Mulzer, Max von

Max Mulzer patřil mezi velká německá stíhací esa počátečního období války. Byl teprve pátým německým stíhačem, jemuž byl propůjčen nejvyšší pruský řád Pour le Mérite a prvním stíhacím pilotem bavorské národnosti, jenž byl tímto vysokým řádem vyznamenán.


Max Mulzer se narodil 9. července 1893 v bavorském Kimratshofenu jako syn lékaře. Po ukončení základní školní docházky byl zapsán do kadetní školy. V červenci 1913 úspěšně na kadetce absolvoval a potom byl zařazen v hodnosti praporčíka – důstojnického čekatele (Fähnrich) k 8. švališerskému pluku (Chevauxlegers-Regiment Nr. 8) dislokovanému v Dillingenu.


S tímto plukem se Mulzer účastnil počátečních bitev 1. sv. války na západní frontě. V bojích se osvědčil a 13. prosince obdržel důstojnický dekret s hodností poručíka.


Nicméně, jak se brzy manévrová válka změnila ve válku poziční, jezdectvo bylo brzy odsouzeno k nečinnosti, což Mulzer špatně snášel. Neprodleně si proto podal žádost o převelení k letectvu, která v podstatě převzalo úkoly lehké jízdy, u níž dosud Mulzer sloužil – především se věnovalo průzkumu, což byla přesně ta činnost, pro kterou byli švališeři vycvičeni a kterou měli takříkajíc „v krvi“.


Žádosti bylo vyhověno a v době od 20. srpna do 27. listopadu 1915 procházel Mulzer leteckým výcvikem a posléze byl zařazen k polnímu leteckému oddílu FFA 4b (Feldfliegerabteilung) , odkud byl však zakrátko převelen k FFA 5b a někdy počátkem roku 1916 byl odeslán k FFA 62, přesněji k jeho komandu jednomístných stíhaček (Kampfeinsitzerkommando) KEK Douai (známé též jako KEK 3).


Mulzer se zde spřátelil zejména s velkým esem Maxem Immelmannem a ten jej zasvětil do tajů vzdušného stíhání. Často pak létali spolu ve dvojici. Již 13. března, v den kdy Immelmann dosáhl svého 10. a 11. vítězství, Mulzer hlásil svůj první sestřel – dvoumístný Morane. Vítězství mu však nebylo oficiálně potvrzeno.


Na první sestřel si tak musel počkat až do 30. března. Toho dne společně s Immelmannem sestřelili každý po jednom letounu. Na Mulzerovo konto připadl Vickers F.B. 5 od 11. perutě RFC (sériového čísla 5471), který byl přinucen k nouzovému přistání za německými liniemi. U tohoto sestřelu však panují jisté nejasnosti, protože tentýž stroj byl zřejmě přiznán několika německým pilotům.


Obdobně si počínali 23. dubna, na Velikonoční neděli, kdy letěli Immelmann s Mulzerem dvakrát. Nejprve společně sestřelili Gunbus od 11. perutě, který nouzově přistál u Monchy-le-Preux, přičemž posádka padla do zajetí. Později v tutéž neděli, dvojice Immelmann-Mulzer napadla F.E. 2b od 25. perutě, která přistála za britskými liniemi nedaleko Estaires se smrtelně zraněným pozorovatelem. Immelmann se připsal „Gunbus“, zatímco F.E. 2b šla na Mulzerův účet, jako jeho druhý potvrzený úspěch. Jak jejich společná hvězda stoupala, Mulzerovi začali kamarádi říkat „bavorský Max“, zatímco Immelmann byl nazýván „saský Max“.


Jinak ovšem byli rozdílní jako noc a den. Mulzer byl hezký muž, jenž, na rozdíl od tichého Immelmanna, nenechával na pokoji místní francouzské dívky, které mu přezdívaly „Monsieur Grünn“ (pan Zelený) podle jeho tmavě zelené švališerské uniformy.


31. května opět dvojice Immelmann-Mulzer zabodovala, když společně rozbili silnou formaci pěti F.E.2 a dvou Martinsydů, přičemž Mulzer jedno „Fíčko“ (F.E.) donutil k přistání za německými liniemi a bylo mu přiznáno.


18. června bylo Mulzerovi oficiálně přiznáno sestřelení dalšího F.E. 2. Pozdě večer vedl Mulzer na hlídce dvojici Fokkerů z KEK Douai. Dostali se do souboje se silnou formací letounů F.E. 2b od 25. perutě RFC. Immelmann právě na letišti večeřel, když mu zavolali telefonem, že dva německé letouny jsou v tísni. Immelmann okamžitě vedl nahoru další tři Fokkery a brzy se všichni zapojili do boje. Immelmann ve 21.45 sestřelil F.E.2b (s. č. 4909) a v tutéž dobu měl sestřelit další F.E. 2b (tentokrát šlo o letoun s. č. 6940) Mulzer. Okolo tohoto sestřelu opět panují nejasnosti, protože F.E. 2b stejného sériového čísla byla v 17.00 téhož dne přiznána opět Immelmannovi. Ten navíc v tomto boji za poněkud nejasných okolností padl, a zdá se, že ony jeho poslední dva sestřely z 18. 6. 1916 mu nebyly oficiálně přiznány.


