Main Menu
User Menu

Obrněná divize - druhá světová válka

Armored Division - World War II

OBRNĚNÁ DIVIZE / Armored Division



ÚVOD

Obrněné divize byly mobilní údernou silou všech moderních armád období druhé světové války. Ačkoliv jsou (nejen) americké obrněné divize často zjednodušeně považovány za tankové jednotky, je tento pohled nevhodným zjednodušením - jak z hlediska jejich organizační struktury, tak z hlediska jejich nasazení. Jednalo se o vševojskové formace, jež měly těžit z kombinace schopností a možností tanků, pěchoty, dělostřelectva a dalších podpůrných prvků. Konkrétní poměr jednotlivých prvků, především těch tří hlavních, byl předmětem sporů po celou dobu války. Teoretická taktika těchto divizí byla prodchnuta tradicí jezdectva, která směřovala k rychlému vpádu do týla poté, co pěchota dosáhne průlomu. Americká armáda vyslala do pole tři typu obrněných formací. Vedle obrněných divizí se jednalo o tankové prapory zařazené k pěším divizím a prapory stíhačů tanků.

HISTORIE


Meziválečný vývoj
Prvoválečná Tanková služba (Tank Service) a Tankový sbor (Tank Corps) nepřežily konec první světové války a tanky byly v americké armádě přiděleny pěchotě. Vývoj na tomto poli se ovšem kvůli izolacionistické zahraniční politice a rozpočtovým škrtům velmi přibrzdil. Pěchota tak pouze udržovala několik menších tankových jednotek pro její přímou podporu. Na přelomu druhé a třetí dekády došlo k experimentům v podobě zkušebního mechanizovaného uskupení, ale tyto aktivity neměly dlouhého trvání. Jezdectvo se, bez většího obecného nadšení, věnovalo obrněným vozidlům a tzv. bojovým vozidlům, což byly vlastně lehké tanky vybavené kulomety, jenže se tak nesměly z politických důvodů nazývat. Jejich role měla spočívat v tradiční roli jezdectva - průzkumu. Nicméně v rámci této zbraně došlo v roce 1932 ke zformování 7. jezdecké brigády (mechanizované), která experimentovala s obrněnou technikou a v roce 1940 byla přejmenována na 1. obrněnou divizi. Když v Evropě vypukla válka, hledala americká armáda vhodné typy tanků a vedla diskuse o roli a postavení tankových a obrněných jednotek. Odpověď na otázka, zda má jít jen o pouhou podpůrnou zbraň pěchoty a jezdectva, nebo o samostatnou zbraň, dal vývoj na starém kontinentu, především úspěchy německých tanků v Polsku a ve Francii. K 10. červenci 1940 došlo ke zřízení obrněných sil (Armored Force) jako samostatné zbraně. Následoval postupný vznik prvních obrněných divizí.

Určení
Většina nadaných velitelů jezdectva přešla k této nové zbrani, jíž vnímali do značné míry jako mechanizovanou náhradu svého původního druhu zbraně. Struktura a taktika těchto divizí proto vycházela ze zkušeností a historie jezdectva, a směřovala tak k rychlému vpádu do týla po dosažení průlomu pěchotou, obsazení klíčových bodů a prostorů, narušení komunikačních linií a likvidaci velitelských stanovišť a nepřátelského týlu. Americká doktrína, na rozdíl od britské, nepředepisovala obrněných divizím boj proti obdobným formacím nepřítele. Této mezery využili důstojníci dělostřelectva, kteří měli zastání ve veliteli Velitelství pozemních vojsk generálu McNairovi. Podle nich byla nejlepším prostředkem k zastavení německých tanků protitanková děla. Ostatní jim namítali, že v Polsku, Francii a Sovětském svazu se tento předpoklad nepotvrdil a děla tanky nezastavila, avšak tento argument odrážely přesvědčením o tom, že nedostatky odstraní použití nových samohybných děl, včetně modernizované taktiky jejich nasazení, a výsledkem cvičných manévrů, v nichž si dělostřelectvo vedlo výrazně lépe než tanky. Je ale otázkou, nakolik šlo o reálný odraz hodnoty jednotlivých zbraní či spíše o nespravedlivá pravidla určující průběh a vyhodnocení těchto manévrů. Každopádně ve Fort Hood vzniklo Velitelství stíhačů tanků (Tank Destroyer Command) a začaly se formovat jejich první jednotky. Vedle toho se při každé pěší divizi ještě formovaly tankové prapory, které měly pěšákům poskytovat přímou palebnou podporu, zatímco obrněné divize měly podnikat operace širšího významu. Americké myšlení hodně ovlivnil německý příklad, nicméně nedošlo k prostému okopírování. Američtí činitelé se sice nechali inspirovat, ale vnesli řadu užitečných novinek, ale i zátěží vycházejících ze složitosti vzniku a vývoje této zbraně v americké armádě. V praxi plnily obrněné divize široké spektrum úkolů a ne vždy to bylo v souladu s teoretickými poklady, nicméně obecně byl kladen důraz na mobilní útočné mise než na ty statické obranné, už pro nedostatečný počet pěchotního elementu. Obrněná pěchota v rámci obrněných divizí mohla fungovat jako rychlý, mobilní prvek, ale nemohla nahradit jednotky klasické pěchoty soustředěné v 89 pěších divizích. Už proto, že obrněné divize trpěly věčným nedostatkem počtu příšlušníků právě obrněné pěchoty.

Lehký versus střední tank
Doktrína zpočátku v duchu tradice jezdectva předpokládala, že vysoce mobilní obrněné divize budou operovat jen a pouze v nepřátelském týlu, kde nebudou narážet na obrněná vozidla protivníka a i nasycenost protitankovými děly bude nízká. Základ obrněných divizí proto v jejích počátcích tvořily rychlé a lehké tanky. Jenže zkušenosti ze španělské občanské války a z počáteční fáze druhé světové války ukázaly, že vývoj se ubírá jiným směrem. Armádní činitelé si to sice začali postupně uvědomovat, avšak americký průmysl nedokázal dostatečně rychle zareagovat. V polovině roku 1941 se sice začal vyrábět střední tank M3, avšak skutečnou změnu přinesl až jeho nástupce - střední tank M4 Sherman. Obrněné divize tak nahradily lehké tanky středními až v průběhu roku 1942.

