Main Menu
User Menu

SS a policejní - obranný pluk “Sandschak”

SS and Police Self-Defense Regiment Sandjak

SS und Polizei-Selbstschutz-Regiment “Sandschak”

SS a policejní-obranný pluk "Sandžak"
SS und Polizei-Selbstschutz-Regiment "Sandschak"



Abstrakt článku týkající se jednotek z regionu Sandžak


Vzhledem k tomu, že nasazení např. slovanských muslimů v rámci německé armády a v rámci bojů na území Jugoslávie, není nijak blíže popsáno - a v západní literatuře je z důvodu politicko-mocenských tato historie manipulována - rozhodl jsem se uvést další článek týkající se muslimských jednotek na území Jugoslávie.


Německý nábor muslimů do řad Waffen-SS, či do řad Wehrmachtu a policejních sil se neomezil pouze na Bosenské Muslimy a Kosovské Albánce. Německá okupační správa se snažila do svých německých řad zařadit veškeré muslimské obyvatelstvo Jugoslávie. K již zmíněným regionům Kosova, Bosny, Makedonie se německé úřady zaměřily také na významný muslimský region v rámci Srbska - Raška/Sandžak, který byl obýván slovanskými muslimy, tzv. Bosňáky a také albánskými muslimy.


V Sandžaku německá okupační správa vytvořila tzv. Muslimskou legii "Sandžak", oficiálně nazvanou a zařazenou do struktur SS jako SS- und Polizei-Selbstschutz-Regiment "Sandschak" - SS a policejní-obranný pluk Sandžak. Prvním velitelem této legie se stal SS-Standartenführer Karl von Krempler, který jednotce velel od září 1943, kdy byla oficiálně zformována, až do 21. června 1944, kdy byl nahrazen SS-Oberführerem Richardem Kaasererem. Ten velel divizi od 21. června 1944 do 28. listopadu 1944. Většinu členů této jednotky tvořili tzv. Bosňáci, tedy slovanští muslimové a pak také albánští muslimové. Ve většině případů do jednotky vstoupili členové muslimských pronacistických milicí zvaných "Hárun al-Rašíd". Ty byly nazvány podle Aarona Vzpřímeného, jednoho z Abbasidských kalifátů, který byl ve funkci mezi roky 786-806.
Mimochodem podobné jméno se tako objevuje v rámci Ostttürkisch Waffen-Verbande der SS, kde jedním z velitelů byl Hárun al Rašíd Bej, který byl však konvertovaným Němcem, resp. otec konvertoval k islámu, když v době První světové války cvičil turecké jednotky, a tak tento německý důstojník vyrůstal jako německý muslim.


Část slovanských muslimů z oblasti Sandžaku byla také rekrutována do řad "13. Waffen-Gebirgs-Division der SS Handschar". V této divizi se také nacházel velmi silný prapor kosovských Albánců. Hlavním protagonistou rekrutování slovanských muslimů do divize Handšár byl Herbert von Obwurzer.


Velitelé:
SS-Standartenführer Karl von Krempler - září 1943 - 21.červen 1944
SS-Oberführerem Richardem Kaasererem - 21. červen 1944 - 28. listopad 1944
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#286380Verze : 0
Kapitola 1 - Historie Sandžaku


Ve středověku byl region znám spíše pod názvem Raška (první srbské království založené již v 7. stol. n. l.) a bylo to jedno ze 4 významných center srbského národa (Raška, Duklja/Zeta, Zahumlje a Travonsko). V průběhu staletí pak docházelo k dalšímu příchodu ortodoxních Srbů, kteří se usazovali v okolí města Raš. To se nacházelo v okolí dnešního města Novi Pazar. V regionu se pak dále nacházely významné srbské kláštery a kostely pravoslavné církve – jedná se o Sopocani a Djurdjevi stupovi.


Tedy jak je vidět již z náčrtu historie, Raška je skutečnou kolébkou srbského státu - na rozdíl např. od Kosova-Metohiji, kde je toto označení spíše Srby účelově použito.


V pozdějších letech pak dochází k příchodu bosenských Slovanů, tito obyvatelé byli blíže Chorvatům a stejně tak jejich náboženství bylo podobné chorvatskému římsko-katolickému, i když měly vlastní církev, tzv. Církev Bosny – jakkoli byla imigrace silná stále většinu tohoto regionu tvořily Srbové 90 %.


Dalšími příchozími slovanskými etniky byly především Černohorci z jihu. Tito ovlivnili zejména národnostní složení na jihu Sandžaku - v některých regionech dosahovali až 80 %. Celkově pak v rámci Sandžaku tvořily od 30-55 % v závislosti na zdroji. Vyznání Černohorců bylo spíše pravoslavné, i když někteří Černohorci vyznávají římsko-katolické (zhruba 3 %).


Nicméně v 15. století (podobně jako tomu bylo např. i v případě Kosova) turecké síly dobyly tento region a s tím začalo přesídlování a změny v národnostním a náboženském složení. Region Sandžak leží na trase strategického obchodního koridoru spojující Istanbul/Konstantinopolis a Malou Asii s oblastí Bosny a dále pak Evropy. Díky tomuto došlo např. k založení města Novi Pazar, což znamená v překladu Nový Bazar, které se stalo jedním z nejdůležitějších míst Osmanské říše. Vzhledem k tomu, že se jednalo o kritickou cestu a jednu z obchodních tepen Turků, bylo nutné zabezpečit tuto cestu proti různým bandám přepadající karavany. Společně s tím bylo nutné tento region stabilizovat pomocí národů či náboženství, které zaručí, že turecký obchod nebude ohrožen – to znamená, že ortodoxní Srbové a Černohorci, katoličtí Bosňané či Chorvati tímto národem rozhodně nejsou, neboť, jak historie ukázala, turecké moci nebyli moc příznivě nakloněni.


