Main Menu
User Menu

Lightoller, Charles Herbert

     
Příjmení:
Surname:
Lightoller
Jméno:
Given Name:
Charles Herbert
Jméno v originále:
Original Name:
-
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
Fregatní kapitán
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
-
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
-
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
30.03.1874 Chorley, Lancashire, Velká Británie
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
08.12.1952 Londýn, Velká Británie
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
2.palubní důstojník RMS Titanic
velitel HMS Falcon (1899)
velitel HMS Garry (1905)
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
Jediný vyšší důstojník, který přežil katastrofu RMS Titanic v roce 1912
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
HUBÁČEK, Miloš: Titanic. 3.vydání. Praha-Litomyšl: Paseka 2002. 488s. ISBN 80-7185-486-7
www.encyclopedia-titanica.org
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Lightoller
www.dover-kent.co.uk/people/lightoller.htm
URL : https://www.valka.cz/Lightoller-Charles-Herbert-t90827#339616Verze : 0
"Netrap se, moře není dost mokré, aby mě přemohlo. Nikdy se neutopím." Tato slova, která Charles Herbert Lightoller napsal v dopise své sestře, přesně charakterizují dobrodružný život tohoto muže, jemuž přátelé přezdívali "Herb" nebo častěji "Lights".

Počátek kariéry

Charles Herbert Lightoller se narodil 30. března 1874 v Chorley, v hrabství Lancashire, jako nejmladší z pěti dětí. Jeho matka, Sarah Jane Widdows Lightoller, však zemřela krátce po Charlesově narození na spálu, stejně jako jeho sestra Caroline Mary.
Otec, Frederick James Lightoller, měl po dalším, krátkém manželství s Margaret Barton (+1881), románek s rodinnou služebnou Joyce Gladwin, ze kterého se narodila nemanželská dcera Janet.

Otec Lightoller se pak vystěhoval na Nový Zéland a zanechal své děti Charlese (10 let), Gertrude (15 let) a Ethel (12 let) u jejich tety a strýce v Anglii. S otcem odjela pouze Charlesova nejstarší sestra Jane a o něco později je následovali Joyce Gladwin se svou dcerou Janet. Frederick James Lightoller a Joyce Gladwin se vzali v Aucklandu, 11. září 1885. Nutno však říci, že Frederick James se snažil zůstat v kontaktu se zbytkem svých dětí v Anglii, jak jen to bylo možné.

Charles Lightoller nejprve navštěvoval základní školu v Chorley. Již od malička se projevoval jako bystrý, ale nedisciplovaný a těžko zvládnutelný chlapec. Strýc a teta jemu a jeho sourozencům dávali všemožně najevo, jakou jsou pro ně zátěží a Lightoller na to nikdy nezapomněl. Stejně tak nikdy neodpustil otci, že je opustil.
Nakonec, ve věku 13 let, požádal rodinu o svolení odejít na moře. V onu chvíli to byla pravděpodobně lest, vyvolaná trestem za nějakou nepřístojnost, ale rodina jej vzala za slovo.
Charles Herbert Lightoller tedy v roce 1887 nastoupil jako plavčík do společnosti William Price Line v Liverpoolu a v únoru 1888 se stal členem posádky velkého čtyřstěžňového barku Primrose Hill, plujícího kolem mysu Horn do San Francisca.

Jeho druhá loď, čtyřstěžňový bark Holt Hill, mu dopřála spoustu dobrodružných chvil. Po silné bouři v jižním Atlantiku byla loď nucena vplout do Rio de Janeira, v té době centru epidemie neštovic a revoluce, aby podstoupila nezbytné opravy. Po další bouři, 13. listopadu 1889, najel Holt Hill na mělčinu u malého a pustého ostrova Ile Saint-Paul v jižní části Indického oceánu. První důstojník zahynul, zbytek posádky pak zachránila o 8 dnů později malá plachetnice Cagoon a odvezla do Adelaide v Austrálii. Lightoller se tady jako člen posádky nalodil na klipr Duke of Abercorn, se kterým se dostal zpět do Anglie.

Třetí lodí v kariéře Charlese Herberta Lightollera byl opět Primrose Hill. Během plavby loď přežila hurikán a po příjezdu do Kalkaty, když po čtyřech letech skončila doba jeho učení, složil Lightoller zkoušky a obdržel osvědčení druhého palubního důstojníka.
Když sloužil jako třetí palubní důstojník na palubě velké nákladní plachetnice Knight of St. Michael společnosti Greenshields and Cowie, vznítil se lodní náklad uhlí. Posádce pod Lightollerovým vedením se však podařilo požár zvládnout a Charles Herbert byl za své úsilí povýšen na druhého palubního důstojníka, když vystřídal svého věčně opilého předchůdce.
Absolvoval ještě jednu plavbu na plachetní lodi a pak, v roce 1895, ve věku 21 let, učinil pravděpodobně dost bolestné rozhodnutí odejít do služby na paluby parníků. Zvítězil však rozum nad voláním srdce, neboť Lightoller si byl dobře vědom, že na palubách parníků má mnohem větší šanci na rychlejší služební postup. Nastoupil proto ke společnosti Elder Dempster, která měla licenci na dopravu pošty z Anglie do západní Afriky (Royal Mail service).



