Fonck, Paul-René

Paul-René Fonck

Úvod

V posledních válečných měsících spojenecké letecké síly zřetelně demonstrovaly svoji početní i materiální převahu. Německé letectvo, ačkoli zůstalo bojeschopné a nebezpečné až do konce, už je nemohlo zastavit. V případě některých spojeneckých pilotů se tak už válka zvrhla v úplné hony na německé letouny a soupeření o prvenství v tabulkách podle počtu sestřelů. Dřív než bude pozdě, než válka skončí. Mír se najednou zdá být nepříjemně blízko. Jedním z mužů, o nichž před chvílí byla řeč, a zároveň největším esem vítězných mocností byl Paul-René Fonck.

Mobilizace

Už před válkou se živě zajímal o aviatiku a tak, když začala válka, přihlásil se k letectvu. Jako dvacetiletý narukoval 22. 8. 1914 k leteckému oddílu v Dijonu. Ale už za měsíc byl ke svému velkému zklamání převelen k 1. zákopnickému pluku. Tato jednotka nebyla nsazena na frontě, nýbrž prováděla zákopnické práce kolem pevnosti Épinal a stavěla mosty. Fonck zde nebyl spokojen, po pěti měsících nicméně dosáhl hodnosti desátníka a 15. 2. 1915 byl konečně šťastný odeslán do leteckého kurzu. Létání mu šlo, byl bezproblémovým žákem a tak byl po obdržení pilotního průkazu odeslán k Escadrille C.47.

Jednotka vykonávala únavné průzkumné lety a byla vybavena dvoumotorovými dvoumístnými letouny Caudron G.IV. Tyto neohrabané, těžké a neozbrojené dvouplošníky kroužily dlouhé hodiny nad frontou a řídily dělostřeleckou palbu. Právě tehdy se Fonck poprvé setkal ve vzduchu s nepřítelem:

„Mé letadlo bylo spíše vším jiným než bitevním letounem. Byl to pomalý těžkopádný dvouplošník, se kterým bylo obtížné dělat něco jiného než průzkum nebo řízení dělostřelecké palby... Při jednom z návratů z těchto letů jsem se poprvé setkal s Němcem. Zkřížili jsme si cesty za hlasitého hukotu našich motorů nad St. Marien-Pass. Já nebyl ozbrojený a kdyby se byl ten druhý shlédl v souboji, pak bych byl bez zaváhání do něho naletěl a vzal ho sebou do hlubin. Okolnosti ale rozhodly jinak. Snad byl ten muž také neozbrojený jako já, snad neměl vůbec chuť bojovat. V každém případě se vůbec nepokusil mě napadnout. Letěl ale tak blízko kolem mne, že jsem mohl rozeznat jeho obličej... Toto dobrodružství mi ale dalo lekci. Již nikdy jsem neodstartoval k letu, aniž bych si nevzal s sebou dobrou karabinu...“

Od této příhody si Fonck i jeho pozorovatel začali brát do kabiny vojenské karabiny. Tehdy však nebylo tak jednoduché potkat ve vzduchu nepřátelské letadlo. Za celý červen tak Fonck nepotkal žádného nepřítele. Až 2. července se spolu se svým pozorovatelem pokusil střelbou z karabin napadnout nepřátelský průzkumný stroj, ten však unikl.

22. 8. 1915 byli desátník P. R. Fonck a podporučík G. Wiest citováni v denním rozkaze za to, že za nepříznivých podmínek v přízemním letu vypátrali nepřátelské baterie a navzdory několika zásahům ze země dodali cenné informace.

25. září začala francouzská ofenzíva v Champagni. Francouzům se nepodařilo prolomit německé linie a akce skončila nesmyslnými ztrátami. Ofenzíva se málem stala osudnou i Fonckovi. Během průzkumného letu byl jeho Caudron ve výšce pouhých 50 m nad zemí zasažen střelbou ze země a z prostřílené nádrže unikl všechen benzín. Fonck dokázal, že za dobu své služby u průzkumníků získal cenné zkušenosti, a podařilo se mu nouzově přistát mezi zákopovými liniemi, přičemž stroj měl jen poškozený podvozek. Večer už byla francouzská posádka v pořádku u své letky.

