Main Menu
User Menu

Gneisenau–Neidhardt, August Wilhelm Antonius

Polní maršál August Wilhelm Antonius Neidhardt von Gneisenau
(27.10.1760 - 23.08.1831)


V letech 1813-15 náčelník štábu pruské armády, účastník bitvy u Waterloo 1815, klíčový reformátor pruské armády.
Sto let po smrti polního maršála, jiný slavný šéf německého štábu Heinz Guderian, charakterizoval Gneisenaua lapidárně: Blücherův náčelník štábu, statečný obránce Kolbergu, geniální voják plný temperamentu, vynikající stratég a rádce svého velitele v mnoha vítězných i prohraných bitvách.


August Wilhelm Antonius Neidhardt pochází z rodiny s vojenskými tradicemi. Narodil se 27. října 1760 v Schildau u Torgavy jako syn saského poručíka dělostřelectva. Přezdívku Gneisenau (dle zámku - majetku rodiny v Rakousku) přijal pozdější polní maršál v roce 1780.


Mladý August po absolvování jezuitské školy nastoupil v říjnu 1777 na Erfurtskou univerzitu, kde zahájil studium vojenské matematiky, dělostřeleckých systémů, kartografie a systémů opevnění.
Po roce zanechal studia a hlásí se u Erfurtské posádky rakouských husarů, v jejíchž řadách se účastní války o bavorské dědictví v létech 1778-1779. Po podepsání těšínského míru nastupuje do služby u braniborského markraběte Karla Alexandra. Zde je poprvé oficiálně zařazen do služby u mysliveckého praporu, pod svým novým - dvojím jménem Neidhardt von Gneisenau.
Stejně jako ostatní německá knížata, tak i markrabě Karel Alexandr trpěl finančními problémy. Jedním z řešení těchto potíží byl pronájem vojáků Velké Británii, během americké války za nezávislost .
V roce 1782 je podplukovník Gneisenau odeslán do Severní Ameriky. Vzhledem k tomu, že válka byla téměř u konce, strávil Gneisenau svůj čas většinou u posádky v Quebecu. Pobyt za oceánem mu dal jedinečnou možnost k seznámení se s realitou války a ke studiu lineární taktiky boje. Již na konci roku 1783 se vrátil zpět k pěší jednotce v Bayreuthu .


Monotónní služba mu nevyhovuje, a v listopadu 1786 opouští služby markraběte Karla Alexandra a vstupuje do pruské armády, kde je přidělen ke štábu. V příštím roce je převelen k pluku Löwenberg, se současným povýšením na poručíka. V roce 1790 je zpět ve štábu a povýšen na štábního kapitána. Do roku 1794 učí na válečné škole, s malou přestávkou, kdy byl přidělen k fyzilírům během druhého dělení Polska. 17. 10. 1796 se stává kapitánem a velitelem roty praporu fyzilírů Rabenau.


V roce 1796 se Gneisenau oženil s bohatou Karolínou von Kottwitz, se kterou později zplodil tři syny a čtyři dcery. Taktéž se opět intenzivně věnuje zanedbanému studiu, ve kterém se hlavně zaměřuje na vojenskou taktiku pěchoty, jezdectva, dělostřelectva a vojenský zeměpis.


Během napoleonských válek je povýšen na majora a účastní se prohrané bitvy u Saalfeldu (10.10.1806) a ve štábu knížete von Hohenlohe i porážky u Jeny (14.10.1806). Krátce nato se stává velitelem brigády, která je součástí sboru Antona Wilhelma Lestocqa.
V dubnu 1807 je jmenován velitelem obrany pevnosti Kolberg (dnes polský Kolobřeh). K její obraně použil Gneisenau nejen pravidelnou armádu, ale též narychlo organizovanou občanskou milici. Město sice bylo chráněno jen několika redutami a polopermanentními objekty, přesto se pruská posádka dokázala ubránit až do prusko-francouzského příměří z 2. července 1807, které ukončilo bitvu o Kolberg. Obrana této pevnosti, kterou se Gneisenau rozhodl udržet v pruských rukách za každou cenu, se stala nejdůležitější bitvou jeho života a stvořila mýtus o vynikajícím a neporazitelném veliteli. Stala se později oblíbeným námětem německé propagandy. Před Gneisenauem se tak otevřela cesta k vojenské kariéře a nejvyšším hodnostem. Prusko té doby potřebovalo v sobě probudit hrdost, a jejím symbolem se měl stát August-Wilhelm Neidhardt von Gneisenau.


