Rommel, Erwin Johannes Eugen

     
Příjmení:
Surname:
Rommel Rommel
Jméno:
Given Name:
Erwin Johannes Eugen Erwin Johannes Eugen
Jméno v originále:
Original Name:
Erwin Johannes Eugen Rommel
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
generál polní maršál General Field Marshal
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
- -
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
- -
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
15.11.1891 Heidenheim /
15.11.1891 Heidenheim /
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
14.10.1944 Herrlingen /
14.10.1944 Herrlingen /
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
velitel: 7. tanková divize Commander: 7th Tank Division
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
Jeden z 27 držiteľov Rytierskeho kríža k Železnému krížu s dubovými ratolesťami, mečmi a briliantami . One of 27 recipients of Oak Leaves with Swords and Diamonds to the Knight's Cross of the Iron Cross.
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
http://en.wikipedia.org/wiki/Erwin_Rommel
en.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Rommel-Erwin-Johannes-Eugen-t8614#384216 Verze : 0
     
Příjmení:
Surname:
Rommel Rommel
Jméno:
Given Name:
Erwin Johannes Eugen Erwin Johannes Eugen
Jméno v originále:
Original Name:
Erwin Johannes Eugen Rommel
Všeobecné vzdělání:
General Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vojenské vzdělání:
Military Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Důstojnické hodnosti:
Officer Ranks:
19.07.1910 praporeční junker
27.01.1912 poručík
DD.09.1915 nadporučík
18.10.1918 kapitán
10.10.1933 major
01.05.1935 podplukovník
01.08.1937 plukovník
01.08.1939 generálmajor
01.01.1941 generálporučík
01.07.1941 generál tankových jednotek
30.01.1942 generálplukovník
22.06.1942 generál polní maršál
19.07.1910 Fahnenjunker
27.01.1912 Leutnant
DD.09.1915 Oberleutnant
18.10.1918 Hauptmann
10.10.1933 Major
01.05.1935 Oberstleutnant
01.08.1937 Oberst
01.08.1939 Generalmajor
01.01.1941 Generalleutnant
01.07.1941 General der Panzertruppe
30.01.1942 Generaloberst
22.06.1942 Generalfeldmarchall
Průběh vojenské služby:
Military Career:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vyznamenání:
Awards:
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
https://en.wikipedia.org/wiki/Erwin_Rommel
en.wikipedia.org
Axis Biographical Research
uk.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Rommel-Erwin-Johannes-Eugen-t8614#415893 Verze : 1

Počátek vojenské kariéry


Erwin Johannes Eugen Rommel se narodil 15. listopadu 1891 ve württemberském městě Heidenheim an der Brenz poblíž Ulmu. Rommelova rodina neměla žádnou vojenskou tradici, jen Rommel senior sloužil krátkou dobu jako poručík dělostřelectva, než odešel do výslužby a stal se učitelem. Erwin během školní docházky projevil nadání pro matematiku a technické schopnosti. Uvažoval o tom, že by se stal leteckým inženýrem. Otec byl ale proti a dal mu na výběr ze dvou možností: stát se učitelem nebo vstoupit do armády. Erwin si zvolil druhou možnost.
Poté, co nebyl přijat k dělostřelectvu ani k ženistům, vstoupil 19. července 1910 do služby u Královského württemberského 6. pěšího pluku krále Viléma I číslo 124 ve Weingartenu. Od března do listopadu 1911 absolvoval důstojnické kurzy na Válečné akademii v Gdaňsku. Poté se vrátil ke svému pluku, 27. ledna 1912 byl povýšen na poručíka a v následujícím období se jako instruktor podílel na výcviku rekrutů.
1. března 1914 byl převelen ke 4. baterii Pluku polního dělostřelectva v Ulmu.

