Interstate TDR-1

Interstate TDR-1

Počátkem roku 1943 byl zahájen projekt OPTION, program vývoje útočného bezpilotního letounu pro americké námořnictvo. Prvním testovaným typem se stal Naval Aircraft Factory TDN-1, který byl ovšem brzy přehodnocen pro jiné využití a v programu ho nahradil záložní typ, Interstate TDR-1. Šlo o stroj velmi podobné konstrukce (některé prameny tvrdí, že z TDN přímo vycházel), také šlo o jednoduché letadlo poháněné dvěma civilními motory, Lycoming O-435-2, lišil se ovšem dolnoplošnou konstrukcí křídel. Také byly použity převážně nedeficitní materiály, hlavně dřevo, a do jeho výroby tak byly zapojena například i továrna na hudební nástroje Wurlitzer Musical Instrument Company a továrna na kola Schwinn, která vyráběla nosnou konstrukci z ocelových trubek. TDR-1 mělo velmi jednoduchou pilotní kabinu, na rozdíl od TDN krytou, používanou pro přelétávání a pro přistávání po testovacích letech. Pro "ostré" lety byl kryt snímán a nahrazen hladkým krytem, také pevný podvozek byl při bojových letech po startu odhozen.Výzbroj TDR-1 tvořily buď bomby o celkové váze 900 kg nebo torpédo.


Stejně jako TDN-1 byl TDR ovládán na dálku pomocí televizní kamery v přídi a rádiem předávaných signálů. Jako řídící letoun byl zvolen Grumman TBM-1C Avenger, který dostal do zadní části pumovnice zatažitelnou radarovou anténu. Osádku tohoto letounu tvořil vždy pilot, radista, střelec a operátor dálkového ovládání. Ten nejprve řídil TDR-1 vizuálně pomocí joysticku, po přiblížení k cíli ale nad sebou zatáhl neprůhledný kryt, aby zamezil oslnění, a další let sledoval pomocí radarové obrazovky a obrazovky televizního zařízení Block. Součástí dálkového ovládání byl kromě joysticku také telefonní číselník, který instruoval autopilota k vykonání některé z přednastavených činností, např. k odjištění bomby či odhození torpéda. Kvůli omezení, danému pouze čtyřkanálovým pásmem, mohly být jedním strojem ovládány pouze čtyři bezpilotní letouny.


Pro testy a případné nasazení TDR-1 byla sestavena jednotka Special Task Air Group 1 (STAG-1), tvořená perutěmi VK-11 a VK-12. V srpnu 1943 sídlila v Michiganu, kde také proběhly testy TDR-1 na cvičné letadlové lodi USS Sable, a nakonec byla v létě 1944 přemístěna do Monterrey v Kalifornii. Americké námořnictvo a jmenovitě admirál Nimitz jejich bojové použití z letadlových lodí ale odmítalo, nakonec ale bylo dosaženo jejich nasazení v Pacifiku ze základny na Russelových ostrovech, kam jednotka dorazila v červnu 1944. První útok pomocí TDR-1 se odehrál 30. července 1944, kdy šest strojů (dva byly záložní) zaútočilo na opuštěnou japonskou nákladní loď Yamazaki Maru, zakotvenou u mysu Esperance u ostrova Guadalcanal. Záložní letouny se nakonec hodily, protože dva stroje byly zničeny při startu, u dalších dvou nevybuchly bomby, až poslední dvojice úspěšně zasáhla cíl. Útok byl i nafilmován, podpora projektu byla ale tak malá, že to sotva stačilo k povolení další činnosti. 19. září 1944 se STAG-1 rozdělil, peruť VK-12 se přesunula na Stirling Field na Treasury Island jižně od Bougainvilleu a VK-11 severně na ostrově Green Island. Když byla jeho činnost 26. října 1944 ukončena, STAG-1 měl na kontě 46 použitých TDR-1, z toho 37 nasazených k útokům a alespoň 21 zásahů. Japonci považovali tyto útoky za sebevražedné a jejich propaganda mluvila o amerických kamikadze...


Poslední útok se odehrál 26. října, kdy jednotka se čtyrmi TDR-1 napadla maják na mysu St. George a třemi zásahy ho naprosto zničila. Přesto byla jednotka rozpuštěna, Avengery shozeny do moře a personál navrácen k běžným jednotkám. Válka se vyvíjela dobře a poloviční úspěšnost nebyla dost dobrá k tomu, aby ospravedlnila další vynakládání prostředků na tak experimentální zbraň. Problémy dělala, podobně jako u jiných projektů, elektronika, televizní zařízení bylo příliš hrubé a obraz nezřetelný, aby šlo použít na něco jiného než opravdu veliké cíle, a to ještě jen během dne. Hrozilo navíc, že Japonci brzy vyvinou nějakou rušičku, podobně jako začali brzy po nasazení Spojenci rušit německé rádiem ovládané střely.


Jeden z 189 postavených TDR si půjčila armáda, která mu přidělila označení XBQ-4 a testovala ho mezi dubnem a prosincem 1943, další zájem ale neprojevila. Na základě TDR-1 vznikla také varianta TD2R, které se lišily použitím motorů Franklin O-805-2 o výkonu 335 kW, ovšem oba prototypy byly před dokončením přeznačeny na XTD3R-1 a dostaly hvězdicové motory Wright R-975-13 o stejném výkonu. Byl postaven ještě prototyp, označený XTD3R-2, pravděpodobně k odlišení přestavby a novostavby. Původní objednávka 40 kusů TD3R-1 ale byla zrušena před zahájením stavby. USAAF přidělila TD2R označení BG-5, XBQ-6 pro prototypy XTD3R a BQ-6A pro sériové TD3R, nikdy však žádné nepoužívala.


Ne všechny TDR-1 byly nasazeny nebo zničeny při výcviku, ale protože si je už dříve jejich piloti pochvalovali pro skvělé letové vlastnosti, část se jich po válce dostala i do civilních rukou a sloužily jako sportovní letadla. Do dnešních dnů se dochoval jeden stroj v muzeu letectva v Pensacole.

Zdroj:
designation-systems.net
http://www.aerofiles.com/_i.html
http://www.mugualumni.org/secretarsenal/page9.html
http://www.vectorsite.net/twcruz_1.html
www.seawaves.com
http://www.stagone.org/command-break.html