obraty a podobné kousky. Jakmile jsme skončili, sledoval nás jako sup. Bezpochyby čekal, až bude mít někdo z nás problémy s motorem. Nyní jsme se na cestě domů přiblížili k Douai a fokker šel na přistání na douaiské letiště. Určitě mu došel benzín… Měli jsme za to, že fokkerův pilot byl pravděpodobně Immelmann… Byl jsem opravdu vděčný za to, že jsem se z tohoto výletu vrátil… Předtím jsem si představoval, že až nás Immelmann ve svém fokkerovi uvidí, pak nebudeme mít moc šancí. Ale přežili jsme.“


Je pravdou, že úvaha o Immelmannovi, jakožto pilotovi nepřátelského Fokkeru, je dosti pravděpodobná. Tehdy z Douai operovali jako fokkerpiloti zejména Immelmann a Boelcke a právě Immelmann si potrpěl na zmíněné vertikální manévry.



V lednu 1916 byl povýšen na četaře (sergeant) a konečně byl poslán do Anglie do pilotního kurzu. 8. července se vrátil na frontu a byl zařazen jako pilot ke 20. peruti, kde létal se stroji F.E. 2. Příští měsíc byl však převelen ke 29. peruti, kde se konečně dostal k létání se stíhačkami D.H. 2..


6. září sestřelil McCudden své první nepřátelské letadlo. Toho dne byl na hlídce u Ypres, když náhle spatřil dvojmístný letoun a dal se do jeho pronásledování. Na vzdálenost asi 350 metrů vyprázdnil zásobník Lewise, avšak bez zjevného účinku. Vyměnil zásobník a znovu ho úplně vystřílel. Německý střelec neodpovídal, ale letadlo klesalo dolů. Ve výšce asi 1 300 metrů vyprázdnil McCudden třetí bubnový zásobník. Oba letouny sklesaly asi do 700 metrů, ale už se nacházely příliš na východ od německých linií, McCudden proto vzdal pronásledování a jen sledoval, jak se Němec strmě ponořil do mraků nad Gheluve. Po návratu podal hlášení, nicméně sestřel mu nemohl být uznán. Avšak o tři dny později přišla náhle zpráva od agenta operujícího za německými liniemi, že německý stroj havaroval u Meninské cesty v Gheluve, a protože čas a místo se shodovaly s McCuddenovým bojovým hlášením, byl mu sestřel dodatečně oficiálně uznán.


27. prosince se po Immelmannovi utkal s dalším slavným esem. Tentokrát jeho soupeřem nebyl nikdo jiný, než Manfred von Richthofen. Ten po souboji ohlásil souboj s „velmi odvážným dvoumístným Vickersem“, jenž „po 300 ranách vypálených ranách začal (...) nekontrolovatelně klesat. Pronásledoval jsem ho do výšky 1 000 metrů. Protivníkův stroj havaroval na nepřátelské straně, kilometr za frontou u Ficheux.“


Richthofenovi vítězství potvrdily dvě německé dělostřelecké baterie a tak mu bylo přiznáno jakožto jeho 15. sestřel. Britské letectvo však toho dne neudává žádnou ztrátu. Podle všeho se tedy Richthofenova hlídka Albatros D.II od Jasta 2 utkala s tříčlennou formací D.H. 2 od 29. perutě, ačkoliv „dvoumístným Vickersem“ obvykle Richthofen nazýval dvoumístný F.E. 2. Richthofen zřejmě ostřeloval právě McCuddenův letoun v. č. 5985 a jeho neřízený pád k zemi ohlásili i dva McCuddenovi kolegové, kteří s ním byli na hlídce. K jejich úžasu se však McCudden vrátil na letiště a dokonce neměl v letadle jediný průstřel.



1. ledna 1917 byl, už jako držitel Military Medal a Croix de Guerre, jmenován důstojníkem. Byla to pozoruhodná kariéra, když uvážíme, že Británie tehdy byla zemí značných třídních rozdílů. Ale McCudden nikdy netrpěl předsudky vůči důstojníkům, neboť s řadou z nich létal a sám byl vojákem z povolání už čtyři roky, během nichž uplatňoval velitelskou autoritu staršího poddůstojníka a už tehdy netrpěl žádnou formu lajdáctví. Když byl nyní povýšen do důstojnické hodnosti, cítil se hned v důstojnické jídelně jako doma, protože během své dlouhé služby v armádě měl spoustu příležitostí pozorovat chování důstojníků, fráze a společenské zvyklosti.


