Ponorky třídy Benjamin Franklin jsou sesterskými plavidly třídy Lafayette. Není možné plavidla obou tříd od sebe vizuálně rozlišit (ponorky jsou naprosto shodné). I přesto jsou ponorky od plavidla USS Benjamin Franklin brány jako samostatná třída. A to z důvodu provedení určitých změn ve vnitřním vybavení.
S příchodem nové generace ponorek třídy Ohio byla plavidla třídy shledána jako zastaralá. S ohledem na odzbrojovací smlouvy bylo rozhodnuto třídu Benjamin Franklin nemodernizovat a vyřadit ji. Výjimkou byla 2 plavidla - USS Kamehameha a USS James K. Polk - pro ty nastal počátkem 90. let zlom, který změnil jejich roli v ponorkovém loďstvu U.S. Navy. Podobně jako u třídy George Washington a třídy Ethan Allen byly vyjmuty balistické střely a některé šachty zapečetěny. Na rozdíl od starších ponorek 2 výše uvedených tříd se plavidla mohla do určité míry srovnávat se staršími útočnými/stíhacími ponorkami. Avšak skutečným posláním ponorek nebylo stíhání nepřátelských plavidel, ale přeprava a vysazování speciálních jednotek diverzního učení (mohly nést až 70 příslušníků námořních komand US Navy SEAL). Přesto i ony byly po několika letech služby vyřazeny a poslány k sešrotování (recyklaci).
V 90. letech byl ze všech ponorek třídy Benjamin Franklin, kromě 2 výše zmíněných plavidel, vyjmut reaktor a byly sešrotovány.
Popis
Koncepčně je třída Benjamin Franklin přímým pokračovatelem třídy Lafayette s jedinou výraznou změnou. Tou je upravené strojní zařízení.
Trup je výrazně protáhlého kapkovitého tvaru. Jako většina ponorek nesoucích SLBM i tato třída má na vrchu trupu tzv. hrb. Ten je však na rozdíl od předcházejících tříd (viz. třída George Washington a třída Ethan Allen) málo výrazný a čelní přechod je plně zapuštěn do kapkovitého trupu. Zadní přechod na samotný trup ponorky je charakteristický mírným "zubem". Velitelská věž hydrodynamického kapkovitého průřezu je výrazná, nesoucí hloubková kormidla a vysoká (+/- 6-8 metrů). Na zádi plavidla jsou konvenční směrová kormidla ve tvaru +, s velkým vrchním svislým kormidlem.
Prostory pro posádku jsou plně klimatizovány a tvoří ji 143 příslušníků U.S. Navy (dle jiného zdroje až 168). Z toho je 13 důstojníků a zbylých 130 mužů tvoří řadoví námořníci a poddůstojníci. Pro každou ponorku existovaly ve skutečnosti 2 kompletní posádky, tzv. "Zlatá" a "Modrá". To umožňovalo maximální využití času ponorky a přitom mít neustále čerstvou posádku (ponorka zbytečně nekotví u břehu, zatímco posádka odpočívá). Tato koncepce se stala standardem a je využívána dodnes.
Pohon pod i na hladině zajišťuje tlakovodní jaderný reaktor s nuceným oběhem S5W (vyvinutý a vyráběný korporací Westinghouse) společně se 2 parními turbínami o celkovém výkonu 15.000 koňských sil (přibližně 11.185 kW). A zde spočívá onen vyřčený hlavní rozdíl oproti třídě Lafayette. Veškeré strojní zařízení je upraveno nebo nově instalováno, a to z důvodů maximálního utišení hluku, který ponorka emituje do svého okolí. Ponorka má jednu lodní hřídel (v ose plavidla) zakončenou lodním šroubem. Stejně jako třída Lafayette je i třída Benjamin Franklin vybavena pomocným dieselelektrickým agregátem, který za pomocí šnorchlu (dýchací trubice) může přes pomocný lodní šroub nouzově a krátkodobě ponorku pohánět.
Elektronické vybavení třídy Benjamin Franklin patrně nedoznalo výraznějších změn oproti třídě Lafayette. To zahrnuje hladinový-vyhledávací radar AN/BPS-11A a navigační radar AN/BPS-15. Ponorky mají též pestré sonarové vybavení skládající se z trupového aktivního-pasivního sonaru AN/BQS-4, z trupového pasivního pole AN/BQR-7 (se 3-mi 15 metrovými hydrofony), vlečného sonarového pole AN/BQR-15 a pasivního sonaru AN/BQR-21. Systém řízení palby torpéd je pravděpodobně stejný, jaký využíva třída Lafayette, a to Mk.113 Mod.9. Bojový operační systém nebyl zjištěn.
Ponorky využívají patrně taktéž stejné satelitní spojení AN/WSC-3 a ponorkový inerciální navigační systém SINS Mk.2 Mod.4 (Submarine / Ship Inercial Navigation Systems) Jako u každé jiné ponorky, je i tato třída vybavena periskopem.
Hlavní výzbrojí ponorek třídy Benjamin Franklin jsou balistické řízené střely mezikontinentálního doletu odpalované z ponorek (SLBM - Submarine / Sea-Launched Balistic Missile) a to UGM-73A Poseidon C-3. Ovšem na počátku služby byly prozatímně vybaveny střelami UGM-27C Polaris A-3, avšak jen přechodně. Za čas byly u 6-ti plavidel rakety UGM-73A Poseidon C-3 vyjmuty a ponorky byly přezbrojeny na mnohem modernějšími a výkonnějšími střelami UGM-96A Trident I C-4. Ke konci služby potkal 2 ponorky podobný osud jako některá plavidla třídy George Washington a Ethan Allen. Plavidla USS Kamehameha a USS James K. Polk byla překlasifikována a přestavěna na útočné/stíhací nukleární ponorky - SSN. Mezikontinentální balistické střely byly vyjmuty a část šachet zaplněna balastní zátěží.
Samozřejmostí je vybavení plavidel třídy Benjamin Franklin torpédomety. Ty jsou umístěny v přídi v počtu 4 kusů ve standardní ráži 533 mm. Zásoba byla 12 kusů torpéd Mk-14, Mk-16 nebo Mk-37 nebo Mk-45 ASTOR (torpédo s nukleární hlavicí) nebo Mk-48 (popřípadě jejich kombinace). Pravděpodobně však byly ve výzbroji i protiponorkové řízené střely UUM-44A SUBROC. Není známo zda plavidla nesla protilodní nebo protizemní řízené střely (vyjma výše uvedených střel SLBM). Mohla však nosit a i klást miny (jako většina ponorek).