V listopadu odjel Fonck na krátkou dovolenou, ale už 27. 11. byl za svou odvahu při plnění povinností znovu citován v armádním rozkaze. Fonck stále pokračoval ve své jednotvárné, avšak důležité službě pro pozemní jednotky. V té době už nosily Caudrony kulomet pro pozorovatele a Fonck si dal navíc namontovat další kulomet nad baldachýn horního křídla pro útočný způsob boje.

1. 3. 1916 s takto vybaveným Caudronem Fonck zaútočil nad nepřátelským územím na Fokker. Ten se po zásazích z Fonckova pevného kulometu zřítil, avšak protože nebyl k dispozici žádný svědek, nebyl tento sestřel Fonckovi uznán.

6. 8. 1916 konečně Fonck dosáhl prvního uznaného sestřelu. Při průzkumném letu napřed odvážně napadl dva Fokkery a jeden donutil k ústupu a o chvíli později podle výbuchů protiletadlových granátů vystopoval dvojici Rumplerů, z nichž jednoho přinutil přistát za francouzskými liniemi, kde byla jeho posádka zajata. Tento zcela ojedinělý výkon popsal takto:

"Obě nepřátelská letadla - byly to Rumplery - byla od sebe vzdálena asi 50 metrů a letěla nad Estrées-saint-Denis stejným směrem, držíce se trati k Montdidier. Když jsem je měl obě pod sebou, rozhodl jsem se, že budu útočit na letadlo, které se pustí dolů k zemi, nebo na to, které by mi chtělo oklikou uniknout (...) Vtom vidím, že letadlo, které bylo blíže u mne, začalo náhle klesat... pustil jsem se ihned za ním, abych mu zabránil v útěku. (...) Letadlo pod námi zmateně létalo sem a tam, ale my jsme každou zatáčku dělali po něm a při každém klesnutí jsme klesali za ním. (...) Trvalo to celkem asi 20 minut, co jsme se z výše 4000 metrů ve stálých kličkách a klesání drželi nepříteli v patách, až jsme ho konečně donutili přistát na travnaté planině na našem území... Posádka nepřátelského letadla byla úplně vysílená a bez odporu se nám vzdala. byli to dva němečtí důstojníci. První a poslední zajatci, které jsem za války přivedl. (...) Nemám vy zvyku urážet přemoženého nepřítele, ale chování našich zajatců se mi nelíbilo. my letci považujeme za otázku své cti, abychom kladli odpor napříteli tak dlouho, pokud je to jen trochu možné. K přistání nás musí donutit pouze těžké zranění nebo taková porucha motoru, která zněmožňuje ovládání letadla. (...) Ale tohle byl jediný případ, kdy se úplně nezranění Němci dobrovolně vzdali i se svým naprosto nepoškozeným letadlem."

Fonck byl za tento čin i dosavadní službu odměněn Médaille Militaire a Croix de Guerre s palmou. Obě vyznamenání mu byla udělena 30. 8. 1916.

Fonck byl přímo posedlý touhou po vzdušných vítězstvích. Navzdory jeho neutuchající chuti do vzdušných soubojů bylo poslání průzkumníků jiné a tak se Fonck musel často spokojit jen se zahnáním nepřátelských letadel. Do konce roku, konkrétně 14. 8. 1916, si tak nárokoval pouze jediný další sestřel. Zničení tohoto stroje řídícího dělostřeleckou palbu nad Sommou mu však nebylo potvrzeno.

