SOV - SA-75 Dvina [kód NATO: SA-2 Guideline]

SA-75 Dvina


Jedná se protiletadlový raketový komplex středního dosahu, určený k obraně důležitých politických, vojenských a hospodářských center státu.


Jeho vývoj započal roku 1953, do výzbroje byl oficiálně zařazen roku 1956, ve skutečnosti však byly protiletadlové raketové oddíly masivně zasazovány do systému PVO SSSR až v roce 1958. Je zajímavé, že PLRK SA-75 byl v podstatě nouzovým řešením, neboť původně se počítalo použitím střeleckého naváděcího radiolokátoru pracujícího v 6cm pásmu, vybaveného navíc systémem SPC (selekce pohyblivých cílů – systém zobrazuje jen cíle s určitou rychlostí, to umožňuje odrušit echa pasivního rušení, či odrazy od země). Pro neustálé potíže s některými komponenty však muselo být přikročeno k výrobě jednoduššího radiolokátoru označeného jako RSNA-75, jenž pracoval v 10cm pásmu a byla u něj vynechána funkce SPC (vývoj radiolokátoru v 6cm pásmu ovšem zastaven nebyl a později vyústil ve variantu systému nazvanou S-75 Děsna).


PLRK SA-75 Dvina byl spolu s 10cm lokátorem RSNA-75 vybaven PLŘS V-750 (vojenské označení 1D).


Složení komplexu:


Kabina PA - přijímací a vysílací kabina (anténní post, vysokonapěťová kabina). Základnu tvoří dělostřelecký podvozek KZU-16, na němž spočívá otočný kontejner s vysílačem a vysokofrekvenční částí přijímače, stanice vysílače povelů RPK (na střeše kontejneru anténního systému). Při transportu se anténní systém snímá pomocí autojeřábu a antény se převáží ve speciálních přívěsech.

Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu http://forum.presscont.eu.
Zdroj obrázku: forum.presscont.eu


Zpravidla se uvádí, že první verze RSNA-75 měla krom dvou ortogonálních antén s listovou vysílací charakteristikou (ke sledování cílů v osách X a Y), ještě třetí parabolickou anténu určenou pouze ke sledování vlastních raket. Jediná fotografie, kterou jsem našel s touto úpravou, však pochází z čínské verze HQ-1. Na druhou stranu se tvrdí, že právě verze HQ-1 byla přesnou kopií sovětské Dviny dodané do Číny koncem 50. let. Je pravděpodobné, že SSSR na vývoz jako první uvolnil nejstarší verzi systému.

Zdroj obrázku: picasaweb.google.com
Bohužel jsem nenašel žádný kontakt na autora.


Kabina U - kabina řízení (velitelské stanoviště oddílu)
Kabina I - indikátorová kabina
Kabina K3 - kabina řízení startu
Kabina K5 - kabina ASD-75 (výpočetní kabina - neznám bližší informaci)
Kabina K6 - kabina napájení a řízení dieselelektrických agregátů
Kabiny EDS - 3 (?) dieselelektrické agregáty


Odpalovací rampy - 6 odpalovacích ramp SM-63. OR je jednonásobná (jedna rampa nese jednu raketu) s elektropohonem. OR spočívá na terénu čtyřramenným lafetovým křížem, uvnitř plášťů se nachází pohony v poloze i azimutu, dále je zde kyvná část s vodícími kolejničkami pro start rakety v proměnlivém úhlu a rozražeč plynů, chránící terén při odpálení rakety. Při transportu je OR opatřena připojovacími dvoukolými podvozky a tažena za pásovým tahačem ATS-59 (stejně jako podvozek KZU-16 s kabinou PA).

U prvních verzí údajně neměla lafeta OR možnost "zlomu" ; u pozdějších verzí se kyvná část – nosník na němž spočívá PLŘS – asi v jedná třetině délky „zlomí“ podobně jako hlaveň vzduchovky, přední část poklesne o několik málo stupňů, což zabezpečuje bezpečný start rakety. Ta totiž, než zrychlí na maximum, může při startu poněkud poklesnout a zachytit o konec kyvné části. Zlom tak raketě „udělá místo“.