Krátce po jeho úspěšném působení v Pomořansku je Gneisenau, 25. července 1807, povolán do reorganizační komise pruské armády, kterou vedl Gerhard von Scharnhorst. Tato komise pracovala příštích sedm let a prosadila klíčové reformy pruské armády. Od roku 1813 zavedla v Prusku brannou povinnost bez ohledu na společenské postavení a zakázala vstup do armády cizím nájemným žoldákům. Přispěla ke zrušení fyzických trestů a neužitečného drilu, ve prospěch praktického vojenského výcviku. Odstraněním stavovských výsad šlechty pro plnění důstojnických funkci přispěla k prosazení schopných a vzdělaných příslušníků armády.


Za obranu Kolbergu obdržel Gneisenau od pruského krále řád Pour le Mérite a 26. srpna 1807 byl povýšen na podplukovníka. V roce 1808 byl jmenován inspektorem všech pevnosti a šéfem inženýrského sboru. O rok později je povýšen na plukovníka a pracuje v dělostřeleckém odboru pruského ministerstva války.


V roce 1809 je Gneisenau přinucen k rezignaci a odsunut od vojenských věci.
Cestoval do Ruska, Švédska a Anglie, ale většinou pobýval v Klajpedě, Kaliningradu a na svém panství ve Slezsku. Udržoval však úzké kontakty s reformátory (Scharnhorstem, Boyenem a Blücherem).


Během výpravy Napoleona na Moskvu se Gneisenau vrátil do Pruska a aktivně podporoval politiku vedoucí k nezávislosti Pruska. Je povolán do rady státu a je autorem plánu na získání nezávislosti Pruska: "Plan zur Vorbereitung eines Volksaufstandes". V březnu 1812 je vyslán s tajnou misi do Rakouska. Jejím cílem bylo přetažení na protinapoleonskou stranu arciknížete Karla.


V roce 1813 byl Gneisenau povýšen do hodnosti generál majora a jako druhý náčelník generálního štábu slezské armády Gebharda von Blüchera se zúčastnil bitvy u Lützenu. Shodná a co je hlavní, efektivní spolupráce duetu Blücher - Gneisenau, může být směle srovnávána s takovými páry vůdce - náčelník štábu jako Napoleon - Berthier či Hindenburg - Ludendorff. V červnu se Gneisenau stal generálním guvernérem Slezska a po Scharnhorstově smrti přebírá, v létech 1813-1815, funkci náčelníka Blücherova generálního štábu. Za svou odvahu v bitvě u Lipska obdržel Gneisenau Železný kříž I. třídy a povýšení do hodnosti generálporučíka.


V roce 1814 je Gneisenau autorem ve své prostotě geniálního plánu, pochodu na Paříž, namísto boje s opět neporaženým Napoleonem. Po zániku prvního francouzského císařství obdržel společně s Kleistem, Bülowem a Yorkem šlechtický titul hraběte.
V kampani roku 1815 má velké zásluhy na konsolidaci pruské armády po bitvě u Ligny (16.06.1815), ve které byl Blücher Napoleonem poražen. Podařilo se mu však spořádaně ustoupit a zachovat si většinu armády pro další boje. Gneisenauovi se povedlo přesvědčit starší generály, včetně polního maršála, o nutnosti rychlého postupu zbylé armády k Waterloo. Přes velkou vzdálenost od bojiště dorazily pruské sbory doslova silou vůle v rozhodující chvíli anglické armádě na pomoc. Blücher tak splnil slib, daný v předvečer bitvy samotnému Wellingtonovi. Po napadení francouzského pravého křídla a útoku pruské jízdy proti samotné gardě přešli Angličané a Prusové do protiútoku, pronásledovali a dobíjeli utíkající francouzskou armádu. Bitva u Waterloo (18.06.1815) skončila porážkou Napoleonovy armády.