Z tohoto důvodu se Turecko rozhodlo osídlit tento region především Turky a muslimskými Slovany – buď z řad konvertitů, popř. z řad rodin janičářů. Tento koridor byl také pojmenován jako “Zelený pás”, což jasně demonstrovalo důležitost a nutnost zabezpečit tento region pro Osmanskou říši. Turci tyto nově osídlené Slovany nazývali “Poturčenci”. Ortodoxní Srbové, katoličtí Chorvaté a Bosňané tak byli vysidlováni či popř. rovnou likvidováni v průběhu velkých nájezdů na vesnice či města (opět naprosto stejná historie jako v případě Kosova). Aby ještě více zajistily tento region, konvertovaní Slované byli povýšeni sociálním statutem na vyšší skupinu než původní slovanská etnika, stejně tak jim byla poskytnuta různá práva (nižší daně, příspěvky na obřady) a vymoženosti či granty. Jako jednu z jejich zodpovědností pak Slované v rámci systému Devširme museli posílat své mužské potomky na výchovu do muslimských rodin, popř. přímo do armády. V rámci tohoto ustanovení regionu Sandžak (mimochodem Sandžak pochází z tureckého slova sanjak, což znamená správní region), tak tito muslimští Slované měli zajistit, že Slované, zejména Srbové, budou podřízeni a nebudou vyvolávat jakékoli nepokoje.


Jako další část své národnostní politiky Turecká říše přesídlila do oblasti dnešní Bosny (a našeho Sandžaku) jeden z albánských kmenů – jedná se o Malesorské Albánce, což byly původně divoké horské kmeny na severu Albánie. Tyto kmeny byly přesídleny do Bosny/Sandžaku zhruba kolem roku 1710, po tzv. Rakousko-Turecké válce v letech 1700-1710. Dnešního dne má tak kolem 20 % obyvatel Bosny albánskou krev.


V dalším průběhu dějin se také do Sandžaku přistěhovali tzv. bulharští gorani či goranci (v českém překladu pak půjde o horaly či horce)– jedná se o slovanské Bulhary, kteří konvertovali na islám. Nicméně většina těchto goranů dnes žije v Kosovu, zejména Priština, a v regionu Gori a dále na severu Albánie. Na různých současných mapách jsou většinou tito gorani označeni jako Bosňáci či jako Albánci, což je naprosto špatně, neboť jak jejich genetický původ, tak také jazyk, je úplně jiný od Bosňáků a Albánců (ti mluví především srbochorvatštinou či albánskými dialekty, zatímco goranci mluví jedním z archaických dialektů bulharštiny s vlivem albánských dialektů).


Poslední vlnou muslimů pak byli konvertovaní Černohorci (opět pokládaní za Bosňáky) a Bosňáci z Bosny, kteří opustili region Montenegro a Bosny zhruba mezi roky 1680 až 1880 v souvislosti s porážkami Turků a jejich pomalým "stahováním" ze severu Balkánu.


Další vývoj regionu Sandžak je velmi chaotický:
1) Jako velmi zajímavé je zařazení tohoto regionu do administrativního okrsku Kosova tzv. turecký „sanjak“ (tedy v rámci státního zřízení Turecké říše byl Sandžak vnímán jako součást Kosova).
2) V roce 1711 s násilnostmi páchanými na konvertovaných Černohorcích v Černé Hoře dochází k další silné vlně příchodu černohorských bosňáků.
3) V důsledku porážek Turecka např. tzv. Velká válka v letech 1683–90, válkami Evžena Savojského v letech 1716-1718 a tzv. válkou Dubica a růstu moci Rakouska-Uherska velká část ortodoxních Srbů se přemisťuje do severních částí Srbska či pod správu Rakouska-Uherska - dochází k vylidňování Rašky.
4) Vznik Srbska - mezi roky 1804 až 1867 dochází v Rašce k imigraci části srbské populace ze severních zemí - jedná se zejména o návrat rodin z původních vln emigrace.
5) Sandžak v roce 1877-78 Berlínskou smlouvou po Rusko-Turecké válce připadá Rakousko-Uhersku (přítomnost rakouských vojsk), nicméně stále součástí Osmanské říše (administrativní celek)
6) Raška či Sandžak připadl nazpět Srbsku a Černé Hoře v roce 1912 po První balkánské válce. Spousta bosenských muslimů v této době odchází společně s Tureckou armádou (jako tzv. mujahirové) a na jejich místo pak přichází Srbové.
7) Mezi roky 1915-1918 v rámci První světové války je region znovu okupován Rakousko-Uherskem.
8) Po První světové válce opět připadá jako součást nového Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Nicméně provincie Sandžak je rozdělena na dvě části – 6 měst - Novi Pazar, Priboj, Prijepolje, Nova Varos, Sjenica a Tutin bylo včleněno do Srbska, 5 měst - Berane, Bijelo Polje, Pljevlja, Rozhaje a Plave bylo včleněno do Černé Hory. V těchto městech - Nova Varos, Priboj, Prijepolje, Berane, Bijelo Polje, Pljevlja však měly srbští pravoslavní naprostou většinu.


Nicméně, jak už je vidět z letmého náčrtu historie, stejně jako v ostatních regionech Jugoslávie, situace jak etnická, tak náboženská, byla velmi komplikovaná, což později (po vpádu Německa a Itálie) způsobilo obrovské problémy a do dnešního dne se je nepodařilo pořádně vyřešit (snaha části Bosňáků o samostatnost či připojení k Bosně). Region Raška tak v době Druhé světové války představoval rozdvojený region na jedné straně pravoslavné Srby s dalšími Slovany jako Chorvaté, Slovinci či Černohorci na druhé straně pak muslimští Slované (Bosňáci a goranci) a Albánci plně pokračující v tradici Osmanské říše.
SS a policejní - obranný pluk “Sandschak” - Mapa regionu Sandžak, na tomto náčrtu je krásně vidět kritická poloha mezi Srbskem a Černou Horou, stejně tak severně od Albánie a Kosova.

Mapa regionu Sandžak, na tomto náčrtu je krásně vidět kritická poloha mezi Srbskem a Černou Horou, stejně tak severně od Albánie a Kosova.
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#288137Verze : 0
Kapitola 2 – Sandžak pod správou fašistické Itálie


Následujíce po německé invazi na Balkán a porážce Jugoslávie, došlo k rozhodnutí, že oblast regionu Sandžak bude rozdělena na dvě části – každá pak bude mít naprosto jinou okupační správu. Jižní část bude přidělena pod správu Itálie a společně s tím dojde k přičlenění této oblasti do tzv. Velké Albánie. Přesněji řečeno se jedná o následující oblasti Bijelo Polje, Plevlja, Tutin, Montenegro (Černá Hora), Kosovo, Metohija, Plav, Gusinje a Rozaje. Tyto oblasti byly zahrnuty do nového projektu na uspořádání Balkánu, který vzešel z dílny Himmlera a Hitlera. Celá tato oblast však zajímavě spadala pod italskou okupační správu – podle dokumentů, které byly objeveny, tím hlavním důvodem byla zpočátku určitá skepse Němců vůči „lidskému potenciálu tohoto regionu“. Šlo zejména o dostatečný počet a kvalitu mužů ochotných bojovat za myšlenku „árijské rasy“ (bližší info o představách muslimů ohledně árijské rasy v další kapitole č. 3 věnované německé správě). Dalším silným důvodem pak bylo dále diplomatické jednání mezi Chorvatskem, Německem a Itálií.