Základní TTD OR SM-63:





Přepravníky – 12 ks přepravníků PR-11A pro přepravu a nabíjení raket na OR, dále pro údržbu, skladování raket, ohřev jejich palubní aparatury a jejich plnění okysličovadlem. Přepravník se skládá z návěsu a tažného vozidla ZIL-151V. Plnicí zařízení přepravníku mělo obsah nádrže 346 litrů okysličovadla.

Palebný průměr činilo 12 raket 1D, z toho 6 bylo udržováno na rampách a 6 na přepravnících.


Raketa 1D (výrobní označení V-750) měla klasické aerodynamické schéma. Byla dvoustupňová, přičemž 1. stupeň byl tvořen startovým prachovým raketovým motorem PRD-10. Skládal se z vlastního válcovitého těla, do kterého se vkládalo při laboraci 14 ks trubic z bezdýmného střelného prachu délky 180 cm, vnějšího průměru 135 mm a vnitřního průměru 26 mm. Celková váha trubek byla 547 kg. Z čelní strany bylo našroubováno víko s otvory pro 2 ks startovacích pyropatron PP-8 a pod víko se vkládal zažehovač o váze 2 kg. Z druhé strany se našroubovala Lavalova tryska s mechanicky měnitelným kritickým průřezem. Specifický startovací impuls byl 100 000 kg což zaručovalo bezpečný start z vodících kolejnic OR. Doba činnosti byla od 3, 2 do 4, 5 sek v závislosti na venkovní teplotě a tím i rychlosti hoření prachových trubek. Dále byly na těle PRD upevněny 4 stabilizátory, z nichž 2 ks měly řídící elevony (křidélka) a tyto v neřízené fázi letu pomocí autopilota a pneumatického
systému zabraňovaly otáčení rakety kolem podélné osy Y. Váha kompletního motoru byla cca 1000 kg a spolehlivě pracoval od teplot -40 až +50 stupňů.


2. stupeň poháněl kapalinový raketový motor (KRM). Používaly se dva typy, buď S2.711 s tahem 2600 kg nebo S3-20 s tahem 3 100 kg. Jako palivo bylo zvoleno TG-02 na bázi uhlovodíkových sloučenin, které je prudce jedovaté a okysličovadlo AK-20F na bázi vícenásobně derivované kyseliny dusičné, která způsobuje poleptání lidské kůže a odolává jí pouze teflon, nerezová ocel, dural, sklo a po kratší dobu pryžový materiál. U prvního typu motoru musely být složky P+O dopravovány turbočerpadlem, pro jehož pohon byl použit izopropylnitrát OT-155. Druhý motor byl o něco jednodušší, měl vyšší tah, avšak méně stabilní chod. Doba činnosti obou motorů byla cca 60 sek. Průměr motoru S2.711 činil 480 mm, délka 1030 mm, suchá hmotnost 43 kg.


V přídi rakety se nacházel bezkontaktní radiolokační zapalovač, jenž zabezpečoval včasný roznět bojové nálože se směrovým účinkem umístěné hned za ním. Ta měla předtvarovaný plášť a působila na cíl souvislým tokem střepin. Za bojovou náloží se pak nacházely nádrže paliva a okysličovadla, elektronická aparatura a KRM.


TTD PLŘS 1D:

Zdroj obrázku: archív autora




Komplex rozvinutý v bojovém postavení vypadal následovně:

Zdroj obrázku: autor



Uprostřed postavení se nacházel střelecký radiolokátor s ostatními kabinami, kolem nich v kruhu bylo rozmístěno 6 odpalovacích ramp. Přepravníky byly umístěny v úkrytu ve vzdálenosti zpravidla do 300 metrů, aby bylo možno v případě potřeby do 2 minut opětovně nabít odpalovací rampy po odpálení předchozích raket. OR se sesynchronizovaly s RSNA-75, takže kam „mířil“ radar, tam se také otočily rakety. Při odpálení byly rakety vstřeleny do paprsku radiopovelového kanálu, který jim pak během letu dodával povely ke změně kurzu (povelová naváděcí soustava). Systém byl schopen navádět současně 3 rakety na 1 cíl. Jako řídící radiolokátor se oddílu přiděloval radar typu P-10, později P-12.