Na druhou stranu ho jeho okolí jednoznačně nepřijímalo. Svědčí o tom mnohem pozdější vzpomínka amerického pilota J. Gridera, jenž jako dobrovolník létal u britské 85. peruti, na dobu, kdy už byl McCudden uznávaným esem:


"Přišel generál, dal si s námi čaj a zeptal se nás, koho bychom chtěli za velitele. Chtěl k nám poslat McCuddena, ale my ho nechceme. Sám Němce sundává, ale nikomu jinému nedá šanci, aby to s nimi zkusil. Ostatní u perutě měli námitky proto, že byl kdysi obyčejné ucho a jeho táta u pozemní armády vrchním seržantem. Nebylo mi jasné, proč by tohle mělo nějak mluvit proti němu, ale Angličanům na kastách moc záleží."


Nyní se tedy McCudden snažil svým velitelům dokázat, že jeho povýšením neudělali chybu, poněvadž 26. ledna sestřelil další dvoumístné letadlo nepřítele a do 15. února už měl na kontě pět vítězství (všechno pozorovací dvousedadlovky) a stal se tak jedním z pouhých 13 pilotů, kteří se na typu D.H. 2 stali esy.


Jeho cenu chápalo i velení. Díky neustálé vzdušné ofenzívě získal RFC iniciativu v letecké válce, ovšem za cenu obrovských ztrát na lidských životech. Vrchní velitel RFC gen. Trenchard si uvědomoval vysokou cenu vycvičeného létajícího personálu. Věděl také, že dlouhodobé bojové nasazení vede k enormní psychické zátěži letců, což mohlo být příčinou jejich zbytečné ztráty. Proto zkušené letce odesílal domů na odpočinek, spojený s výcvikem nových pilotů, kteří tak na frontu přicházeli s cennými poznatky, jež byli jejich předchůdci nuceni sbírat v boji za cenu chyb a omylů. Ve válce může každá chyba stát život. Pokud pilot nějakou udělá a jakýmsi zázrakem tuto zkušenost přežije, už nikdy se podobného omylu nedopustí. Jestliže o své chybě řekne kolegům, ani oni ji nezopakují. Díky těmto instruktorům tak noví piloti nepřicházeli na frontu jako „cíle“ pro nepřátelské stíhače.


Hodnota takovýchto učitelů byla nesmírná. I McCudden byl pro své příjemné vystupování, skvělé technické znalosti a cenné bojové zkušenosti vybrán k výuce nových pilotů. Koncem února 1917 byl odvelen do Anglie jako instruktor nováčků. Příštích pět měsíců učil nové piloty taktice vzdušného boje, umění složité pilotáže a letecké střelby. Létal v té době s letounem Sopwith Pup, navštěvoval s ním letiště a instruoval zdejší piloty. Jeden z nich, J. C. F. Hopkins na to vzpomíná takto:


„Byl to skvělý pilot, absolutně vynikající. Viděl jsem ho při kouscích, při kterých vstávaly vlasy na hlavě, když předváděl, co všechno pup umí. Jeho oblíbeným kouskem bylo udělat looping těsně nad zemí ze vzletu a pokračovat v dalších přemetech. Jednou provedl třináct loopingů ze vzletu, a když skončil, byl 500 stop vysoko. Nádherný letecký kousek. Nebo se dostal do výšky asi 1 000 stop, obrátil stroj vzhůru nohama a jen kroužil nad letištěm, než se motor zastavil. Pak pokračoval v klouzání. Pak se převrátil, nahodil motor a odletěl pryč. Byl prostě skvělý. Neexistovalo nic, co by se svým strojem nedokázal.“