Vznik prvních divizí
Vznik a počátky obrněné divize (Armored Division), která byla v americké armádě poprvé zřízena létě roku 1940, byly ve znamení experimentů s její organizační strukturou a vybavením. Obrněné jednotky byly ze své podstaty jednotkami vševojskovými (Combined Arms), v nichž bylo nutné kombinovat jednotlivé druhy zbraní - tanky, samohybné dělostřelectvo, mechanizovanou či obrněnou pěchotu a další podpůrné formace jako například průzkumné, stíhací či ženijní. Velmi vhodná byla také součinnost s letectvem, které mělo ideálně zajišťovat průzkum na delší vzdálenost a přímou leteckou podporu. Americká armáda na to ale nebyla zpočátku doktrinálně, organizačně a materiálně připravena. Velká část důstojníků myšlenkově vězela v doktríně metodické války a navíc krize třicátých let přinesla nutnost velkých úspor v armádních rozpočtu, z čehož plynula značná uzavřenost jednotlivých druhů zbraní, včetně samostatného přístupu k mechanizaci, což bylo jednotlivým zbraním shora nařízeno, neboť na celoarmádní přístup nebyly finanční prostředky. Tank jako takový se neprosazoval do výzbroje zrovna snadno a panovaly značné rozpory o jeho nasazení (samostatně operující či pouhá podpora pěchoty), byl zařazen do gesce pěchoty, která měla jakýsi zájem pouze o lehké tanky, a jezdectvo, které se odmítalo vzdát koní, šlo pozvolna cestou vývoje obrněných vozidel. Naštěstí se u jezdectva i pěchoty objevila řada progresivně smýšlejících důstojníků, kteří o roli tanku a vůbec operačním válčení přemýšleli, sledovali zahraniční zkušenosti a snažili se o posun v těchto otázkách i v prostředí americké armády, a to nejen kritickými texty v odborných vojenských časopisech a přednáškami na vojenských vzdělávacích ústavech. Za všechny uveďme například generála Chaffeeho.

Více pěchoty, dělostřelectva a flexibility velení
V srpnu 1941 vystřídal v čele tankových jednotek generála Chaffeeho generál Devers, což byl dělostřelecký důstojník a jako takový se neztotožňoval s důrazem na tank v obrněné divize. Podle jeho názoru bylo potřeba posílit pěchotu a dělostřelectvo, což potvrdil i výsledek letních manévrů. V březnu 1942 došlo k reorganizaci obrněné divize v tom smyslu, že se obrátil poměr lehkých a středních tanků. Divize nyní disponovala dvěma obrněnými pluky, každý o třech tankových praporech, přičemž dva byly vybaveny středními a jeden lehkými tanky. Poměr tanků byl 232 středních oproti 128 lehkým. Obrněný pěší pluk byl posílen o další prapor a bylo ustaveno velitelství divizního dělostřelectva, které mělo koordinovat činnost praporů polního dělostřelectva. Přibyl také zásobovací prapor. Výraznou změnou bylo nahrazení brigády dvěma bojovými velitelstvími. Jednalo se o flexibilní štáby, jimž byly jednotky přidělovány dle zadaného úkolu. Většinou toto velitelství disponovalo obrněným plukem, několika obrněnými pěšími prapory, několika obrněnými polními dělostřeleckými prapory, průzkumnými jednotkami, ženisty a dalšími prvky. Tato změna se jen pomalu promítala do polních manuálů, které nadále přisuzovaly hlavní roli lehkým tankům, přičemž ty střední měly jen podpůrnou roli. Pěchota a dělostřelectva pak teoreticky zastávaly ještě podřadnější funkci. Bojová velitelství byla víceméně ignorována a vševojskový charakter měl být dosahován přidělováním obrněných pěších a dělostřeleckých praporů k obrněným plukům. Tento rozpor mezi teorií a praxí provázel obrněné jednotky v podstatě po celou dobu války.

Situace při vstupu do války a vývoj počtu divizí
Když Spojené státy americké vstupovaly v prosinci 1941 do války, sestávaly jejich obrněné síly (Armored Force) z jednoho obrněného sboru (Armored Corps), pěti obrněných divizí (Armored Division) v různém stavu formování a několika tankových praporů Generálního velitelství (GHQ Tank Battalions). Počáteční plány výstavby armády počítaly se sestavením 216 divizí, z nichž mělo být 61 obrněných. V květnu 1942 byl počet snížen na 47 obrněných divizí z celkového počtu 187 divizí. Tyto obrněné divize měly být podřízeny 23 obrněným sborům, přičemž každý z nich měl sestávat ze dvou obrněných divizí a jedné motorizované divize (Motorized Division). V průběhu roku 1942 plánovaný počet obrněných divizí poklesl nejprve na 26 a poté na 20 divizí. Nakonec bylo v průběhu války zformováno 16 obrněných divizí. 1. obrněná divize bojovala ve Středozemním válčišti (v Severní Africe, na Sicílii a Apeninském poloostrově), zbývající divize byly nasazeny na Evropském válčišti. Vedle těchto 16 skutečně vzniklých divizí byly papírově zřízeny ještě další obrněné divize, avšak zde se jednalo jen o stínové divize, které sloužily pouze k oklamání Němců v rámci Operace FORTITUDE SOUTH.

První bojové nasazení obrněných jednotek
K prvnímu bojovému nasazení amerických obrněných jednotek došlo v prosinci 1941 a lednu 1942 na Filipínách. Ze dvou tankových praporů Národní gardy byla zformována Provizorní tanková skupina (Provisional Tank Group), jíž Japonci uštědřili drtivou porážku. Nicméně tato událost neměla většího vlivu na další vývoj amerických obrněných jednotek, neboť se domů dostalo jen velmi málo zpráv.

Pouštní výcvikové středisko
Jelikož se předpokládalo, že prvním místem plnohodnotného nasazení amerických obrněných jednotek bude severní Afrika, bylo na jaře 1942 v Mohavské poušti v jižní Kalifornii zřízeno Pouštní výcvikové středisko. Jeho rozloha umožňovala výcvik celého sboru. Paradoxně zde neprováděly výcvik 1. a 2. obrněná divize, které se nakonec v Africe vylodily. Nicméně výcvikem zde prošlo celkem sedm divizí.

