Boeing F4B-4

Po doručení 21. kusu byl Boeing F4B-3 ve výrobě nahrazen verzí F4B-4, která se lišila zvětšenou směrovkou a křídly s vyšším plošným zatížením, zachovaly si ale firemní označení Model 234.


První z nich byl ale předán až 21. června 1932, protože námořnictvo dovolilo 14 strojů objednávky vyjmout a upravit na exportní Model 256 pro Brazílii. Jako F4B-4 byly dokončeny stroje A8912/8920 a A9009/9053, 14 nových náhradních strojů bylo postaveno společně s druhou objednávkou na 38 strojů 9226/9263 (předpona A byla v té době vypuštěna), poslední z nich byl dodán 28. února 1933. Těchto posledních 52 strojů (14 náhradních + 38 druhé objednávky) se od předchozích ještě lišily lepším rádiem, dodatečným nočním osvětlením a nahrazením doposud samostatných výfuků sběrnou trubkou na odtokové hraně krycího prstence, posledních 45 navíc mělo po vzoru "panamských" P-12E zvětšený hřbetní hrb tak, aby umožnil uložení nafukovacího člunu.


70 F4B-4 bylo předáno námořnictvu, zbylých 21 námořní pěchotě, od července 1932 byly u letky VMF-10 v San Diegu, později u VMF-9 v Quanticu. U námořní pěchoty také z náhradních dílů postavili poslední, 92., F4B-4 9719. Stroje námořní pěchoty létaly z pozemních základen, měly proto většinou přistávácí háky sejmuty.


První letkou námořnictva vyzbrojenou F4B-4 se stala VF-3B na USS Langley a VF-6B na USS Saratoga, obě dostaly své stroje v listopadu 1932. V roce 1934 se dostaly také k VB-5, v té době na USS Ranger, a krátce k VF-2B a od jara 1935 je používala i VF-1B.


V průběhu let 1937/38 začaly být F4B-3/4 stahovány z první linie, kde byly nahrazeny novými Grummany F2F/F3F nějakou dobu sloužily jako rezervní a pro pokročilý výcvik. Postupně byly přiřazovány leteckým školám nebo jako osobní "štábní" letouny, s krátkým návratem na výsluní v roce 1941. Po Pearl Harboru, s moderními typy u jednotek v zámoří, byly nejrůznější zastaralé a vyřazené typy dočasně převedeny do služby u letek určených k obraně mateřských USA. Velice brzy se ale jejich osud zpečetil a v roce 1942 již byla většina z nich zničena po přestavbě na rádiem ovládaný cíl pro protiletadlové baterie. Tento osud s nimi sdílela i směs armádních P-12 (4 P-12C, 2 P-12D, 16 P-12E a jeden P-12F), které námořnictvo převzalo v roce 1940 pod označením F4B-4A (jako Armádní).


Válku přežily dva stroje, 9241 a 9251, které v roce 1940 námořní pěchota odzbrojené předala Úřadu pro letecký obchod. Oba stroje byly brzy prodány předváděcímu pilotovi Jesse Bristowovi, který s nimi létal až do roku 1947. 9251 Bristov poté důkladně přestavěl zástavbu motoru Wasp o 447 kW se stavitelnou vrtulí, novými vzpěrami ve tvaru I a novým podvozkem. Na trup dokonce umístil úchyty pro dvě pomocné startovací rakety JATO. Tento F4B-4 vzápětí prodal a nový majitel ho v roce 1948 zničil při nehodě. I druhý stroj měnil majitele, nějakou dobu létal jako práškovací, a v roce 1960 byl věnován National Air Museum. Protože se blížilo 50. výročí amerického námořního letectví a Den ozbrojených sil, byl urychleně opraven v bývalé Naval Aircraft Factory ve Philadelfii a vystaven jako nelétající exponát. Pouze kamufláž byla omylem zvolena podle F4B-3 letky VF-1B, až později dostal své původní zbarvení, které nosil u mariňácké VMF-9, a je dnes vystaven v National Air and Space Museum.