Charles Herbert Lightoller v počátcích své námořní kariéry



Po třech letech služby, především ve funkci třetí palubního důstojníka na parníku SS Niagara, poté, co během jedné z plaveb téměř zemřel na malárii, však opustil linku do západní Afriky a přemýšlel nad dalším životním krokem. Jeho pozornost upoutalo oznámení v novinách, že Edmonton je nejsnazší cestou k dosažení zlatonosných polí u Yukonu (v té době právě začínala zlatá horečka na Aljašce).
Lightoller se rozhodl během 5 minut a v roce 1898 odcestoval na severozápad jako prospektor. Štěstí mu však nepřálo (tak jako mnoha jiným), přišel i o to málo, co měl a nezískal nic, než další životní zkušenost. Krátce se živil jako honák dobytka v kanadské Albertě a pak tuto svou krátkou životní kapitolu rychle uzavřel, jako hobo přejel napříč Kanadou a na palubě lodi na přepravu dobytka se vrátil zpět do Anglie.
V roce 1899 na druhý pokus složil zkoušky a získal licenci kapitána dálné plavby (Master Mariner). Po vstupním pohovoru jej znovu zaměstnala společnost Greenshields and Cowie a nalodila jako třetího palubního důstojníka na loď pro přepravu dobytka Knight Companion.


U White Star Line

Po necelém roce se rozhodl začít nový život a v lednu 1900 požádal o přijetí u prestižního rejdařství White Star Line v Liverpoolu, které se mělo stát jeho osudem pro příštích 20 let. U White Star Line sloužili tehdy ti nejlepší námořní důstojníci, jednou z podmínek přijetí bylo vlastnictví certifikátu kapitána dálné plavby a také vstup do sboru záložních důstojníků Britského královského námořnictva (Royal Navy Reserves).
Ligtoller musel při vstupním pohovoru udělat dojem, protože byl přijat, a ke svému velkému překvapení téměř okamžitě naloděn jako čtvrtý palubní důstojník na parník SS Medic, vyplouvající do Austrálie. Byla to první plavba společnosti do této destinace a White Star Line jí začínala svou novou linku. Na této lodi sloužil jako třetí důstojník také William McMaster Murdoch, se kterým se Lightoller setkal i při své nejslavnější plavbě. Ačkoliv byli oba muži velmi rozdílných povah, stali se dobrými přáteli.
SS Medic, kromě převozu běžných pasažérů, při mezipřistání v Kapském městě (Capetown) v Jižní Africe, naložil také vojáky, raněné v právě probíhající Búrské válce a na zpáteční cestě vyložil čerstvé síly z Austrálie v Durbanu.

Již první Lightollerova plavba na palubě Medicu však málem ukončila jeho rychle se rozvíjející kariéru u White Star Line.
Důstojník, spolu se dvěma mladými kadety, v ranní tmě přiveslovali k místní pevnosti Fort Dennison, vyšplhali na její věž, kde na hromosvod přivázali podomácku vyrobenou búrskou vlajku, pak střelným prachem nabili velké dělo a než zmizeli zpět na loď, zažehli dlouhou zápalnou šňůru. Lightoller si chtěl udělat legraci z místních obyvatel, kteří byli velkými sympatizanty války proti Búrům. Následkem výstřelu se vysypala okna v blízkých domech a rána probudila celé město.
Incident zmátl místní policii a v parlamentu New South Walesu byla dokonce probírána otázka bezpečnosti v sydneyském přístavu.
Nicméně viníci nebyli v Sydney odhaleni, stalo se tak až během zpáteční cesty SS Medic. Jeden z kadetů se přiznal kapitánovi lodi, který uvědomil Superintendanta společnosti, kapitána Josepha Hewitta. Lightoller byl po návratu parníku do Anglie povolán "na kobereček", kde jej kapitán Hewitt podle Lightollerových vlastních slov "proklatě sjel tak, jako nikdo nikdy před tím v jeho životě". Ke cti kapitána Hewitta nutno říci, že po tom, co řekl mladému důstojníkovi své, nechal jej vlastními slovy celý incident vysvětlit a poté propukl v hurónský smích. Roztrhal Lightollerovu výpověď a se slovy "Zmizte odsud a vraťte se na svou loď" jej vzal na milost.

Charles Herbert Lightoller byl poté přeřazen na lodě v severním Atlantiku. Bylo to vlastně povýšení, ačkoliv prvním plavidlem, které na něj čekalo, byla loď na přepravu dobytka. Kapitán Hewitt pravděpodobně dal šanci mladému důstojníkovi, aby se zklidnil tam, kde mohl společnosti uškodit co nejméně. Lightoller nakonec prokázal schopnost demonstrovat své nautické a velitelské schopnosti na pravém místě, poté, co opanoval své sklony k svérázným žertům. V roce 1902 pak získal kvalifikaci Extra-Master, což byla v té době nejvyšší možná kvalifikace, jakou mohl námořní důstojník u obchodního loďstva získat.
Soustředil se hlavně na sebe, i když minimálně jednou něco provedl, takže byl v roce 1903 za trest naloděn na jednu cestu na SS Suevic na australské lince. Tato cesta však byla osudná pro jeho další život, neboť na palubě lodi se seznámil s osmnáctiletou Sylvií Hawley-Wilson, která se vracela domů do Sydney.
Následoval klasický lodní románek a oba se nakonec 15. prosince 1903 v Sydney vzali.