Německá správa si pak ponechala především ortodoxní části Sandžaku tedy Novi Pazar a oblast Sjenica.


Ještě však než začnu bližší nástin historie okupace a vzniku jednotlivých jednotek, rád bych popsal trošku povrchněji celkovou situaci od roku 1941, zhruba do roku 1944. Toto je důležitá část, neboť všechny strany konfliktu (který se opakoval zhruba po 50 letech) do určité míry falšují a lehce ohýbají skutečnost.


Avšak dosti povídání – v roce 1941 naprostá většina jak muslimů, tak pravoslavných žila vedle sebe bez nějakých větších problémů, i když občasné třenice se vyskytovaly. V roce 1941 však určitá část muslimů vidí možnosti vzniku islámského státu a popř. Velké Albánie – je jedno zda Slované či Albánci, neboť v Jugoslávii se většina lidí identifikuje spíše s náboženstvím než národností (viz. Kapitola č. 1). Podobně také začíná vzkvétat četnické a partyzánské hnutí (určitě je zajímavé uvést, že i zde se nacházeli muslimové, tedy smíšené jednotky), které jsou přímým nepřítelem muslimských milic a jejich idejím. Z tohoto důvodu pak v průběhu několika následujících let dochází k ostrým srážkám mezi oběma tábory. Nicméně prosté obyvatelstvo se spíše kloní k podpoře partyzánů či zůstává stranou. Tento přístup se odrazí pak v letech 1943, kdy velká část mužstva muslimských milicí dezertuje z německých služeb a dává se do služeb buď četniků nebo místních partyzánských oddílů. Ke konci války, s pronikáním komunistických partyzánů do této oblasti, naprostá většina sandžackých partyzánů a četniků bojuje bok po boku proti komunistům. Až do konce války tento region zůstal silně antikomunistickým.
Jak už je vidět z náčrtu, historie regionu je velmi zajímavá, nicméně ne jednoznačně proislámská či na druhou stranu jednoznačně prosrbská, jak se v poslední době objevuje.


První muslimské milice v regionu Sandžak byly vytvořeny v oblasti Tutin zhruba kolem roku 1941/2 – jejich cílem bylo především udržet kontrolu nad důležitým regionem Balkánu, stejně tak dostat pod kontrolu jak katolické Chorvaty či Bosňany, tak pravoslavné Srby. Jednotka byla vyzbrojena především italskou výzbrojí, popř. ze zásob po jugoslávské armádě. Tvůrcem této jednotky byl Dzemail Konicanin (1910-1944), narozený v Konicích blízko Tutin. Tuto jednotku vytvořil ve spolupráci s Dzaferem Devou, což byl muslimský kosovský Albánec, v této době také ministr pro policii a milice ve Velké Albánii pod správou Itálie. Konicanin byl slovanský muslim, který se jednoznačně identifikoval s ideologií velkého muslimského státu na území Balkánu. Stejně tak byl velmi blízký muslimským sandžackým a kosovským Albáncům. Na přiložené fotografii jej můžete vidět s albánskou důstojnickou čepicí se znakem Velké Albánie a Skanderbegu. Dalšími významnými muslimskými členy této jednotky byli Iljaz Brezanin a Husein Hukic. Mužstvo bylo především tvořené Slovany z oblasti Tutin, nicméně byli zde zastoupeni i malesorští Albánci.
Prvním velkým počinem jednotky byl útok na oblast osídlenou pravoslavnými Srby. Po celou dobu války tito Slované bojovali jako tzv. şehidové. Samotný Konicanin zahynul v roce 1944 při jednom z partyzánských útoků.


Ve stejném období kolem roku 1941/2 vznikají také četnické partyzánské oddíly. V rámci Sandžaku jde o těleso o síle zhruba 1 500 četniků, kteří vytvořili tzv. “Přepadovou jednotku Lim-Sandžak” (doslova však pojmenované jako „Létající jednotka”). Jméno jednotky je odvozeno od řeky Lim ležící v regionu Sandžak.


V této části si myslím, že je také dobré trochu si přiblížit i muslimské partyzány. Jak už jsem zmínil většina obyvatel Jugoslávie se v této době identifikovala spíše podle náboženství než národnosti. Nicméně i přesto existovala spousta lidí, kteří obě dvě hlediska spojovali. Mezi takové patřil např. Džafer-beg Kulenovič, bosenský muslim, vicepresident Ustašovců od listopadu 1941 do dubna 1945. On sám se cítil na prvním místě Chorvatem, teprve až na druhém místě byl muslim. Podobně tomu bylo i v regionu Sandžak, kde se dosti muslimů cítilo býti Srby nebo Bosňany. Tito pak velmi úzce spolupracovali s četniky generála Dražy Michajloviče. Jak ukazuje i tento příklad, rozdělující hranice mezi bosenskými muslimy, Srby, Chorvaty, Bosňany a Bosňáky byla velmi tenká a nepřehledná a nemůže být v žádném případě interpretována černobíle tak jako se tomu v současnosti děje.


V únoru 1942 tak dochází k prvnímu boji mezi oběma uskupeními. V tomto boji vítězí milice nad partyzány a ti ustupují z regionu Sandžak. Akce započala přesněji řečeno 1. února 1942, kdy muslimská milice z oblasti Sjenica a okolních vesnic z horské oblasti Pester zaútočila na partyzánské uskupení kolem osídlení Nova Varos. Zhruba kolem 7. února 1942 pak tento úder proti partyzánům pokračuje druhou muslimskou milicí z oblasti Komarami od Nova Varos, která ve spolupráci s italskou 19. divizí „Venezia“, toho času umístěnou v oblasti Prijepolje, zaútočila na pravé křídlo partyzánské obrany a donutila tak četniky k ústupu přes řeku Lim do západní části Sandžaku.


Další z protipartyzánských akcí byla Operace Schwarz (= Černý), která byla spuštěna 15. května 1943 a skončila zhruba 15. června 1943. Na této akci se účastnila většina muslimských milicí společně s německým 724. plukem pěchoty ze 104. divize horských myslivců a italskou divizí Venezia. Zhruba po dobu 1 měsíce jednotky bojovali s partyzány v oblasti západního Sandžaku.