Kasserinský debakl
Porážka 1. obrněné divize u Kasserinského průsmyku byla tvrdou, avšak nevyhnutelnou lekcí. Mezi hlavní příčiny tohoto debaklu patřilo rozdělení divize do čtyř samostatně operujících velitelství, přičemž část zůstala pod velením divize, část přešla pod velení amerického II. sboru a část pod velení britské 8. armády. Němci nejprve zničili jedno bojové velitelství a pak se rozestavili obranného postavení. Na pomoc vyslané bojové velitelství tak najelo ve formaci vhodné spíše pro klasické jezdectvo před hlavně tanků dvou německých divizí. Jasně se ukázalo, že není možné se držet jezdecké taktiky v obrněném hávu, že je nutno použít skutečnou vševojskovou taktiku. Zřetelný byl také význam dělostřelectva, které nakonec zastavilo německý útok. Potvrdila se také důležitost předsunutých návodčí, rádiové komunikace, spolupráce s letectvem a střediska pro řízení palby.

Změny v roce 1943
Zatímco se v Africe ještě bojovalo, ve Washingtonu se rozběhly debaty ohledně reorganizace obrněných divizí. V zásadě se všichni shodovali, že stávající divize má příliš mnoho tanků a málo pěchoty. Generál Devers chtěl problém vyřešit na úrovni sboru - obrněný sbor měl sestávat ze dvou obrněných divizí a jedné motorizované divize. Velitel 2. obrněné divize generál Harmon radil neubírat tanky a přidat pěchotu. Generál McNair považoval obrněnou divizi za příliš rozsáhlou a těžkopádnou a myšlenka obrněných sborů se mu už vůbec nezamlouvala. V květnu 1943 byl Devers převelen do Evropy a na jeho místo nastoupil pěchotní důstojník generálmajor Alvan Gillem, který se nechtěl pouštět do sporů s byrokraty na Velitelství pozemních sil. V září 1943 byla oficiálně přijata nová standardizovaná struktura obrněné divize. Na rozdíl od spíše tankové divize z let 1940-1942 se nyní jednalo o početně menší (z 390 tanků na 245 tanků - 168 středních a 77 lehkých), avšak ve větší míře vševojskovou formaci se třemi tankovými, třemi pěšími a třemi dělostřeleckými prapory. Plukovní velitelství byla zrušena a jejich prostředky věnovány posílení bojových velitelství.

Lehká versus těžká divize
Pěšákovi Gillemovi se podařilo prosadit to, že se hlavním prvkem definitivně stal střední tank na úkor lehkého tanku, jenž prosazovalo jezdectvo. Obrněný průzkumný prapor byl nahrazen menší formací v podobě jezdecké průzkumný eskadrony (mechanizované). Divizní ženijní prapor ztratil mostní rotu, která přešla pod velení sboru. Z výbavy divize byly odstraněny motocykly. Tato nová, tzv. lehká struktura, ale nebyla zavedena u všech divizí. 1. divize totiž byla nasazena v Itálii a 2. divize společně s 3. divizí se nacházely v Británii v očekávání invaze do Francie. V Evropě měl hlavní slovo McNairův odpůrce Devers, který odmítl V Británii dislokované divize reorganizovat. 2. a 3. divize tedy v zásadě zůstaly organizovány podle vzoru z roku 1942. Došlo jen ke změně organizace tankových praporů, avšak těch zůstalo šest. Třetí bojové velitelství zde bylo nahrazováno velitelstvím obrněného pěšího pluku. 1. divize byla reorganizována podle nových tabulek, avšak až v polovině roku 1944. Když Deverse v Evropě nahradil Eisenhower, požádalo jej Velitelství pozemních sil o to, aby dovolil reorganizaci obou zbývajících divizí, avšak Ike to vzhledem k blížící se invazi do Normandie odmítl.

Podpora pěchoty
V roce 1943 došlo k opuštění existence obrněných sborů a v jejich rámci motorizované divize. Sbor se ukázal jako zbytečný a motorizovaná divize byla nahrazena tím, že v případě potřeby byla běžná pěší divize posílena dodatečnými rotami nákladních vozidel. Italská zkušenost ukázala potřebu stálé tankové podpory pěchotě, což vyvolalo potřebu změn týkající se samostatných tankových praporů v rámci pěších divizí. Vůbec se obecně ukazovalo, že změny a inovace v oblasti pěší a dělostřelecké taktiky a techniky umožnily snazší zadržení pokusu obrněných formací o průlom. Tank tak stále více působil jako prvek podpory pěchoty a boje s nepřátelskými obrněnými formacemi než jako prvek samostatného širokého průlomu v duchu jezdectva - ačkoliv generál Patton ve Francii ukázal, že je to životaschopný přístup. Na podzim 1943 se začalo s přesouváním obrněných divizí do Británie. Menší výcvikové prostory si vynutily změny ve výcviku, takže byl větší důraz kladen na taktiky menších jednotek, secvičenost jednotlivých osádek, střelecký výcvik a nácvik obojživelných operací.


ORGANIZAČNÍ STRUKTURA


Počet reorganizací a jejich trend
V průběhu druhé světové války byla struktura obrněné divize několikrát změněna. Celkem došlo v době od vzniku obrněné divize do konce války k k šesti reorganizacím, nicméně významné byly jen dvě z nich. Ta z března 1942 odstranila obrněnou brigádu, ta ze září 1942 pak znamenala zrušení plukovních velitelství. Obecným trendem reorganizací bylo navyšování počtu středních tanků na úkor tanků lehkých, zvyšování relativního množství pěchoty, rušení nepotřebných velitelských stupňů a zjednodušování struktury podpůrných jednotek.

Počáteční organizační struktura
Přílohou nařízení o vzniku obrněných sil z 10. července 1940 bylo i dočasné organizační schéma obrněné divize. Standardní organizační schéma bylo vydáno až 16. listopadu 1940. Velitelský prvek divize tvořilo velitelství, velitelská rota a spojovací rota. Průzkumný prvek sestával z obrněného průzkumného praporu a přidělené pozorovací perutě. Úderný prvek tvořilo velitelství a velitelská rota obrněné brigády, dva obrněné pluky (lehké) a dělostřelecký pluk (obrněný). Podpůrný prvek představoval pěší pluk (obrněný), dělostřelecký prapor (obrněný), obrněný pluk (střední) a ženijní prapor (obrněný). Zabezpečovací prvek pak tvořil zdravotnický prapor (obrněný), zásobovací prapor (obrněný) a zbrojní prapor (obrněný). Když započaly práce na nové struktuře, hájil generál Chaffee tu stávající za rozumnou a prosazoval, aby došlo k jen menším změnám. Když došlo v dubnu 1941 ke změnám v rámci struktury obrněných sil, obrněné divize se to nijak nedotklo.