13. června přiletěl na základnu v Croydonu, aby zde instruoval místní piloty. Právě když přistál, dozvěděl se, že formace německých těžkých bombardérů bombardovala Londýn. Okamžitě odstartoval ve svém Pupu, aby se zapojil do jejich pronásledování. Ve výšce 4 500 m spatřil formaci čtrnácti dvoumotorových letounů typu Gotha. Zaútočil na ně, ale okamžitě se na něj snesla soustředěná obranná palba palubních střelců. Sám vystřílel neúspěšně všechnu munici, musel se rychle odpoutat a vrátil se na letiště se zásahy v letounu a vzteky bez sebe. Nálet měl za následek 162 mrtvých a 432 zraněných. Britské obyvatelstvo zachvátila bezmála panika a vláda se vzniklou situací musela okamžitě zabývat. Na obranu ostrova byla z Francie stažena 66. peruť vyzbrojená stíhačkami Sopwith Pup a elitní 56. peruť se stroji S.E. 5, a to jednak kvůli jejím schopnostem a hlavně proto, aby jejich pověst uklidnila hysterickou veřejnost.


Když byla 56. peruť dislokována v Anglii, navštívil McCudden její základnu, setkal se s jejími příslušníky a pak prohlásil, že mají vynikající bojovou morálku, mnohem vyšší než kterákoli jiná peruť. Poté, co obě perutě splnily své poslání, byly 56. a 66. peruť odeslány zpět na frontu a jejich místa zaujaly jiné jednotky.


Ironií osudu hned po jejich návratu na frontu podnikli Němci další velký nálet. Stalo se tak 7. července a tentokrát proti nim vzlétlo celkem 95 britských letadel, jejichž neorganizované útoky však neměly žádný efekt. Do pronásledování bombardérů se hodlal zapojit i McCudden, jak k tomu podává svědectví podporučík J. C. F. Hopkins:


„Bylo zjevné, že chce vzlétnout a do těch neřádů se pustit. Pobíhal jako šílený. Myslím, že Vickers neměl nabitý, ale na horním křídle měl kulomet Lewis. Běhal sem a tam a sháněl zásobníky, kolik jich jen od různých mechaniků dokázal opatřit. Upoutal si je drátem kolem pilotní kabiny a už byl pryč.“


McCudden skutečně bombardéry dostihl a osamocen zaútočil:


„… Jakmile kolem mne celá formace prolétla, nalétl jsem na nejzadnější letoun a z malé vzdálenosti vystřílel celý bubínek. Při nalétávání jsem se dostal až příliš blízko k horní nosné ploše Gothy, a abych se s ní nesrazil, musel jsem vybírat ta prudce, že se po ostrém přitažení páky celá má tělesná váha opřela do sedadla tak, že se jeho podpěry zlomily a já jsem byl rád, že to nebyla křídla. Držel jsem se dál nahoře a uvažoval teď o jiném způsobu, jak na zadní Gothu zaútočit. Nasadil jsem nový bubínek, nalétl jsem na Němčoura zezadu zprava, až jsem se dostal na vzdálenost nějakých tří set stop, pak jsem najednou sklouzl stranou, dostal se k němu zezadu zleva a ze vzdálenosti nějakých padesát yardů jsem vystřílel celý bubínek dříve, než se německému střelci podařilo otočit kulomet ze směru, ze kterého jsem nalétával původně. Prudce jsem stoupal směrem od Němce, ale ten vypadal, že je dál v pořádku. Nasadil jsem třetí a poslední bubínek a umiňoval si, že teď to musím udělat co nejlíp a dostat ho. Zopakoval jsem manévr s přechodem z jedné strany na druhou a s uspokojením jsem viděl, jak moje trasovací střely zasahují po celé délce trup i křídla. Gothu to ale donutilo jen trochu sklonit příď, jinak to žádoucí účinek nemělo. Byl jsem velmi zklamán, protože jsem už vypotřeboval všechno střelivo a Němci byli zrovna nad South Endem. Bylo ode mě tuze hloupé, že jsem vystartoval jen se třemi zásobníky, když jsem jich klidně mohl nést tucet, aniž by to ovlivnilo stoupavost nebo rychlost stroje. Teď už mi nezbývalo nic jiného než jen tak letět vedle Němců a dělat na ně ksichty.“