V zimě se francouzská vojska opět připravovala k další ofenzívě v Champagni. K tomuto úsilí přispíval i Fonck častými průzkumnými lety. 17. 3. 1917 vzlétla posádka des. Fonck a por. Marcaggi k průzkumnému letu ve dvojici s posádkou pilota Rauxe. Asi 15 km za frontovými liniemi byly oba Caudrony G.IV napadeny pěticí Albatrosů. Fonck jednoho z nepřátelských stíhačů sestřelil a poté unikl nad francouzské území. Poddůstojník Raux se však zřítil s hořícím Caudronem těsně za francouzskými zákopy těžce popálen a s mrtvým pozorovatelem. René Fonck později tento boj označil za svou nejtěžší bitvu. Jeho čin byl opět citován v rozkaze velitele VI. armády.

Stíhačem

Jeho výkony nezůstaly nepovšimnuté a tak byl po desetidenním přeškolení přeložen ke stíhačům. Až dosud na Caudronech nalétal okolo 500 hodin a nárokoval si celkem pět vítězství, z čehož mu dvě byla uznána. 27. 4. 1917 se hlásil na velitelství slavné Groupe de Chasse 12, proslulých Les Cigognes - Čápů. Zde se Fonck seznámil s celou řadou es, především tu samozřejmě byl „Le Grand Chasseur“
Guynemer, ale Fonck se nejvíce spřátelil s René Dormem. Ten si vysloužil přezdívku „Tatík Dorme“ jednak pro svůj vyšší věk a také pro starostlivý přístup k nováčkům. Dorme rychle rozpoznal Fonckův zvláštní talent, zejména jeho analytické myšlení a schopnost okamžitě se rozhodovat.

Fonck byl zařazen k Escadrille SPA.103. Se Spady, na nichž tu začal létat, se vydal za slávou. Na novou stíhačku si obdivuhodně zvykl a už 5. 5. dosáhl svého třetího potvrzeného vítězství, když sestřelil pozorovací Rumpler. Tehdy začal ukazovat svým novým spolubojovníkům, proč jej přiveleli k Čápům. 11. 5. zničil Fonck Albatros a když o dva dny později sestřelil německou dvousedadlovku, stal se esem s pěti ověřenými sestřely.
Velkou inspirací byl Fonckovi Guynemer, který měl v té době přes 40 vítězství a byl nedostižným hrdinou. Fonckův učitel Dorme zatím postupně zvýšil počet svých sestřelů na 23, jenže 25. 5. 1917 (jinde bývá uváděno 23. 5.) se nevrátil z bojového letu. Fonck se to dozvěděl na dovolené a zpráva se ho bolestně dotkla. Vrací se na frontu a vrhá se do bojů ve snaze o pomstu. Ale až 12. 6. v plamenech shořela jeho šestá oběť.

Do 11. 9. Fonck dosáhl 11 potvrzených sestřelů. Toho dne však Francie utrpěla ještě větší ztrátu, než v případě Dormeho. Capitaine Guynemer byl prohlášen za nezvěstného a o několik dní později německá strana oznámila, že legenda francouzského národa padla v boji a jejím přemožitelem se stal Hptm. Wissemann.

Krátce nato, přesněji 30. 9. 1917, Fonck sestřelil svého patnáctého nepřítele. Ve vraku německé dvousedadlovky se u mrtvého pilota údajně našly doklady na jméno Hptm. Wissemann. Už jsme ale hovořili o tom, že Lt. Kurt Wissemann (5 sestřelů) sloužil u Jasta 3 a nikoliv u průzkumné jednotky. Německé prameny však zaznamenávají Wissemannovu ztrátu už 28. 9., tedy o dva dny dříve. Celá záležitost týkající se Guynemerovy smrti a Fonckovy údajné pomsty tak už zřejmě navždy zůstane zahalena mlhavým závojem tajemství.

Fonckovo 15. vítězství bylo současně jeho posledním sestřelem dosaženým na Spadu S.VII. Poté přesedlal na revoluční Spad S.XII. Nápad na zkonstruování této kanónové stíhačky vznikl v hlavě G. Guynemera, který se tím pokoušel odstranit největší slabinu S.VII, totiž slabou výzbroj v podobě jediného kulometu Vickers. Guynemer si neustále dopisoval s Louisem Béchereauem, šéfkonstruktérem Spadů a posílal mu svoje náčrtky, výpočty a popisy technických detailů. Na základě této korespondence byl posléze S.XII zkonstruován a první kus odevzdán Guynemerovi k frontovému otestování. Guynemer na S.XII sestřelil svého 49., 50., 51. a 52. protivníka a označoval jej jako „avion magique - zázračné letadlo“.