Reorganizace v roce 1942
Stávající struktura měla dva nedostatky. Jedním byla zahlcení štábu záležitostmi týkajícími se zabezpečovacích jednotek - chyběl koordinační prvek. Druhým byla příliš složitá velitelská struktura. Obrněná brigáda se ukázala být zbytečným stupněm. Byla proto nahrazena dvěma flexibilními bojovými velitelstvími. Přidělené jednotky byly podřízeny diviznímu velitelství, bylo zřízeno velitelství koordinující zabezpečovací jednotky, počet obrněných pluků byl snížen ze tří na dva a dělostřelectvo bylo reorganizováno do tří identických praporů, přičemž bylo navíc zřízeno divizní velitelství dělostřelectva. Základ obrněné divize z března 1942 tedy tvořily dva obrněné pluky o jednom lehkém a dvou středních praporech, obrněný pěší pluk o třech praporech a tři obrněné polní dělostřelecké prapory.

Cesta k další reorganizaci
Reorganizace ale nekončily. Americké Velitelství pozemních sil se dozvědělo o změnách struktury britských divizí v severní Africe, které vycházely i z německých zkušeností. Jádrem změn bylo zlehčení jejich struktury. Generál McNair si vyžádal stanoviska náčelníka obrněných sil. Generál Devers odpověděl, že americká divize má zhruba stejné množství pěchoty a navíc větší údernou sílu. Avšak Velitelství pozemních sil trvalo na změnách a britský experiment se osvědčil. V létě 1942 proto došlo k návrhu na vytvoření obrněné divize, která by se mohla pohybovat rychleji, zabírat méně místa na silničních komunikacích, s jednotnější strukturou a s větším množstvím pěchoty. Nicméně situace nepostupovala nijak rychle vpřed. Až úspěchy Britů v Africe a neúspěch Němců u Stalingradu podnítil hlubší zájem o britské a německé trendy. Studie z ledna 1943 poukazovala na to, že nové britské a německé divize mají méně tanků a více pěchoty než divize americké. Trvalý tlak Velitelství pozemních sil, britské a americké zkušenosti a zkušenosti americké 1. obrněné divize nakonec vedly k organizačním změnám ze září 1943.

Reorganizace v roce 1943
Tato změna organizační struktury přinesla zrušení plukovních velitelství, zvýšila množství pěchoty na úkor tanků a zrušila zásobovací prapor. Přechod z organizační struktury z roku 1942 na strukturu z roku 1943 nebyl uskutečněn u prvních tří divizí, respektive u té první byl proveden až po jejím nasazení v Itálii. Druhá a třetí divize zůstaly na tabulkách z roku 1942. Za druhé světové války se tedy nakonec vyprofilovaly dva základní typy organizační struktury americké obrněné divize - lehká a těžká.

Těžká divize
V tzv. těžké struktuře (používalo se také označení 1942-pattern armored division) zůstala zachována plukovní velitelství jednotlivých typů zbraní a dvě bojová velitelství (CCA a CCB) byly řídícími stupni bez vlastních přidělených organických jednotek. Kostru divize tvořily dva obrněné pluky (Armored Regiment) o třech tankových praporech (Tank Battalion) a obrněný pěší pluk (Armored Infantry Regiment) o třech pěších praporech. Jednotlivé prapory byly sestavovány do kombinovaných týmů, které byly podřízeny bojovým velitelstvím za účelem splnění nějakého určeného úkolu. Jednomu bojovému velitelství velel brigádní generál, druhému plukovník. Plukovní velitelství tak byla v zásadě jen administrativními prvky. V praxi byla velitelství obrněných pluků využívána k sestavování bojových skupin (Task Force) a velitelství obrněného pěšího pluku pak bylo používáno k ad hoc formování třetího bojového velitelství. Jediné dvě americké obrněné divize prošly válkou v těžké organizační struktuře - 2. obrněná a 3. obrněná divize. Jejich existence byla výjimkou, kterou si prosadili velitelé v Evropě a Velitelství pozemních sil se to nelíbilo. Proto také neodsouhlasilo připravenou oficiální tabulkovou organizační strukturu.

Lehká divize
Zbývajících 13 divizí nasazených na západoevropském válčišti bylo v roce 1943 reorganizováno na tzv. lehkou strukturu (1943-pattern armored division). V ní byla zrušena plukovní velitelství. Kostru divize zde tvořily tři samostatné tankové prapory a tři samostatné obrněné pěší prapory. Ve srovnání s těžkou divizí tedy zůstaly tři pěší prapory, ale počet tankových praporů se snížil z šesti na tři. I v rámci tohoto typu obrněné divize existovala bojová velitelství (CCA a CCB). Navíc přibylo menší bojové velitelství (CCR), které velelo divizním zálohám a týlu. V čele CCA stál brigádní generál, v čele CCB plukovník a v čele CCR plukovník od pěchoty. V praxi došlo v mnoha případech k tomu, že velitelství obrněných skupin, které před přidělením k armádám a sborům velely tankovým praporům generálního velitelství, byla poté využita k posílení CCR, čímž se z nich stala plnohodnotná bojová velitelství srovnatelná s CCA a CCB. Velitelství neměla přiděleny žádné vlastní jednotky. Běžná sestava jednotek přidělených ke splnění úkolu sestávala z tankového praporu, obrněného pěšího praporu a obrněného polního dělostřeleckého praporu. Z nich velitel bojového velitelství obyčejně sestavil dvě bojové skupiny prohozením rot. Jedna skupina sestávala ze dvou tankových rot a jedné obrněné pěší roty a druhá skupina z jedné tankové roty a dvou obrněných pěších rot. V praxi docházelo v závislosti na různých okolnostech k tomu, že u některých divizí docházelo ke změně sestavy bojových velitelství v závislosti na úkolu a protáčení jednotek mezi CCA/CCB a CCR a u jiných zůstávaly jednotky přidělené jednotlivým bojovým velitelstvím v zásadě konstantní. Tento stav podporovala i skutečnost, že některá bojová velitelství byla občas vyčleněna z podřízenosti divize a bojovala samostatně ve prospěch pěší divize či sboru.

Nedostatek pěchoty
Oba typy trpěly organizačními problémy. Ani jedna z nich neměla dostatek pěchoty. V průběhu války se vedly diskuse především o vhodném poměru pěchoty a tanků. U lehkého typu divize to bylo 1:1, u těžkého typu 1:2 ve prospěch tankových jednotek. Problém tedy logicky více trápil těžké divize, které měly tři obrněné pěší prapory na celkem šest obrněných praporů. Tyto divize tedy často operovaly s dalším přiděleným pěším plukem, jenž byl dostatečně vybaven rotami nákladních vozidel. Poměr u těchto divizí se pak značně přiblížil poměru u lehkých divizí. Situace zde byla zdánlivě vyřešena, neboť měla tři obrněné a tři obrněné pěší prapory. Nicméně i zde vyvstávala potřeba posilovat každý pěší prapor o jednu střeleckou rotu, aby mohlo mezi pěšími a obrněnými prapory dojít k párování na úrovni družstvo-družstvo, četa-četa, rota-rota. Záložní bojové velitelství u lehkých divizí se ukázalo být nedostatečně saturovaným a bylo nutné ho posilovat před bojovým nasazením o další jednotky.


