Aeronautica Lombarda AR

Historie vzniku

V roce 1942 se již stav italského letectva povážlivě horšil pod vlivem spojeneckého postupu. Stále se zvětšovaly hlavně ztráty bombardérů a torpédonosných strojů, kde se již začal projevovat nedostatek modernějších konstrukcí. Podobně jako v jiných zemích, i v Itálii se proto objevila myšlenka použít zásoby zastaralých bombardérů jako bezpilotních útočných prostředků, obdobných německým Mistelům nebo sovětským pokusům s bezpilotním TB-3 z roku 1941.


První pokus o útok podobným stylem proběhl 23. srpna 1942, kdy byl proti britské flotile u alžírských břehů vypuštěn dálkově ovládaný bombardér SM.79. Mise dopadla špatně, letectvo proto odmítlo pokračovat v útocích pomocí drahých a stále ještě klasicky použitelných bombardérů a místo toho iniciovalo vznik specializovaného levného prostředku, který by posloužil stejným účelům.


Použitý rádiový ovládací systém, navržený generálem Raffaelim, naopak během mise dokázal své kvality, proto bylo rozhodnuto o jeho rozvinutí pro nové použití. V listopadu 1942 byly proto vydány specifikace a ještě před koncem roku byla výrobou prototypu a ověřovací série typu AR (Assalto Radioguidato) pověřena firma Aeronautica Lombarda. Tato firma patřila bratrovi Angela Ambrosiniho, Romolo Ambrosinimu, a sídlila v Cantu severně od Milána (proto je AR někdy uváděn také jako Ambrosini AR). Na návrhu AR se vlastně podílel i šéfkonstruktér firmy Ambrosini Sergio Stefanuti, jeho spolupracovníky byli Ermengildo Pratti a Stelio Frati, kteří měli na starost realizaci projektu.

Technický popis

Prototyp A, který byl poprvé zalétán na letišti Venegono 13. června 1943, byl prostinký středoplošník převážně dřevěné konstrukce a skoro bez použití strategických materiálů. Křídla byla skoro obdélníková, stejně jako ocasní plochy. Trup měl válcovou střední část, záď byla kuželovitá, instalace motoru Fiat A-80 RC-41 byla skoro beze změn přejata z bombardéru Fiat BR.20. Pod křídlem byla pumovnice pro dvě 1000kg pumy. S podvozkem se původně nepočítalo, stroj měl startovat z odhazovatelného vozíku, ovšem nakonec prototyp dostal pevný podvozek, který měl být u sériových strojů po startu odhozen.


Zajímavý byl způsob bojového použití, který připomínal německé Reichenbergy, ovšem oproti americkým systémům byl očividně zastaralý. AR měl k akci odstartovat klasicky pilotovaný, pilot měl nastavit správný kurs a výšku, a poté měl opustit letadlo na padáku. Až poté měla další řízení převzít radioaparatura gen. Raffaeliho. Útok AR na cíl měl řídit operátor z doprovodného letounu. Prototyp byl dokonce dvoumístný, po jeho přesunu na zkušební základnu Guidonia u Říma byl doplněn také zkušební maketou pro aerodynamický tunel a v srpnu 1943 také druhým strojem, vlastně prvním z pěti kusů ověřovací série.


Kapitulace Itálie v září ovšem zabránila dokončení zbývajících čtyř strojů a instalaci radioaparatury do druhého stroje. Další práce a zkoušky AR byly zastaveny, za jediné další pokračování by se daly označit sny Mussoliniho loutkové vlády na severu, která plánovala použít AR jako součást systému analogického Mistelu, kde by řídícím letounem byla Macchi C.202. Tato varianta však nikdy nebyla realizována, přestože byla o něco rozumnější než původní způsob nasazení.


Ani v jedné podobě však AR neměl mnoho šancí na úspěšné uplatnění, protože takto pomalý stroj by byl snadným cílem pro letectvo i protiletadlovou obranu ještě daleko před cílem. Přesto šlo o jeden z prvních strojů, které vedly k vzniku dnešních nepilotovaných prostředků i střel s plochou dráhou letu.

Zdroj:
Němeček, Václav: Aeronautica Lombarda AR, L+K 1991 10/1991
aviarmor.net
http://samoloty.webd.pl/wloskie/ar.htm