Na území Sandžaku v průběhu italské okupace vznikají ještě další uskupení muslimských milic jako byla tzv. MVAC neboli Milizia Voluntare Anti-Comunista – „Antikomunistická dobrovolnická milice“, která byla - na rozdíl od výše jmenovaných - organizovaná jako zahraniční dobrovolnická legie v rámci italské armády. Zhruba kolem 28. února, 1943, se nacházelo v této jednotce kolem 780 muslimů ze Sandžaku.


Při vzniku všech těchto jednotek se velmi aktivně angažovali zejména tito představitelé muslimů – albánský fašista Saban Poluza, dále Acif Hadziahmetovic (1887-1945), známý také jako Acif-efendija – jeden z předních vůdců kolaborace s Itálií a Německem. Dalším významným činitelem byl také hlavní správce/prezident regionu Sandžak Ahmet-aga Daca.


Za dobu italské správy provedly milice také spoustu nájezdů na vesnice a města, popř. útočily na židovské farmy a menší osídlení. Jedním z nejhorších počinů byla operace v březnu 1942. Židé z měst Novi Pazar, Tutin, Sjenica a Duga Poljana byly donuceni pochodovat po dobu pěti hodin horským terénem z města Novi Pazar do Rašky (vzdušnou čarou zhruba 24 km). Z tohoto městečka pak byli transportováni vlaky do Kosovska Mitrovica, vesnice blízko města Pridvorica. Zde byli donuceni přesednout na další návazný transport, který je odvezl na konečnou stanici do tábora Kosovska Mitrovica. Židé, kteří v průběhu pochodu nemohli již dále pokračovat, byli zastřeleni na místě, další pak zemřeli v průběhu mučení či znásilnění milicemi. Ze samotného tábora se pak také podařilo zachránit velmi malý počet „osazenstva“.


A co se týče vztahu jak Němců, tak Italů k těmto jednotkám, asi nejlépe jej vystihuje tento tajný rozkaz vydaný 25. dubna 1943. Rozkaz byl vydán Geheimkommandosache–Chefsachen pro všechny německé a italské velitele:
“S nimi [myšleno sandžackými muslimy] musí být zacházeno jako se spojenci a nesmí být za žádných okolností odzbrojeni. Muslimové v oblasti Sandžaku vytvořili muslimskou obrannou milici, která je v podstatě pouze ozbrojenou vesnickou hlídkou. Podle všech dostupných informací čítá tato jednotka zhruba od 8 000 do 10 000 mužů.”
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#293167Verze : 0
Přiložené fotografie dvou z významných velitelů muslimských milicí.
SS a policejní - obranný pluk “Sandschak” - Dzemail Konicanin

Dzemail Konicanin
SS a policejní - obranný pluk “Sandschak” - Acif Efendija

Acif Efendija
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#293170Verze : 0
Kapitola 3 – Bosenské memorandum Hitlerovi


V roce 1942 se většina muslimských intelektuálů a vůdců orientuje čím dál tím silněji na Německo, zřejmě i díky aktivitě SS. Dochází tak k přijetí memoranda, které nabízí Německu možnosti převzetí Bosny se speciálním statutem. Toto memorandum, vydané 1. listopadu 1941, adresované přímo Adolfu Hitlerovi a podepsané Muslimskou organizací Jugoslávie a Lidovou komisí nejmenovaných bosenských muslimů, vyjadřovalo silnou nespokojenost a averzi vůči Paveličově Chorvatsku a snahu po autonomní Bosně. Společně s tím autoři vyjadřují ochotu bojovat v řadách Wehrmachtu. Představitelé německé moci na Balkánu Siegfried Kasche (německý velvyslanec v Záhřebu) a Gen. d. Inf. Edmund Glaise von Horstenau (později nepřímo zapleten do chystaného převratu v Chorvatsku) toto memorandum odmítli a vznesli silně námitky proti možnosti vybudovat jakékoli divize z mužů Bosny a Hercegoviny, popř. ze slovanských muslimů. Nicméně je nutné brát na zřetel, že oba dva byli velmi těsně vázáni na Ante Paveliče tudíž jejich stanovisko je snadno pochopitelné.


Buď jak buď memorandum bylo odmítnuto a Bosna a Hercegovina zůstala součástí Chorvatska, nicméně Německo začalo silněji uplatňovat svoji moc nad Chorvatskem – nejlepším případem bude vznik 13. Waffen-Gebirgs-Division der SS Handschar. Potenciálním vyústěním pak byl plán Himmlera na vytvoření státečku Bosna a Hercegovina – tento plán však nebyl nikdy plně realizován.


V současné době však také dochází stále ještě k výzkumům, kdo byl vlastně tvůrcem tohoto memoranda a kdo všechno se na něm podílel. Podle Karla von Kremplera, důstojníka SS s velmi dobrými styky mezi muslimy, by měl být autorem memoranda Muhammed Pandža. Tento byl významným členem Ulema Mendžlis, což je nejvyšší náboženská autorita bosenských muslimů a skládá se ze 4 členů a tzv. Reis-ul-Ulema jako předsedy. Tento byl také členem muslimské organizace pro blahobyt Merharmet v Sarajevu. Nicméně podle mikrosnímků z Hooverova Institutu to však vypadá, že Pandža byl zřejmě jedním z autorů, avšak ne jediným. Zajímavý na Pandžarovi je také jeho politický vývoj – nejdříve byl fanatický proněmecky smýšlející muslim, nicméně v průběhu války se jeho názory obrací radikálně a přidává se na stranu muslimských partyzánů a spolupracuje s četniky.