1. světová válka


Po vypuknutí 1. světové války bojoval se svým starým plukem na Maase, západně od Verdunu, v Argonnách a ve Vogézách, v Rumunsku a v Itálii. Byl dvakrát těžce raněn, povýšen na nadporučíka a vyznamenán Železným křížem 2. a 1. třídy. Ukázalo se, že je pro válku zrozen. Během bojových akcí projevoval chladnokrevnost, nekonvenční přístup k řešení náročných situací a ochotu riskovat a přijímat odpovědnost. Vlastnosti, které ho charakterizovaly až do konce života.
Od října 1915 Rommel velel rotě nově zformovaného Württemberského horského praporu. Jeho kariéra během první světové války vyvrcholila koncem října 1917 na italské frontě v Alpách. Rakušané zde utrpěli od Italů řadu porážek, které vyvrcholily v srpnu prolomením fronty na řece Isonzo. Německé velení muselo svému spojenci přispěchat na pomoc a na frontu u Isonza přemístilo 7 divizí 14. armády po velením generála Otto von Below. Při německo-rakouské ofenzivě bylo nutné překonat italská obranná postavení na horských hřebenech táhnoucích se od Monte Kolowratu až po 1642 metrů vysoký Monte Matajur. Zvláště opevnění na vrcholu Monte Matajur měla velký strategický význam. Útokem na toto postavení pověřil von Below německý Alpský sbor, v jehož řadách působil i Württemberský horský prapor. Von Below přislíbil pokořiteli Monte Matajur nejvyšší vojenské vyznamenání, řád Pour le Mérite. Ofenziva začala 24. října 1917. Za úsvitu vyrazil do akce i Rommelův útvar, sestávající ze tří horských a jedné kulometné roty. Rommel, který do té doby velel pouze rotě, nyní vedl do útoku přes 500 vojáků. Během dva dny trvajícího postupu se Rommelův oddíl dral agresivně vpřed, vyvolával mezi nepřáteli zmatek a paniku, do zajetí vzal tisíce italských vojáků, zmocnil se 80 děl a mnoha dopravních prostředků. 26. října v 11:40 hodin mohl Rommel z vrcholu Monte Matajur vystřelit tři zelené a jednu bílou světlici, domluvené znamení, že je masiv v německých rukou.
Když se Italové stahovali z Monte Matajur, byl jim Rommelův oddíl těsně v patách. Postupoval na špici Alpského sboru, a tím i celé 14. armády.
Vytouženého (a zaslouženého) řádu se však Rommel nedočkal. Místo toho se začátkem listopadu dozvěděl, že kvůli chybě vojenské byrokracie předal císař Vilém II. osobně Pour le Mérite za dobytí vrcholu Monte Matajur důstojníkovi, který dobyl vedlejší vrchol. Rommel se obrátil s protestem proti této nespravedlnosti na velitelství svého pluku, ale byl odmítnut. Podal tedy písemnou stížnost. Celá záležitost hrozila skandálem, proto se náčelník štábu 14. armády zasadil o to, aby řád obdržel i Rommel. Ten ale cítil hořkost, že si právem zasloužené vyznamenání musel vybojovat úřední cestou.
Od ledna 1918 až do konce války pak působil ve štábních funkcích. 18. října 1918 byl povýšen do hodnosti kapitána.

Meziválečné období


21. prosince 1918 byl Rommel převelen ke svému původnímu 124. pěšímu pluku do Weingartenu, kde v roce 1910 začala jeho vojenská kariéra. V létě 1919 byl pověřen velením vnitřní bezpečnostní službě ve Friedrichshafenu. Způsob, jakým zde dokázal zpacifikovat revoltující naámořníky, udělal na policejního velitele ve Stuttgartu takový dojem, že Rommelovi nabídl funkci u policie. Rommel ale projevil přání vrátit se ke své jednotce. Později pak ještě plnil vnitřně-bezpečnostní úkoly v Porúři. Od 1. ledna 1921 pak působil ve Stuttgartu u 13. pěšího pluku (124. pěší pluk byl rozpuštěn během redukce armády) nejdříve ve štábu praporu, později jako velitel kulometné roty.
1. října 1929 byl Rommel převelen do pěchotní školy v Drážďanech, kde působil 4 roky jako instruktor. Napsal příručku pro výcvik důstojníků pěchoty " Gefechts - Aufgaben für Zug und Kompanie : Ein Handbuch für den Offizierunterricht " a své zkušenosti ze světové války popsal v knize "Infanterie greift an" (Pěchota útočí) – tato příručka pěchotní taktiky vyšla ve čtyřsettisícovém nákladu, vzbudila zaslouženou pozornost mezi německými čtenáři a jako učební pomůcku ji používala švýcarská armáda. 10. října 1933 mu (už jako majorovi) bylo svěřeno velení 3. (horskému) praporu 17. pěšího pluku v Goslaru. Od 15. října 1935 pak učil na Válečné akademii v Postupimi, 9. listopadu 1938 byl už v hodnosti plukovníka jmenován velitelem Vávečné akademie ve Wiener Neustadt.
Ještě během svého působení v Postupimi byl pověřen úkolem, který měl zásadní vliv na jeho další budoucnost. Od 1. do 9. října 1938 během okupace Sudet mu bylo svěřeno velení praporu zajišťujícího Hitlerovu osobní bezpečnost (Führerbegleitbataillon). V březnu 1939 pak čtrnáct dní při obsazování zbytku Československa a převzetí Memelu velel Vůdcovu hlavnímu stanu.
1. srpna 1939 byl povýšen na generálmajora.

