48 letounů Mitsubishi 2MB1 Army Type 87 Light Bomber
Mitsubishi Jukogyo K. K., Nagoya a Dai-Juichi Kaigun Kokusho, Hiro
1931 – 1932
vyrobeno 128 letadel B1M3
Použité prameny: Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Naval Institute Press Annapolis, Maryland 21402, 1990, ISBN: 1-155750-563-2 Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05 www.aviastar.org archiv autora
大日本帝国海軍 - Dai-Nippon Teikoku Kaigun (Japonské císařské námořnictvo) se krátce po první světové válce díky konstrukčním dovednostem britského konstruktéra Herberta Smithe, pracujícího u společnosti 三菱内燃製造 - Mitsubishi Nainenki Seizo Kabushiki Kaisha, stalo moderní a také mezinárodně respektovanou silou. Japonsko kladlo značný důraz na zcela nové letadlové lodě. Letadlové lodě jsou však pouze jednou částí, nezbytnou podmínkou pro jejich efektivní nasazení je však také na palubní letectvo a právě zde Japoncům velmi pomohl Herbert Smith. Jeho palubní stíhací letouny 1MF byly v době svého zavedení na světové úrovni a také průzkumné letouny 2MR nikterak svými výkony nezaostávaly. Jedině palubní bombardér 1MT1 přinesl zklamání, Herbert Smith se snažil zaručit ovladatelnost letounu s podvěšeným torpédem a tak sáhl po již překonané trojplošné konfiguraci, letoun díky tomu vyhlížel opravdu archaicky a také jeho výkony přinesly spíše zklamání.
Na základě těchto zkušeností se Herbert Smith ujal zcela nového projektu – palubního torpédového bombardéru. Inženýr Smith se vrátil k osvědčené dvouplošné koncepci. Kostra letounu byla celodřevěná potažená plátnem, křídla, se třemi nosníky, bylo možno sklopit vzad a tak bylo umožněno snadné hangárování i manipulaci s letounem. Podvozek byl pevný s širokým rozchodem, což bylo výhodné pro operace na palubách letadlových lodí. První prototyp byl dokončen a zalétán v lednu 1923 a o rok později, bylo přijat do výzbroje námořního letectva jako „Námořní palubní útočný letoun Typ 13-1“. Námořnictvo přijalo do své výzbroje varianty, které byly továrně onačené 2MT1, 2MT2 a 2MT3. Tyto sroje se od sebe lišily pouze v drobnostech, mohly být vybaveny i plováky (v praxi se tak téměř nedělo), ale měly společný použitý typ motoru – vodou chlazený vidlicový dvanáctiválec Napier Lion.
Také 大日本帝国陸軍航空隊 - Dai-Nippon teikoku rikogun kókútai (Císařské armádní letectvo) v té době požadovalo lehký bombardér, který by zařadilo do své výzbroje, vyzkoušelo tehdy vynikající letoun 2MB2 Washi, který byl postaven dle návrhu prof. dr. Alexandra Baumanna. Washi byl výborný, ale příliš drahý, proto byl námořní B1M1 upraven dle armádních požadavků, armáda jej přijala pod označením 2MB1, nebo také „Armádní lehký bombardér Typ 87“. Pravdou je, že tento letoun poměrně brzy zastaral a bylo nutno jej brzy nahradit modernějším bombardérem.
V roce 1924 námořnictvo požadovalo plovákový průzkumný letoun dlouhého doletu, společnost Mitsubishi odpověděla projektem 2MT4 Ohtori (Velká divoká husa), tento letoun byl dokončen v březnu 1925. Musím podotknout, že úpravy nebyly až tak zásadní, B1M1 mohl, v případě potřeby létat i s plováky. Společně s konkurenčními typy spolu s Nakajima-Breguet 19A.2B a Kawasaki-Dornier Do.D se zúčastnil soutěže na námořní základně Kasumigaura. Tato soutěž byla nakonec zrušena bez vybrání vítěze.
Dalším experimentem vzniklým na základě letounu B1M1 byla stavba prototypu palubního bitevního letounu 2MT5 Tora (Tygr), který byl poháněn motorem typu Hi (Hispano-Suiza). Letoun byl dokončen 4. února 1926, v následujících týdnem byl intenzivně testován, do výzbroje přijat nebyl, ale po úpravách se tento typ stal prototypem palubního útočného letounu typ 13-2.
Nový útočný letoun B1M2 byl poháněn motorem typu Mitsubishi Hi, s tímto motorem bylo dosaženo vyššího výkonu a stoupání. Vrtule, která musela přenést výkon motoru, byla buď čtyřlistá nebo dvoulistá s větším průměrem. Druhou podstatnou změnou byl zvýšený počet členů osádky na tři muže. Po tomto letounu byla přijata ještě poslední verze onačená jako „Námořní palubní útočný letoun typ 13-3, nebo zkráceně B1M3, od starší verze se odlišoval motorem, s odlišně převodovaným reduktorem. Výroba tohoto letounu byla ukončena v roce 1932.
Letoun v námořnictvu sloužil jako všestranné bojové letadlo a námořní letectvo jej nasazovalo v bojích čínsko-japonského konfliktu. Tento typ se zúčastnil střetu u Suchou v Číně, 22, února 1932 americký pilot Robert Short na čínském Boeing P-12 napadl formaci japonských letadel (3 B1M3 a 3 A1N2), Američan byl sestřelen a Japonci se vrátili na základnu do Šanghaje s jedním mužem mrtvým a několika zraněnými. Letoun si postupně vydobyl respekt a uznání u svých, mnohdy modernějších protivníků. Poměrně značný počet těchto letounů zůstal ve službě, až do roku 1938.
Nesmíme zapomenout na civilní službu tohoto bombardéru, několik desítek letadel bylo upraveno, byla odinstalována veškerá výzbroj, namontována dlouhá zasklená kabina pro dvou až tříčlennou osádku, letouny převážely osoby, poštu a ostatní náklad u různých civilních dopravců. Tyto letouny byly označeny jako Micubiši T-1.2 a poháněly je různé pohonné jednotky.
Použité prameny: Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Naval Institute Press Annapolis, Maryland 21402, 1990, ISBN: 1-155750-563-2 Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05 www.aviastar.org www.historyofwar.org archiv autora
