"Bud" Anderson se narodil v kalifornském Oaklandu, vyrůstal však na farmě nedaleko Newcastelu v témže americkém státu. Jako malý našel zalíbení v autech, jakmile svýma nohama dosáhl na pedály, chtěl se naučit řídit. Jednou využil chvíle, kdy byl nehlídán, nastoupil do otcova vozu, otočil klíčkem, nastartoval a s velkým rámusem skončil v garáži! "Bud" již očekával pořádný výprask, otec ho však posadil zpět za volant a řídit ho naučil. Láska k autům neopustila "Buda" ani v budoucnu.
Během svých studií na střední škole vynikla Clarence v basketbalu a americkém fotbalu, zároveň ale navštěvoval letiště v Oaklandu a propadl letectví. V roce 1941 získal civilní pilotní licenci a v době útoku na Pearl Harbour pracoval v leteckém skladu v San Diegu.
Již následující měsíc, přesněji 19. ledna 1942, vstoupil do letectva a by poslán do stíhacího výcviku, který dokončil 29. září 1942 na letišti Luke Field v Arizoně v hodnosti poručíka.
Jeho první jednotkou se stala 328. stíhací skupina (328th Fighter Group), která byla umístěna na letišti Hamilton Field v jeho rodné Kalifornii. Tato jednotka vznikla v roce 1942, ve výzbroji měla stíhačky Bell P-39 Airacobra a jejím úkolem byla ochrana pobřeží před případnými japonskými útoky.
Dne 16. prosince 1942 byly aktivovány na Hamilton Fieldu perutě čísel 362., 363. a 364., které měly utvořit novu 357. stíhací skupinu. Část personálu jí měla poskytnou zdejší 328. stíhací skupiny, zbytek měli tvořit letci, kteří právě dokončili výcvik. Mezi letce "třistadvacetosmičky", kteří dostali rozkaz k přesunu, byl i "Bud". A tento přesun se měl v budoucnu ukázat velmi vydařeným.
Piloti nové jednotky se ale zatím stále věnovali výcviku a jedinou významnější událostí byl přesun na letiště Tonopah v Nevadě. Zdejší základna se však pro výcvik stíhačů ukázala nevhodnou, ležela totiž ve velké nadmořské výšce, s čímž letouny P-39D, kterými byla nová jednotka vybavena, měly problém. Při výcviku z této základny se udála též první smrtelná nehoda skupiny.
V červnu 1943 se 357. FG vrací do Kalifornie, pokračuje ve výcviku a to až do listopadu, kdy dostává rozkaz k přesunu na evropské válčiště, do Velké Británie. Většina personálu se na nové působiště přesunula ve dnech 23. - 29. listopadu na palubě zaoceánského parníku Queen Elizabeth.
V průběhu výcviku byl Anderson několikrát povýšen, 22. dubna na nadporučíka a 9. listopadu na kapitána, na konci ledna 1944 měl nalétáno 887,5 hodin, nebyl tedy už žádným "zelenáčem".
V Anglii byla jednotka nejprve umístěna na základně Raydon, zatím bez letecké výzbroje. K nápravě došlo až 19. prosince, kdy skupina obdržela první kusy letounu P-51B Mustang, na konci roku 1943 jich měla kolem dvaceti. Z pro letecký boj nad západní Evropou zcela nevhodných Airacober tak piloti jednotky přešli na jeden z nejlepších spojeneckých stíhacích strojů té doby. O pocitech pilotů asi není potřeba pochybovat…
Skupina byla přidělena 9. letecké armádě a jejím hlavním úkolem měly být útoky proti pozemním cílům a podpora vlastních vojsk. Zařazení již druhé jednotky Mustangů taktickým leteckým silám se ale nelíbilo velitelům strategické 8. letecké armády, která podnikala bombardovací útoky proti cílům hluboko v nepřátelském týlu a její stíhací jednotky byly vyzbrojeny letouny P-38 a P-47, které však měly nedostatečný dolet a nemohly bombardéry chránit po celou dobu jejich letu. Tyto námitky byly nakonec akceptovány a 11. února se 357. FG přesunula na letiště Leiston (Station F-373) nedaleko městečka Yoxford, kde pak působila celou válku, a stala se součástí 66. stíhacího křídla (66th Fighter Wing), VIII. Stíhacího velitelství (VIII Fighter Command). "Devítka" dostala jako náhradu 358. FG vyzbrojenou Thunderbolty.
V té době ale už mělo několik pilotů jednotky svůj bojový křest za sebou, vybraní letci totiž létali do boje společně se zkušenějšími kolegy "sesterské" 354. FG, první americké jednotky, která v Evropě používala Mustangy. Poprvé se tak stalo 14. ledna 1944, z dalšího podobného letu o deset dní později se nevrátil Capt. Joseph Giltner, který padl do zajetí a stal se první ztrátou skupiny v boji.