Polsko a Francie


23. srpna 1939 byl Rommel opět povolán do Vůdcova hlavního stanu. Spolu s 16 důstojníky a 274 vojáky zajišťoval Hitlerovu bezpečnost při jeho četných návštěvách u jednotek během polského tažení. Po porážce Polska pak v Berlíně organizoval bezpečnostní opatření během vítězné přehlídky. Hitler si Rommela oblíbil pro jeho odvahu, schopnosti – a také proto, že mu svou skromností v ničem nepřipomínal arogantní aristokratické pruské generály. Po skončení války s Polskem se Rommela otázal, jaké má představy o své další vojenské kariéře. Rommel nezaváhal: „Rád bych velel tankové divizi“.
15. února 1940 bylo Rommelovi svěřeno velení 7. tankové divizi. Při rozlučcce ve Vůdcově hlavním stanu mu Hitler věnoval výtisk knihy Mein Kampf s osobním věnováním: „Panu generálu Rommelovi s přátelskými vzpomínkami…".
Rommel převzal divizi tři měsíce před útokem na Francii. Během intenzivní přípravy měl možnost seznámit se s teorií tankového boje a aplikovat to, co poznal během „blitzkriegu“ v Polsku. Během dobývání Francie se Rommel projevil jako mistr manévrového boje. V čele své divize násilně překročil Maasu, prolomil Maginotovu linii a zaútočil na průplav La-Basée, poté bez přestávky zaútočil směrem na Lille, obrátil se a překročil Sommu s cílem prorazit Weygandovu linii. Posledním cílem 7. divize během francouzského tažení byla námořní základna v Cherbourgu.
Neustálé změny směru, bleskové útoky s narychlo sestavenými bojovými skupinami, obchvaty nepřítele a nenadálé objevení se v jeho týlu – to vše přimělo protivníka, aby Rommelovu divizi nazval „Divizí duchů“. Za úspěšné velení byl Rommel odměněn Rytířským křížem a hodností generálporučíka.