Následujících 9 let sloužil Charles Herbert Lightoller na palubách nejvýznamnějších lodí společnosti White Star Line. Nejprve jako čtvrtý palubní důstojník na SS Majestic, posléze jako třetí palubní důstojník na RMS Oceanic - tehdejší nejlepší lodi společnosti. Na RMS Oceanic zůstal i jako druhý důstojník a po povýšení na prvního palubního důstojníka (na pasažérských lodích třetí nejvyšší důstojník) přešel na SS Majestic, kde chvíli sloužil i jako zastupující vrchní důstojník (a zástupce kapitána). Ve funkci prvního palubního důstojníka se později vrátil na svou nejoblíbenější loď - RMS Oceanic.
Také v osobním životě se na něj usmálo štěstí, v roce 1904 se mu narodil první syn - Frederick Roger a o čtyři roky později i druhý syn, Richard Trevor. Rodina žila v prostorném domě v Netley Abbey v hrabství Hampshire.


Titanic

V březnu 1912 Lightoller obdržel zprávu, že má nastoupit do funkce prvního důstojníka na nejnovějším parníku White Star Line - RMS Titanic.
Společně se svým přítelem a zároveň novým vrchním důstojníkem Murdochem a druhým důstojníkem Blairem se vydali na cestu do Liverpoolu, aby nastoupili na loď.



RMS Titanic vyplouvá na svou osudovou plavbu 10. dubna 1912


Lightoller absolvoval s novou lodí zkoušky a RMS Titanic odplul 3. dubna 1912 do Southamptonu, aby se připravil na svou první plavbu přes Atlantik.
Zde však proběhla menší změna v důstojnickém sboru. Podle jedněch za ni mohl sám kapitán RMS Titanic, Edward John Smith, který si vyžádal na první plavbu nové lodi svého podřízeného ze sesterské lodi RMS Olympic - vrchního důstojníka Henryho Tingle Wilda. Sám Lightoller později uváděl, že Wilde byl dosazen do funkce vrchního důstojníka na RMS Titanic z vůle vedení samotné White Star Line.
Ať už byla pravda jakákoliv, faktem se stalo, že Murdoch se musel spokojit s funkcí prvního palubního důstojníka a dosavadní první důstojník Lightoller se stal druhým palubním důstojníkem. David Blair z lodi odešel.
Po několika dnech v Southamptonu se všichni sžili se svými novými funkcemi a 10. dubna 1912 vyplul RMS Titanic s druhým palubním důstojníkem Charlesem Herbertem Lightollerem na svou osudovou plavbu.

Po mezipřistání ve francouzském Cherbourgu a irském Queenstownu zamířila velká loď přes oceán ke svému cíli - New Yorku.
Během cesty do Cherbourgu za Lightollerem přišel námořník George Symons, jeden ze strážních námořníků a sdělil mu, že na pozorovacím stanovišti v koši na předním stožáru chybí dalekohledy. Aniž to Lightoller tušil, jeho předchůdce Blair je uložil do zásuvky ve své kabině a nikomu o tom neřekl. Lightoller je nemohl najít a zeptal se proto prvního důstojníka Murdocha. Ten mu sdělil, že o chybějících dalekohledech ví, a že vše zařídí. Symons se však z Lightollerových úst dověděl pouze to, že dalekohledy zatím nebudou.

Osudného 14. dubna 1912 převzal druhý palubní důstojník Lightoller službu v 16:00 od vrchního důstojníka Wilda a po večeři ve spolupráci s třetím palubním důstojníkem Pittmanem určili pozici lodi. Lightoller pak prostřednictvím šestého palubního důstojníka Moodyho přikázal hlídce v předním koši, aby pozorně sledovala okolí lodi a soustředila se především na možnou přítomnost ledu.
Kolem 21 h na můstek přišel kapitán Smith a krátce s Lightollerem pohovořili, především o panujícím počasí a možné přítomnosti ledu.
Ve 22 h pak Charlesi Herbertu Lightollerovi skončila služba, kterou předal prvnímu důstojníku Murdochovi. Po opuštění můstku ještě v následující půlhodině obešel celou loď, aby se ubezpečil, že je vše v pořádku. Pak se odebral do své kabiny, kde ulehl ke spánku.
Už téměř spal, když jej vzbudil slabý otřes lodi a tak vyběhl bosý a v pyžamu na palubu. Když však neviděl nic na levoboku ani na pravoboku, pomyslel si, že pokud se něco stalo, bude nejlépe zůstat tam, kde se předpokládá, že bude.
Asi po půl hodině se v jeho kabině objevil čtvrtý palubní důstojník Joseph Boxhall, a když viděl probuzeného Lightollera, oznámil mu, že Titanic narazil na ledovec a příď je zaplavena až po palubu F. Lightoller pouze přikývl, bez jakékoliv známky emocí si přes pyžamo navlékl uniformu a odešel na můstek. Zde se setkal s ostatními důstojníky a kapitánem Smithem, který vydal rozkaz k přípravě záchranných člunů ke spuštění. Lightoller převzal velení na levoboku Titanicu a nařídil námořníkům připravit všech 11 záchranných člunů.