Dalšími autory memoranda pak zřejmě byli - Uzeiraga Hadzihasanovic, prominentní člen Muslimské organizace Jugoslávie, což byla největší politická strana v Bosně, dále pak také bývalý člen C. a K. rakousko-uherské armády Mustafa Softic, 1942 tohoto času starosta Sarajeva, a nakonec Suljaga Salihagic z Banja Luky, který se snažil nejvíce o vznik samostatného bosensko-muslimského státu jako součást nadřazené árijské rasy, tedy německého Herrenvolku. Tento muž je také tvůrcem velmi zajímavé teorie, která byla mezi muslimy z Bosny a Sandžaku velmi silně reflektována:
„My, bosenští muslimové, nevyjadřujeme naší loajalitu německému lidu díky našim současným zájmům. Ne! Třebaže žijeme v zemi, kde většinu obyvatelstva tvoří lidé se slovanskými kořeny, třebaže mluvíme bosenským jazykem, který je podobný srbochorvatštině, my však rasově a pokrevně nejsme Slované, ale potomci germánských Gótů. My Bosňáci jsme přišli na Balkán ve 3. století po Kristu jako germánský kmen!“


Nicméně důležitou implikací pro Sandžak je, že tohoto memoranda se „ujal“ již zmiňovaný Karl von Krempler a rozhodl se toto zrealizovat v rámci Sandžaku po roce 1943, kdy Sandžak přešel do německých rukou. Vraťme se však popořádku k vývoji Sandžaku.
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#293255Verze : 0
Kapitola 4 – Sandžak pod správou nacistického Německa


Poté, co se Itálie poprvé vzdala Spojencům, 9. září 1943, německá 118. divize horských myslivců převzala kontrolu nad celým regionem Sandžak, včetně italského „záboru”.


Díky nedostatku mužů a obrovské členitosti oblasti, se německé velení rozhodlo svěřit určité části do rukou muslimských milicí pod vedením Hoxhy Hafiz Sulejmana Patčarise – nejlepším příkladem je okupace města Pljevla. Generálmajor Josef Kuebler, velitel 118. divize chtěl, aby sandžacké milice čítaly kolem 5 000 mužů. Moc dobře si uvědomoval nedostatek mužů v bojích proti četnikům a rostoucí síle komunistických partyzánů. Podle hlášení odeslaných na velitelství 118. divize nebyla schopná ani udržet hlavní komunikace, po kterých se dopravovaly zásoby, přisouvaly posily a přesunovaly jednotky.


Problém však nastal s již zmíněným rozmístěním muslimských milicí v rámci Pljevlji, která byla centrem srbského pravoslavného osídlení. Četnici se rozhodli toto město osvobodit od muslimů a začali shromažďovat prostředky a jednotky v okolí města. Za této situace dochází k velmi zajímavé situaci, kdy vedení Waffen-SS v této oblasti kontaktuje komunistické guerilly a dohodne se s nimi na společném postupu proti četnikům a dalším muslimským partyzánům. Tato dohoda vyvolává v rámci četniků a muslimů z regionu ještě větší zlobu vůči komunistickým partyzánům a v dalších letech jim to dají tvrdě pocítit. 20. září 1943 tak 2. proletářská divize zaútočí tvrdě na četniky a zamezí jim ve vstupu a osvobozené města. Do útoku proti četnikům se přidávají muslimské milice a četnici po těžkých ztrátách musí ustoupit od města.


30. října 1943 je poprvé sandžacká milice uvedena v rámci dokumentů SS. V rámci jedné z protipartyzánských operací je nazvána jako „Muslimská skupina von Krempler”, Muselmanengruppe von Krempler. Německé okupační síly se od této doby snažily této jednotce poskytnout vojenský výcvik podobný dalším podobným jednotkám jako 13. horské divize SS "Handschar". Dochází také k příchodu poddůstojníků a důstojníků od jiných formací SS. Podobně dochází k reorganizaci a vytvoření praporů. Jednotka byla přetvořena v dobrovolnickou legii v říjnu 1943 – tedy dostali německé hodnosti, podepsali smluvní závazek a společně s tím došlo k vyzbrojení podle německých standardů. Nicméně vzhledem k nedostatku materiálu a výzbroje, Němci spíše dodali zabavenou italskou výzbroj a část kořistní – např. z Francie či Jugoslávie.


Do čela tohoto uskupení byl jmenován Oberst der Polizei a Waffen-Sturmbannführer der SS Karl von Krempler, známý také pod přezdívkou „Sandžacký princ”. V rámci SS se jednalo o předního odborníka na islámskou problematiku zejména s ohledem na Balkán. V průběhu své vojenské kariéry byl členem 7.SS dobrovolnické horské divize Prinz Eugen a velkou měrou se také zasadil a přispěl k vytvoření bosenské 13. horské divize SS "Handschar". Von Krempler se narodil v Srbsku a mluvil plynně srbsky, německy a turecky. 1. dubna 1944 byl povýšen na novou hodnost SS-Standartenführer der Reserve.


Na přiložené fotografii z roku 1944 je zachycen při rozmluvě se členy Muslimské legie. Von Krempler je oblečen v uniformě Waffen-SS včetně SS-hodnosti na svém límci (jedná se tedy o fotku po jeho povýšení, protože před povýšením jeho hodnost byla Waffen der SS). Stejně tak na pravém rukávu můžeme vidět Edelweiss, odznak pro horské jednotky SS a Wehrmachtu. Co je ale velmi zajímavé, na pravém rukávu se také nachází vyznamenání za ZNIČENÍ TANKU. Do dnešního dne se nepodařilo potvrdit tuto informaci z jakýchkoli dokumentů, nicméně je možné, že toto vyznamenání získal v rámci své služby na Východní frontě.


Na základě von Kremplerova rozhodnutí se muslimským velitelem této legie stal její předchozí velitel tedy Hoxha Hafiz Sulejman Patčaris, i přesto, že faktickou pravomocí disponoval pouze Krempler. Patčaris byl několikrát zachycen na fotografiích, jak velí svým mužům ze hřbetu černého hřebce.


Zajímavou informací také jistě je to, že zhruba na konci roku 1943, tedy v prosinci, podepsal vůdce četniků Mihajlovič dohodu s německou stranou, která v podstatě znamenala, že četnici se stávají spojenci Němců. Pro naše muslimské milice to znamená, že od tohoto roku 1943, tedy spíše od ledna 1944, bojují již pouze proti komunistickým Titovým partyzánům. Společně s tím v některých případech bojují dohromady "ruku v ruce" se svými bývalými nepřáteli.
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#293256Verze : 0
Další z fotek týkající se této jednotky.


Na fotce s Karlem von Kremplerem je nádherně vidět rozdíl mezi pokrývkou hlavy - chlapec má na hlavě albánský fez, zatímco vedle něj stojící muž má na hlavě bílý turban.
SS a policejní - obranný pluk “Sandschak” - Legie von Krempler společně se svými bratry z divize Skanderbeg

Legie von Krempler společně se svými bratry z divize Skanderbeg
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#293257Verze : 0
Kapitola 5 – Významnější bojové akce Muslimské legie


Německé velitelství v Sandžaku se nacházelo ve městě Sjenica, kde bylo také velitelství této legie. Toto město se 10. listopadu 1943 stalo cílem útoku 2. proletářské divize, která se sem přemístila z území Srbska. Tedy ani ne necelé dva měsíce po předchozí spolupráci proti četnikům. Myslím, že toto je další z příkladů chaotické situace, která v Jugoslávii v průběhu 2. sv. války panovala. Muslimská legie společně s dalšími pěti německými prapory zaútočila na komunistické partyzány, kteří se po tomto útoku byli nuceni stáhnout.