McCudden absolvoval 7. července doplňovací kurz a potom byl odvelen do Francie právě k 56. a 66. peruti, aby zde získal moderní bojové zkušenosti a po návratu mohl aktualizovat výuku. Jeho čerstvě nabyté znalosti měly pomoci novým pilotům udržet krok s neustálou inovací na frontě. McCudden u obou jednotek skóroval – 21. 7. sestřelil na S.E. 5 u 56. perutě německý Albatros D. V a získal tak svůj šestý potvrzený sestřel. O pět dní později srazil do neřízeného pádu na Sopwithu Pup 66. perutě letoun téhož typu. Piloti 56. perutě jej v době, kdy působil u 66. perutě, pozvali na večeři a McCudden se tehdy zeptal majora Blomfielda, velitele 56. perutě, zda by jej nechtěl u své jednotky. Blomfield mu slíbil, že si jej vyžádá.


Pak byl McCudden přeložen zpět k instruktáži do Anglie, major Blomfield však držel slovo a tak se McCudden už 15. srpna hlásil u 56. perutě jako velitel jedné z jejích letek. Okamžitě začal Blomfieldovi dokazovat, že udělal dobře, když jej povolal ke své jednotce. Už 18. srpna sestřelil McCudden stíhací Albatros D.V, příštího dne další a 20. srpna dokonce dva stroje tohoto typu.


V té době zuřila ve Flandrech bitva o Ypres a nad frontou se utkávaly velké formace letadel. McCudden ukazoval, v čem spočívá jeho největší síla. Měl především vynikající zrak, takže obvykle uviděl nepřátelské letadlo jako první a na obrovskou dálku, mnohem dříve než nepřítel mohl uvidět jeho. Díky tomu McCudden mohl využít všech svých dovedností, aby získal taktickou výhodu - s využitím oblačnosti, slunce a dýmu stoupajícímu ze země se často nepozorovaně připlížil za nepřítele, a protože také dokázal skvěle odhadovat vzdálenosti, což bylo neocenitelné pro přesnou střelbu, rychle ho potom zničil.


23. září vedl McCudden hlídku sedmi letounů S.E. 5a, zakrátko spatřili dvě jiné S.E. 5a, které napadl osamělý německý trojplošník. Britové tehdy nevěděli, že je to nový Fokker F. I, ani že ho pilotuje velký individualista, vynikající akrobat, výtečný střelec a snad vůbec nejlepší německý pilot Werner Voss. Všech sedm britských letadel se na něj ihned vrhlo a rozpoutal se zuřivý boj. Voss jim předvedl veškeré své umění. Dlouhých deset minut kličkoval, točil utažené bojové zatáčky, prováděl přemety a překruty, stoupal ve svíčce a zase se vrhal střemhlav dolů a vůbec manévroval tak razantně, že nikdo z britských pilotů jej nedokázal zasáhnout. Voss naopak poškodil v boji všechna letadla nepřítele a některá i velmi vážně. Na pomoc se mu vrhl jakýsi osamělý Albatros D. V, ale během divokého boje byl zakrátko sestřelen. Nakonec i Voss udělal osudnou chybu a devatenáctiletý Arthur Rhys-Davids se na několik vteřin ocitl ve střelecké pozici. Nezaváhal a zasypal trojplošník palbou ze svých kulometů. Werner Voss se zřítil k zemi jako jeho devatenáctá oběť.


Po těžkých ztrátách se ofenzíva ve Flandrech zastavila a zdálo se, že pozemní boje tím pro rok 1917 skončily. Britové se však pokusili vynést poslední kartu. 20. listopadu zahájili překvapivý útok na Cambrai. Prostor byl zvolen pro neporušenost terénu ostřelováním. Ofenzívě nepředcházela obvyklá dělostřelecká příprava, neboť anglické velení chtělo dosáhnout momentu překvapení. Britské baterie tak zahájily palbu (mimo jiné také chemickou municí) až v okamžiku zahájení útoku. Pod palebnou clonou dělostřelecké palby se Britové pustili vpřed s 374 tanky, s dalšími 102 tanky v záloze a s podporou 300 letadel.