Severní Afrika


Benito Mussolini rozehrál v roce 1940 troufalou hru s cílem rozšířit italské kolonie v severní Africe o nová území. 13. září překročila 10. armáda z kolonie Libye egyptskou hranici. Nekompetentně vedenou ofenzivu Britové brzy zastavili a 9. prosince přešli do protiútoku. V pouhých osmi týdnech se jim podařilo vytlačit Italy z Cyrenaiky a způsobit jim obrovské ztráty. 22. ledna 1941 ztratili Italové Tobruk. Zbytek italské armády byl v rozkladu a rychle ustupoval na západ směrem k Tripolisu.
Ve snaze zabránit porážce svého spojence se rozhodlo německé vrchní velení vyslat do Libye malou skupinu pozemního vojska a letectva, která měla pomoci Italům zastavit další postup Britů na Tripolis. Hitler akceptoval názor OKW, podle něhož měl na splnění tohoto úkolu stačit jediný sbor. Jeho velením byl pověřen generálporučík Rommel. Pro misi vyčleněné síly dostaly nejdříve název „Sperrverband Afrika“, (volně přeloženo jako blokační svazek) 16. února byly přejmenovány na Německý africký sbor (Deutsches Afrika Korps, zkráceně DAK). Dak, v jehož sestavě byla nejdříve pouze 5. lehká divize, se v Africe začal vyloďovat od 11. února, 15. tanková divize dorazila v květnu. Když byla DAK v srpnu 5. lehká divize reorganizována na 21. tankovou divizi, vznikl vyšší velitelský stupeň - Tanková skupina Afrika – jejímž velitelem se stal Rommel.
Rommel přiletěl do Tripolisu 12. února a ihned začal s organizací obranné linie. 13. února vyslal průzkumný prapor s úkolem zjistit, jak daleko k Tripolisu Britové postoupili. Průzkum ukázal, že britské jednotky nejsou rozvinuty k boji. Rommel se proto rozhodl využít této příznivé situace k plánování preventivního útoku. Nekompletně vyloděnou 5. lehkou divizi vyslal směrem k britským pozicím u El Agheily. 20. března během porady v na OKH Berlíně byl instruován, aby pouze držel pozice a teprve po příchodu 15. tankové divize podnikl omezený protiútok. Při té příležitosti mu Hitler předal dubovou ratolest k Rytířskému kříži jako ocenění úspěchů při velení 7. tankové divizi ve Francii.
24. března v rozporu s rozkazy zahájil Rommel omezený útok 5. lehké divize s podporou dvou italských divizí a obsadí chabě bráněnou pouštní pevnost Al Agheila. 31. března pak o své vůli rozhodl, že bude pokračovat v útoku na Cyrenaiku. Rozčílil tím vrchního velitele italských sil v Libyi generála Gariboldiho, kterému byl formálně podřízen, a OKH, které mu přikázalo, aby se držel původních rozkazů. Situaci zachránil až osobní zásah Hitlera, který mu uvolnil ruce k pokračování útoku. Rommelova ofenziva Brity překvapila. DAK je během 10 dnů vytlačil z Cyrenaiky a dorazil na dosah k Tobruku. Přitom kromě tisíců vojáků zajal i 16 generálů, mezi nimi i Richarda O’Connora, velitele britských sil v Západní poušti (Western Desert Force). Po neúspěšném pokusu dobýt Tobruk pokračoval DAK až k hranicím Egypta. Tam jej však v červnu dostihly logistické potíže – nedostatečný přísun posil, pohonných hmot a zásob. Rommel se rozhodl vybudovat obrannou linii na nejvýchodnějších dosažených pozicích kolem průsmyku Halfaya jako odrazový můstek pro další postup. V polovině června se mu pak podařilo odrazit britský protiútok a postoupit za egyptské hranice. Následovaly další britské protiofenzivy a při operaci Crusader (započaté 18. listopadu 1941 se Britům podařilo dobýt přístav Benghází a Tankovou skupinu Afrika vytlačit od Tobruku. V lednu 1942 Němci spustili novou protiofenzivu a zahnali Brity až ke Gazale. 20. ledna byly generálu tankových jednotek Rommelovi předány meče k Rytířskému kříži a 30. ledna následovalo povýšení na generálplukovníka... U Bir Hakimu Rommel využil momentu překvapení a v červnu zde zničil dvakrát silnější britské síly, připravující se k protiútoku. 21. června dobyl tentokrát nepřipravený Tobruk. O den později byl povýšen do hodnosti polního maršála.
Dobytí Tobruku bylo vrcholem Rommelovy kariéry. Goebbelsova propaganda potřebovala odpoutat pozornost od patové situace na východní frontě a tak Rommelůvy úspěchy v severní Africe patřičně využila.
Tobruk však současně znamenal začátek konce německých sil v Africe. Britského premiéra Winstona Churchilla zastihla zpráva o pádu Tobruku při jednání s americkým prezidentem Rooseveltem. Ten mu okamžitě nabídl pomoc a již o deset dní později vyrazily z Ameriky konvoje s dodávkami stíhaček, bombardérů, tanků Sherman a zásob. Následně byly schváleny plány na operaci Torch, spojenecké vylodění v Maroku, Alžírsku a Tunisku.