Další operací, které se Muslimská legie nepřímo zúčastnila byla tzv. Operace Kugelblitz (=Kulový Blesk). Tato byla naplánována jako vyčišťovací akce na jihu od města Tuzla na území východní Bosny. Avšak vzhledem k tomu, že region Sandžak byl velmi těžce průchodný dík aktivitám partyzánů, 21. listopadu 1943 německá druhá tanková armáda rozkázala Skupině Siegfried zabezpečit oblast Sjenice. Tato Skupina Siegfried byla tvořena "naší" Muslimskou legií von Krempler, německým 524. plukem granátníků, 2. plukem divize "Brandenburg", který byl posílen tankovou četou a jednou baterií dělostřelectva. Tato operace skončila úspěchem, když se podařilo otevřít Sjenicu a dovolit německé 1. horské divizi se přemístit do oblasti východní Bosny do výchozího prostoru pro operaci Kugelblitz.


Na konci roku 1943 došlo z německého pohledu k dosažení všech cílů většiny operací a Sandžak byl v rukách německé vojenské správy. Většina partyzánů byla silně pošramocená, komunistické guerilly se stáhly blíže k hranicím s Rumunskem či Bulharskem. Na konci roku také proběhla inspekce Muslimské legie von Krempler. V rámci této inspekce byly schváleny plány na rozšíření této legie na sílu zhruba 4 praporů. Na některých fotografiích z této inspekce je možno vidět velmi pestrou směsici výstroje a výzbroje této legie - část vojáků je nastrojena v uniformách Wehrmachtu, část je naopak oblečena do uniforem Waffen-SS pro horské jednotky a k tomu většina z nich disponuje vojenskou blůzou, kalhotami a botami pro německé horské myslivce. Co se týče pokrývky hlavy, tak podobně jako v uniformách i zde panuje velká pestrost - část jednotky má na hlavě turecké fezy z dob Osmanské říše, které se poznají podle své rudé barvy a specifického tvaru. Dále se na hlavách nachází také Albanerfez tedy albánské fezy, bílé albánské čepice. Někteří muslimové jsou také zachyceni na fotkách s bílými turbany.


16. a 17.ledna 1944 se Muslimská legie von Krumpler účastní na německém útoku proti partyzánským silám kolem Sjenice. 7. a 4. proletářská brigáda se sem přesunula po novém přeskupení a po doplnění po ztrátách z předešlého roku. Cílem bylo otevřít veškeré komunikace vedoucí na sever a jih od města vedoucí do oblasti Černé Hory. První útok se setkal s naprostým neúspěchem. 6. února a 8. února se Němci opět pokusili o útok ve stejném směru a se stejnými cíli, nicméně znovu operace skončila naprostým fiaskem. Minoritním úspěchem tak bylo alespoň dobytí městečka Meljak, které donutilo 4. proletářskou brigádu k částečnému ústupu. Komunistické guerilly sílily každým dnem i díky silnému postupu Rudé armády a dodávkám zbraní od Spojenců. Luftwaffe tomuto leteckému zásobování absolutně nemohla zabránit, neboť většina letců a strojů byla převelena na Východní frontu.


V průběhu února také dochází k důležitým politickým rozhodnutím týkajících se regionu Sandžak - Němci se rozhodli poskytnout autonomii či spíše určitou formu nezávislosti pro sandžacké muslimy. Von Krempler připravil návrhy muslimské administrativy v Sjenici, které měly zajistit, že Sandžak bude stále pod kontrolou nacistů. 21. února 1944 Vyšší velitelství SS a Policie "Srbsko" (HSSPF Serbien), jmenovitě SS-Gruppenführer August Meyszner, oznámil na Vojenské velitelství Jihovýchod (Militarbefehlshaber Sudost) generálu pěchoty Hansi Felberovi, že von Kremplerovi (jedná se o Muslimskou divizi von Krempler) síly v Sandžaku nemají více jak 800 mužů rozdělených do dvou praporů.


Militarbefehlshaber Sudost odeslalo také na velitelství německé Druhé tankové armády následující zprávu:
1. Celkový počet mužů v muslimských milicích pod správou administrativy von Kremplera je zhruba 4 000 až 5 000 mužů.
2. Z těchto 2 000 bude odveleno pro vytvoření nové bosensko-muslimské divize (zřejmě se jedná o divizi Kama)
3. Sandžacká Legie bude organizována podle modelu divize Handšar, vybavená, zásobovaná a uniformovaná jako německé síly na Balkáně. Součástí této zprávy je i dodatek, že Muslimská legie musí dostat stejné příděly jako německé jednotky.


18. března jednotky milicí z oblasti Priboj společně s německými jednotkami a částmi 4. pluku divize Brandenburg z Prijepolje začaly nový útok na jednotky 4. krajinské a 2. proletářské brigády shromážděné v okolí města Priboj.
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#293361Verze : 0
26. března, 1944 Vojenské velitelství Jihovýchod informuje do Berlína Heinricha Himmlera, že sandžacké milice a části již formované Muslimské legie by měly být převeleny pod velení 2. tankové armády. Velitelství by se tak pro tyto jednotky ze Sandžaku přemístilo do osady Nishka Banja, které se nachází blízko města Nish v Srbsku. HSSPF “Serbien” však bude stále zodpovědné za službu a organizaci těchto jednotek. 30. března Himmler toto nové velitelské schéma odsouhlasil, nicméně zvolil Karla von Kremplera novým SS-velitelem oblasti Sandžak, přesněji “SS-Führer im Gebiet Sandschak”. Po dobu dalších 5 měsíců tak von Krempler rozhodoval, kde všude budou muslimské milice nasazeny.