TAKTIKA


Role nadřízených velitelství
Konkrétní úkoly byly obrněným divizím přidělovány vyššími velitelstvími - sbory či armádami. Jelikož byly obrněné jednotky novým druhem zbraně s vlastní taktikou a doktrínou, nebylo na ní mnoho velitelů sborů a armád dostatečně připraveno. Vhodná volba úkolů ovšem velmi ovlivňovala výsledný úspěch nasazení divize. Tím, kdo z armádních velitelů dokázal využívat potenciálu obrněných divizí nejefektivněji, byl velitel 3. armády generál George Patton. Bylo to dáno nejen jeho zkušenostmi a povahovými vlastnostmi, ale i tím, že byl důstojníkem jezdectva a působil i jako velitel obrněné divize, zatímco velitelé 1. armády generál Courtney Hodges a 9. armády William Simpson byli důstojníky pěchoty. Jeho tažení Francií je považováno za nejlepší ukázku vhodného využití možností obrněných divizí. Zatímco Patton postupoval rychle vpřed pomocí koncentrovaných útoků, oba zbývající velitelé vycházeli z pěchotní tradice a volili metodičtější postup, který obrněným divizím přisuzoval spíše podpůrnou roli. Konkrétní roli obrněným divizím přidělovali velitelé sborů. Zpočátku existovaly přímo obrněné sbory, ale tu byly v roce 1943 zrušeny. Standardem byl armádní sbor o dvou pěších divizích, jedné obrněné divizi a dalších dělostřeleckých, ženijních a dalších jednotkách. Nezřídka ovšem docházelo k změnám, kdy byly sbory posilovány či zeslabovány podle potřeby a možností. Někteří velitelé sborů, jako byl například velitel VII. sboru generál Lawton Collins, dokázaly vytěžit možnosti obrněných divizí na maximum, což ukázal třeba při vedení operace COBRA. Jiní, jako například velitel XX. sboru generál Walton Walker, který měl ve zvyku rozdělovat obrněné divize na jednotlivá bojová velitelství a nasazovat je na podporu pěších divizí, si počínali méně obratně.

Taktická doktrína a praxe
Zkušenosti americké armády s nasazením obrněných divizí byly až do poloviny roku 1944 omezeny na tažení v Tunisku a v Itálii, což byla válčiště charakterově odlišná od toho evropského. Velitelé obrněných formací a tvůrci jejich doktríny proto vycházeli i ze zkušeností ostatních armád - britské, sovětské a též německé. Jednotlivé zprávy od různých pozorovatelů a vojenských attaché byly často zasílány přímo velitelům divizí, což nesli nelibě byrokraté na Velitelství pozemních sil, kteří chtěli tento tok zastavit a nahradit jednotnými dokumenty vlastní provenience. Jenže je nedokázali vydávat v dostatečně rychlém tempu, a tak pokračovala dosavadní praxe neformálního šíření informací a výměny zkušeností. Zásadním taktickým doktrinálním dokumentem byl polní manuál FM17-100: Armored Division, který vyšel v polovině ledna 1944. Hned v úvodu bylo deklarováno, že v něm uvedená vodítka nelze považovat za rigidní nařízení a konkrétní vedení bojové činnosti musí vycházet z momentální situace a reagovat i na dosud neznámé skutečnosti. V průběhu bojů působili u divizí pozorovatelé, kteří vypracovávali hlášení, která pomáhala v aktualizaci doktrinálních a výukových materiálů v rámci válčiště i při výcviku ve Fort Knoxu. Je třeba uvést, že v průběhu bojů byly obrněné divize často nasazovány do operací, jejichž charakter byl v rozporu s doktrínou, neboť americká armáda nevedla jen ofenzivní činnost a ani geografické či klimatické podmínky nebyly vždy ideální. Obrněné divize tak vedly širší spektrum bojových činností od útočných operací v nepřátelském týlu, přes průlomové operace, operace s cílem obsazení klíčových bodů či oblastí, operací s cílem opětovného získání či obnovení iniciativy, útoku na nepřipravené obranné linie až po nejméně předpokládána nasazení v podobě útoku na připravené obranné linie, útoku na nepřátelské obrněné formace či operací s cílem zpomalení útoku nepřátelských obrněných jednotek.


SROVNÁNÍ


Obecně
Americké obrněné divize byly nasazeny v Africe a především v Evropě - jedna ve Středomoří, ostatní v Západní a Střední Evropě. Je proto vhodné je srovnat s německým protějškem, ačkoliv, jak jsem uvedli, nebylo jejich teoretickým úkolem bojovat s nimi. Složení divizí se měnilo v čase, my budeme rozdíly ilustrovat na divizích z léta 1944. Ačkoliv byla německá Panzer-Division vlastně obrněnou divizí, je dle úzu do češtiny překládána jako tanková.

Americká versus německá divize
Německá tanková divize měla paradoxně méně tankových praporů a více pěchoty než americká obrněná divize. Německá divize disponovala jedním tankovým plukem o dvou praporech, kdežto americká měla tankové prapory tři. Avšak německý prapor byl podstatně větší a disponoval 80 středními tanky, zatímco americký 53. Německá divize pak tedy čítala 162 středních tanků, což je srovnatelné s americkými 168 středními tanky. Co se týče doprovodné pěchoty, disponovala německá armádní tanková divize čtyřmi prapory tankových granátníků a tanková divize Zbraní SS dokonce šesti takovými prapory, zatímco americká měla v sestavě jen tři obrněné pěší prapory. Na druhou stranu byla jen polovina těchto praporů vybavena polopásovými vozidly, takže poměr těchto strojů byl 448:237 ve prospěch Američanů. Americká divize disponovala třemi dělostřeleckými prapory, stejně tak německá armádní. Divize Zbraní SS měla v sestavě čtyři. Avšak na německé straně byl jen jeden prapor vybaven samohybnými stroji, zatímco na americké straně se to týkalo všech tří praporů. Němci měli teoretickou výhodu v motorizaci, neboť jejich divize disponovala 2 538 vozidly, zatímco americká jen 1 103 kusy. I co se týče počtu mužstva, byli Němci ve výhodě. Německá armádní divize čítala 14 727 a divize Zbraní SS dokonce 17 809 mužů, zatímco americká měla ve stavu jen 10 616 mužů.