Tanky se vklínily do německých postavení, dobyté pozice začala obsazovat australská pěchota. Všude však britští tankisté narážejí na odhodlanou a účinnou obranu. Jedna tanková rota pronikla až k osadě Flesquiéres. Zde likviduje dvě německé baterie. Zbývá poslední polní dělo narychlo vytažené z okopu. K jeho mířidlům usedá dělostřelecký poddůstojník Krüger a ničí dobře umístěnými ranami 16 britských tanků.


Rozhořčené boje vzplanou i u obcí Bourlon a Fontaine. Tanky sice vniknou mezi domy a pálí kolem sebe z kulometů, ale nakonec jsou zničeny svazky ručních granátů, které na ně vrhají němečtí vojáci. Tanky jsou zastaveny a další pokusy o průlom jsou odsouzeny k nezdaru.


Po velkých ztrátách v bitvě u Ypres Britové nedokázali zajistit tankům dostatečnou podporu pěchoty. Německé linie se na několika místech zcela zhroutily, ale Britové, sami zaskočení nenadálou vyhlídkou na průlom, nedokázali úspěchu využít. To dalo Němcům čas zorganizovat obranu a díky nesmírné odvaze německých jednotek zejména v oblasti Bourlonského lesa se britský útok zastavil.


Hrdiny této bitvy se stali němečtí dělostřelci, kteří představovali pro nepřátelské tanky smrtelné nebezpečí a často pálili ze svých děl do posledního okamžiku, dokud je tanky nepřejely. Na konci prvního dne bitvy ztratili Britové 65 tanků, 71 jich bylo poškozeno a 43 jich uvízlo v zákopech. Britové pokračovali v úderech až do 25. listopadu, ale přestože dosáhli několika dílčích úspěchů, příležitost k rozhodujícímu průlomu už minula. Celkem Britové ztratili 227 tanků. 30. listopadu podnikli Němci protiútok a vyhnali Angličany ze svých zákopů. Následně se pokusili prorazit i britské linie, ale čerstvé britské posily německou ofenzívu zastavily a 6. prosince po několika dnech nerozhodných bojů bitva ustala. Obě strany zaujaly své původní pozice...



Jestliže si britští letci mysleli, že po zastavení ofenzívy u Ypres si odpočinou, pak se mýlili. Po zahájení tankové ofenzívy u Cambrai byly totiž perutě RFC určeny k přímé podpoře pozemních vojsk. Na počátku bitvy činilo McCuddenovo skóre 19 sestřelů, avšak s rostoucí intenzitou bojů se mělo brzy zvýšit. Britské stíhačky, především Camely, byly nasazeny jako stíhací bombardéry. Napadaly německá letiště, aby zabránily nepřátelským stíhačům dostat se do vzduchu, umlčovaly dělostřelecké baterie a ostřelovaly pěchotu.


Vzdušné souboje byly tvrdé, u Cambrai operovala mimo jiné i Jasta 5, jež byla jednou z nejúspěšnějších německých jednotek. 21. listopadu se ke Cambrai přesunula i Richthofenova JG 1, jejíž pohyby samozřejmě neopomněla sledovat 56. peruť.


McCudden se v prostoru bitvy několikrát utkal s nebývale útočnou letkou Albatrosů, kterou do bojů vodil letoun se zeleně natřeným ocasem. Jeho pilot, přezdívaný „Green Tail“ (Zelený ocas), byl velmi schopný a sestřelil několik britských letadel. Mezi letci RFC se zanedlouho stal velmi známým a i McCudden jej často vídal v akci. 23. listopadu se příslušníci 56. perutě utkali s letkou vedenou Green Tailem poprvé a 19. prosince Green Tail sestřelil jednoho z nich. Pro jednotku to byla citelná ztráta, protože Maybery, jenž byl tím sestřeleným letcem, až dosud dosáhl 21 vítězství.