Charles Herbert Lightoller na můstku RMS Titanic


Jakmile kapitán Smith dal povolení k opuštění lodi, začal Lightoller nakládat do člunů pasažéry. Řídil se zásadou, která byla později mnohokrát napodobována a zvěčněna v mnoha románech a filmech - ženy a děti první. Lightoller byl striktní a nekompromisní (oproti prvnímu důstojníku Murdochovi na pravoboku, který občas povolil nasedat i mužům), a tak se do člunů opravdu dostávaly pouze ženy a děti. Poměrně známá je historka kolem spuštění člunu "č. 6".
Když byl už člun na půli cestě k hladině, kormidelník Hitchens, velící plavidlu se ozval, že ve člunu je pouze jeden námořník, což nestačí k jeho řízení. Lightoller v onu chvíli neměl po ruce žádného námořníka, kterého by mohl postrádat a na jeho druhý dotaz se ozval jeden z pasažérů, major Arthur Peuchen: "Nejsem námořník, ale jsem jachtař, jestli Vám to bude stačit". Ligtoller na něj pohlédl a opáčil:"Jestli jste dost námořník na to, abyste se dostal po tomhle laně do člunu, tak běžte". Peuchenovi se podařilo sešplhat po jednom z lan spouštějících člun a stal se jediným mužským pasažérem na levoboku, kterému druhý palubní důstojník dovolil nasednout do člunu.

Lightoller povolil nastoupit do každého člunu nejvýše dvěma námořníkům, aby jej řídili. Důsledně dodržoval zásadu "pouze žena a děti", dá se říci že ji pozměnil na "pouze ženy a děti", ačkoliv postupem času bylo na levoboku stále obtížnější nalézt dostatek žen a dětí k naplnění člunů.
Mezitím vrchní důstojník Wilde a první důstojník Murdoch požádali Lightollera, aby jim ukázal, kde jsou uloženy revolvery a munice. Lightoller věděl, že jsou v kabině prvního důstojníka a ostatní tam odvedl. Wilde mu jeden revolver dal se slovy, že jej možná bude potřebovat.
Jak se příď lodi potápěla hlouběji, spěchal druhý palubní důstojník stále víc, aby dokázal spustit i zbývající čluny. Stalo se totiž očividným, že Titanic půjde ke dnu velmi rychle.

Při přípravě záchranného člunu "č. 2" ke spuštění si Lightoller všiml, že člun už je plný mužů. Někteří z cetujících měli později pocit, že se jednalo většinou o topiče. Lightoller se rozčilil, namířil na muže revolver (prázdný, neboť jej ještě nestihnul nabít) a zakřičel na ně: "Vypadněte vy zatracení zbabělci. Nejraději bych vás všechny hodil přes palubu". Všichni okamžitě opustili člun a konečně mohly nastoupit ženy a děti. Podle příkazu kapitána Smithe se velení člunu ujal čtvrtý palubní důstojník Joseph Boxhall.

Lightoller a zbytek posádky se vydali na střechu důstojnických kabin a snažili se připravit ke spuštění také skládací čluny. Již dříve byl spuštěn skládací člun "C", ve kterém se mimo jiné ocitl i generální ředitel společnosti White Star Line, Joseph Bruce Ismay.
Podařilo se spustit i skládací člun "D". Vrchní důstojník Wilde nařídil Lightollerovi, aby do něj nasedl také. Podle Lightollerových vlastních slov měl "naštěstí tolik duchapřítomnosti, že se slovy "Zatraceně, ani za nic" vyskočil zpět na palubu, ne snad kvůli nějakému aktu sebeobětování, ale byl to čirý impuls". Impuls, kterému děkoval až do konce svých dní, že dostal šanci jít ke dnu s ostatními.
Člun "B" se sesmekl ze střechy na palubu a převrátil se vzhůru nohama.

Pak, pravděpodobně v důsledku provalení se jedné z přepážek v nitru lodi, se trup lodi prudce propadl a skupiny, snažící se spustit oba zbývající skládací čluny spláchla vlna. Na střeše kabin v tom momentě stáli pouze Lightoller a námořník Hemming. Voda rychle zaplavovala i střechu a tak Lightoller skočil do ledové vody.
Tuto situaci později druhý důstojník popsal ve výpovědi před americkou vyšetřovací komisí. Na dotaz senátora Smithe, kdy opustil loď odpověděl suše: "Já ji neopustil". Zmatený senátor se zeptal: "Opustila snad ona Vás? "Ano, pane", zněla Lightollerova odpověď.

V prvotním šoku z chladu nejprve plaval ke strážnímu koši na příďovém stožáru, které stále čnělo z vody, pak se však vzpamatoval a začal se pohybovat směrem od lodi. Příliš daleko se však nedostal. Na člunovou palubu ústil velký obdélníkový otvor z šachty ventilátoru. Otvor byl zakryt pouze mřížkou z tenkého drátu, která zabraňovala vhození cizích předmětů do ventilátoru. Proud vody, vlevající se do nitra lodi přes tento otvor, uchopil Lightollera a přimáčkl jej na mřížku. Ligtoller se zmítal přitisknutý na tenký drát a snažil se všemi silami dostat se pryč, ale proud byl příliš silný. Důstojník dobře věděl, že pokud mřížka povolí, strhne jej proud do šachty vedoucí několik desítek metrů dolů do nitra lodi. Už mu pomalu docházel dech, když se na něj usmálo štěstí a velká bublina horkého vzduchu, která se prodrala z nitra lodi skrz šachtu, vymrštila Lightollera zpět na hladinu.

Titanic se rychle potápěl, voda vířila kolem boků a silný proud znovu Lightollera stáhl pod hladinu. Opět jej zachytila mřížka, kryjící jeden z otvorů do nitra lodi. Tentokrát druhý důstojník ani nevěděl, jak se ocitl zpět na hladině, náhodou vedle převráceného skládacího člunu "B". Zachytil se jeho boku, když se těsně vedle něj zřítil přední komín a odmrštil člun i s Lightollerem téměř 30 metrů od potápějící se lodi. Na dno převráceného člunu se k druhému důstojníkovi vydrápalo ještě několik mužů.
Společně pak sledovali zánik nejluxusnější lodi světa.

