Britové měli jisté zkušenosti s provozem létajících bomb, či vzdušných torpéd, jak byly také nazývány, již ve dvacátých letech, kdy byl testován jejich projekt Larynx. Na počátku druhé světové války se k této myšlence vrátil F. G. Miles, který vytvořil projekt Hoop-la. Miles očekával, že ačkoli v roce 1939 se bombardování omezovalo na menší vojenské cíle, v případě nouze by mohl nepřítel začít plošně bombardovat velká města, a to i za použití bezpilotních prostředků řízených rádiem i neřízených. Diskuse s odborníky z Royal Aircraft Establishment ukázala, že podobné stroje nejsou zdaleka nemožné, ostatně právě oni byli autory v roce 1927 zalétaného Larynxu.
Miles předpokládal, že nejlepším protředkem obrany proti podobnému útoku je mít schopnost odpovědět stejným způsobem a v masovém měřítku. A k tomu právě měl sloužit Hoop-la. Šlo o malý hornoplošný letounek klasických milesovských tvarů, který měl ve spodní části trupu otevřenou pumovnici pro nejtěžší v té době běžně používanou pumu o hmotnosti 1000 lb (454 kg), a dvojité ocasní plochy. Pohon měl obstarávat některý z levných masově vyráběných motorů, naříklad de Havilland Gipsy Queen. Ovládání měl obstarat automatický pilot reagující na rádiové povely, schopný poměrně velké přesnosti zásahu až do vzdálenosti 650 km. Ovládání mělo používat i sledování letounku pomocí radaru. Tento projekt se dočkal i hmotné realizace, byť jen v podobě makety ve skutečné velikosti. Jak si Miles představoval vypuštění není úplně jasné, a podle některých zdrojů je dokonce možné, že měla Hoop-la doletět nad cíl, odhodit pumu a vrátit se zpět, tak jak to mohl za správných podmínek udělat třeba americký TDR-1, vzhledem k absenci jakéhokoli podvozku na maketě se mi to ale nezdá pravděpodobné.
Maketa a celá idea byla předložena Ministerstvu pro leteckou výrobu s návrhem, aby byla Hoopla vyrobena ve velkém počtu kusů a uskladněna, aby v případě německého použití podobné zbraně mu mohlo být opamžitě odpovězeno a ideálně aby to Němce zastrašilo od dalšího útoku. Ministerstvo však neprojevilo zájem, oficiálním důvodem pro odmítnutí bylo, že podobná létající bomba neměla dostatečnou přesnost dopadu, aby nehrozilo nebezpečí zásahu obytných čtvrtí nebo nemocnic… Letectvo se k tomuto projektu nevrátilo ani poté, co samo začalo s kobercovým bombardováním, a Hoop-la tak provždy zůstala pouze maketou.
Miles mezitím alespoň pokračoval v práci na autopilotech, které také testoval nejen na letounu Nighthawk a Oxford, ale i na pokusném Milesu M.30 X Minor. V roce 1944 došlo na Milesovy obavy a Německo začalo na Británii vypouštět střely V-1. Hned se objevily hlasy ptající se proč s podobným nápadem přišli Němci a ne Britové, a ministerstvo okamžitě zareagovalo - tím že Milesovi poslalo telegram, požadující absolutní mlčení o tom, že kdy něco takového navrhl, hlavně před tiskem. Veřejnost se tak o Milesově projektu dozvěděla až koncem roku 1945, kdy již samozřejmě neměl žádný význam.
Vážení, je zajímavé, že Karl Pawlas a Don Brown uvádějí ve svých studiích název letounu jako Hoopla, kdežto americké svodky NASA o projektu bombardéru píší o Hoop-1a (nebo Hoop-Ia).
Poznámka: Fotografie převzaty z níže uvedených zdrojů.
Karl Pawlas: Miles "Hoopla-Projekt" Fliegende Bombe, in Luftfahrt International Nr.17, strany 2715-2720, verlag Karl R. Pawlas, Nürnberg 1976, ISSN 0175-0143 Don L. Brown: Hoopla Project and Autopilot, in Miles Aircraft since 1925, strany 178-180, nakl. Putnam and Co., Londýn 1970, ISBN 0-370-00127-3 NASA Technical Memorandum 86330, December 1984, strana 5, ISBN nemá Historical Review of Missile Aerodynamic Developments, NASA 23665-5225, January 1989, strana 2-8, ISBN nemá