Fonck byl ještě úspěšnější. Když Guynemer padl, začal na S.XII létat i René Fonck. Do konce roku 1917 zvýšil své skóre na 19 sestřelů, byl povýšen do nejvyšší poddůstojnické hodnosti Adjutant-chef (nadrotmistr) a 21. 10. 1917 jmenován rytířem Čestné legie. Zatím však stále nijak nevyčníval nad průměr.

Rok 1918 se měl stát rokem Fonckových největších úspěchů. Už 19. 1. 1918 Fonck dosáhl dvojitého vítězství, když napřed sestřelil stíhačku nepříjemně obtěžující jednoho z kamarádů a hned nato zničil další, unikající od právě zapáleného francouzského balónu. Následovala další pochvalná citace v rozkaze II. armády č. 1088 ze 6. února 1918: „Podivuhodný stíhací pilot. 19. ledna 1918 podnikl útok na skupinu čtyř letadel a jedno z nich srazil. Rozprášiv tuto ochrannou hlídku, vrhl se na jiných pět letadel nepřátelských, pověřených zapáliti jeden z našich balónů. Po prudkém boji srazil druhé nepřátelské letadlo.“

5. 2. sestřelil Fonck další nepřátelskou dvousedadlovku. Bylo to jeho poslední vítězství na S.XII. Tento letoun sice konstrukčně předběhl svou dobu, ale trpěl řadou dětských nemocí. Obsluha jednoranného kanónku byla příliš komplikovaná a stroj trpěl mohutným zpětným nárazem. Fonck sám vzpomíná na nemilou příhodu se Spadem S.XII: „... když jsem se nalézal v poloze hlavou dolů, moje zásobní granáty, umístěné v příhradách po mých bocích, vypadly mezi řídící páky a jedna z nich byla zaklíněna. Pociťoval jsem, jak kloužu do prázdna hlavou dolů a řítím se největší rychlostí a obával jsem se, že každým okamžikem budu zasažen Němcem, na kterého jsem útočil a který, zpozorovav moji kritickou situaci, mne sledoval a střílel po mně z kulometu... Domnívaje se, že jsem ztracen, rozhodl jsem se riskovat již vůbec všechno. Nechal jsem řídící páky být a chápaje se rozházených granátů, vyhodil jsem jeden za druhým ven. Několik vteřin, které si tento výkon vyžádal, mi připadalo jako celé století, avšak to štěstí jsem měl, že jsem se o tisíc metrů níže otočil do správné polohy. Zřídkakdy jsem pocítil smrt přejít kolem sebe v takové blízkosti.“

Fonck nyní přesedlal na Spady S.XIII, které měly suverénně ovládnout válečné nebe. I ony byly konstruovány za účelem odstranění slabé výzbroje typu S.VII, což byla jeho největší nevýhoda. S.XIII byl osazen vysoce výkonným motorem o výkonu 220 koňských sil. Díky tomu dosahoval rychlosti až 217 km/h ve výšce 2000 m. Vyzbrojen byl dvěma kulomety Vickers. Výzbrojí, stoupavostí a rychlostí sice převyšoval typ S.VII, avšak jeho letové vlastnosti byly jednoznačně horší. Jeho prototyp poprvé zalétal 4. 4. 1917 René Dorme a první sériový kus obdržel k frontovým zkouškám Georges Guynemer. Nejvíce však tento typ proslavil právě Fonck.

Do prvního jarního dne roku 1918 už měl Fonck na kontě 30 sestřelů. Po Nungesserovi byl nejúspěšnějším žijícím francouzským esem. Ale vzhledem k stále se horšícímu zdravotnímu stavu Nungessera, který z mnohých letů putoval rovnou do nemocnice, bylo jen otázkou času, kdy jej Fonck předběhne. A ten pro to dělal vše.