Polozatopený, převrácený člun se stal poslední záchranou pro přibližně 30 promrzlých mužů. Aby se nepřevracel a udržel se na hladině, Lightoller uspořádal muže do řady, sám sedě na přídi a radista Harold Bride zástup uzavíral. Podle jeho rozkazu se muži nakláněli vpravo nebo vlevo, aby udrželi rovnováhu na svém vratkém plavidle. Snažil se udržet morálku prokřehlých lidí a dával jim naději na brzkou záchranu.

Za úsvitu se objevila první záchranná loď, parník RMS Carpathia a také záchranný člun "č. 12". Ligtoller měl u sebe stále svou důstojnickou píšťalku, a tak hvízdáním upoutal pozornost lidí ve člunu. Hvízdání také zaslechl další z člunů, "č. 4", který se také vydal směrem k polopotopenému skládacímu člunu. Lightoller přikázal svým mužům, aby se netlačili a nepřevrátili své vratké plavidlo, ani neohrozili zachránce. Všech 28 zmrzlých mužů se tak postupně dostalo do obou dřevěných záchranných člunů. Většina z nich obsadila člun "č. 12" a tak jej přetížila, že se okraj člunu nacházel jen několik centimetrů nad hladinou. Nebyla ale jiná možnost. Ligtoller převzal velení a použil veškeré své schopnosti, aby udržel člun na hladině stále více se vzdouvajícího moře. Malá loď se pod jeho vedením pomalu a opatrně blížila k velkému parníku. Jakmile dosáhli boku Carpathie, všichni pasažéři a členové posádky byli za pomoci žebříků a visutých sedaček vyzvednuti na palubu velké lodi. Člun "č. 12" byl posledním, který k Carpathii připlul a posledním, kdo opustil jeho palubu, a tedy i posledním zachráněným trosečníkem z Titanicu, byl Charles Herbert Lightoller.



Společná fotografie zachráněných důstojníků z Titanicu. C.H.Lightoller stojící uprostřed


Na palubě Carpathie, jako jediný starší důstojník, zachráněný z Titanicu, převzal odpovědnost za vedení zachráněných členů posádky.

Po příjezdu Carpathie do New Yorku byli všichni zachránění důstojníci a posádka převezení na palubu parníku SS Lapland společnosti Red Star. Zde ve společnosti představitelů společnosti White Star Line snědli večeři a hovořili o poslední noci. Společnost je plánovala co nejdříve převézt do Anglie, ale tyto plány zhatil americký senátor William Alden Smith, který vedl americkou vyšetřovací komisi.

Jako nejvyšší zachráněný důstojník Titanicu byl také jedním z hlavních vyslýchaných před touto komisí. Nejprve v New Yorku a pak ve Washingtonu Lightoller se stále rostoucí nechutí vypovídal před komisí, jejíž předseda Smith jej nutil odpovídat i na ty nejhloupější otázky. Jemu i ostatním důstojníkům Titanicu připadal, že senátor je amatér a ignorant, který uráží jejich inteligenci. Lightoller také způsobil menší pozdvižení, když odmítl bydlet ve stejném hotelu, jako bydlelo mužstvo z Titanicu. Dnes je již těžko říci, jestli to způsobila jeho složitá povaha nebo to byl výsledek jeho pocitu marnosti nad ztrátou blízkých přátel, nad stále více se množícími otázkami posádky a příbuzných obětí.

Nutno říci, že Lightoller při všech otázkách odpovídal tak, aby vina co nejméně padla na rejdařství White Star Line a důstojníky Titanicu. V některých momentech byla tato snaha více než zřetelná, nicméně nikdo nemohl Lightollerovi dokázat nebo podsunout jakoukoliv lež. Měl totiž nad členy komise pravděpodobně jedinou, ale o to více důležitou výhodu. Byl absolutním profesionálem a odborníkem v otázkách plavby, což se o členech vyšetřovací komise rozhodně říct nedalo.



Lightoller (vpravo) s třetím důstojníkem Pittmanem před výslechem u komise


Konečně, po téměř třech týdnech výslechů, se Lightoller, Ismay a zbytek důstojníků a posádky nalodili na parník RMS Adriatic, který je odvezl do Evropy.
Zde stanuli tváří tvář další vyšetřovací komisi, kterou ustavil britská Sněmovna lordů, a v jejímž čele stanul John Charles Bigham, lord Mersey.
Zatímco americká vyšetřovací komise nemohla mít na Lightollerovu další kariéru žádný vliv, případné prokázání pochybení britskou komisí mohlo mít pro Lightollerův další život vážné důsledky. Lightoller proto velmi pečlivě vážil odpovědi na dotěrné otázky a především jeho "duel" s právníkem Thomasem Scanlanem, zastupujícím Národní svaz námořníků a topičů, byl bojem na ostří nože. Nicméně Ligtoller dokázal na všechny otázky odpovědět se ctí a především jeho výpovědi mohla White Star Line děkovat za to, že nakonec na její straně nebyla shledána žádná postižitelná vina za ztrátu Titanicu.