Rommel mezitím nepolevoval v tlaku na Brity, otřesené pádem Tobruku. V duchu své zásady „když nepřítel ustupuje, musíš pokračovat v útoku“ 23. června překročil egyptskou hranici a do týdne chtěl být v Káhiře. Ignoroval však stav jeho Tankové armády Afrika - byla vyčerpána boji, měla k dispozici jen 70 tanků, trpěla nedostatkem zásob i výzbroje. Ofenziva se zastavila na britské obranné linii u El Alameinu hájené 8. armádou. Během července se Němci několikrát neúspěšně snažili o průlom. 31. srpna se Rommel pokusil o obchvat 8. armády u Alam Halfy, který Britové 4. září odrazili. Během září a října panoval na frontě relativní klid,obě strany se chystaly na rozhodující střetnutí.
23. září Rommel odletěl do Německa na plánovanou rekonvalescenci. Rok a půl v těžkých podmínkách severní Afriky se podepsal na jeho zdravotním stavu. Velení Tankové armády Afrika převzal generál Georg Stumme. Rommel mu slíbil, že pokud vypuknou boje, přeruší léčení a okamžitě se do Afriky vrátí.
1. října referoval Rommel Hitlerovi o situaci v severní Africe. Zastavení ofenzivy u El Alameinu zdůvodnil nedostatečným zásobováním, britskou vzdušnou převahou a zbabělostí Italů. Hitler mu přislíbil přísun posil a zásob. Rommel vůdcovým slibům uvěřil a nechal se nakazit jeho optimismem.
24. října održel Rommel zprávu, že předešlého dne zahájili Britové mohutnou ofenzivu. Generál Stumme podlehl infarktu poté, co na jeho automobil zaútočila britská stíhačka. Po urychleném návratu do Afriky se Rommel zhrozil: italské jednotky v rozkladu, německé jednotky s minimem tanků, konvoje se zásobami ničené na moři. Němečtí vojáci před Alameinem se však stále drželi. Dobře vybudovaná minová pole působila útočícím Britům těžké ztráty. Nový velitel 8. armády Montgomery však Němcům nedopřál oddychu. Přeskupil své síly a 2. listopadu zahájil nový útok. Rommel prohlédl jeho plány: širokým obchvatem síly Osy zničit. Jediným řešením k odvrácení katastrofy byl ústup. O svém rozhodnutí informoval Vůdcův hlavní stan a vydal rozkaz postupnému stažení jednotek z fronty. Hitler zareagoval jako obvykle v takových situacích – ústup zakázal a nařídil „vítězství nebo smrt“. Rommel musel vyřešit těžké dilema. Hitler po něm požadoval, aby zahájil zkázu své armády a dohlédl na ni. Odpovídal za životy vojáků, kteří mu byli svěřeni, ale Hitlerovi byl vázán přísahou poslušnosti. S těžkým srdcem ústup zastavil a nařídil držet pozice. Během 24 hodin od vydání „udržovacího rozkazu“ se Montgomerymu podařil rozhodující průlom. Rommel 4. listopadu znovu rozkázal zahájit ústup. Později připustil, že jeho největší chybou bylo, že rozkaz“vítězství nebo smrt“ neobešel o 24 hodin dříve. Okamžitě vyslak k Hitlerovi svého emisara. Tomu se podařilo na Hitlera zapůsobit tak, že „podle toho, jak se situace vyvinula“ dodatečně schválil jeho rozhodnutí ustoupit. I nadále však považoval Rommelův ústup za těžkou chybu.
Ústup z Alamejnu až do Tuniska je jedním z největších Rommelových vojenských výkonů. Polní maršál však věděl, že spojenecké vylodění ve francouzské severní Africe a materiální převaha Američanů znamená konec Německo-italské tankové armády. Dokonce začínal pochybovat i o „konečném vítězství“. Jediné řešení viděl v evakuaci všech jednotek Osy z Afriky. 12. listopadu přijal Hitler znovu jeho vyslance s návrhem „zaujmout obranné pozice v horách Cyrenaiky a v noci přepravit po moři co nejvíce vojáků do Evropy“. Hitler návrh příkře odmítnul. Koncem listopadu Rommel neohlášen odletěl do Vůdcova hlavního stavu, aby Hitlera osobně seznámil se situací a obhájil svůj návrh na evakuaci. Když Hitler spustil svou obvyklou tirádu, Rommel mu zlostně doporučil, aby sám přiletěl do Afriky a ukázal, jak lze puškami zvítězit nad tanky. To už polní maršál poněkud přehnal. Zuřící Hitler ho okamžitě vykázal ze situační porady. Pod Rommelovým velením byla Německo-italská tanková armáda, později přejmenovaná na Skupinu armád Afrika, Spojenci postupně vytlačována z italských kolonií do Tunisu. Na tuniském území uskutečnila několik menších úspěšných ofenziv proti nezkušeným Američanům,ale nakonec byla zatlačena do obranného perimetru, jehož rozloha se každým týdnem zmenšovala. Definitivní porážka byla záležitostí pouhých několika měsíců.
4. března 1943 byl Rommel povolán do Vůdcova hlavního stanu. Polní maršál přednesl situační zprávu a naléhal na Hitlera, aby povolil zkrátit frontu. Hitler místo toho nařídi zaútočit 6. března proti 8. armádě. Výsledkem bylo, že Skupina armád Afrika ustoupila za velkých ztrát k Marethu. 9. března Hitler odeslal Rommela na zdravotní dovolenou a o dva dny později mu propůjčil brilianty k Rytířskému kříži.
13. května 1943 zbývající jednotky Osy v severní Africe kapitulovaly a nastoupily cestu do zajetí.