Mistr

Čápi zatím na jaře čelili spolu s ostatními jednotkami pokusu o německou jarní protiofenzívu. Iniciativa však už definitivně byla v rukou Spojenců. Ve vzduchu se v té době utkávaly úplné masy letadel a počty sestřelů závratně rostly. Fonck měl na konci dubna už 36 sestřelů. 9. května pak dosáhl ohromujícího úspěchu, ačkoliv počasí tomu zpočátku nenasvědčovalo. Celé dopoledne ležela nad letištěm mlha. Fonck proto odstartoval se dvěma kolegy až po patnácté hodině. Hned nad zákopy narazili na trojčlennou formaci nepřátelských dvoumístných strojů. Fonck je za účinné podpory kamarádů všechny tři během okamžiku sestřelil. V půl šesté večer opět Fonck vedl tříčlennou hlídku. V 18:20 Fonck zničil další dvousedadlovku a krátce na to jeden Fokker D.VII. Ale ještě neměl být konec: „Jeden proti devíti... moje situace byla velmi špatná! Ale chtěl jsem ještě zvýšit počet svých vítězství a tak jsem se po krátkém váhání rozhodl, že nepřítele napadnu. Fokkery letěly pode mnou v šípu a za nimi trochu výš Albatrosy. Byl jsem nad oběma eskadrami ve značné výšce a hned jsem si v duchu sestavil útočný plán. Rychlostí minimálně 240 km/h jsem se spustil mezi obě skupiny a dávajíce bedlivý pozor na Albatrosy, přiblížil jsem se k poslednímu Fokkeru asi na 30 metrů a zezadu jsem na něj vyslal vydařenou salvu. Fokker se převrátil a řítil se k zemi... Pět Albatrosů mě začalo pronásledovat... Cítil jsem, že je mám těsně v patách, a proto jsem letěl jako povětroň... V osm hodin večer mi bylo úředně potvrzeno, že jsem sestřelil šest nepřátelských letadel krátce za sebou...“

Šest sestřelů v jednom dni! Fonck se s 42 sestřely okamžitě stává nejúspěšnějším francouzským žijícím esem. Je ovšem pravda, že tohoto rekordu vzdušných bojů již dříve dosáhli britští piloti. Kapitán John L. Trollope ze 43. squadrony zničil šest německých letadel v jednom dni, v průběhu dvou ofenzívních hlídek, 24. března. 12. 4. kapitán Henry W. Woolett od téže squadrony tento rekord vyrovnal; taktéž během dvou letů nad frontou a letíce také na Camelu.

Odezva přišla o tři dny později. 12. 5. 1918 byl rozkazem Hlavního válečného stanu číslo 12.927 podporučík 1. pluku zákopníků a polní pilot Escadrille SPA.103 Paul-René Fonck jmenován důstojníkem Čestné legie. Teď už je před ním jen Guynemerova legenda a Fonck neustále stahuje náskok. 18. 7. sestřeluje tři Fokkery D.VII a dosahuje tak svého 52., 53. a 54. vítězství. Následujícího dne sestřeluje další dva nepřátelské stroje. Překonal sice rekord svého mrtvého předchůdce, narozdíl od něj však není miláčkem davů. Třebaže o jeho bojových kvalitách nikdo nepochybuje a pochvalné citace nešetří chválou, národ zůstává poměrně chladný.