První světová válka

Po skončení všech procesů kolem ztráty RMS Titanic pokračoval Charles Herbert Lightoller ve své službě u White Star Line. Nalodil se jako první palubní důstojník na SS Majestic, kde se setkal se svým přítelem, druhým důstojníkem Davidem Blairem, který byl na poslední chvíli donucen opustit Titanic před jeho poslední plavbou.
Pak se vrátil jako první palubní důstojník na svůj oblíbený RMS Oceanic, kde sloužil až do začátku I. světové války v srpnu 1914. RMS Oceanic byl po návratu do Anglie rekvírován Royal Navy, vyzbrojen a zařazen do služby jako pomocný křižník. První palubní důstojník Lightoller, jako záložní důstojník Royal Navy, byl povolán v hodnosti Lieutenant (poručík námořnictva) a zařazen do služby na Oceanicu.

Parník (nyní tedy pomocný křižník) HMS Oceanic byl určen k hlídkování u severního pobřeží Britských ostrovů, zrádné oblasti, pro kterou se loď jeho velikosti naprosto nehodila. Noční můra všech navigátorů byla umocněna faktem, že nový vojenský velitel lodi, námořní kapitán (Captain) William Slayter nařídil posunout všechny lodní hodiny o 40 minut od Greenwichského času. Druhý důstojník dělal co mohl, ale HMS Oceanic stejně najel v mlze, ráno 8. září 1914, na útesy Shaalds of Foula. Veškeré pokusy loď uvolnit se nesetkaly s úspěchem a tak byl HMS Oceanic opuštěn. Předtím si však Charles Lightoller vzal ze své oblíbené lodi palubní hodiny z navigačního můstku.

Poručík Lightoller byl převelen a krátký čas strávil na palubě menších hlídkových plavidel v pobřežních vodách. Tuto část jeho služby ukončilo onemocnění spalničkami a pobyt ve vojenské nemocnici.
Po vyléčení Lightollera přesunuli jako pozorovatele ke Grand Fleet na bývalý osobní parník a nyní nosič hydroplánů HMS Campania. Lightoller měl však brzy dost služby na nespolehlivých hydroplánech, a když byla HMS Campania odeslána kvůli údržbě do loděnice, využil několika svých známostí, aby se dostal jinam.

Získal tak svou první vlastní loď - před Vánocemi 1915 se stal velitelem torpédového člunu HMTB 117. Torpédový člun byl zařazen k Noreské obranné flotile a hlídkoval v ústí Temže. Ligtoller byl se svou lodí spokojen. Ačkoliv ne nová, byla docela rychlá a především - byla jeho. Jako velitel měl velmi dobrý vztah se svou posádkou, což se ostatně stalo typickým znakem jeho vojenské kariéry - nikdy nepotrestal žádného muže, který pod ním sloužil.

Svou rodinu tehdy přestěhoval do pronajatého domu v Doveru, aby ji měl co nejblíže.

V červenci 1916, během nočního náletu německých vzducholodí na Londýn a jeho okolí se Noreská flotila účastnila odrážení náletu a Lightoller se svou posádkou věřili, že se jim podařilo sestřelit Zeppelin L-31 pod velením Heinricha Mathyho. Ačkoliv se nakonec ukázalo, že úspěch zaznamenal někdo jiný, palba z torpédového člunu byla natolik přesná, že L-31 donutila odhodit bomby (na člun) a obrátit směrem k domovu. Lightoller za tento úspěch obdržel Distinguished Service Cross a byla mu svěřena nová loď - torpédoborec HMS Falcon, se kterým měl patrolovat u Doveru.

Lightoller nebyl příliš nadšen novým velením, protože HMS Falcon byla patnáct let stará loď, ale vzal svůj nový úkol jako výzvu.



HMS Falcon


Se svou novou lodí zažil monoho příhod. Jednou omylem vpluli do minového pole, následováni dalším torpédoborcem, který si vůbec nepřipouštěl, že by vedoucí loď mohla plout špatně. Oba torpédoborce vyvázly bez úhony, ale velitel druhé lodě byl šokován, když mu Ligtoller řekl, kde se před chvílí nacházeli.
1. dubna 1917, v mlhavém a deštivém počasí, doprovázel HMS Falcon konvoj v Severním moři, když se srazil s trawlerem John Fitzgerald. Torpédoborec byl nárazem téměř přepůlen, a krátce po tom, co Lightoller evakuoval celou posádku, kromě sebe a dvou důstojníků, se příď odlomila úplně a potopila. Záďová část, se třemi zbývajícími muži na palubě, však stále zůstávala na hladině, a Lightoller dokonce uvažoval o možnosti její záchrany. To se však nepodařilo a všichni tři stěží zachránili holé životy.

Několik hodin strávili ve vodě, než je trawler vylovil. Ligtollerovi opět zachránila život jeho důstojnická píšťalka, kterou na sebe upozornil proplouvající loď. Za ztrátu lodi Jeho Veličenstva stanul pak pochopitelně před vojenským soudem. Stál před ním poprvé a vůbec nevěděl, co má očekávat, takže došlo i k poněkud komické situaci. Když mu bylo doporučeno, aby si s sebou vzal "přítele" - myšleno právníka, Lightoller vzal radu doslova a pozval k soudu jednoho ze svých přátel. Nakonec, protože se jednalo zřetelně o nehodu, na níž nenesl žádnou vinu, byl zproštěn obvinění, povýšen do hodnosti Lieutenant-Commander a byla mu svěřena další loď - torpédoborec HMS Garry.

S torpédoborcem třídy River Lightoller převážně doprovázel konvoje.
Zavedl svůj vlastní systém rozmístění ochrany konvojů, kterým velel a ztratil tak pouze jedinou loď z několika set, které pluly v konvojích pod jeho velením. Měl také svůj vlastní systém rybaření. Pravda, poněkud nákladný v porovnání s klasickými metodami, ale několik hlubinných pum shozených na pravé místo zajistilo krásný úlovek. Jednou dokonce ohlásil oficiálně útok na ponorku, i když ve skutečnosti lovil ryby pro svou posádku.