Třebaže pozemní část ofenzívy u Cambrai skončila 6. prosince, boje ve vzduchu stále pokračovaly. McCuddenovi se v prosinci dařilo. 23. 12. sestřelil čtyři německé letouny. O pět dní později zničil během dvaceti minut tři dvoumístné LVG, přičemž první z nich překvapil útokem zezadu a německá posádka o něm neměla do poslední chvíle ani tušení. McCudden v tomto případě přiznal jistý pocit studu: „Hrozně nerad sestřeluji Huny, aniž by mě zpozorovali, protože i když se to shoduje s mojí naukou, je to proti té troše sportovních instinktů, které mi zůstaly.“


Další LVG sundal ze vzdálenosti 350 m (!). Jeho odhad byl později zpochybňován, ale McCudden trval na tom, že jeho úsudek byl správný. McCudden stále dokazoval, že disponuje vynikajícími schopnostmi stíhače. Navíc si jako bývalý mechanik pozorně všímal stavu a výkonu letounu i kulometů.



Němci se v té době soustředili především na výškový průzkum. Většina spojeneckých stíhaček se ani nemohla dostat do stejné výšky jako německé dvousedadlovky, osazené speciálními výškovými motory. McCudden se ale nehodlal jen tak vzdát, jako bývalý mechanik si dokázal svůj stroj „vyladit“ na nejvyšší výkon:


„Den za dnem jsem startoval a ve výškách 17 – 20 000 stop čekal na dvoumístné německé průzkumné letouny, které se za dobré viditelnosti na naší straně vyskytovaly vždy. Řekl bych, že někteří z těch Němčourů dostali šok, když letěli ve výšce 18 000 stop a najednou na ně shora zaútočilo „eséčko“. Zejména v zimě to byla opravdu výjimka, spatřit tohle letadlo nad hladinou 17 000 stop, která byla pro SE s motorem o výkonu 200 koní a s veškerou bojovou zátěží skutečnou mezí dostupu. Já jsem měl na stroji udělanou takovou spoustu drobných úprav, že jsem mohl vystoupat až do 20 000, kdykoli se mi zachtělo.“


Rok 1917 ukončil McCudden s 37 potvrzenými vítězstvími, což byl pozoruhodný výkon, kterého si všimli i ostatní kolegové, jak dokládá vzpomínka poručíka G. Lewise od 40. perutě RFC:


„Nejváženějším odborníkem je tu teď jistý McCudden. Zmíněného dne šlo jen na naší straně frontové linie k zemi osm Němců a z těch sestřelil tři on. Během tří dnů dostal celkem osm Němců, z nichž tuším sedm dopadlo u nás. Úspěch, jakému není rovno.“


Byla to však tvrdě vykoupená sláva. McCudden byl během častých letů ve výškách kolem 7 000 metrů zcela promrzlý, vysílený a trpěl kyslíkovým dluhem. Za 2. sv. války byly povinné kyslíkové přístroje pro létání ve výškách větších než 4 000 m a zcela běžné byly vytápěné kabiny, nyní se ovšem o ničem takovém nikomu ani nesnilo:


„Cítil jsem se opravdu hodně zle. Nebylo to tou výškou nebo tím, jak jsem rychle klesal, ale prostě tím intenzivním chladem, který jsem zažil tam nahoře. Výsledkem bylo, že když jsem se dostal do menší výšky a vdechoval víc kyslíku, začalo mi silněji bít srdce a snažilo se mi línou a vychladlou krev hnát žilami až příliš rychle. Důsledkem byl pocit slabosti a vyčerpání, který si dokáže představit jen ten, kdo to zažil. Namouduši, nebylo mi dobře, a ten pocit, který jsem měl, když jsem se dostal dolů na zem a zase se mi vrátila do žil krev, nedokážu nazvat jinak než utrpení.“


24. ledna 1918 sestřelil McCudden dvoumístné DFW, konající dělostřelecké pozorování. Jeho komentář k tomuto vítězství odhaluje tvrdý profesionalismus vojáka z povolání: „Tato posádka si zasloužila zemřít, protože neměla ani nejmenší ponětí o tom, jak se bránit, což ukazuje, že během výcviku byla nepozorná a líná. Pravděpodobně mnohem raději jezdívali do Berlína, místo toho, aby se věnovali tréninku a naučili se co nejvíce. K takovým kolegům necítím žádné sympatie.“