Problémy při srovnávání
Toto srovnání papírových čísel může být ovšem dosti zavádějící, neboť jednotky jsou během bojů málokdy na plných stavech a liší se i způsob doplňování ztrát. Zatímco americké divize se pohybovaly blízko teoretických stavů a byly kontinuálně doplňovány, německá praxe byla nastavena tak, že jednotky byly nasazeny v bojích a když byla citelně snížena jejich bojeschopnost, byly staženy do zázemí, kde byly doplněny. Takže zatímco americké divize se pohybovaly kolem 90 procent naplněnosti, v případě německých se často jednalo jen o 50 procent a situace se samozřejmě zhoršovala s tím, jak se zhoršovalo celkové postavení Německa. Německá tanková divize, která představovalo v plných počtech úctyhodnou údernou sílu, připomínala v reálu v druhé polovině roku 1944 a především v roce 1945 spíše pěší divizi se skromnou tankovou podporou. Američané měli na podzim 1944 problémy s nedostatkem tanků, což vyřešili snížením počtu tanků z 232 na 200 u těžkých divizí a z 168 na 150 u lehkých divizí. I tak na tom ale byly americké divize o mnoho lépe než jejich protivníci. Srovnání také komplikuje skutečnost, že často docházelo k přidělování dalších jednotek na různě dlouho dobu. To se týká například protiletadlových praporů a jednotek stíhačů tanků. Zatímco německá divize je měla započítány ve standardní sestavě, americká divize je mívaly pouze přiděleny, ačkoliv tento stav byl leckdy takřka trvalého charakteru. Nezřídka byly divize rozděleny na menší celky, které operovaly po určitou dobu relativně samostatně.


ZÍSKANÉ ZKUŠENOSTI


Poválečná analýza
V únoru 1945 sestavili generálové Robert Grow z 6. obrněné divize a Hugh Gaffey ze 4. obrněné divize studii, která byla prvním pokusem o analýzu zkušeností z nasazení obrněných divizí v bojích druhé světové války. Její závěry byly postoupeny generálu Pattonovi, který je považoval za dva ze svých tří nejlepších velitelů divizí a nechal ji zaslat tomu třetímu, generálu Johnu Woodovi, který dříve velel rovněž 4. obrněné divizi. Wood s jejich závěry souhlasil. Všichni tři se shodli, že americké obrněné divize, především ty lehké, byly příliš malé a potřebovaly k vedení bojových operací příliš mnoho dalších přidělených jednotek. Těžké divize se podle studie osvědčily více, ačkoliv i ony nebyly úplně ideálně vybalancované co se týče poměru tanků a pěchoty. Generálové doporučovali přidání pěchoty než snížení počtu tanků. V případě jednotek, které byly dosud jen dlouhodobě přiděleny, doporučovala studie jejich trvalé začlenění. Cílem analýzy byla také bojová velitelství. Poválečné analýzy doporučovaly jejich zrušení a nahrazení vševojskovými pluky.

Poválečné změny
Tyto závěry byly v dalších letech diskutovány a řada z nich byla využita při reorganizaci obrněných divizí v roce 1947. Poté následovala další opatření, která reagovala na radikální poválečnou demobilizaci, korejskou válku a vstup jaderných zbraní na válčiště. Při poválečné reorganizaci sice nedošlo k rozšíření na šest tankových praporů a šest obrněných pěších praporů, nicméně jejich počet byl stanoven na počet čtyř tankových praporů (z nichž jeden byl těžký), čtyř obrněných pěších praporů a čtyř obrněných polních dělostřeleckých praporů (včetně jednoho praporu se 155mm houfnicemi). Co se týče bojových velitelství, tak ta byla zachována, a dokonce byla posílena. V rámci celé armády došlo k přijetí upravené "lehké struktury" s přidaným tankovým a pěším praporem, přičemž pěší prapory byly rozšířeny o další rotu. V čele CCA a CCB stál brigádní generál. CCR bylo přejmenováno na CCC a postaveno na roveň předchozích dvou velitelství, nicméně na rozdíl od CCB zde nedošlo ke změně hodnosti velitele - tím zůstal plukovník. Velitelství byla nakonec zrušena až v roce 1963.
URL : https://www.valka.cz/Obrnena-divize-druha-svetova-valka-t8674#488775Verze : 1
MOD

STRUČNÉ INFORMACE O JEDNOTLIVÝCH FORMACÍCH




VELITELSTVÍ / Headquarters
Velitelství divize bylo většinou rozděleno na předsunuté stanoviště (Forward Echelon) a týlové stanoviště (Rear Echelon). Na předsunutém stanovišti se nacházel velitel divize, jeho pobočník, náčelník štábu se štábem, velitel divizního dělostřelectva, divizní ženijní velitel a štáb družstva chemického boje. Tato část velitelství se nacházela na stanovišti velitelské roty, která obstarávala nutné administrativní, stravovací, dopravní, zásobovací a údržbové činnosti. Velitelská rota disponovala dopravními prostředky, třemi lehkými tanky M5A1 a dvěma obrněnými vozidly M8. Přítomna byla i protitanková četa s 57mm protitankovými děly. Spojení zajišťovala spojovací rota. Týlové stanoviště zahrnovalo administrativní součásti velitelství, které obstarávaly soudní, kontrolní, personální, finanční, poštovní a další podobné záležitosti. Stanoviště se většinou nacházelo na železniční vykládací stanici, vykládacím místě zásobovacích nákladních vozidel nebo nějaké podobné týlové oblasti.