Itálie a Francie


Po návratu ze severní Afriky strávil Rommel 7 týdnů v nemocnici v Zemmeringu a pak byl povolán jako poradce do Hitlerova hlavního stanu. V té době panovaly obavy o ze zhroucení fašistického režimu v Itálii. V návaznosti na odstavení Mussoliniho od moci počítal Hitler s vyloděním Spojenců v Itálii nebo v Řecku. Pro tento případ nařídil přípravu ozbrojeného obsazení Itálie. Pro své zkušenosti s italskými spojenci byl k tomuto úkolu Rommel přímo předurčen. 17. května Hitler nařídil sestavit „Rommelův pracovní štáb“, který začal ve Vídeňském Novém Městě plánovat přepadení Itálie pod krycím názvem „Alarich“ (podle gótského krále, který v roce 410 vyplenil Řím).
10. července se Spojenci vylodili v Sicílii. 25. července Fašistická velká rada vyslovila Mussolinimu nedůvěru a král jej v souladu s ústavou zbavil moci. „Duce“ byl zatčen a skončil ve vazbě. Jeho nástupce maršál Badoglio sice vyhlásil, že Itálie bude pokračovat ve válce po boku Německa, ale tajně začal se Spojenci vyjednávat podmínky pro uzavření separátního míru. Hitler nařídil uvést do stavu zvýšené pohotovosti čtyři divize v severní Itálii, z východní fronty byla odvelena divize Leibstandarte SS Adolf Hitler a další tři divize byly připraveny ve Francii. Podřízeny byly Skupině armád B pod Rommelovým velením. Podle instrukce OKW měla Skupina armád B postupovat do Itálie ze severu, zatímco jednotky Kesselringova Hlavního velitelství Jih budou na jihu země zdržovat postup nepřítele a provádět ústup bojem. Až se Kesselringovy jednotky stáhnou do severní Itálie, Rommel převezme velení všech tamních vojsk. 29. července, po získání odposlechu rozhovoru mezi Churchillem a Rooseveltem o příměří s Itálií, vypukla operace „Alarich“ naostro. Skupina armád B postupovala tak efektivně, že měla zakrátko pod kontrolou celý sever Itálie. Rommel se obával vylodění na některém z mnoha příhodných úseků italského pobřeží a navrhoval aby německé jednotky, bránící se jižně od Říma, urychleně vyklidily jih země a soustředily se na obranu její severní části. Hitler nesouhlasil a 6. listopadu 1943 jmenoval vrchním velitelem v Itálii Kesselringa.
Skupina armád B v čele s Rommelem byla převelena do Francie a měla se připravit k odražení očekávané spojenecké invaze. Rommel byl kromě toho pověřen inspekcí opevnění Atlantického valu. Formálně byl podřízen polnímu maršálovi von Rundstedtovi, veliteli Hlavního velitelství Západ. Mezi oběma muži panoval ostrý konflikt v názorech na řešení situace při spojenecké invazi. Rommel po zkušenostech s vyloděním Spojenců v severní Africe a v Itálii navrhoval rozdrcení útočníků v v okamžiku vylodění a zabránit jim v uchycení na pobřeží. Von Rundstedt naproti tomu zastával názor, že je třeba protivníka vpustit na břeh a pak jej zničit klasickou pozemní operací.
Když se Spojenci 6. června 1944 skutečně vylodili, Rommel byl na dovolené v Německu. Okamžitě se vrátil do Normandie a pokoušel se zlikvidovat jednotlivá předmostí. Drtivá převaha spojeneckého letectva však zmařila přesuny německých jednotek k místům vylodění. Na poradě 17. června Hitler von Rundstedta i Rommela trvrdě kritizoval za jejich dosavadní řízení operací, odmítl jejich požadavek na ústup z Normandie a opakoval obvyklé fráze o boji do posledního muže. Oba polní maršálové se znovu setkali s Hitlerem 29. června, kdy už byla situace v Normadii kritická. Hitler znovu odmítl požadavky na ústup. 2. července odvolal von Rundstedta a nahradil ho von Klugem. Hitler před odjezdem do Normandie přesvědčil von Klugeho, že tamní kritickou situaci zavinilo von Rundstedtovo a Rommelovo nekompetentní velení. Hned při první schůzce nového vrchního velitele německých sil na západě s Rommelem došlo mezi oběma polními maršály k ostré výměně názorů. Krátce nato odjel von Kluge na krátkou inspekční cestu po normandském válčišti, a když se vrátil, musel revidovat svůj názor na situaci a všechna obvinění, podsunutá mu Hitlerem, vzal zpět.
17. července se Rommelův vůz stal terčem útoku spojeneckých stíhacích bombardérů a polní maršál byl těžce raněn.

