plánovaná: 12 lb bezzákluzový kanon Davis / 12 lb Naval Landing Gun, nebo 1x 7,7mm kulomet Lewis a 1000 kg bomb, nebo 1x 7,7mm kulomet Lewis a 18in torpédo
planned: 12-pdr Davis recoilles gun / 12-pdr Naval Landing Gun, or 1x .303 Lewis machine gun and 2200 lb of bombs or 1x .303 Lewis machine gun and 18in torpedo
Uživatelské státy: User States:
Poznámka: Note:
1) skutečně dosažený; plánovaný byl 1500 m 2) plánovaný
V roce 1915 začala britská admiralita spřádat plány na hydroplán, který by byl schopen útočit na německé válečné lodě přímo v jejich dosud bezpečných přístavech. Protože horní paluba tehdejších lodí byla výrazně slaběji pancéřovaná než boky, autor projektu, Harris Booth z leteckého oddělení admirality, navrhl jako základní výzbroj Davisovo dvanáctiliberní bezzákluzové dělo, které by mohlo z výšky 1500 metrů ostřelovat kotvící lodě. Kromě tohoto děla, doplněného dvěma kulomety Lewis, vznikly další dvě varianty výzbroje, a to osmnáctipalcové torpédo Whitehead Mk.VII s jedním Lewisem nebo 22 stoliberních pum, taktéž s jedním Lewisem. Kvůli předpokládané protiletadlové palbě kulometů a pušek bylo požadováno také pancéřování důležitých částí letounu.
Realizací projektu byla pověřena firma J. Samuel White & Co. Ltd. (Wight Aircraft) z Cowes na ostrově Wight, která vytvořila na svou dobu obrovský letoun, označovaný jako Wight A.D. Type 1 či Admiralty A.D. Type 1 (kde A.D. znamená Air Department). Tento dvoutrupý plovákový dvouplošník s výrazně delším horním křídlem měl být původně poháněn třemi motory Sunbeam Nubian o výkonu 150 koní, jeichž vývoj se ale opozdil (nakonec se, již jako Nubian II, dostaly do výroby až v půli roku 1917) a byly proto nahrazeny motory Hispano-Suiza podobného výkonu. Motory byly umístěny v přídi obou trupů a třetí z nich v zadní části pilotní gondoly, kde měl pohánět tlačnou vrtuli. Gondola samotná byla bohatě prosklená sklem Triplex, podlaha a boky kabiny pak byly obloženy manganoocelovým pancířem, který chránil také motory. Ze stejného materiálu byly vyrobeny také palivové nádrže a snad i plováky, vytvořené E.W. Stedmanem. Lože pro kanón, umístěný také v centrální gondole, měl navrhnout Harold Bolas. Původní bezzákluzový kanón byl již ovšem zavržen a nahrazen ověřeným klasickým dvanáctiliberním kanónem Naval Landing Gun s náměrem od -38 do +49°.
Brzy po zahájení stavby prototypu bylo shledáno, že jeho výkon bude silně nedostačující, ale přesto admiralita trvala na jeho dokončení. Kvůli tomu bylo rozhodnuto upravit letoun tak, aby nemusel dosahovat větších výšek a jeho chabé motory postačovaly. K tomuto účelu byly vyrobeny i zvláštní vrtule, opatřené na odtokové hraně listů dokonce stavitelnými klapkami (?). Tento prototyp byl označen jako A.D. Type 1 No. 1000, objednáno bylo také sedm dalších strojů - tři další kanónové (s čísly 1355-1357) a čtyři bombardéry (1358-1361). Podle zvyku admirality označovat nové typy podle čísla prvního převzatého stroje dostaly všechny tyto Wighty jméno Admiralty Type 1000. Práce na prototypu No. 1358 nakonec postupovala mnohem rychleji než na No. 1000 a z větší části byl dokončen již před červencem 1915. Přesto ale nebyl tento stroj připraven k testům dříve než květnu 1916. To už byly jako pohonné jednotky vybrány motory Sunbeam Cossack o 310 koňských silách a použity klasické vrtule. Pancéřování kabiny bylo natolik velkorysé, že osádka viděla vlastně jen přímo před sebe.
Po prvním krátkém zkušebním letu s pilotem Sqn Cdr J. W. Saloonem a Barnsem Boothem jako pozorovatelem se 31. května 1916 uskutečnil přelet 1358ky z Cowes na hydroplánovou základnu do Felixstowe, opět se Saloonem jako pilotem a Harrisem Boothem a Francisem Bramwellem v roli cestujících. Po "krátkém" rozjezdu (24 km) se letadlo nakonec odlepilo od hladiny, přičemž dosáhlo rychlosti 130 km/h. Kvůli poruše na rozvodu oleje bylo ale brzy nuceno přistát u Newhavenu, kde bylo v opravě až do 3. června, kdy let pokračoval se Stedmanem na místě Bootha. Tentokrát trvalo letounu asi dvacet minut, než se dokázal odlepit od hladiny, k čemuž pomohly pouze vlny na otevřeném moři. Pilot se rozhodl letět přes Kent, ale nedokázal dostat letoun do takové výšky, aby vůbec přeletěl pobřežní útesy, takže nakonec byl nucen letět potupně kolem pobřeží až k ústí Temže. Zde se konečně podařilo dosáhnout větší výšky, a to celých 122 m, ovšem vzápětí došlo k další poruše na potrubí, tentokrát palivovém, a kvůli cákajícímu benzínu musel být vypnut tlačný motor. Vysloveně trapný let, během kterého musel dokonce pilot za letu opravovat pravé horní křídlo, poškozené při drsném startu, se skončil přistáním na Gunfleet Sands, odkud pak byl stroj odtažen člunen do Clactonu-on Sea. Do Felixstowe konečně A.D. 1 dorazil (asi po hladině) o den později.
Tento úžasný let dokázal, že letoun je nadále podmotorovaný. V červenci 1916 proto bylo rozhodnuto o další výměně, tentokráte za tři motory Sunbeam Viking o výkonu 450 k. Ta se uskutečnila v listopadu, ale je nejisté, jestli potom došlo i k nějakým dalším pokusům o vzlet. Nakonec byl letoun poškozen při manipulaci na jeřábu, možná dokonce záměrně, aby se ho námořnictvo konečně zbavilo. A.D. 1 No. 1358 byl 8. března 1918 definitivně odepsán, jeho plováky, naplněné pískem, pak údajně posloužily jako střecha na protileteckém krytu a gondola jako opravdový skleník. Po zkušenostech s tímto strojem byl sice prototyp číslo 1000 různě upravován, odlehčen odstraněním velké části pancéřování (to i kvůli potřebě pohyblivého uložení kanónu), takže osádka by nyní dokonce viděla i kolem sebe, ale až do 27. ledna 1917 nedošlo k letovým zkouškám, a to už bylo jasné, že je celá koncepce letounu naprosto zastaralá. Uskutečnily se pojezdové (či poplouvací?) testy, ale pravděpodobně tento letoun nikdy nevzlétl a v březnu 1917 byl i on zanechán svému osudu. Zastaveny byly i veškeré práce na ostatních prototypech.
Plátno / Fabric
Dřevo / Wood
Kov, stříbrná / Metalic, silver