HMS Garry

Ačkoliv německé ponorky měly koncem války těžké časy a bylo velmi obtížné dostat se do kanálu La Manche, poručík Fürbringer s ponorkou UB-110 dokázal do střeženého prostoru proniknout. 19. července 1918 spatřil silně střežený konvoj a navzdory přesile se rozhodl zaútočit.
Eskorta však byla ve střehu a jakmile Lightoller na HMS Garry spatřil periskop, zamířil plnou rychlostí k ponorce. Shodil na ni několik hlubinných náloží, které poškodily obšívku UB-110 a způsobily zaseknutí hloubkových kormidel. Ponorka se nekontrolovaně vynořila na hladinu, HMS Garry ji obeplul a Lightoller nařídil UB-110 taranovat.
Poručík Fürbringer otevřel příklop a začal evakuovat posádku. Protože UB-110 se stále nepotápěla, Lightoller, po zvážení odolnosti svého plavidla, pak loď obrátil, znovu do ponorky narazil a poslal ji na dno. Po druhém nárazu však byla příď torpédoborce téměř odtržena a Lightoller se proto staral především o svou loď a nechal německou posádku ve vodě. Fürbringer později tvrdil, že všech 38 Němců se dostalo z UB-110 živých - zachránilo se jich však jen 15.

Na zpáteční cestě předvedl Charles Herbert Lightoller další ukázku svého námořnického umění. Vedl HMS Garry na svou domovskou základnu v Humber, místo aby zamířil k nejbližšímu přístavu. HMS Garry plul rychlostí 8 uzlů, zádí napřed. Zkroucená příď visela v kýlové brázdě, příďovým přepážkám hrozilo v každé chvíli zhroucení, ale torpédoborec se nakonec dostal v bezpečí do přístavu. Za potopení UB-110 obdržel Lightoller sponu (bar) ke svému DSC.


Mezi válkami

Válka skončila dřív, než mohla být Lightollerovi svěřena další loď. Důstojník opustil válečné námořnictvo a vrátil se ke společnosti White Star Line jako vrchní důstojník na parníku RMS Cedric. Jak později sám napsal, posádka byla absolutně nedisciplinovaná, ale neměl s jejím zvládnutím velké problémy. Nakonec vše fungovalo bez problémů a Lightoller věřil, že se mu podaří dostat se na vlajkovou loď společnosti - RMS Olympic, sesterskou loď Titanicu a později bude konečně povýšen na kapitána. Nedočkal se však.

Lightoller cítil, že vším je vina jeho účast při katastrofě Titanicu. Pravděpodobně to byl jeden z důvodů, i když rozhodně ne jediný. Když pochopil, že Titanic zůstane navždy černou skvrnou v jeho záznamech, 6. února 1920 zaslal společnosti svou výpověď. Vrchní superintendant Charles Bartlett mu v dopise jménem společnosti poděkoval za službu a vyjádřil ochotu jej v budoucnu znovu zaměstnat, pokud by o to požádal. 14. února 1920 tak skončila Lightollerova služba u White Star Line.

Konec jeho kariéry u společnosti přinesl však období finanční nejistoty pro Lightollerovu rodinu. Ta se nyní skládala z jeho ženy Sylvie, synů Rogera, Trevora a Briana a dcer Mavis a Doreen.
Zkrachoval jeho pokus o obchod s kožešinami, jeho kariéra reportéra v Christian Science Monitor skončila fiaskem. Nakonec, na radu manželky, změnil jejich dům na penzion. To rodině pomohlo z obtíží a finanční jistota se vrátila.

Lightoller se mohl po čase opět vrátit na moře. Nejprve na závodních člunech, ale v roce 1929 zakoupil téměř osmnáctimetrovou jachtu Sundowner, přestavěnou starou parní pinasu námořnictva. Jachta se stala jeho pýchou, v její kabině nainstaloval staré hodiny, které kdysi vzal z můstku potápějícího se Oceanicu.
Spolu s rodinou podnikl mnoho plaveb kolem pobřeží Evropy, několikrát zavítal i do Středomoří.

V roce 1932 Lightoller investoval do slepičí farmy v novém bydlišti v Hertfordshire. Začal prodávat vejce místním maloobchodníkům a brzy zásoboval velké potravinářské firmy Sainsbury’s a Fortnum and Mason’s. Stal se vůdčí osobností celého podniku a navrhl několik inovací ke zvýšení produkce.
V roce 1935 také vyšla jeho kniha Titanic and Other Ship, kterou začátkem 30. let napsal.

Koncem 30. let jeho děti založily vlastní rodiny a opustily rodný dům. Brzy na Sundowneru vyplouval už pouze Lightoller a Sylvia. Mezinárodní situace se zhoršovala a nad Evropou viselo strašidlo války. Jednoho večera v červenci 1939 zaklepali na Lightollerovy dveře 2 muži a požádali jej, aby šel s nimi. Ukázalo se, že Námořní výzvědná služba potřebuje někoho, kdo by provedl tajný průzkum německého pobřeží a Lightoller byl vybrán jako nejlepší kandidát. Lightoller souhlasil a tak se on a jeho žena stali prakticky špióny.
Úkol splnili bez toho, aniž by byli chyceni, i když jednou měli namále a unikli jen díky tomu, že Lightoller předstíral opilost.