Spiklenec


Rommel, stejně jako mnoho dalších profesionálních důstojníků, sledoval rozmáhající se nacismus s nedůvěrou. V Hitlerovi však poté, co se chopil moci, viděl záruku pořádku v zemi a oceňoval jeho snahu o posílení armády. Útok na Polsko a válku proti Francii považoval za napravení křivd spáchaných na Německu Versailleskou mírovou smlouvou. Nikdy nesloužil na východní frontě, a tak nebyl konfrontován s těmi nejhoršími nacistickými zločiny.
První náznak toho, že hitlerovské Německo nevede válku civilizovaným způsobem, zjistil během africké kampaně. Když padli do zajetí cizinečtí legionáři německého a rakouského původu a příslušníci jednotek „Svobodných Francouzů“, přišel z hlavního stanu tajný rozkaz k okamžité popravě takovýchto zajatců. Rommel se rozčílil a nechal rozkaz spálit, protože odporoval Ženevským konvencím.
Poprvé dospěl Rommel k názoru, že Hitler není v kontaktu s realitou, během bitvy u El Alameinu. Rozkaz „zvítězit nebo zemřít“ se rozhodl ignorovat, odmítl zbytečně obětovat své vojáky a proti vůdcově vůli ustoupil. Poté, co se do války proti Německu zapojili Američané, začal pochybovat i o „konečném vítězství“.
Definitivně ztratil důvěru k Hitlerovi během bitvy v Normandii. Příměří se západními spojenci považoval za jedinou možnost, jak zachránit Německo před úplnou zkázou. S Hitlerem nebo bez něj.
O přípravě atentátu na Hitlera byl sice informován, ale odmítl se do spiknutí přímo zapojit.
Po selhání atentátu 20. července 1944 nacisté zahájili rozsáhlé vyšetřování. Generál von Stülpnagel, jeden z organizátorů spiknutí, si vpálil kulku do hlavy, ale nezemřel. V nemocnici pak mluvil v horečce ze sna a několikrát pronesl Rommelovo jméno. Následně jeden ze zatčených spiklenců písemně potvrdil, že maršál Rommel byl do spiknutí zasvěcen.
Rommel se mezitím zotavoval ze svého zranění ve svém domě v Herrlingenu. V září ho navštívil jeho přítel a dřívější náčelník štábu generál Speidel. Rommel ho požádal, aby promluvil s generálplukovníkem Guderianem, který byl po čistkách jmenován novým náčelníkem generálního štábu. Guderian měl – bez ohledu na Hitlerovu vůli – uzavřít na západě příměří. Rommel dospěl k názoru, že Hitler by neměl být usmrcen, ale postaven před soud.
Hitler byl ale rychlejší. Nařídil okamžitě vyšetřit Rommelovu účast na spiknutí a svolal „čestný soud wehrmachtu“, jehož členy byli jen generálové. Předsedal polní maršál von Rundstedt.
7. října byl Rommel povolán do hlavního stanu. Protože měl za to, že se odtamtud živý nevrátí, cestu ze zdravotních důvodů odřekl.
14. října 1944 Rommela u něj doma navštívili Hitlerovi emisaři, generálové Maisel a Burgdorf. Vyložili mu, že jej čestný soud vyloučil z Wehrmachtu. Vůdce mu dává na výběr ze dvou možností: lidový soud nebo sebevraždu. Jed přivezli generálové s sebou a slíbili, že pokud zvolí druhou možnost, o jeho rodinu bude postaráno. Na rozmyšlenou mu dali čtvrt hodiny. Rommel poté prozradil manželce, co mu řekli generálové. „Za čtvrt hodiny budu mrtvý….jed prý účinkuje tři vteřiny“, pošeptal jí. Pak se rozloučil s rodinou a nasedl s generály do jejich automobilu. Po chvíli nechal zastavit. Jeho průvodci vystoupili a nechali polního maršála samotného. O tři vteřiny později byl Rommel mrtev.
Zfalšovaná lékařská zpráva označila za příčinu Rommelovy smrti srdeční infarkt jako následek rozsáhlých zranění. Polnímu maršálovi byl vypraven státní pohřeb. Hitler poslal vdově soustrastný telegram a hlavním řečníkem při smutečním aktu na radnici v Ulmu byl polní maršál Gerd von Rundstedt, který předtím předsedal čestnému soudu a souhlasil s Rommelovým vyloučením z Wehrmachtu.

Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Erwin_Rommel
https://de.wikipedia.org/wiki/Rommel
Günter Fraschka: S meči a brilianty
Maurice Philip Remy: Mýtus Rommel
James Lucas: Hitlerovi žoldnéři
Desmond Young: Rommel
Ken Ford: El Alamein 1942
URL : https://www.valka.cz/Rommel-Erwin-Johannes-Eugen-t8614#503173 Verze : 1
.
Rommel, Erwin Johannes Eugen - Erwin Rommel pomáhá vytlačit své uvízlé štábní auto někde v severní Africe, 1941.
https://www.facebook.com/WW2Facts/posts/pfbid036vQVVgaj1Vs4ZGDtLMT9mGduP7J3EfXKuJKAGrGSwUzqjDPVg2r8pypFwocVF8Qol

Erwin Rommel pomáhá vytlačit své uvízlé štábní auto někde v severní Africe, 1941.
www.facebook.com

URL : https://www.valka.cz/Rommel-Erwin-Johannes-Eugen-t8614#709797 Verze : 0

Diskuse

Další zajímavá práce o Rommelovi. David Irving - Rommel, liška pouště. Tentokrát se nejedná pouze o poněkud jednobarevné líčení jako v podání Desmonda Younga, ale o hutnější rozbor Rommelových činů. Zajímavé je zejména autorovo pátrání po věcech spojených s maršálovým životem.


(upravil RoBoT)
URL : https://www.valka.cz/Rommel-Erwin-Johannes-Eugen-t8614#81679 Verze : 0
Nejlepší je ale, podle méhop názoru, nedávno vyšlá kniha od Maurice Philipa Remy - Mýtus Rommel - když pomineme desítky fotografií tak se snaží o nestranný postoj a obsahuje i nepříliš neznámé informace např. že E.R. měl nemanželskou dcerku Gertrudu (* 8.12.1913) nebo že v bitvě u Tobruku vyplýtval značné množství tanků na přímém útoku a že u vojáků štábu nebyl zase tak oblíben, nadruhou stranu byl však legendou pro normání frontové vojáky(autor se pokouší i o podrobné rozebrání onoho mýtu Rommel).
Mohu jen doporučit - ze jmenovaných knih(které jsem všechny četl) je 100% nejlepší


jo a pokud by někdo měl zájem o knihu Davida Irvinga - The Trail of the Fox tak je ke stažení přímo od autora na http://www.fpp.co.uk/books/Rommel/index.html ve formátu pdf s (i bez) fotek - Bohužel jen v anglickém jazyce
URL : https://www.valka.cz/Rommel-Erwin-Johannes-Eugen-t8614#86224 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více