Popsaný PLRK dostal v kódu NATO označení SA-2a.


SA-75M Dvina


První přelety amerických špionážních letounů U-2 (konané ve výškách kolem 25 km), prováděné od poloviny 50. let nad územím SSSR však prokázaly, že tento první systém Dvina disponuje nedostatečným výškovým dosahem (22 km). Proto bylo dne 25. 8. 1956 Radou ministrů SSSR nařízeno vylepšit stávající PLŘS 1D tak, aby byl výškový dosah navýšen nejméně na 25 km.Toho bylo dosaženo úpravou KRM S2.711 zvýšením tahu z 2650 kg na 3100 kg a zvýšením pracovního tlaku ve spalovací komoře ze 45,1 na 52 atmosfér.Takto modifikovaná verze rakety 1D byla označena jako 11D (V-750V).


Mezitím také bylo zjištěno, že třetí anténa RSNA-75 určená ke sledování raket, je zcela zbytečná, protože sledování raket bez problémů zajišťovaly obě ortogonální antény určené ke sledování cílů. U dalších modifikací tedy byla tato parabolická anténa vypuštěna. Takto upravený systém dostal v kódu NATO označení SA-2b. Samotný střelecký radiolokátor dostal označení NATO Fan Song B, zatímco originální ruské označení znělo RSNA-75M.

Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu http://forum.presscont.eu.
Zdroj obrázku: forum.presscont.eu


Aby se situace ještě více zamotala, existují také fotografie RSNA-75, u nichž je konfigurace anténního postu zrcadlově převrácená a antény jsou výrazně užší než u pozdějších variant. Zřejmě se jedná o jedno z nejstarších provedení komplexu, možná též o některý z prototypů, bohužel žádné bližší informace nejsou známy.

Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu http://forum.fortifikace.net
Zdroj obrázku: forum.fortifikace.net



Nynější složení PLRK bylo následující:


PAA - přijímací a vysílací kabina
UA - kabina řízení (velitelské stanoviště oddílu)
AA - přístrojová kabina
RMA - kabina napájení a řízení dieselelektrických agregátů
EDS - tři dieselelektrické agregáty 5E93
OR - 6 odpalovacích ramp SM-63
Přepravníky – 12 ks PR-11B, u nichž byl tahač nahrazen novějším typu ZIL-157KV, pouze oddílům dislokovaným v písčitých oblastech se i k vlečení přepravníků přiděloval pásový ATS-59.


Raketa 11D - nová raketa také byla dále upravována a její vývoj vyústil ve varianty V-750VK, 11DA, 11DU, 11DM a 11VMV, přičemž rakety 11DU a 11DM byly dodávány zejména do Vietnamu. Smyslem úprav těchto raket bylo především snížit minimální výšku prostoru účinné působnosti, vylepšit spolehlivost radiolokačního zapalovače, umožnit postřelování cílů na odletu, zrychlit přípravu k odpálení a změnit úhel rozletu střepin bojové nálože.


TTD rakety 11D:





SA-75M Dvina-A


Nerealizovaný projekt, jehož smyslem bylo zkrátit dobu svinování komplexu. Z toho důvodu byly kabiny RTB sloučeny do dvou automobilových návěsů. Při manévru oddílu však nejvíce času zabere svinování střeleckého a naváděcího radiolokátoru a odpalovacích ramp, takže k úspoře času by stejně nedošlo a tak tento návrh nebyl adekvátní problémům při zavádění do výroby.


SA-75MK



Název exportní verze SA-75M. Když SSSR uvolnil na export systém SA-75M, bylo rozhodnuto, že do zemí socialistického bloku půjdou PLRK s označením SA-75M, zatímco pro ostatní zákazníky (zejména na Středním východě) dostanou jim exportované verze označení SA-75MK. Tyto vývozní varianty se nepatrně lišily jak mezi sebou, tak od původní sovětské verze. Bylo u nich zohledněno zejména klimatické pásmo, v němž měl systém působit. Těmto PLRK se jako řídící radiolokátor přiděloval nový radar P-12, jenž již byl vybaven systémem SPC.