BOJOVÁ VELITELSTVÍ / Combat Commands
Bojová velitelství A a B měla vlastní velitelství (headquarters), která organizačně vycházela z velitelství obrněných skupin (Armored Groups), které administrovaly činnost samostatných tankových praporů. Velitel a jeho štáb měli k dispozici tři lehké tanky M5A1. Bojové velitelství R mělo mít na starost jednotky odeslané do zálohy k doplnění sil a tedy sloužit jako divizní záloha. Řada velitelů ale preferovala jejich využití jako třetího plnohodnotného bojového velitelství. V praxi docházelo k oběma způsobům využití. Často pod vlivem velitelů sborů, kteří byli často pěchotními důstojníky a byl jim bližší druhý způsob nasazení CCR, neboť více odpovídal praxi u pěchoty. Někteří z nich dokonce zacházeli tak daleko, že obrněnou divizi v podstatě rozdělili na jednotlivá bojová velitelství a přidělovali je k jednotlivým pěším divizím k přímé podpoře. Bojová velitelství tak fungovala v roli odpovídající samostatným tankovým praporům namísto předpokládaného nasazení celé divize v průlomových operacích. Avšak při patových situacích, kdy boje dostaly spíše statický charakter, nechtěli velitelé sborů nechat obrněné divize zahálet a čekat až přijde čas k provedení operace více odpovídající doktríně nasazení obrněných sil. Řada velitelů obrněných divizí preferovala původně zamýšlenou funkci CCR, neboť obrněné jednotky potřebovaly ze své podstaty více času na údržbu a doplnění sil a zásob. Toto se netýkalo těžkých divizí, které disponovaly větší silou a mohly snadno nasadit tři plnohodnotná bojová velitelství. CCR se lišilo od CCA/CCB počtem personálů, neboť zde byli přiděleni jen tři důstojníci a pět příslušníků mužstva. Obě plnohodnotná velitelství měla k dispozici více jak 90 osob. Personální situace byla u divizí, které nasazovaly CCR jako bojové velitelství, zpočátku řešena přesunem osob z jiných jednotek, což způsobovalo problémy. V říjnu 1944 začala 1. armáda reorganizovat velitelství některých obrněných skupin na CCR v rámci obrněných divizí. Opatření se osvědčilo a bylo následně provedeno v rámci celí 12. skupiny armád. Struktura bojových velitelství se lišila u lehké a těžké divize. Bojová velitelství těžkých divizí se skládala ze dvou tankových praporů, obrněného pěšího praporu, přidělených prostředků od praporu stíhačů tanků v síle zhruba roty, ženijního praporu a protiletadlového praporu. V průběhu ofenzivních operací byl k divizi často přidělen pěší pluk, takže každé bojové velitelství pak disponovalo navíc jedním pěším praporem. Dělostřelectvem disponovalo velitelství divize a nebylo přiděleno k bojovým velitelstvím. Bojová velitelství byla u těžkých divizí často rozdělována na dvě bojové skupiny (Task Force), přičemž každá se obvykle skládala z jednoho tankového praporu, obrněného pěšího praporu či přiděleného pěšího praporu a různých jednotek stíhačů tanků, ženistů a protiletadlového dělostřelectva. Bojová velitelství lehkých divizí disponovala menší silou. Sestávala z jednoho tankového praporu a jednoho obrněného pěšího praporu. Někdy bylo dělostřelectvo pod přímou kontrolou divizního velitelství, někdy byl k bojovému velitelství přidělen jeden obrněný polní dělostřelecký prapor - především pokud divize operovala na příliš rozsáhlém území. I bojová velitelství lehkých divizí byla často rozdělována na bojové skupiny. Jedna sestávala z tankového praporu oslabeného o jednu rotu se středními tanky a naopak posíleného o střeleckou rotu. Druhá bojová skupina sestávala, komplementárně, z obrněného pěšího praporu oslabeného o jednu střeleckou rotu a naopak posíleného o tankovou rotu.



TANKOVÉ PRAPORY / Tank Battalions
Údernou silou obrněných divizí byly tankové prapory. V těžké divizi jich bylo zařazeno šest, v lehké pak tři. Prapor sestával z velitelství a velitelské roty, týlové roty a čtyř rot A až D, z nichž roty A až C byly vybaveny středními tanky M4 různých verzí a rota D lehkými tanky M5A1, respektive později M24. Ke konci války dorazily k některým obrněným divizím i těžké tanky T26E3, které se ovšem zapojily do bojů jen v minimální míře.



OBRNĚNÉ PĚŠÍ PRAPORY / Armored Infantry Battalions
Každá divize disponovala třemi obrněnými pěšími prapory, které tvořily páteř divize v útoku i obraně. Prapor sestával z velitelské roty, týlové roty a tří střeleckých rot. Základem vybavení praporů byla polopásová vozidla M2 a M3 různých verzí, díky nimž se mohly rychle přesouvat a držet krok s postupem tanků. Kvůli své mobilitě ale byly nasazovány častěji do útoků a tpěly vyššími ztrátami než běžné pěší prapory. Obrněná pěchota byla obdobou německých tankových granátníků.



OBRNĚNÉ POLNÍ DĚLOSTŘELECKÉ PRAPORY / Armored Field Artillery Battalions
Každá divize měla v sestavě tři obrněné polní dělostřelecké prapory. Tyto prapory disponovaly v rámci divize největší palebnou silou. Spotřebovávaly zdaleka největší množství munice, avšak také způsobovaly nepříteli největší ztráty. Všechna děla byla, na rozdíl od Němců, samohybná, takže i tyto prapory mohly postupovat spolu s tanky. Za účelem koordinace dělostřelecké palby bylo zřízeno velitelství divizního dělostřelectva, které se sestávalo z velitele divizního dělostřelectva a malého štábu, který byl umístěn v předsunutém stanovišti divizního velitelství. V případě, že byly k divizi přiděleny nějaké další prapory polního dělostřelectva, byly také podřízeny tomuto orgánu. Prapor sestával z velitelství a velitelské baterie (včetně střediska řízení palby, dvou lehkých letadel a tanků pro předsunuté návodčí), tři baterie samohybných houfnic M7 a týlovou baterii. Občas s těmito prapory úzce spolupracovaly tanky se 105mm houfnicemi, které působily v rámci velitelství tankových praporů.



JEZDECKÁ PRŮZKUMNÁ ESKADRONA (MECHANIZOVANÁ) / Cavalry Reconnaissance Squadron (Mechanized)
Obrněná divize měla jednu průzkumnou eskadronu mechanizovaného jezdectva, která měla být jejíma očima. Předpokládalo se, že bude sbírat informace bez nutnosti zapojení se do boje. V praxi ovšem tyto jednotky vykonávaly širší spektrum úkolů, především těch, které dříve vykonávalo klasické jezdectvo. Jednalo se tak o bojový průzkum, ochrana otevřených křídel, čištění nepřátelských kapes, které obešly úderné hroty divize a další specializované úkoly. Eskadrona sestávala z velitelského a týlové oddílu, tří průzkumných oddílů (Reconnaissance Troop), oddílu útočných děl a jedné roty s lehkými tanky. Eskadrona byla vybavena lehkými tanky M5A1, obrněnými vozidly M8, jeepy (u jezdectva se jim přezdívalo bantamy) a 75mm samohybnými houfnicemi. Jejich největším problém byl nesoulad mezi doktrínou a reálnými úkoly, což se projevovalo nedostatkem pěchoty pro vedení obranných činností, slabými protitankovými zbraněmi a nedostatečným výkonem vozidel M8 v terénu.