4. dubna 1944 se Muslimská legie stává součástí německé Operace Kammerjäger (= Vyhubitel), což byla dobře naplánovaná, koordinovaná, masivní akce trvající zhruba 7 týdnů. Legie se zúčastnila boje proti komunistickým guerillám zejména v oblasti Jižního Srbska. Tyto akce vyústily zhruba 11. dubna 1944 k tvrdé konfrontaci s jednotkami partyzánské 37. proletářské divize, jihozápadně od města Sjenica podél cesty spojující Bijelo Polje a Brodarevo. Boje probíhaly ve velmi těžkém terénu – jednalo se především o strmá údolí kolem řek Lim a Tara. Výsledkem boje byl však kvapný ústup partyzánů. Operace pak pokračovala 18. až 24. června kdy dva prapory německých jednotek a zhruba 400 mužů Muslimské legie zaútočilo ze Sjenice velmi agresivně ve směru na Bijelo Polje proti partyzánské Garibaldiho divizi, která byla tvořena především italskými komunistickými dobrovolníky bojujícími na straně Titovi partyzánské armády. Sandžacká milice a německé síly však neuspěly v dobytí Bijelo Polje a utrpěli ztráty 150 mrtvých a zraněných.


V červenci 1944 Sandžacká milice zaútočí blízko města Stitari a podaří se jí zajistit předmostí na druhém břehu řeky Lim. Naneštěstí pro Muslimskou legii Němci nemají dostatek logistických prostředků k zabezpečení včasného přísunu zásob a munice. Partyzánské jednotky byly také silně zakopány v tomto regionu, což nasvědčovalo v silnější materiálovou válku, na kterou nebyla německá logistika plně připravena. Z tohoto důvodu tak Legie obdržela rozkaz ke stažení a opuštění území.


Kapitola 6 – Zformování a zánik SS und Polizei-Selbstschutz-Regimentu „Sandschak“


Vraťme se však ještě k formování naší Muslimské divize – 28. dubna 1944 HSSPF Serbien pod velením SS-Gruppenführera a Generalleutnanta der Polizei Hermanna Behrendse podala zprávu do Berlína pro samotného Himmlera, že Legie von Krempler je velmi blízko k úspěšnému zformování. Společně s tím také velitelství SS dodalo, že v tomto úsilí jim byl také velmi užitečný Hlavní úřad Orpo v Berlíně.
V červenci 1944 dochází ke konečné a dychtivě očekávané reorganizaci a oficiálnímu uvedení do archivů SS jako SS a Policejní obranný pluk “Sandschak”, v originále jako SS und Polizei-Selbstschutzt-Regiment “Sandschak”. Celkový počet mužů v tomto pluku dosáhl 3 000 mužů. Vzhledem k velikosti regionu a celkové situace je to jistě zajímavé číslo.
Čísla polní pošty byla také přiřazena – pro celý pluk to bylo číslo 21 095. Pro jednotlivé prapory pak:
- 1. prapor -22 118
- 2. prapor -23 051
- 3. prapor -24 125
- 4. prapor -24 983


Struktura divize tak odpovídala spíše balkánským operacím. Ve skutečnosti však celkový plánovaný počet (až 5 000 mužů) nebyl nikdy dosažen. Společně s pokračujícími dezercemi s přibližující se frontou a stejně tak se změnami nálad mezi muslimským obyvatelstvem, nebyli Němci schopni zabezpečit potřebný počet mužů. Dokonce i se zhoršující se ekonomickou situací Říše nebyli schopni zabezpečit ani potřebnou výzbroj a výstroj – proto je na spoustě fotek i po „dni oficiální reorganizace“ možno vidět příslušníky pluku v civilních šatech.
SS a policejní - obranný pluk “Sandschak” - Tesne pred svoji popravou v Belehrade.

Zdroj: www.islandfarm.fsnet.co.uk

Tesne pred svoji popravou v Belehrade.

Zdroj: www.islandfarm.fsnet.co.uk

URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#294164Verze : 0
18. července 1944 zahajují německé síly Operaci “Draufganger” (=Odvážlivec, Násilník), jejímž cílem je zabránit partyzánům okupovat údolí Ibar. Pluk Sandžak je rozmístěn v blízkosti města Bionica na východním břehu řeky Lim mezi městečky Bijelo Polje a Berane.


12. srpna 1944 se pluk “Sandžak” zapojuje do Operace “Rübezahl” (=Krakonoš). Jednotka útočí v těsné spolupráci s albánskou divizí SS Skanderbeg, SS-divizí Prinz Eugen a 1. horskou divizí ve směru Bijelo Polje a Prijepolje. Primárním účelem této akce bylo zamezit partyzánům navázat kontakt s Rudou armádou, která postupovala z Rumunska. Nicméně, když Rumunsko přeměnilo kabát, Německo a jeho Spojenci se na Balkáně ocitli v podstatě v bezvýchodné situaci.


V září 1944, se pluk rozmístil na horské linii Priboj-Prijepolje-Rozaj-Pester. V rámci plánované operace se stal součástí tzv. Kampfgruppe “Bendel”, která se skládala ze dvou praporů muslimů z tzv. Albánské armády. Němci díky zhoršující se strategické pozici Německa už v této době plánovali ústup z Jugoslávie tak, aby zabránili odříznutí celkem ještě velké vojenské síly, která se na Balkáně nacházela. Sověti postupovali velmi rychle a každý den se možnosti stažení snižovaly. Problémem byly i civilní osoby, neboť společně s německou armádou se stahovali také němečtí osadníci, resp. etničtí Němci, kteří si velmi dobře uvědomovali následky německé politiky na Balkáně a potenciální nebezpečí ze strany Jugoslávců.


Německé síly tak zajistily pozice zejména v oblasti Banátu a Bašky, aby umožnily Heeresgruppe E konsolidovaně ustoupit směr Rakousko. Společně s tím pokračovalo rychlé stahování německých sil z Řecka, Kosova a Makedonie. Náš muslimský pluk byl v rámci stahování donucen se přemístit do oblasti Sjenice, kde byl však na úsvitu 14. října napaden příchozími partyzánskými jednotkami komunistických sil. Pluk “Sandžak” byl donucen vyklidit své pozice a pod tlakem partyzánů ustoupit směrem k Duga Poljana. Německé jednotky byly schopné znovu dobýt Sjenicu až 25. října po tvrdých bojích. Nicméně v důsledku těchto bojů byl pluk fakticky zničen – došlo k velkým ztrátám materiálním i lidským. Některé z nich způsobené i masivní dezercí k partyzánům. Většina muslimských milic z oblasti Sandžaku byla také schopna přejít na stranu partyzánů, neboť komunističtí partyzáni vyhlásili amnestii v měsíci září. Tento faktor zapříčinil velmi silnou dezintegraci většiny německých pomocných jednotek.