Důvodem je především jeho způsob boje. Fonck byl mistrem propočítaného rizika. Jeho taktikou bylo udeřit, provést bleskový přepad a zmizet. Nikdy nepodstupoval zbytečné nebezpečí. Svoje oběti si pečlivě vybíral a pokud větřil nebezpečí, pak raději nezaútočil. Pokud však už zaútočil, potom s takovou jistotou, že spotřeboval na jeden sestřel v průměru pouhých devět nábojů. Jestliže se mu nepodařilo nepřítele zničit při první zteči, raději se odpoutal, zatímco Guynemer se většinou vrátil a svedl s protivníkem férový „souboj dle pravidel“, jak tomu říkal. Díky svému pečlivě propočítanému způsobu boje nebyl Fonck nikdy zraněný a za celou svou kariéru stíhače měl jen jedinkrát prostřelené křídlo. Jeho kolegové, z jeho pohledu možná rivalové, jako např. Guynemer a Nungesser, se stávali hrdiny právě proto, že se vraceli zranění na prostřílených letadlech a znovu usedali do kabin v obvazech. Navíc jeden z jeho kolegů údajně po válce prohlásil, že Fonck se stával po každém dalším sestřelu stále větší primadonou.

Jeho vztahy s ostatními piloty escadrilly byly napjaté. Mnozí mu záviděli, jiní mu vyčítali jeho opatrnický způsob boje a někteří jej vyloženě neměli rádi. Velení chtělo proto Foncka převelet k jiné jednotce, ten to však odmítl. Jako druhé řešení mu bylo nabídnuto velení SPA.103 a odvelení stávajícího velitele a "problémových" kolegů. Fonck toto řešení prohlásil za nečestné a také jej odmítl...

Aby dokázal svoje letecké kvality, vrhá se do dalších bojů. 14. 8. sestřeluje v průběhu neuvěřitelných 10 sekund tři Fokkery několika ranami a 26. 9. vyrovnává svůj osobní rekord - šest sestřelů v jednom dni! Má tak na kontě už 66 sestřelů a chce překonat Bishopa a Mannocka. Daří se mu to, neboť do konce října dosahuje počtu 74 vítězství. Nyní má už před sebou jen jediný cíl. Překonat rekord mrtvého von Richthofena a stát se tak největším esem této války. Čas už však hraje proti němu. Jeho sedmdesáté páté vítězství z 1. 11. 1918 je zároveň jeho poslední. O deset dní později válka končí.

Fonck válku ukončil s následujícím výčtem úspěchů: 126 sestřelů z toho 75 uznaných (sestřel nad nepřátelským územím bylo možné uznat, jen pokud existovali spolehliví svědci ve vzduchu nebo na zemi. Mnohá esa však vyznávala lov hluboko v nepřátelských liniích, kde pochopitelně svědky neměli. U některých z nich je proto výrazný nepoměr mezi nárokovanými a uznanými sestřely. Nejvýraznější je to asi u Alfreda Heurtauxe, který si nárokoval 128 sestřelených a 132 poškozených nepřátelských letadel, přičemž uznaných sestřelů měl 21); důstojník Čestné legie; 27 pochvalných citací a řada francouzských a zahraničních vyznamenání. Avšak ani to, že tři čtvrtiny všech sestřelů escadrilly SPA.103 jsou na jeho účtu nestačí na překonání Guynemerova mýtu...

Závěr

Po válce byl Fonck poslancem parlamentu, potom se zabýval transatlantickými lety, v třicátých letech se znovu vrátil do armády a dopracoval se až k funkci generálního inspektora stíhacího letectva. Po porážce Francie v roce 1940 vznikla ve Vichy francouzská vláda, jež spolupracovala s nacistickými okupanty. Fonck zde zastával ministerskou funkci. Po porážce nacistického Německa se Fonck stáhl do ústraní a 18. 6. 1953 ve věku 59 let zemřel.

Zdroje:
René Fonck: Sedmdesát pět sestřelů, nakl. Toužimský a Moravec, český Těšín 2003, ISBN 80-7264-052-6
Richard Townsend Bickers: Von Richthofen, nakl. Jota, Brno, ISBN 80-7217-014-7
Ing. Jiří Vraný: Spad S VII/XII/XIII, edice Triáda, nakl. Naše vojsko, Praha 1989, ISBN 80-206-0125-2
Repka, Ondrej: René Fonck – najúspešnejšie spojenecké eso 1. svetovej vojny, HISTORIE A PLASTIKOVÉ MODELÁŘSTVÍ ročník 5, 1995, č. 12