Curtiss BFC-2 Goshawk

Druhým prototypem F11C byl ve skutečnosti stroj postavený jako první. Šlo o demonstrátor exportní stíhačky, pojmenované Hawk II, který poprvé vzlétl v květnu 1932 a který představoval pokus o modernizaci osvědčené konstrukce, jejíž první varianta (XPW-8B) vznikla již v roce 1924. Na rozdíl od XF11C-1 šlo z velké části jen o P-6E s hvězdicovým motorem, v tomto případě osvědčeným Wright R-1820, zakrytým prstencem Townend. Konstrukce křídel byla opět dřevěná, a ocasní plochy a křidélka byla opět potažena plátnem. Také ocasní kolečko bylo umístěno více vepředu, jako u P-6E, a podvozek používal menší kola s balonovými pneumatikami, měl ale delší nohy než XF11C-1. Výzbroj představovaly obvyklé dva kulomety, a pod křídly nesl závěsníky pro čtyři bomby. Kromě toho, snad až dodatečně, dostal mezi podvozkové nohy výklopnou vidlici schopnou nést 227kg pumu, a případně mohl nést přídavnou nádrž stejného typu, jakou používaly F6C.

Již v dubnu byl podepsán kontrakt s námořnictvem, které tento stroj koupilo a zároveň objednalo již zmíněný "první" prototyp XF11C-1 s kovovou kostrou křídla atd. XF11C-2, BuNo 9213, brzy přišel přední kryt motorové skříně, a také dostal nové ocasní kolečko po vzoru druhého stroje, umístěné až pod směrovkou. Vznikla pro něj také nová přídavná nádrž vřetenovitého tvaru. Na rozdíl od XF11C-1 netrpěl žádnými většími problémy, spolehlivý a výkonnější motor také znamenal lepší výkony než u druhého prototypu, a zároveň si XF11C-2 zachoval oblíbené vlastnosti předchozích variant Hawku, hlavně snadné a citlivé ovládání. Samotný 9213 byl zničen při havárii již v srpnu 1932, ještě před dokončením XF11C-1, v říjnu stejného roku ale bylo objednáno 28 sériových strojů s označením F11C-2. Ty z velké části odpovídaly závěrečné podobě prototypu, měly ale širší krycí prstenec motoru a velká podvozková kola, stejná jako XF11C-1.


První stroje byly dokončeny v únoru 1933, a během měsíce byly převzaty uživatelem, letkou VF-1B Top Hats na USS Saratoga, kde doplnily Boeingy F4B-3. Na počátku roku 1934 byly všechny stroje upraveny pomocí sad dodaných továrnou, dostaly mírně vyšší hřbety, které skrývaly záchranný člun, a částečné překryty kabiny. Ve stejné době byly stroje i letka samotná zachyceny jednou z vln přejmenovávání, podnícenou změnou taktiky námořnictva, které začalo preferovat použití svých stíhačů jako lehkých bombardérů. V březnu 1934 proto byly F11C-2 přejmenovány na stíhací-bombardovací BFC-2, a také letka změnila označení z VF-1B na VB-2B (koncovka B v tomto případě znamenala příslušnost k pacifické Battle Force, na rozdíl od S čili Scouting Force, umístěné původně v Atlantiku). V červenci 1937 pak proběhla další vlna, když námořnictvo rozhodlo, že všechny letky ponesou jako součást svého označení trupové číslo lodi, na jejíž palubě jsou. Z VB-2B, stále na palubě USS Saratoga (CV-3) se tak stala VB-3 a z VF-6B se na stejné lodi stala VF-3. Změnilo se také zbarvení ocasních ploch, místo rudé barvy, vyhrazené čistě pro VF-1B/VB-2B, nyní její stroje nesly ocasy bílé, společné pro všechny letky na palubě Saratogy. Nedlouho poté začala letka dostávat nové Voughty SB2U-1, a část strojů se na počátku roku 1938 přesunula k letce VB-6, určené pro novou letadlovou loď USS Enterprise a používající hlavně podobně staré Boeingy F4B-4. Velká část z nich byla ale velice brzy vyřazena, a v prosinci 1938 byly všechny zbývající BFC-2 definitivně uzemněny.