Main Menu
User Menu

SOV - R-3S / AA-2 Atoll-A

     
Název:
Name:
R-3S
Originální název:
Original Name:
Р-3С
Kategorie:
Category:
protiletadlová řízená střela krátkého dosahu
Výrobce:
Producer:
Zavod 43 (Завод №43), Moskva, /
Zavod 485 (Завод №485), Kyjev, /
licenční výrobci / licence producers
Období výroby:
Production Period:
XX.XX.1962-XX.XX.19XX (?)
Vyrobeno kusů:
Number of Produced:
~ 90 000
Prototyp vyroben:
Prototype Built:
XX.XX.1964 (?)
Technické údaje:
Technical Data:
 
Hmotnost střely:
Missile Weight:
75,3 kg
Hmotnost hlavice:
Warhead Weight:
11,3 kg
Celková délka:
Overall Length:
2838 mm
Průměr těla:
Diameter:
127 mm
Rozpětí křídel:
Wingspan:
528 mm
Způsob navedení:
Guidance System:
infračervené navádění
Pohon:
Propulsion:
 
Typ:
Type:
PRD-80
- raketový motor na tuhé pohonné hmoty
- hmotnost motoru: 21,8 kg
- hmotnost paliva NMF-2K: 20,5 kg
Výkony:
Performance:
 
Rychlost:
Speed:
1980 km/h
Dosah:
Range:
7,6 km
Uživatelské státy:
User States:
























Poznámka:
Note:
kódové označení NATO: AA-2 Atoll-A


rychlost letu cíle: 900 - 2200 km/h
výška letu cíle: 100 - 20 000 m
Zdroje:
Sources:

URL : https://www.valka.cz/SOV-R-3S-AA-2-Atoll-A-t81197#325282Verze : 0
MOD
R-3S
Legenda k označování střel:
R-xx - označení sovětského letectva
K-xx - označení konstrukční kanceláře
Izdělije xxx - tovární označení



Protiletadlová řízená střela krátkého dosahu s infračervenou naváděcí soustavou, de facto mizerná kopie americké rakety AIM-9B Sidewinder.

24. září 1958 odstartoval jeden tchajwanský RF-84F Thunderflash ze sestavy 6. taktické stíhací skupiny pilotovaný poručíkem Yan Shi-Ju, aby provedl fotoprůzkumný let nad oblastí Wen Zhou Wan ležící na území Čínské lidové republiky. Doprovod mu zajišťovalo osmnáct stíhacích strojů F-86F patřících 11. taktické stíhací skupině. Čtyři ze Sabrů byly podvěšeny protiletadlovými střelami AIM-9B Sidewinder (každý letoun po dvou střelách). Nad čínskou pevninu nejprve dorazila kolem 10.34 šestice F-86F stíhacího krytí. Po několika minutách tchajwanští stíhači obdrželi od pozemního naváděcího stanoviště informaci o přítomnosti čínských stíhacích letounů J-5 letících ve vzdálenosti 37 kilometrů od tchajwanské formace. Sabry se je vydaly pronásledovat, až se zanedlouho ocitly za jejich zády, po čemž vedoucí formace podplukovník Li Shu-Yuan a jeho číslo 3, poručík Qian Yi-Qiang, odpálili po jednom Sidewinderu. Dva letouny patrně nic netušících čínských pilotů se v mžiku proměnily v hořící objekty padající k zemi. Teprve po dvou zásazích nadporučíka Fu Chun-Xiana si i zbytek formace Šenjangů uvědomil, co se děje, otočil se a vydal se bojovat se Sabry. Na scéně se navíc objevila další formace čínských stíhačů, která se rozhodla na tchajwanské letouny zaútočit z jiného směru. Průzkumný RF-84F se nad cílovou oblast dostal zhruba v 10.43, provedl nad ní jeden přelet, po kterém si to ihned zamířil na domovskou základnu. Mezitím se rozpoutal zuřivý vzdušný boj, na jehož konci tchajwanští stíhači nárokovali 9 sestřelů jistých a 2 pravděpodobné. 24. září 1958 se tak stalo prvním dnem, kdy byly v boji použity protiletadlové řízené střely.