Nicméně i po těchto událostech stále bylo zhruba 700 mužů ochotno bojovat za myšlenku muslimského státečku a německých teorií. V listopadu 1944 tato skupina muslimů pod vedením nám již známého Padčarise a jeho velitele štábu majora Ramize Sipiloviče ustoupila do Sarajeva. Zde byly dáni pod velení velitele místních Ustašovců generála Vjekoslava Maxe Luburiče, který sem byl poslán Ante Paveličem, aby řídil zdejší vojenské operace. Od tohoto kroku si také Pavelič sliboval zvýšený počet muslimů v řadách Ustaši. Nicméně došlo pouze k reorganizaci Sandžackého pluku a jeho včlenění do Ustaši. Padčarisovi byla udělena hodnost plukovníka Ustaši. Po tvrdých bojích a ústupu směrem do Rakouska byl pluk oficiálně rozpuštěn v průběhu počátku roku 1945 německou vojenskou správou ve Štyrském Hradci v Rakousku, nicméně muži byly přiděleny do jiných jednotek. SS-Standartenführer der Reserve und Oberst Polizei Karl vov Krempler byl poté převelen k jiné jednotce.


V březnu 1945 poslední zbytek mužů z pluku “Sandžak” zasáhl do tvrdých a rozhořčených bojů v okolí města Sarajevo, přesněji v horském sedlu Ivan. Nicméně spojené chorvatsko-maďarsko-německé síly nebyly schopny tuto kótu udržet a musí se stáhnout. Sarajevo je pak dobyto partyzány 6. dubna 1945. Bohužel část mužů byla zajata partyzány – tito byli okamžitě popraveni.


Malá hrstka přeživších mužů pak přešla do oblasti Šišak, jižně od Záhřebu a zde byli dáni pod velení ustašovské brigády „Obrana” pod velením samotného Luburiče – tato brigáda však byla záhy reorganizována „na papíře” jako 18. útočná divize.


8. května 1945 však partyzáni dobývají i Zahřeb a část muslimů bojuje do posledního muže, zbytek se stahuje s Chorvaty do Rakouska, kde jsou pak zajati Spojenci.


Tímto veškeré vojenské záznamy této zajímavé kapitoly, týkající se slovanských muslimů v rámci německé armády, končí.
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#296071Verze : 0
Kapitola 7 - Životopisy hlavních protagonistů Sandžaku


1) Karl von Krempler - narodil se 26. května 1896 ve městě Pirot toho času na území Srbska. Mluvil plynně několika jazyky zejména však turecky, srbsky a německy. Po válce se mu podařilo uniknout spravedlnosti za jeho činy na židovském obyvatelstvu Srbska. Zemřel 17. dubna, 1972 v Salcburku v Rakousku. Krempler kromě formování legie Sandžak se také "zasloužil" o vytvoření 13. divize SS Handšár. Společně s tím byl také po určitou dobu členem divize "Prinz Eugen". Společně s Franzem von Scheigerem a Džaferem Devou byli klíčovými lidmi, kteří ustanovili o také zároveň obnovili myšlenku Velké Albánie v rámci nacistické geopolitické strategie zaměřené na Balkán. Všichni tři byli nacistickými odborníky v otázce islámu a jejich použití pro nacistickou ideologii.
Krempler byl také nazýván "Sandžackým princem" díky jeho docíleným výsledkům v oblasti Sandžaku.


2) Richard Kaaserer - Kaaserer byl za První světové války členem Rakousko-uherské armády. Po Druhé světové válce byl předán do Jugoslávie, kd byl souzen za své válečné zločiny v rámci Srbska - byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1947 popraven.


3) Hermann Behrends - SS-Gruppenführer a Generalleutnant der Polizei Hermann Behrends byl od 1. dubna, 1944 do října 1944 hlavním velitelem, přesněji Höhere SS und Polizei Führer "Serbien, Sandschak, und Montenegro" s velitelstvím v Bělehradě. Byl tak hlavním představitelem německé moci v Srbsku. Po válce byl popraven za své zločiny v Bělehradě, dne 4. prosince 1948.


Zdroje:
Axis Europa Magazine, Vol. II/III (No. 9). The Moslem Militia and Legion of the Sandjak. 1996, pp.3-14.
Bender, Roger James and Hugh Page Taylor. Uniforms, Organization and History of the Waffen-SS.
Kumm, Otto. 7. SS-Gebirgs-Division "Prinz Eugen”
Lepre, George. Himmler’s Bosnian Division: The Waffen-SS Handschar Division 1943-1944.
Pencz, Rudolf. For the Homeland! The History of the 31st Waffen SS Volunteer Grenadier Division. West Midlands, UK: Helion & Co., 2003.
Andrejevich, Milan. "The Sandzak: The Next Balkan Theater of War?"
Munoz, Antonio, ed. The East Came West. NY: Axis Europa Books, 2001.
Schmidt, Fabian. "The Sandzak: Muslims between Serbia and Montenegro."
Stojanovic, Srdjan. "Serbia’s Sandzak: Still Forgotten.” Europe Report N. 162. International Crisis Group
https://www.axishistory.com/index.php?id=3169
https://www.axishistory.com/index.php?id=5805
https://feldgrau.com
Jozo Tomasevich. "War and Revolution in Yugoslavia, 1941-1945"
Nigel Thomas, K. Mikulan, D. Pavelic. "Axis Forces in Yugoslavia 1941-45"
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#293171Verze : 0
Jak je videt na fotkach, uniformy byly takovou pestrou smesici italskych uniforem dodanych pro vytvoreni armady tzv. "Velke Albanie", dale se jednalo o nemecke vystrojni casti zejmena kosile ci kalhoty.


K tomu pak prislunici pluku nosili bile spicate cepice s bilymi satky ci bilymi turbany.


Vyzbroj pochazela predevsim ze dvou zdroju - italska predevsim tezka vyzbroj jako kulomety, apod. a nemecka zejmena pusky a pistole.


Zdroj: fotky pochazi ze serveru Serbianna, zejmena ze sloupku Carla Saviche, Sandzak’s Nazi Past: Still Forgotten
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#287581Verze : 0
Jeste dalsi fotografie zachycuji predevsim muze se slovanskymi rysy.

Na treti fotce je predevsim zachycena italska vyzbroj v rukach Sandzaku.

Na prvni fotce Sandzak-milice 4.jpg je take nadherne videt klasicky turecky fez, neseny na hlave muze v cele.
URL : https://www.valka.cz/SS-a-policejni-obranny-pluk-Sandschak-t77785#287582Verze : 0