Immelmannova smrt otřásla celým národem. Při velkolepém pohřebním ceremoniálu dne 22. 6. nesl Mulzer Ordenkissen – černý sametový polštářek s vystavenými řády, kterými byl Max Immelmann vyznamenán. Ještě téhož dne vykonal Mulzer svoji soukromou pomstu, když sestřelil další F.E. 2b (s. č. 5209) od 25. perutě. Tímto vítězstvím se současně zařadil mezi stíhací esa, neboť šlo o jeho pátý potvrzený sestřel.


Do konce června přidal ještě jedno vítězství, ale 1. července zahájili Britové rozsáhlou ofenzívu na Sommě. Její součástí byla masivní letecká kampaň, zaměřená na detailní průzkum a eliminaci vzdušného průzkumu německého. Hlavní tíhu vzdušných bojů na německé straně zde neslo KEK Nord známé též jako KEK B (podle jeho dislokace v Bertincourt), kterému tehdy velel poručík Otto Parschau . Hned v den zahájení ofenzívy byl Mulzer odeslán právě do Bertincourtu, aby posílil těžce zkoušený personál místního KEK.


Uvedl se na jedničku, neboť hned následujícího dne získal své již sedmé vítězství a pouze jediný sestřel jej dělil od vytouženého „Modrého Maxe“, jak piloti přezdívali řádu Pour le Mérite. Zatím alespoň oslavil udělení řádu dynastie Hohenzollern.


O šest dní později, 8. 7. 1916 napadl u Miraumontu B.E. 2c ze 4. perutě RFC, která letěla na fotografickou misi. Ve své zprávě uvedl: „Začal jsem střílet téměř ve stejném okamžiku, kdy první výstřel (nepřátelský) zasáhl mé letadlo. Vypálil jsem 80 – 100 ran, udělal ostrou pravou zatáčku a pak jsem uviděl jít anglický dvouplošník dolů v ostrých spirálách, havarujíce na severním okraji Miraumont.“


Za osmé vítězství byl Mulzer samozřejmě vyznamenán slavným Pour le Mérite. Radost byla brzy zkalena těžkou ztrátou – 21. července padl Mulzerův velitel Otto Parschau, další z nositelů Pour le Mérite. Již o den později Mulzer získal svůj 9. sestřel a počátkem srpna byl opět odvelen zpět ke KEK Douai. 3. srpna zde dosáhl svého již 10. vítězství a zařadil se tak mezi hrstku německých es, jejichž počet sestřelů tehdy dosahoval dvouciferného součtu.


V hlášení 6. armády je dokonce uvedeno, že dne 9. srpna 1916 dosáhl Mulzer 11. sestřelu, avšak toto vítězství mu zcela jistě nebylo uznáno a nefiguruje ani v jeho seznamu úspěchů. Útěchou mu alespoň mohlo být, že 3. září 1916 byla na letišti v Douai uspořádána působivá slavnost, během níž byl vyznamenán Rytířským křížem Vojenského řádu Maxmiliana Josefa. Bylo to nejvyšší bavorské vyznamenání za statečnost. Mulzer byl tímto aktem povýšen do rytířského stavu a proto se od tohoto okamžiku podepisoval „rytíř Max von Mulzer“. Mulzer byl jedním z pouhých 12 letců, vyznamenaných tímto řádem.


Jako ostatní přední německá esa i Mulzer nyní testoval nové stroje, přicházející na frontu. 26. září 1916 navštívil armádní letecký doplňovací sklad č. 6 (Armee Flugpark AFP 6), kde testoval nový Albatros D.I v. č. 426/16. Zachovala se o tom zmínka v deníku jiného budoucího velkého esa, Josepha Jacobse, s datem 28. září 1916: „Dnes večer jsme slyšeli, že Ltn. Mulzer se zabil, když havaroval během návštěvy u Flugpark ve Valenciennes. Sundal mezi 12 a 14 nepřátelskými letadly (deset oficiálně), a je to čtvrté velké "eso", které zemřelo. Mulzer byl ve Flugparku testovat nové letadlo, které tam právě dorazilo. Zahynul poté, co sklouznul v ostrém náklonu a roztříštil se.“


Očití svědci uvedli, že letoun se zřítil z výšky pouhých 20 metrů. Rytíř von Mulzer byl na místě mrtev. Kromě jediné větší rány na čele nevykazovalo jeho tělo žádná další zranění.


Hrozná událost se stala pouhý den poté, co ve vzdušném boji padl Kurt Wintgens, další z velkých es té doby a nositel řádu Pour le Mérite. V té době se začínalo mezi německými esy šuškat, že „Modrý Max je prokletý“, každý kdo jej dostane, dřív nebo později zahyne. I Mulzer měl podle svědectví před osudným startem údajně říci: „Immelmann je mrtvý. Parschau je mrtvý. Wintgens je mrtvý. Teď jsem na řadě já.“




Tabulka sestřelů M. Mulzera:





Zdroje:
www.theaerodrome.com
www.flieger-album.de
G. VanWyngarden: Early German Aces of World War 1, nakl. Osprey Publishing, Oxford 2006, ISBN 13: 978 1 84176 997 4