Toto datum je význačné i z jiného důvodu. Jeden ze Sidewinderů sice přímo zasáhl čínský J-5, avšak jeho hlavice neexplodovala, a tak s ním čínský pilot přistál na své základně. Navíc několik dalších Sidewinderů své cíle nenašlo a neškodně dopadly na čínské území. Sověti si takovou příležitost nemohli nechat ujít, a proto na základě rozhodnutí Rady ministrů dorazila 13. listopadu 1958 do ČLR skupina 31 sovětských odborníků (ze 17 různých organizací), která byla vedena Ivanem I. Toropovem, tehdy šéfkonstruktérem Závodu 134. 28. listopadu 1958 vydala Rada ministrů direktivu 1313-631, v níž nařizovala americkou střelu okopírovat a zahájit její výrobu v Závodě 134. Zaostalost tehdy vyvíjených a do výroby připravovaných sovětských raket byla tak značná, že se ukázalo být efektivnější vyrobit přímou kopii americké střely.

Práce na sovětském klonu byly zadány konstrukční kanceláři OKB-4 vedené M. R. Bisnovatem. V té době však měla s vývojem vlastní protiletadlové střely R-8 svých starostí až dost, a tak tento úkol připadl Závodu 134 v Moskvě-Tušině. Konstrukční práce zde probíhaly pod vedením I. I. Toropova a B. V. Žuravljova. Ještě na konci roku 1958 sem z ČLR došly komponenty tchajwanských AIM-9B v různém stavu poškození. Tyto součástky dorazily z Číny zalité v plastu, aby nedošlo k jejich poškození. Prvním úkolem proto bylo tyto díly (řádově 2 000 kusů) vyseparovat. Tento úkol připadl řezbářům do kostí z Jakutska.

Kompaktnost a promyšlenost americké střely silně kontrastovala se stávajícími sovětskými raketami. Sověti při kopírování museli řešit značné problémy. Tehdejší sovětský průmysl nedokázal vyrobit obdobnou směs paliva, jaká byla použita u Sidewinderu, a tak musela být využita horší sovětská náhražka. Největší problémy při "vývoji" sovětské střely však způsobovala naváděcí hlavice na bázi nechlazeného čidla PbS (sulfid olovnatý). Její konstrukcí byly pověřeny týmy z ústavů NII-10 a NII-569. Oba ústavy vyvíjely vlastní "verzi" hlavice s tím, že použita bude ta lepší. Vítězem tohoto "klání" se stal tým vedený D. M. Chorolem z NII-569, sovětským analogem amerického zařízení se tak stala hlavice TGS-13 (konkurenční IGS-59 neuspěla). Stranický tlak na vývojové práce musel být asi značný, protože již v březnu 1959 proběhly dvě zkoušky odhozu střely z letounu SM-9/3T (upravený MiG-19S) známé nyní pod továrním označením Izdělije 300. Poté následovalo vystřelení 12 raket v "balistickém módu". 25. dubna 1959 však byly zkoušky přerušeny. Důvodem bylo selhání autodestrukčního mechanismu při sérii tří odpalů a pět neuspokojivých zkušebním odpalům proti pozemním cílům. V létě proto pokračovaly konstrukční práce na zlepšení střely. Ve stejné době se ovšem objevily pokusy vývoj zastavit. Podle odpůrců měly AIM-9B při svém prvním bojovém nasazení nad Čínou "nízkou" bojovou hodnotu. Sověti nakonec dospěli k závěru, že údajná "nízká" bojová efektivita Sidewinderu byla způsobena "nedostatkem zkušeností" tchajwanských pilotů a vývoj jeho kopie tak pokračoval dál.

Tam, kde končila sovětská technologie, musela nastoupit špionáž. A tak se díky plukovníku Stigu Wennerströmovi informace o americké střele dostaly do rukou Sovětů. Wennerström byl na konci padesátých let nejen švédským leteckým atašé ve Washingtonu, který se podílel na jednáních vedoucích k licenční výrobě AIM-9B (pod označením Rb.24) ve Švédsku, ale také sovětským špionem.

První střelby rakety s funkční naváděcí soustavou proběhly 21. října 1959, odpal byl proveden z letounu SM-12 na cíl klesající k zemi na padáku. Protože MiG-19 byl v této době považován za výběhový typ, novou střelu měla používat právě vyvíjená verze MiGu-21 vyzbrojená pouze protiletadlovými raketami. Protože však její prototyp Je-7 ještě nebyl k dispozici, padlo rozhodnutí při zkouškách používat varianty prototypů SM-12. 1. prosince proběhly další střelby. Z letounů SM-12/3T a SM-12/4T byly odpáleny proti dálkově řízenému cíli MiG-15M dvě rakety s měřící aparaturou a jedna "ostrá" K-13. Střelby proběhly ve výškách 11,8 až 13 kilometrů ve vzdálenostech od cíle 1,7 až 2,6 kilometru. Státní zkoušky byly zahájeny 12. prosince. Jako nosič střel zde ke strojům SM-12/3T a SM-12/4T přibyl ještě prototyp Je-6T/2. Během zkoušek bylo sestřeleno celkem pět cílových letounů MiG-15M (dva ze "sestřelů" byly dosaženy při použití Je-6T/2).