Anderson na takovou misi letěl 8. února a později na to vzpomínal: "Cílem byl Frankfurt vzdálený téměř 580 kilometrů z naší základny ve východní Anglii. Nebyla to žádná "rozvážka mléka" pro výcvik nových pilotů. Byla to nebezpečná bojová akce. Při tomto druhu bojové operace jsme měli spatřit německá letadla, a to velmi zblízka. Focke Wulfy a Messerschmitty, dobré letouny pilotované zkušenými piloty." (Olmsted 1996, 37-38)
Během cetky k cíly byly Mustangy napadeny německými stíhači a došlo k souboji. "Bud" se několikrát dostal do vhodné střelecké pozice za nepřítele, úspěšný ale nebyl: "Můj první bojový let, celkově vzato, ve mně nemohl vypěstovat příliš mnoho sebevědomí. Ale uviděl jsem alespoň ty zlé hochy zblízka a přežil jsem to. Toho večera jsem byl o něco chytřejší, než jsem byl po ránu, a to bylo vše, v co jsme doufali." (Olmsted 1996, 38)
Z letu se ale nevrátil Capt. Hubbard, který byl sestřelen během útoku na německé letiště a v troskách svého Mustangu přišel o život.
Na své první vítězství si Anderson musel počkat do 20. února, kdy jednotka poprvé pronikla nad Německo a "Bud" poškodil jednu stodevítku. První jistý sestřel pak získal 8. března 1944, kdy se 357. FG podílela na doprovodu bombardérů, jejichž cílem byl Berlín. "Bud" se severozápadně od Hannoveru dostal do křížku s jedním Bf 109, který po chvíli sestřelil. Jednalo se o jedno ze sedmi vítězství, které, při jedné vlastní ztrátě, ten den skupina získala.
Úspěšný let měl "Bud" 11. dubna, kdy se skupina, opět v okolí Hannoveru, utkala s velkou skupinou německých stíhaček. Američané ohlásili 25 jistých vítězství, přišli ale o tři vlastní piloty. Anderson letěl jako velitel bílého roje (white flight) a dostal se do souboje s několika Messerschmitty. Podařilo se mu dostat za jednu ze stodevítek, která si to však namířila přímo k blízkému svazu amerických "čtyřmotoráků": "Střelci v bombardérech nejsou puntičkáři. Letouny P-51 se dost podobají německým Me 109 a tak se neobtěžují ztrácet drahocenné vteřiny váháním, na koho vlastně střílejí. Když jsem se ohlédl, viděl jsem více než šedesát velkých letadel. Za nimi bude dalších šedesát a ještě dál další svaz šedesáti "čtyřmotoráků" a další letadla, přetížená palivem a bombami, jejichž členové osádek budou nejprve střílet, a teprve potom se ptát."
" My jsme pro ně byli jen obyčejní "krocani", ten Němec a já. Kdo z nás první vybočí z kruhu, prohraje. Němec si určitě všiml, že se blíží bombardéry, a uvědomil si, že máme stejné myšlenky i šance. Určitě oddechuje mělce a rychle, stejně jako já. Skráně má asi také zpocené, stejně jako já. Proto stroj najednou sklání a klesá. Rád ho následuji."
"Směřuje přímo k zemi, z výšky 20 000 stop na plný plyn. Vybral to první a tak se mezi námi vzdálenost trochu zvětšila. Přibližuji se, pálím krátkou dávku a sleduji několik zásahů. Němec prudce přitahuje do strany, míjím ho a musím také točit. Pod sebou jsem zahlédl jakýsi pohybující se velký temný stín, ale nemám čas jej studovat. Vidím, že můj protivník přechází do zatáčky opačným směrem a snaží se o provedení čelního útoku. Už to nestihl udělat. Těsně před tím, než stačil zahájit palbu a naše letouny ještě nebyly úplně čelně proti sobě, jsem na jeho letoun vystřelil mohutnou zničující dávku. Jeho vrtule odlétla pryč, odpadá kapotáž motoru. Pak odlétá překryt kabiny a vypadává i pilot."
Mezitím se k němu připojil zbytek jeho roje a boj pokračoval: "Tak, a teď k čertu co to bylo za ten stín? Zahlédl jsem jej jen koutkem oka, ale věděl jsem, že to bylo něco velkého. Něco, co tam nemělo být." "je to dvoumotorový bombardovací Heinkel 111, který uniká vpravo těsně u země. Snaží se o využití svého zastíracího nátěru, aby splynul s terénem a unikl našim zrakům. V prudkém slunci jej ale prozrazuje kontrastní stín."