Dunkerque a druhá světová válka

Válka pro Velkou Británii začal 3. září 1939 a hned druhý den rodina Charlese Herberta Lightollera zaplatila nejvyšší daň. Nejmladší syn Charlese a Sylvie, dvaadvacetiletý Herbert Brian, pilot bombardéru RAF, byl zabit 4. září 1939 při náletu na Wilhelmshaven, když jeho letoun narazil do balónové baráže. Pro Lightollera a jeho ženu to byla velká rána, nicméně Brian, jako bombardovací pilot, stihl ještě předat otci některé důležité informace, které později zachránily spoustu životů během evakuace u Dunkerque.

Když v květnu 1940 začala operace Dynamo - evakuace Britského expedičního sboru z pláží u Dunkerque, byla povolána a rekvírována všechna plavidla v jižní Anglii, schopná přeplout kanál La Manche. Rekvírovaná plavidla byla obsazena příslušníky válečného námořnictva a dobrovolníky, ale několik z nich se vydalo do Francie se svými vlastními majiteli. Charles Herbert Lightoller odmítl při nebezpečné misi svěřit svůj Sundowner do cizích rukou a vyplul přes La Manche sám. Posádku jachty tvořili kromě něj ještě jeho nejstarší syn Roger a osmnáctiletý námořní skaut Gerald Ashcroft.
Jachta vyrazila 1. června 1940, za jasného počasí, které bylo ideální pro piloty Luftwaffe útočící na evakuační flotilu.

Sundowner s Lightollerem u kormidla se však k Dunkerque dokázal dostat v pořádku, pouze s několika popraskanými spárami v obšívce od blízko vybuchujících bomb. Po příjezdu k východnímu vlnolamu u Dunkerque, naložil Lightoller na svou osmnáctimetrovou jachtu 125 mužů, z nichž 75 namačkal kvůli lepší stabilitě do kabiny jako sardinky. Přikázal jim ulehnout na podlahu a zůstat tak. Zbylých 50 vojáků rozmístil na palubě.
Lightoller postavil několik mužů na hlídku, sám se postavil na příď, jeho syn ke kormidlu a Gerald Ashcroft odstrkoval trosky a těla od šroubu jachty. Sundowner vyplul zpět do Anglie.
Na plně naloženou jachtu několikrát zaútočily německé letouny, ale padlý Brian Lightoller řekl kdysi otci, jak má poznat, když se stíhačka chystá zahájit palbu. Jachta, ačkoliv byla přetížená, stále velmi rychle reagovala na vychýlení kormidla. Lightoller vždy čekal do poslední chvíle, kdy už se letoun zaměřil a pak přikázal změnit směr. Tímto způsobem dokázal uhnout všemu, čím se jej Luftwaffe pokoušela dostat na dno a doplul zpět do Anglie. V Ramsgate naplnil úžasem všechny přihlížející zástup mužů, proudící na břeh z poměrně malé jachty. Jeden z přihlížejících se zmohl pouze na užaslý dotaz: "Panebože, důstojníku! Kam jste je všechny naskládal?"

Po evakuaci u Dunkerque vstoupil Commander v záloze Charles Herbert Lightoller do Home Guard a celý zbytek války sloužil u služby Small Vessels Pool, která zajišťovala transport vojenského materiálu ve vnitřních vodách Velké Británie. Této službě také odstoupil svou jachtu. Koncem války postihla Lightollera další rodinná tragédie, když v roce 1945 zahynul jeho nejstarší syn Roger, sloužící u Royal Navy. Prostřední syn Richard Trevor, bojující pod velením maršála Montgomeryho a obě dcery válku přežily.


Na konci

Ve svých 72 letech se Charles Herbert Lightoller pustil do nové práce, tentokrát blízké jeho srdci. Začal se zabývat stavbou člunů, nejprve s obchodním partnerem, později se svým synem Trevorem. Firma se jmenovala Richmond Slipways a specializovala se na policejní čluny. Lightoller se svou ženou bydleli nad obchodem. Lightoller znovu získal a zrenovoval Sundowner, ale už s ním nikdy nevyplul.

Charles Herbert Lightoller zemřel 8. prosince 1952 v Londýně na selhání srdce, ve věku 78 let. Jeho tělo bylo zpopelněno a popel rozptýlen u Mortlakeského krematoria.



Zdroje:
HUBÁČEK, Miloš: Titanic. 3.vydání. Praha-Litomyšl: Paseka 2002. 488s. ISBN 80-7185-486-7
LORD, Walter: Dunkerský zázrak. 1.vydání. Praha: Mladá Fronta 1987. 605/22/82.6, z anglického originálu The Miracle of Dunkirk, The Viking Press. 1982 přeložili Pavla a Dušan Provazníkovi
www.encyclopedia-titanica.org
https://gutenberg.net.au/ebooks03/0301011h.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Lightoller
www.dover-kent.co.uk/people/lightoller.htm
www.titanic-titanic.com/charles_lightoller.shtml
www.encyclopedia-titanica.org
www.dragtotop.com/drag_it/search/site/image/138040
www.brindlehistoricalsociety.org.uk/?page_id=154
www.titanic-lore.info
www.uboat.net/wwi/boats/index.html?boat=UB%20110
www.titanic.hu.cz
www.maritimequest.com
https://navalhistory.flixco.info
www.warshipsww2.eu
URL : https://www.valka.cz/Lightoller-Charles-Herbert-t90827#339617Verze : 1