Na základě úspěšných zkoušek rozhodla Rada ministrů 2. února 1960 o zahájení sériové výroby K-13 (Izdělije 310, vojenské označení R-3 (?)) v Závodě 43 v Moskvě a Závodě 485 v Kyjevě. Nové střely se nejdříve objevily v arzenálu stíhacího MiGu-21F-13. Nový MiG společně s raketami K-13 se na veřejnosti objevil 9. července 1961 na leteckém dni v Moskvě-Tušinu. Střela K-13 obdržela v kódu NATO označení AA-2 Atoll. Na základě rozhodnutí Rady ministrů číslo 513-214 z 30. května 1961 byla čínským soudruhům předána výrobní dokumentace rakety K-13, která pak byla v ČLR modifikována a vedla k výrobě střely pod označením PL-2.
Ještě během zkoušek se ukázala možnost zvětšit dostřel rakety. Upravená střela s modifikovaným generátorem plynů obdržela označení K-13A (tovární označení Izdělije 310A). 2. března 1962 pak byla pod označením R-3S oficiálně zavedena do výzbroje stíhačů MiG-21F-13 a MiG-21PF.

Protiletadlová řízená střela R-3S je tvořena pěti základními stavebními podskupinami. Vepředu se nachází infračervená naváděcí soustava 451-K, jež může zachytit cíl ve vzdálenostech 15 metrů až 7,6 kilometrů. V druhém úseku střely byly umístěny generátor plynů, turbogenerátor a servomotory pro ovládání kormidel rakety. Konstrukce střely pokračovala bojovou částí o hmotnosti 11,3 kg, která se po explozi roztrhla na stovky malých úlomků s efektivním účinkem do 10 až 11 metrů. Čtvrtá část obsahovala nárazový zapalovač I-107 a bezkontaktní optický přibližovací zapalovač 454-K s hmotností 3,1 kg a detekční vzdáleností 9 metrů. Poslední podskupinu tvořil motor PRD-80 o hmotnost 21,8 kg, tuhé pohonné hmoty nesly označení NMF-2K (hmotnost 20,5 kg).

R-3S byla určena k ničení vzdušných cílů ze zadní polosféry. Zachycení cíle hlavicí oznamoval pilotovi zvukový signál ve sluchátkách a světelný signál v kabině letounu. Radiolokátor (resp. radiodálkoměr např. u MiGu-21F-13) zajistil údaje potřebné pro určení oblasti možného vypuštění střely. Dosah R-3S ve velkých výškách činil 1,2 až 7 kilometrů, v malých výškách 0,7 až 2 kilometry. Dalším omezením byla velikost násobku v okamžiku odpalu, který činil 2 g (ve výškách nad 12 000 metrů 1,6 g). Po vystřelení motor rakety pracoval od 1,7 až do 3,2 sekundy. Stabilizační systém střely začal pracovat 0,5 až 0,7 sekundy po opuštění letounu, maximální doba jeho činnosti činila 21 sekund (u K-13 doba činila 11 s). Navedení rakety k cíli fungovalo na bázi proporcionální navigace. Pokud střela minula cíl o více než 9 metrů, uvedlo se v činnost autodestrukční zařízení (po 25 až 26 sekundách od vystřelení rakety). Sověti byli při svém kopírování důslední, a tak se sovětské R-3S daly podvěsit na vypouštěcí zařízení používaná na amerických letadlech.

Bojovou premiéru si R-3S odbyly nad indickým kontinentem v září 1965 během Kašmírské války. 4. září 1965 došlo k souboji mezi pákistánskými letouny F-86F Sabre a dvěma indickými MiGy-21 (patrně verze PF). Pilot vedoucího MiGu, W/Cdr Wollen (tehdy velitel 28. perutě) odpálil dvě rakety - bez výsledku.
Rakety R-3S byly dále bojově nasazeny ve Vietnamské válce, jejich účinkování zde začalo v roce 1966. Během tohoto roku si s nimi vietnamští stíhači nárokovali sestřelení 16 letadel (z celkově nahlášených 57 sestřelů dosažených stíhacími letouny). K dosažení tohoto počtu sestřelů bylo odpáleno 46 raket R-3S.
Ke značné spotřebě raket R-3S došlo nad Blízkým východem. Poprvé zde byly nasazeny egyptským a syrským letectvem během Šestidenní války a později především během Opotřebovací války.
V prosinci 1971 byly "Atolly" opět nasazeny indickým letectvem, tentokrát do bojů Bangladéšské války. Indické MiGy-21PF a především FL proti pákistánským strojům během dvou válek vystřelily minimálně 14 těchto střel. Výsledkem byl ovšem pouze jediný sestřelený stíhač F-104A Starfighter a patrně poškození tří pákistánských letadel (z toho dvou Starfighterů) v roce 1971. (Pákistánci naproti tomu se svými AIM-9B dosáhli v prosinci 1971 šesti jistých sestřelů).
V osmdesátých letech své R-3S použilo v průběhu Irácko-íránské války irácké letectvo. Navzdory tomu, že iráčtí stíhači mezi roky 1980 až 1983 vystřelili kolem 200 těchto raket, počet dosažených sestřelů byl zcela nicotný.