"Přibližuji se k němu jako první a střílím, takže mu začíná kouřit jeden motor. Poté uvolňuji prostor do strany a nechávám zbytek flightu, aby si všichni zastříleli. Jeden po druhém. Eddie Simpson pálí do kouřícího levého motoru, takže ten explodoval. Bill Overstreet kropí bombardér palbou ze vzdálenosti pouhých 100 yardů. Henry Kayser se přibližuje pod šikmým úhlem a ostřeluje pilotní kabinu, dokud mu nedojde střelivo. Vracím se k provedení druhého útoku, tentokrát zprava doleva. Zasahuji bombardér po celé délce trupu od ocasních ploch až po pilotní kabinu, než mi také dochází munice."
"Heinkel už je příliš nízko na to, aby osádka mohla bezpečně vyskočit s padáky, a klesá stále rychleji jen s jedním motorem v chodu. Pilot se snaží o přistání do pole, ale v jeho směru letu stojí nějaký sloup, který mu uráží levou polovinu křídla. Bombardér klouže oranicí, točí se dokola a vybucguje v plamenech. Kroužíme kolem, prolétáváme nad vrakem a vidíme dvě postavy mužů, jak skáčou ven. Jeden utíká pryč, jako s čertem o závod. Druhý tam prostě stojí a zírá na nás, jako by čekal na nějaký autobus a váhal, jestli bude nebo nebude pršet. Připadalo mi to statečné a hloupé zároveň. Na obou válčících stranách jsou piloti, kteří ostřelují sestřelené letce na zemi podle teorie, že by je on naopak mohl zabít zítra…" (Olmsted 1996, 72-75)
Americká čtveřice ohlásila sestřelení He 111 verze K, která se však nestavěla sériově a pravděpodobně se jednalo o letoun verze H, případně starší varianty P, a piloti si vítězství spravedlivě rozdělili na čtvrtiny. Kromě těchto dvou jistých sestřelů "Bud" poškodil ještě jeden Bf 109.
Poslední dubnový den sestřelil Anderson svůj první Fw 190, další "stodevadesátku" sundal 8. května a stal se esem. Květen byl pro Andersona úspěšným měsícem a své "skóre" rozšířil o šest jistých vítězství a stal se dvojnásobným esem. Během akce 12. května se dostal skoro až k českým hranicím, protože cílem jednoho svazu amerických bombardérů bylo i Záluží u Mostu se svou rafinérií. Vypukla totiž právě Bitva o benzín. 357. FG se ale s nepřítelem utkala už v prostoru severovýchodně Frankfurtu a "Bud" zničil jeden Messerschmitt.
V té době také začal "Bud" používat Mustang P-51B-15NA sériového čísla 43-24823 s kódovým označením B6-S, který nesl pojmenování Old Crow podle jeho oblíbené značky kentackého burbonu.
Dne 5. června 1944 namalovali mechanici na trupy a křídla Mustangů skupiny černé a bílé identifikační pruhy, známku toho, že spojenecká invaze do Evropy je na spadnutí. Došlo k ní již následujícího dne. Letouny jednotky se měly od brzkého rána podílet na ochraně invazních lodí. Start probíhal ještě za tmy, k čemuž nebyli piloti cvičení. Celá akce tak nedopadla moc dobře, protože piloti nebyli schopni ve tmě držet formaci, někteří ji ani nenašli. Jednotka tak hlídkovala přes šest hodin po různě velkých skupinkách v prostoru, který jí byl přidělen. Na nepřítele ale nenarazili.
Jediný úspěch v červnu si tak "Bud" připsal devětadvacátého, stál ale za to. Během doprovodu bombardérů, které měly za cíl Lipsko, se mu podařilo během 25. minut sestřelit tři Bf 109.
Sedmého července se 357. FG do prostoru Lipska vrátila a Anderson byl opět úspěšný a na konto si připsal další Messerschmitt. Zároveň mu ale skončila jeho první bojová túra a "Bud" byl poslán na dvouměsíční dovolenou domů do USA.
V říjnu 1944 však byl zpět a opět se zapojil do bojových operací. V té době již 357. FG používala nové Mustangy verze D s kapkovitou kabinou, ze které byl mnohem lepší výhled. "Budovi" přidělili letoun P-51D-10NA sériového čísla 44-14450, který si ponechal kód B6-S i jméno Old Crow, které nosil i jeho předchozí letoun.
První úspěch po návratu z dovolené si Anderson připsal 27. listopadu a opět stál za to. Američtí stíhači tehdy vyrazili do prostoru Magdeburgu s cílem vylákat Němce k boji: "Dne 27. listopadu jsme zkoušeli nějaké nové druhy taktiky. Technicky šlo o nálet s ostřelováním pozemních cílů, ale to mělo být pouze návnadou, abychom vylákali německé stíhače. Mustangy od 353. stíhací skupiny letěly v bombardovací formaci a naše letouny předstíraly jejich doprovod s klikatým kursem letu nad nimi. Podle tohoto nápadu jsme měli oklamat německé radary a vylákat jejich záchytné stíhače. Fungovalo to téměř až příliš dobře."