SA-75M s PA-00



PLRK SA-75M, působící od roku 1965 ve Vietnamu, byly během tohoto bojového nasazení vystaveny silnému radiolokačnímu rušení ze strany amerického letectva. Aby bylo zabezpečeno sledování cílů i v podmínkách silného aktivního šumového rušení, byla na sklonku roku 1967 u střeleckého naváděcího radiolokátoru nad anténou azimutu kabiny PAA přidána jakási budka (oficiálně označená jako přístavek PA-00, sověty přezdívaná jako „sobačaja budka“, tedy psí bouda, Američané pak přístavku přezdívali „bird house“, tedy ptačí budka, u nás se mu říkalo také „vizír“), v níž byl umístěni dva operátoři, kteří cíl v azimutu i poloze místo na obrazovkách lokátoru sledovali dalekohledy s velkým zvětšením. Přidání tohoto optického kanálu mělo teoreticky umožnit postřelovat cíle za rušení, avšak podmínkou bylo, že tyto cíle musely být opticky vidět, což vylučovalo střelbu v podmínkách zhoršené viditelnosti. Takto upravený radiolokátor dostal označení v kódu NATO Fan Song F (verze „C“, a „E“, již mezitím byly přiděleny radiolokátorům systémů Děsna a Volchov a písmeno "D" z mě neznámých důvodů bylo vypuštěno). Je zajímavé, že specialisté NATO se domnívali, že se jedná o variantu nového systému Volchov, proto i celý komplex obdržel označení SA-2f.

Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu http://forum.presscont.eu.
Zdroj obrázku: forum.presscont.eu




PLRK dodávané do Vietnamu prošly vícero různými úpravami, které se však nijak neodrazily ve značení systému. Byly to zejména tyto:


-možnost postřelovat cíle s vyšší max. rychlostí
-zvětšení úhlu rozletu střepin bojové části rakety
-schopnost postřelovat cíle na odletu
-přidání optického kanálu (PA-00)
-snížení spodní hranice prostoru účinné působnosti
-dodání speciálních raket určených k postřelování rušičů (raketa 11DM)
-přidání speciálního okruhu, umožňujícího simulovat odpálení rakety pro zastrašení protivníka vysíláním měnících se povelů na raketu.


PLRK dodávané na Blízký Východ byly upravován obdobně, kromě výše uvedených vylepšení například nyní zabezpečovaly postřelování cíle v přízemních výškách (H<300), vnitřní hranice PÚP se přiblížila na 5 km, byly odolnější proti rušení v kanálu odpovědi rakety a byly vybaveny automatickým přístrojem odpálení. Ani v tomto případě se uvedené změny nijak nedotkly značení systému, který tak i nadále zůstal SA-75M.


Bojové nasazení



PLRK SA-75 Dvina byl prvním protiletadlovým raketovým systémem na světě, jenž sestřelil reálný nepřátelský letoun. Stalo se tak 7. října 1959 v Číně, kdy ze SSSR dodaný PLRK sestřelil tchajwanský špionážní letoun (článek o tomto sestřelu zde. Systém potom prošel ohněm skutečné války ve Vietnamu a na Blízkém východě, kde zničil desítky letounů protivníka. Komplexy SA-75 Dvina sloužily v řadě států světa a sloužily poměrně dlouho – např. v Československu byly poslední oddíly vyzbrojené těmito PLRK zrušeny až v roce 1990. Lze předpokládat, že v některých zemích „Třetího světa“ mohou být ve výzbroji dosud.



Základní TTD systému Dvina:



*-režim H<300 - při roznětu BN povelem K3 místo RZ, mohla být výška i nižší než 300 m
** - pronikavé zkrácení času potřebného k manévru oddílu, bylo ve Vietnamu dosaženo jednak zdvojnásobením počtu obsluh a také často rozvinováním pouze tří OR



Zdroje:
Avijatika i kosmonavtika 12/07, 1/08, 2/08
Těchnika i vooruženije 1/03, 3/03, 4/03
Služební předpisy AČR