Bojová efektivita raket R-3S odpovídala době, kdy byl do výzbroje zaváděn jejich "originál" AIM-9B Sidewinder, tedy druhé polovině padesátých let. Kromě zcela ideálních podmínek pro dosažení sestřelu, bylo zapotřebí i štěstí - sovětský klon měl mizernou spolehlivost, takže k sestřelům mnohdy nedošlo ani ve "vyložené pozici".

Jak bylo sovětským zvykem, licenční výrobu vybraných zbraní dostávaly vazalské státy. V případě R-3S se jednalo o Rumunsko (zde se vyráběly pod označením A-91) a Československo. Mezistátní dohoda mezi SSSR a Československem na licenční produkci "výrobku B-4130" byla uzavřena 29. 8. 1960. V návaznosti na to 5. 7. 1961 dorazila do Československa skupina šesti sovětských specialistů, která měla zhodnotit schopnost čs. podniků a vývojových pracovišť zajistit zde licenční výrobu raket R-3S. Výrobní dokumentaci ze sovětských na československé podmínky vyhotovila Konštrukta Trenčín. Finálním dodavatelem se měly stát Adamovské strojírny. První zkoušky s licenčními R-3S se odehrály nad kazašskou stepí a skončily katastrofálně - ani jedna z raket nezasáhla cíl. Po odstranění nedostatků již opakované zkoušky proběhly bez problémů. V roce 1961 se uvažovalo o roční produkci 4 000 kusů raket (při zaběhnuté sériové výrobě), k čemuž bylo podle odhadů zapotřebí 4 100 až 4 300 pracovníků. Podle plánů mělo československé letectvo mezi roky 1965 až 1970 získat 3440 licenčních raket R-3S (cena za kus 171 000 Kč, v cenách roku 1965).



Zdroje
1) Gordon, J.: Soviet/Russian Aircraft Weapons Since World War II, Midland Publishing, Hincley, 2005
2) Gordon, J., Dexter, K., Komissarov, D.: Mikoyan MiG-21, Midland Publishing, Hincley, 2008
3) Markovskij, V. Ju., Perov, K.: Sovetskije aviacionnye rakety "vozduch-vozduch", Eksprint, Moskva, 2005
4) Širokorad, A. B.: Encyklopedija otečestvennogo raketnogo oružija 1817-2002, Charvest, 2003
5) Nillson, M.: Tools of Hegemony: Military Technology and Swedish-American Security Relations 1945-1962, Santérus Academic Press, Stockholm, 2007
6) Režňák, L.: Ocelový hřebec MiG-19 a československé letectvo 1958 - 1972, Svět křídel, Cheb, 2008
7) https://www.lietadla.com/vyzbroj/aa-2.htm
8) www.military.cz
9) https://aviaros.narod.ru/r-3.htm
11) https://www.airwar.ru/weapon/avv/r3.html
12) en.wikipedia.org
13) www.acig.org
URL : https://www.valka.cz/SOV-R-3S-AA-2-Atoll-A-t81197#297620Verze : 0
MOD
R-3S
URL : https://www.valka.cz/SOV-R-3S-AA-2-Atoll-A-t81197#64496Verze : 0
MOD
Hlavice R3S "zepředu"
Foceno vlastní rukou
URL : https://www.valka.cz/SOV-R-3S-AA-2-Atoll-A-t81197#256153Verze : 0
Protilietadlová samonavádzacia raketa R-3S je použiteľná aj na lietadlách L-39CM, a L-39ZAM. Rakety R-3S sa vešajú na odpaľovacie zariadenie APU-13M1 na obidva závesníky L-39CM, alebo na vonkajšie krídlové závesníky L-39ZAM.