"Vrhli se na nás asi 100 mil jihovýchodně od Berlína a severně od Lipska. Nepřátelským pilotům musela asi ztuhnout krev v žilách když uviděli, že to, na co útočí, nejsou přetížené pomalé B-17, ale více než 100 stíhacích letounů. To jim asi zkazilo chuť. Náš tep se ale také dost zrychlil, když jsme viděli, do jakého vosího hnízda jsme píchli. Nepřilétali totiž jen po tuctech nebo skupinkách jako obvykle, ale ve skutečných hejnech a rojích jako hmyz. Z nějakého nám neznámého důvodu se Němci tehdy rozhodli vrhnout proti tomuto fiktivnímu bombardovacímu náletu všechna letadla, která snad měli k dispozici."
"Byla to ta nejsilnější koncentrace nepřátelských letadel, jakou jsem kdy viděl. Němci přilétli ve dvou ohromných skupinách, každá čítající osmdesát až sto letadel. Stovku stíhaček už jsem jednou viděl, ale zde proti nám stály dvě takové skupiny, tvořené většinou letouny Focke Wulf. Útočili na nás téměř čelně z jedenácté hodiny. My jsme se otočili proti nim a po jejich průletu vypuklo pravé peklo."(Olmsted 1996, 136)
Bitva byla opravdu tvrdá a po jejím skončení ohlásili piloti 357. FG 30 a 353. FG 21,5 vítězství. "Bud" sestřelil dvě "stodevadesátky" jistě a jednu pravděpodobně a jeho jednotka za svůj úspěch zaplatila "jen" ztrátou Franka Gailera, jehož letoun 44-11331 byl navíc zasažen jiným Mustangem. Pilot skončil v německém zajetí.
Protivníky Američanů byli pravděpodobně letci od JG 300 a 301, tyto dvě skupiny utrpěly těžké ztráty.
Poslední vzdušné vítězství získal "Bud" 5. prosince a opět bylo dvojnásobné. Jeho skupina doprovázela bombardéry nad Berlín, kde došlo k souboji s více jak stem německých letounů. Piloti 357. FG jich při jediné vlastní ztrátě sestřelili devatenáct.
Následující den byl Anderson povýšen na majora a v lednu 1945 ukončil svůj druhý a poslední operační turnus. Během svého bojového nasazení absolvoval celkem 116 bojových letů, nalétal 1190 hod. a 55 min. jako pilot a získal 16,25-2-2 vítězství ve vzduchu, jedno další letadlo zničil na zemi. Za své úspěchy obdržel 5x DFC a 12x Air Medal.
I po válce zůstal "Bud" Anderson u letectva a zastával velící posty u různých jednotek stíhačů, působil též jako testovací pilot nových stíhacích letounů, podílel se například i na zkouškách parazitního stíhacího letounu F-84 pro bombardéry B-36.
Po skončení války v Koreji velel jednomu ze zdejších křídel stíhacích letounů F-86, následně velel křídlu letounů F-105 na Okinawě. Poté zastával několik štábních funkcí a to i přímo v Pentagonu.
Mezi 17. červnem a 22. prosincem 1967 velel 18. taktickému stíhacímu křídlu (18th Tactical Fighter Wing), které se, vybavené letouny F-105, zapojilo do bombardování cílů v severním Vietnamu. Také Anderson se po boku svých mužů zapojil do bojových operací.
Na nebe nad Vietnamem se "Bud" vrátil ještě jednou a to mezi 22. červnem a 10. prosincem 1970, kdy byl velitelem 355. taktického stíhacího křídla (355th Tactical Fighter Wing). Také tato jednotka používala stroje F-105 a Anderson jí velel až do jejího rozpuštění a návratu do USA.
Za svou poválečnou službu obdržel "Bud" další vyznamenání: 2x Legion of Merit, Bronze Star, 2x Air Medal a Commendation Medal. Zároveň byl i povyšován, 1. června 1952 na podplukovníka a 15. března 1963 na plukovníka.
Plukovník Anderson odešel do výslužby 31. března 1972.
V roce 1990 vyšla poprvé jeho vzpomínková kniha To Fly and Fight: Memoirs of a Triple Ace.
Obr. 1: "Bud" na křídle svého letounu Old Crow Obr. 2: "Budův" P-51B-15NA 43-24823/B6-S Old Crow focený mezi 30. 5. - 5. 6. 1944 Obr. 3: "Bud" na křídle svého druhého Mustangu Old Crow, P-51D-10NA 44-14450/B6-S
Šedá světlá / Light Grey
Zelená / Green
Žlutá / Yellow
Červená / Red
Kov, stříbrná / Metalic, silver
Olivově zelená / Olive Green