Deset dni po bitvě u Waterloo, 28.06.1815, byl vyznamenán nejvyšším pruským vyznamenáním - Řádem Černého Orla. Byla tak oceněna jeho účast v této důležité bitvě.


Od prosince 1815 se ujal v hodnosti generála pěchoty velení VIII. sboru v Koblenzi. Pro své liberální postoje se Gneisenau musel v roce 1816 vzdát velitelského místa v Koblenzi a stáhnout se z veřejného života - oficiálně byl jako důvod uveden špatný zdravotní stav, nikoliv politické důvody.


V roce 1817 se vrací do státních služeb a stává se členem rady státu. Od roku 1818 zastává funkci gubernátora Berlína .
Dne 18. června 1825 se konaly oslavy desátého výročí bitvy u Waterloo a Gneisenau je jmenován polním maršálem. Tehdy již dlouho zastával konzervativní názory, ale byl stále podezírán z revolučních myšlenek, a proto byla neustále kontrolována jeho korespondence. V březnu 1831 se ujímá velení východních sborů pruské armády, náčelníkem jeho štábu se stává Carl von Clausewitz. Během polského, protiruského listopadového povstání (1830-1831) byl jako vrchní velitel tzv. pozorovací pruské armády vyslán do Poznaňského velkoknížectví, s úkolem sledovat další vývoj v Kongresovém polském království.


Epidemie cholery, kterou do Polska zavlekly ruské jednotky, si vybírala svou žeň mezi obyvatelstvem bez rozdílů. Nevyhnula se ani nejvyšším vojenským hodnostem, podlehl ji ruský polní maršál Ivan Ivanovič Dibič-Zabalkanskij, náčelník štábu generál Carl von Clausewitz a 23. srpna 1831 v Poznani zemřel i polní maršál August Neidhardt von Gneisenau. Ostatky polního maršála byly pohřbeny v mauzoleum v Sommerschenburgu v Sasku-Anhaltsku.



Maršálovi synové August (pozdější major), Hugo (pozdější major) a Bruno (pozdější generál pěchoty) pokračovali ve vojenské tradici svého slavného otce. Dcera Agnes si vzala za muže Wilhelma von Scharnhorsta, Hedvika se v roce 1828 vdala za hraběte Friedricha von Brühla a dcera Emilie za hraběte Stauffenberga. Pouze Otílie zůstala svobodná.
Hitlerovi atentátnici Berthold a Claus Stauffenbergovi tak díky maršálově dceři Emilií byli jeho pravnuky.


Jméno slavného polního maršála nesou ulice v desítkách německých měst. Stalo se již tradici pojmenovat Gneisenauovým jménem válečné lodě německého námořnictva. První lodi s tímto jménem byla korveta SMS "Gneisenau" - (ve službě 1880-1900), následoval ji obrněný křižník SMS "Gneisenau" - (ve službě 1907-1914), snad nejslavnější lodi s tímto jménem byla bitevní loď z období III. říše "Gneisenau" - (ve službě 1938-1945), poslední lodí byl doprovodný torpédoborec třídy Hunt II - "Gneisenau" - (ve službě 1958-1977).



Zdroje:


Gerhard Thiele: Gneisenau. Leben und Werk des königlich-preußischen Generalfeldmarschalls
Potsdam Verlag für Berlin-Brandenburg 1999
ISBN 3-932981-55-3
www.gneisenau.de
www.wikipedia.de/ August_Neidhardt_von_Gneisenau

URL : https://www.valka.cz/Gneisenau-Neidhardt-August-Wilhelm-Antonius-t78612#288911Verze : 1
MOD