Zdroj: archív autora
URL : https://www.valka.cz/SOV-R-3S-AA-2-Atoll-A-t81197#397806Verze : 0
MOD
Diskuse
V československém letectvu byla střela používána na strojích Mig-21F, PF, PFM, R (všechny max. 2 ks), MF (max. 2 ks), Mig-23MF, ML (oba po 2-4 ks).


Raketa byla na závěsníky podvěšována pomocí adaptérů APU-13.
URL : https://www.valka.cz/SOV-R-3S-AA-2-Atoll-A-t81197#33836Verze : 0
Na naše Mig-23 VE verzi MF to byla hlavní výzbroj při příchodu k našemu letectvu. Naši spolubojovníci z SSSR nám tvrdily že na tyto letouny rakety R-60 dávat nemůžeme. Až v roce 1982 příchodem Mig 23 ML naši chlapi zjistily že to jde. (víceméně se to zjistilo při přeškolování na ML v rusku, kde se jejich instruktoři podřekli) Možná že to byl konec roku 81. Hlavní všek je že první 3roky u nás měli Mf danou výzbroj 2x R-23, 2x R-13.
B.G
URL : https://www.valka.cz/SOV-R-3S-AA-2-Atoll-A-t81197#46550Verze : 0
Četaři radime špalku možná už ze mne budeš nervní ale i vtěchto příspěvcích tě musím opravit.
ad1) R-3S mohl Mig 21 R nosit pouze 2x a to proto že dva venkovní závěsníky byli tzv. mokré takže v leteckém žargonu se jedná o pylony přídavných palivových nádrží a tudíž na tyto dva podvěsy můžeš dát pouze baky. Na Mig 23 můžeš sundat odpalovací zařízaní APU-23 z křídel , místo nich namontovat BD-3-60-23-K na tyto závěsníky posléza navěsit APU-13MTE a na ně R-3S nebo R-13M takže Mig 23 jak MF tak ML mohou tyto rakety nosit v počtu 4 ks.
URL : https://www.valka.cz/SOV-R-3S-AA-2-Atoll-A-t81197#42214Verze : 0
big tiger:
Neboj, nervní rozhodně nebudu Smile. Zvlášť, když jsi dobře opravil moji nepozornost. Respektuji tvoje praktické zkušenosti nabyté při výkonu povolání. Já mám bohužel všechny informace z podkladů, které seženu, nebo z druhé ruky od takových, kteří se v tomto prostředí pohybují/bovali. Mnohdy je třeba vycházet z protichůdných informací.


Ale k věci:
O "erce" jsem to věděl, ale i z mně neznámých důvodů jsem to namastil dohromady se stíhacím "emefkem." To je moje hrubá chyba, za jejíž opravu děkuji.


Ohledně Mig-23MF/ML ale dotaz, abych si v tom udělal jasno. O tom, že APU-23 se dalo svěsit a nahradit kombinací BD-3-60-23-K + APU-13MTE vím. Je to i fotograficky spolehlivě doloženo. Viděl jsem zbrojní schéma pro "třiadvacítky" stíhacích verzí, kde byly uvedeny R-3S/R-13 po jednom kuse právě pod křídly (s tím jsem počítal při výše uvedených údajích). Pod trupem ale byly uvedeny R-60 a nikdy jsem neviděl údaje o tom, že by se tam u nás R-3S/R-13 navěšovaly. V žádném schématu pro naše MF/ML jsem také neviděl použití 4 R-3S/R-13.


Samozřejmě ale netvrdím, že to není technicky možné. Koneckonců původní Mig-23 (tuším teď snad verze S), který neměl odpovídající radar pro PLŘS R-23 byl vyzbrojen pouze R-3S/R-13, takže ten 4 rakety určitě nosil.
URL : https://www.valka.cz/SOV-R-3S-AA-2-Atoll-A-t81197#42242Verze : 0

Citace - big tiger :

Četaři radime špalku možná už ze mne budeš nervní ale i vtěchto příspěvcích tě musím opravit.
ad1) R-3S mohl Mig 21 R nosit pouze 2x a to proto že dva venkovní závěsníky byli tzv. mokré takže v leteckém žargonu se jedná o pylony přídavných palivových nádrží a tudíž na tyto dva podvěsy můžeš dát pouze baky.



Skutočnosť je taká, že Erky lietali prevažne s bandami, ale občas sme tam montovali normálne vonkajšie závesniky, ale je fakt že mohli nosiť len dve R-3S, či RS-2US, alebo napriklad 4 bomby.
URL : https://www.valka.cz/SOV-R-3S-AA-2-Atoll-A-t81197#149315Verze : 0