Vraciu, Alexander

Commander Alexander Vraciu


*02.11.1918, East Chicago, Indiana
+ 29.01.2015


Alexander Vraciu se narodil v rodině rumunských imigrantů a před vstupem do námořnictva získal bakalářský titul na univerzitě DePauw. Zároveň prošel v roce 1940 civilní pilotní licenci v rámci státního programu CPT (Civilian Pilot Training).


Do námořnictva vstoupil v červnu 1941, pilotní výcvik započal 9. října a ukončil ho v hodnosti Ensign v srpnu 1942.


Jeho první jednotkou se stala VF-3, která však byla v březnu 1943 přeznačena na VF-6. Velel ji legendární LtCdr E. H. "Butch" O'Hare, první americké námořní eso a nositel Medaile cti. V srpnu 1943 se jednotka rozdělila na dvě části, první umístily na palubu letadlové lodi USS Independence, druhou na USS Princeton.


Vraciu, v květnu povýšen do hodnosti Lieutenant (jg), byl přidělen k první skupině na USS Independence, která se nejprve účastnila útoku proti ostrovu Marcus v severozápadním Pacifiku a poté nájezdu na okupovaný ostrov Wake. A zde se Vraciu poprvé dostal do leteckého boje. Stalo se tak 5. října 1943.


Vraciu tehdy letěl v roji velitele "Butch" O'Hareho na hlídku nad jihem ostrova. Po chvilce spatřili tři japonské stíhačky Zero a okamžitě na ně zaútočili. Japonci je však včas zaregistrovali a obrátili ke svému letišti. "Námořníci" je však snadno dostihli a O'Hare s Alexem každý jednoho sestřelili. Alexanderovi nefungovalo rádio, ale podle jeho slov: "pochopil, co se bude dít". Jím zasažené Zero explodovalo a dopadlo nedaleko od letiště, na kterém mezitím přistál poslední japonský pilot. Američané pak postřelovali parkující letouny a Vraciu si na konto připsal jeden zničený bombardér Betty. Cestou zpět na Independence narazili O'Hareho muži na další japonské letouny a "Butch" si připsal své poslední sedmé vítězství.


Podruhé byl Vraciu ve vzdušném boji úspěšný 20. listopadu 1943 během amerického vylodění na atolu Tarawa, kdy ráno sestřelil bombardér Betty. Večer se však podařilo formaci těchto bombardérů proniknout stíhací obranou letounů z USS Bunker Hill a svrhnout torpéda na Independence. Jedno zasáhlo záď lodě a vyřadilo ji z boje.


Independence tak musela do opravy a VF-6, v té době operující ze tří letadlových lodí, byla odeslána na Hawai, kde ji 10. ledna 1944 umístili na palubu USS Interpid.


Interpid se okamžitě připojil ke svazu, jehož cílem bylo obsazení atolu Kwajalein. Operace začala 29. ledna a Vraciu byl u toho. Piloti VF-6 hlídkovali nad prostorem vylodění, který se stal cílem útoku japonských letadel. "Námořníci" záhy spatřili formaci bombardérů Betty, pravděpodobně pocházejících ze stavu 752. Kokutai, a okamžitě zaútočili. Alexander měl velmi dobrou mušku, během chvilky se mu podařilo sestřelit dva bombardéry. Poté spatřil třetí, na který také zaútočil. Během první zteče se mu ale zaseklo pět ze šesti kulometů. Vraciu se však nevzdal a během osmi či devíti útoků se mu podařilo zničit i tento třetí letoun. Vraciu se tak stal esem.


Svůj účet Alexander rozšířil 17. února a opět byl velmi úspěšný. Američané tehdy provedli nájezd proti atolu Truk. Piloti VF-6 byli součástí skupiny asi 70 Hellcatů, jejichž cílem byla japonská letiště. Když se Američané chystali k útoku, objevilo se nad nimi několik Zer. Na Alexovo varování však nikdo nereagoval a proto se do útočníků pustil jen on a jeho číslo Ens. Lou Little.