Stejný profesionalismus mu ale umožňoval vyslovit i obdiv. Jednou zaútočil ve výšce 1200 m sám na dvoumístný DFW. Ten začal rychle klesat a obratně manévrovat a jeho střelec zahájil palbu z kulometu. McCuddenovi se zasekl Vickers a tak se musel spolehnout pouze na Lewis. Po pětiminutovém pronásledování se pouhých 150 m nad zemí raději odpoutal: „Ten Hun byl na mě příliš dobrý a nebezpečně mě ostřeloval. Kdybych vytrval, určitě by mě dostal, protože neexistoval trik, který by neznal, takže jsem tomu červenohnědému DFW přiznal vítězství.“


16. února sestřelil další čtyři nepřátelské letouny. 18. 2. se 56. squadrona opět utkala s letkou vedenou Green Tailem. McCudden po něm střílel a poslal jeho Albatros v plamenech k zemi. Německý pilot z hořícího letounu vypadl nebo vyskočil: „Řítil se do zkázy rychleji než jeho stroj. Pak jsem nalétl na další Albatros a okamžitě jej sestřelil. Musím říci, že pilot Albatrosu se zeleným ocasem musel být velice šikovný chlapík. Mnohokrát jsem obdivoval jeho letecké kvality. Jen doufám, že jsem ho zabil hned první kulkou.“


Tato epizoda ukazuje zoufalství pilotů, když stáli tváří v tvář ohni. Tehdy ještě neměli padáky a pokud začal jejich stroj hořet, mnoho z nich dávalo přednost smrti pádem z výšky před uhořením zaživa.


Často se spekuluje, kdo mohl být onen „Green Tail“. Podle všeho šlo o záměnu řady letounů Jasty 5, kde měly všechny stroje natřené ocasy na zeleno. Toho dne totiž žádné německé eso v boji nepadlo.


K tomuto dni již činilo McCuddenovo skóre ohromujících 54 vítězství. Ale neustálý kolotoč bojových letů si začínal poznenáhlu vybírat svou daň, ačkoliv sám James to nejspíš nepostřehl. V rozporu se všemi svými zásadami začínal být příliš lehkomyslný, jak dokazuje další z jeho vzpomínek na závěr jedné vzdušné bitvy:


„Nefungoval mi ani jeden kulomet, ale cítil jsem se úžasně odvážný, a protože zbývající Pfalz a Albatros byly nemožné, začal jsem je honit, i když jsem čím střílet, a jednou jsem do ocasu toho Pfalzu skoro narazil. Byl bych na jeho pilota mohl hodit vajíčkový granát, kdybych v tu chvíli u sebe nějaký měl.“


26. února narazil McCudden na Hannover Cl.III. Už v minulosti se s těmito stroji střetl a věděl, že se jedná o velmi odolné a robustní letouny, schopné snést značná poškození v boji a současně velmi obratné – dokázaly bez problémů utočit užší zatáčku než jeho S.E. 5a. Přesto se rozhodl bezhlavě zaútočit:


„Už jsem zaútočil na dost Hannoverů a některé jsem poškodil tak, že musely dolů, ale žádný jsem dosud nezničil, a tak jsem si řekl: - Tenhle Hannover sestřelím, nebo budu při tom pokusu sestřelen sám. – Zajistil jsem si si palebnou pozici, zachytil jsem do zaměřovače kabinu Hannoveru a pálil z obou kulometů, dokud se ten dvoumístný letoun nerozletěl na kusy. Vrak se zvolna snášel jako třepetavý pomník mého sedmapadesátého a na nějakou dobu posledního vítězství nad nepřítelem.“


Počátkem března byl McCudden povýšen na majora a odvelen zpět do Anglie. Jeho celkové skóre tehdy činilo 57 vítězství, z toho 19 sestřelů bylo klasifikováno jako „captured“ (dopadly na spojenecké straně linií), 28 „destroyed“ (zničeny, potvrzen jejich dopad na nepřátelské straně linií) a pouze 10 jako „out of control“ (sražen do neřízeného pádu, dopad nepozorován). U řady jeho kolegů naopak činila vítězství klasifikovaná jako „OOC“ podstatnou část jejich úspěchů. Daň však byla vysoká. Jeho nervy byly silně pocuchány, o čemž svědčí vzpomínka tohoto jinak velmi klidného a vyrovnaného muže na večer 1. března 1918, den před jeho odjezdem zpět do Anglie:


„Toho večera v posteli jsem o tom všem znovu přemýšlel a víc než kdy jindy litoval, že musím opustit ten život, který mi byl vším. Přiznám se, že jsem brečel.“


V Anglii byl přivítán se všemi poctami, vyznamenání jen pršela – až dosud obdržel Military Cross, DSO a Bar a v dubnu byl vyznamenán za dosavadní službu Victoria Cross a stal se tak prvním příslušníkem nově vzniklé RAF, který obdržel toto nejvyšší britské vyznamenání, přičemž jej převzal z rukou krále v Buckinghamském paláci. V citaci k tomuto vyznamenání se také říká mimo jiné, že „jako velitel hlídek vždy projevil krajní udatnost a schopnosti, a to nejen ve způsobu jakým napadá a ničí nepřátele, ale též tím, jak během vzdušných bojů chrání nové příslušníky jeho letky a tak drží úroveň jejich ztrát na minimu.“


Po čtyřměsíčním odpočinku byl počátkem července James McCudden pověřen velením proslulé 60. squadrony RAF, ale nikdy je nepřevzal. Před cestou do Francie odletěl do Kentu, kde strávil noc se svojí rodinou. Ráno 9. 7. posnídal se svojí sestrou a přeletěl do Francie na letiště Auxi-le-Château, odkud měl pokračovat dále. Když vzlétal se svojí S.E. 5a, aby se přesunul na svoje nové působiště, vysadil mu při startu motor. V tu chvíli se dopustil věci, kterou jako instruktor přísně zakazoval všem nováčkům. Místo toho, aby nouzově přistál ve směru letu, otočil svůj letoun nazpět, aby se pokusil přistát na letišti. Letadlo v zatáčce ztratilo rychlost a zřítilo se. James utrpěl rozsáhlá poranění, kterým podlehl o dvě hodiny později po převozu do nemocnice, aniž by nabyl vědomí. Smrt si pro slavné stíhací eso přišla tím posledním způsobem, který by kdo čekal.




Prameny:


M. von Richthofen: Rudý letec, nakl. REVI, Ostrava 1997, ISBN 80-85957-02-7


N. Steel a P. Hart: Rachot v oblacích, nakl. BETA Dobrovský, Praha 2003, ISBN 80-7306-074-4


R. Townshend Bickers: Von Richthofen, nakl. Jota, Brno 1997, ISBN 80-7217-014-7


E. a J. Lawsonovi: První letecká válka, nakl. Jota, Brno 1997, ISBN80-7217-035-X


https://en.wikipedia.org/wiki/James_McCudden


https://www.acepilots.com/wwi/br_mccudden.html


www.theaerodrome.com


archiv autora


URL : https://www.valka.cz/McCudden-James-Thomas-Byford-t9118#25886Verze : 1
MOD
McCudden v kokpitu stíhačky SE 5.
URL : https://www.valka.cz/McCudden-James-Thomas-Byford-t9118#52523Verze : 0
MOD


S.E. 5a sériové číslo B4863, 56. peruť, letiště Estrée Blanche, podzim 1917. Peruť letoun poháněný motorem Hispano-Suiza o 200 ks převzala počátkem září 1917. Létal na něm velitel letky B Capt. James McCudden, jenž na něm dobyl 7 ověřených vítězství. 2. 11. 1917 na něm za tmy při přistání havaroval Lt. Slingsby, když narazil do budovy. Stroj byl předán do opravy a po osazení novým motorem odeslán ke 40. peruti, kde byl definitivně zničen v dubnu 1918 opět při havárii při přistání. Pilot poručík Willis naštěstí přežil. Letoun je zobrazen v podobě, v jaké na něm létal J. McCudden. Spodní plochy v barvě lakovaného plátna, horní a boční khaki PC 10. Bílý pruh na zádi značí příslušnost k letce B. Písmeno G je označením pilota a opakovalo se i na horní nosné ploše (bílé) a spodní nosné ploše (černé). Podle fotografií byl stroj osazen krátkými výfuky, nikoliv dlouhými.


Linked from : https://forum.valka.cz/topic/postview/612472
URL : https://www.valka.cz/McCudden-James-Thomas-Byford-t9118#612473Verze : 0
MOD