OBRNĚNÝ PRŮZKUMNÝ PRAPOR / Armored Reconnaissance Battalion
Obě těžké divize disponovaly obrněným průzkumným praporem, který byl vybaven nejprve průzkumnými vozidly M3A1, které byly záhy nahrazeny vozidly M8. Prapor sestával ze tří průzkumných rot a jedné roty s lehkými tanky. Tanková rota měla celkem 17 tanků M5A1 ve třech četách. Průzkumná rota pak měla tři čety, přičemž každá četa sestávala z družstva obrněných vozidel se čtyřmi stroji M8, přezvědného družstva se čtyřmi jeepy a družstva útočných děl s jednou samohybnou houfnicí.



OBRNĚNÝ ŽENIJNÍ PRAPOR / Armored Engineer Battalion
Tento prapor se od běžných ženijních praporů lišil tím, že jedna četa v každé rotě byla vybavena polopásovými vozidly. Prapor sestával z velitelství a velitelské roty a tří ženijních čet. Velitelství bylo obvykle rozděleno na tři části. První část (předsunutá) řídila bojové nasazení ženistů, druhá část (týlová) měla na starost zásobování, administrativu a technickou podporu praporu, třetí část se nacházela na předsunutém stanovišti velitelství divize, kde koordinovala činnost ženistů s velitelem divize. Prapor měl na starost pokládání min i odminování potřebných sektorů, opravu silnic, odstraňování překážek, likvidaci protitankových nástrah a celou řadu dalších úkolů. V případě potřeby byl přidělen další ženijní prapor, především pro pokládku mostů. I přidělené ženijní jednotky koordinoval divizní ženijní velitel.



OBRNĚNÝ ZDRAVOTNICKÝ PRAPOR / Armored Medical Battalion
Prapor sestával z velitelské roty a tří obrněných zdravotnických rot. Každá rota měla velitelství a dvě čety, přičemž jedna z nich měla na starost sběr raněných a druhá třídění a odsun raněných.



OBRNĚNÝ PRAPOR ÚDRŽBY / Armored Maintenance Battalion
Prapor sestával z velitelské roty a tří rot údržby. Roty pak ve své sestavě měly četu údržby a zásobování, automobilní četu a reklamační a evakuační družstvo. Co se týče logistického zabezpečení, divize v průměru potřebovala na jeden den činnosti 14 750 galonů benzínu, 310 galonů motorového oleje, 215 galonů dalších maziv a 80 tun munice (60 000 nábojů do ručních zbraní a kulometů, 420 nábojů do tankových kanónů a 2 100 kusů dělostřelecké munice). Divize si sebou teoreticky vezla zásoby na zhruba 200 kilometrů. Pak muselo dojít k doplnění zásob. Nutné také bylo vyčlenit dostatek času na nutné opravy a údržbu.


Zdravotnický a údržbářský prapor tvořily hlavní součást divizního týlu. Ten měl vlastní velitelství a velitelskou rotu. K tomuto velitelství týlu bylo přičleněno i výše zmíněné týlové stanoviště divizního velitelství, četa vojenské policie a divizní hudební těleso.




PŘIDĚLENÉ JEDNOTKY / Divisional Attachments
Po čase se ukázalo, že obrněné divize nejsou tak soběstačné, jak se předpokládalo. Byly k nim proto více či méně trvale přidělovány další jednotky. Jednalo se o různé protiletadlové prapory, prapory stíhačů tanků, roty nákladních vozidel, ženijní mostní roty či prapory středního polního dělostřelectva se 155mm houfnicemi.
URL : https://www.valka.cz/Obrnena-divize-druha-svetova-valka-t8674#489537Verze : 0
MOD

SEZNAM VYBAVENÍ - stav k únoru 1944


FOTO NÁZEV INFO POČET
- .45-cal. pistol - 90
- .45-cal. SMG - 2 814
- .30-cal. carbine - 5 272
- .30-cal. M1 rifle - 2 036
- .30-cal. rifle M1903 - 27
- .30-cal. LMG - 328
- .30-cal. HMG - 129
- .50-cal. HMG - 402
- 2.36in bazooka- - 603
- 60mm mortar - 63
- 81mm mortar - 24
- 57mm AT Gun - 30
- M5A1 light tank - 83
- Medium Tank M4 střední tank 168
- M4 (105mm) - 18
- 75mm M8 - 17
105-mm Howitzer Motor Carriage M7 samohybná houfnice 54
M8 armored car - 54
- 81mm MMC M21 - 18
- Half-track - 448
- M32 ARV - 24
- M1 ammo trailer - 192
- 1/4-ton jeep - 451
- 3/4-ton command car - 27
- 3/4-ton WC truck - 61
- 3/4-ambulance - 30
- 2-1/2-ton cargo truck - 426
- 2-1/2-ton dump truck - 18
- 2-1/2-ton repair truck - 31
- Wrecker truck - 25
- Misc. truck - 25
- M26 tank recovery - 9
- 1/4-ton trailer - 12
- 1-ton trailer - 372
- Misc. trailer - 25
- Liaison aircraft - 8
URL : https://www.valka.cz/Obrnena-divize-druha-svetova-valka-t8674#489530Verze : 0
MOD

Zdroje


Zaloga, Steven J.: US Armored Divisions. The European Theater of Operations, 1944-1945, Osprey Publishing Ltd., Oxford 2004
McGrath John J.: The Brigade: A History. Its Organization and Employment in the US Army, Combat Studies Institute Press, Fort Leavenworth 2004
Hofmann, George F.: Through Mobility We Conquer. The Mechanization of U. S. Cavalry, The University Press of Kentucky, Lexington 2006
Davies, W. J.K.: German Army Handbook. 1939-1945, Arco Publishing Company Inc., New York 1977
Zaloga, Steven J.: US Tank and Tank Destroyer Battalions in the ETO 1944-1945, Osprey Publishing Ltd., Oxford 2005
en.wikipedia.org
en.wikipedia.org
https://www.arlingtoncemetery.net/achafjr.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/Patton
URL : https://www.valka.cz/Obrnena-divize-druha-svetova-valka-t8674#489587Verze : 0
MOD