Ovšem tento jejich manévr zcela rozvrátil japonský útok a ačkoliv byli v početní nevýhodě, podařilo se jim sestřelit tři Zera, dvě z nich Vraciu. Boj se mezitím přesunul do nižší výšky, kde Vraciu spatřil jedno plovákové Rufe a taktéž ho poslal v plamenech do vln oceánu. Ihned poté začal Alexander opět nabírat výšku a spatřil další Zero. To se mu sice na chvilku ztratilo v mracích, když se však znovu objevilo, nedal mu Američan žádnou šanci. Přiblížil se k němu na co nejmenší vzdálenost a přesnou dávkou ho zapálil.


Ovšem v noci se k Interpidu přiblížilo jedno japonské letadlo, které loď svým torpédem zasáhlo a vyřadilo z boje. VF-6, která do té doby získala 37,833 vítězství, byla poslána na odpočinek do USA. Vraciu byl s devíti jistými sestřely jejím nejúspěšnějším pilotem, za což obdržel 2 x DFC a 3 x Air Medal, zároveň ale požádal o přeložení k jednotce v boji. Proto byl v únoru 1944 poslán k VF-16, která byla na letadlové lodi USS Lexington. "Lex" byla poškozena v prosinci 1943 u Kwajaleinu a nyní se vracela do operační služby.


První úspěch u nové jednotky si Vraciu připsal 29. dubna 1944, během dalšího amerického útoku na atol Truk. Během první akce se mu podařilo sestřelit dvě Zera, v průběhu druhé byl ale jeho Hellcat BuNo 40994 poškozen a on lehce zraněn na noze.


V červnu 1944 se cílem amerického námořnictva stalo souostroví Mariany, ke kterému zamířilo sedm těžkých a osm lehkých letadlových lodí. Pro Alexandera začala operace 12. června, kdy se podílel na bombardování lodí v přístavu Tanapag na Saipanu, o dva dny později, kdy začala na ostrov invaze, u něj sestřelil bombardér Betty.


Akce, díky které se stal legendou, se odehrála o dalších pět dní později, 19. srpna 1944 během Bitvy ve Filipínském moři.


V ten den objevily japonské průzkumné letouny americkou flotilu a k útoku na ni odstartovaly letouny jak z pozemních základen, tak devíti letadlových lodí. Japonci se objevili již ráno a američtí stíhači startovali jeden za druhým k ochraně svazu, vypukly tak prudké a rozsáhlé letecké souboje. Na Alexe přišla řada kolem poledne, kdy se účastnil hlídky dvanácti strojů jeho jednotky. Motor Vraciuova Hellcatu však začal po chvilce zlobit a začal z něj unikat olej. Alexander proto snížil výkon a začal za svou formací zaostávat. Ve vzdálenosti asi 25 mil od svazu, spatřil Vraciu první tři nepřátelské letouny a okamžitě k nim zamířil. Za nimi však spatřil skupinu asi dalších padesáti letounů. Bombardéry bez doprovodu! Japonce již spatřili i ostatní Američané a Hellcaty se nyní k nepříteli, který byl identifikován jako Judy, Jilly a také několik doprovodných Zer, hnaly na plný plyn.

Vraciu se dostal nad formaci střemhlavých bombardérů Jokosuka D4Y Judy a zaútočil. Jeho útok trval pouhých osm minut a jeho výsledkem bylo šest sestřelených bombardérů. Potřeboval k tomu jen 360 nábojů svých šesti "půlpalčáků".

Na konci dne Američané narokovali přes 350 sestřelů, Japonci ve skutečnosti ztratili 325 letadel, Hellcatů bylo sestřeleno "jen" devatenáct.


Akce pokračovaly i následující den, kdy si Vraciu připsal poslední vítězství. Americké letouny pátraly po japonských lodích a Alexander odpoledne sestřelil jedno Zero a druhé poškodil. Dobyl tak své poslední devatenácté vítězství.


Po skončení kampaně byla VF-16 stažena do USA na odpočinek. Vraciu byl za své úspěchy během června 1944 nominován na Medail cti, obdržel ale "jen" Navy Cross a další DFC. Po tříměsíčním odpočinku ale opět zažádal o přeložení k bojové jednotce a byl poslán k VF-20, která se v listopadu 1944 přesunula na USS Lexington.


Ovšem při jeho druhém bojovém letu u VF-20 byl jeho F6F-5 Hellcat BuNo 58831 u letiště Clark Field na Luzonu sestřelen a on ho musel opustit na padáku. Měl však štěstí a dostal se k filipínským partyzánům, se kterými pak působil šest týdnů v japonském týlu a předával informace spojeneckým jednotkám. Když došlo k americkému vylodění, vydal se v čele asi 180 mužů vstříc postupujícím jednotkám a poté se vrátil na USS Lexington. Za projevenou odvahu obdržel další Air Medal, návrat k bojovým letům mu však nebyl povolen.


Vraciu se tak vrátil zpět do USA a do konce roku 1945 působil jako zkušební pilot. Poté se podílel na organizaci Naval and Marine Air Reserve (letecká záloha). V listopadu 1954 se ale vrátil do aktivní služby a 1. srpna 1955 byl povýšen do hodnosti Commander. V letech 1956 – 1956 působil na USS Hornet, od března 1956 do ledna 1958 byl velitelem jednotky VF-51. Námořnictvo opustil 1. ledna 1964 a následně pracoval v bankovnictví.


V současnosti žije v Kalifornii, má pět dětí a několik vnoučat.


Prameny:
Olynyk, Frank: Stars & Bars, Grub Street, London 1995
Tillman, Barrett: Hellcat, Svět křídel, Cheb 1997
Tillman, Barrett: Hellcat Aces of Worl War 2, Osprey, Oxford 1996
http://en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Vraciu - foto
Tetera, Szymon: Alexander Vraciu, Aero 2008

Při propočtu jeho výsledku sestřelení 6 bombardérů Judy při spotřebě 360 nábojů vychází děsivý výsledek.
při každém sestřelu spotřeboval průměrně 60 nábojů, a každý ze šesti kulometů spotřeboval 10 nábojů na sestřel. Při rychlosti střelby kulometu AN/M2 ráže .50, která je kolem 750-850 nábojů za minutu vychází, že na každý Judy poslal ani ne sekundovou dávku!
To je až neuvěřitelný výsledek srovnatelný například s prvoválečnými esy jako byli Guynemer či Fonck, kteří na své sestřely spotřebovali v průměru 10-20 nábojů a při jedné příležitosti i jen 3!
To bylo ale za doby plátna.
Ale když si vezmu evropské bojiště, tak z bojových zpráv, které momentálně překládám, tak taková esa jako byl Christensen, Preddy nebo Gladych, tak ti vypotřebovali 360 nábojů zpravidla na 1 sestřel! Na druhou stranu jim nelze křivdit, protože bombardéry Yokosuka D4Y "Judy", představovali oproti svým předchůdcům Aiči D3A "Val", jen zlepšení v rychlosti a aerodynamice. Co se týče pasivní ochrany, byli na tom úplně stejně, tedy naprosto bídně a pro americkou zápalnou munici ráže .50, představovala japonská letadla nedůstojného soupeře. Zvlášť ke konci války, kdy byl japonský letecký personál naprosto nedostatečně vycvičený a svázaný doktrínou nedovolující vlastní iniciativu nebo pud sebezáchovy, kdy ikdyž jste byli v bombardéru a viděli nepřátelskou stíhačku, nesměli jste uhnout z formace a mohli jen sledovat jak se postupně prostřílí k vám a doufat, že ji dojde munice.