Main Menu
User Menu

Lockheed Martin F-35 Lightning II

Přehled verzí

Lockheed Martin F-35 Lightning II

Lockheed Martin F-35 Lightning II je výsledkem společného programu Joint Strike Fighter (JSF) amerického letectva (USAF), námořnictva (US Navy) a námořní pěchoty (US Marine Corps), ke kterým se připojily také další státy. Základní role, kterou by měly F-35 v operační službě plnit, je stealth víceúčelové útočné letadlo. Stíhací schopnosti mají druhořadou důležitost. Kromě toho jednotlivé ozbrojené složky (a státy) mají na letoun specifické požadavky, které vyústily ve vývoj tří odlišných verzí se společnými základními prvky.
Hlavními požadavky na F-35, kromě bojových parametrů, jsou nízké provozní náklady, snadná údržba a vysoká spolehlivost. V letounu budou používány technologie vyvinuté pro F-22 Raptor (stejně tak vhodné technologie z F-35 se použijí i v F-22, v současnosti jde například o radar F-35, jehož prvky budou použity v nových F-22).

Původ programu lze vysledovat již v roce 1993, kdy sgentura DARPA hledala nadzvukové letadlo kategorie STOVL (Short Take-off Vertical Landing, krátký vzlet a kolmé přistání), které by nahradilo stroje Harrier používané US Marine Corps. US Navy pak měla program A/F-X (Advanced Attack/Fighter), ve kterém chtělo námořnictvo vyvinout náhradu za zrušený General Dynamics/McDonnell Douglas A-12 Avenger II. A letectvo, kromě programu ATF (Advanced Tactical Fighter), který vyústil v F-22 Raptor, mělo program MRF (Multi-Role Fighter) jako náhradu F-16.
Tyto programy byly zrušeny (kromě STOVL agentury DARPA) a nahrazeny společným programem JAST (Joint Advanced Strike Technology), který začal na konci roku 1993, který o rok později pohltil program CALF (Common Affordable Lightweight Fighter, společný levný lehký stíhač) agentury DARPA. Právě základní požadavky programu CALF se staly záměrem sledovaným v programu JAST. K nim přibyly ještě požadavky na krátký vzlet a kolmé přistání (námořní pěchota) a požadavky námořnictva (palubní stroj).
Během šesti-měsiční fáze CE (Concept Exploration, Rozvinutí konceptu) se zrodila myšlenka tří verzí se společným trupem a maximální mírou stejných částí.
První je klasická pozemní verze F-35A CTOL (Conventional Take-Off and Landing, s konvenčním startem a přistáním) pro letectvo. Předpokládá se, že nahradí F-16 a A-10 (a zřejmě též F-117) v roli útočného stroje.
Druhá verze F-35B STOVL (Short Take-Off/Vertical Landing, krátký vzlet a kolmé přistání) je určena pro US Marine Corps a nahradí letouny Harrier a F/A-18 C/D Hornet.
Třetí verze F-35C CV (Carrier variant, palubní verze) by měla doplnit stroje F/A-18 E/F Super Hornet a stát se jediným stealth strojem námořnictva.
Dalšími závažnými rozhodnutími bylo soustředit se na stroj pouze s pilotem a s jedním motorem (což se moc nepozdávalo námořnictvu).
Následovala 15-ti měsíční fáze CCRD (Concept Definition and Design Research, Definice koncepce a návrh letounu), která začala v prosinci 1994 udělením kontraktů společnostem Boeing, Lockheed Martin, McDonnell Douglas, and Northrop Grumman. Brzy po získání kontraktu utvořily tým společnosti Northrop Grumman a McDonnell Douglas/British Aerospace. Kromě toho všechny 3 týmy projevily zájem o nový motor Pratt & Whitney F119. Tato firma následně na jaře 1995 získala kontrakt na vývoj motoru pro všechny 3 varianty stroje JAST. Brzy poté ale General Electric dostala kontrakt na motor YF120 pro nové stroje, protože její motor YF120 byl považován za nejvíce vhodný.
V srpnu 1995 byl pak program ASTOVL agentury DARPA začleněn do JSF (Joint Strike Fighter, Společný útočný stíhač), jak znělo nové jméno pro JAST. Tím se do programu JSF dostala britská Royal Navy, která v ASTOVL hledala náhradu za Harrier.
Poté následovalo důležité datum programu - 16. listopadu 1996 získaly společnosti Boeing a Lockheed Martin kontrakty na další fázi - CDP (Concept Demonstration Phase, Demonstrace technologie). V rámci něho měly postavit demostrační stroje (nikoli prototypy produkčních letadel), na kterých by předvedly klady svého návrhu. Až následně měl vítěz získat možnost postavit prototyp a stavět sériové stroje.
Obě společnosti (respektive jejich týmy, do kterých se přidružily další známé firmy) zvolily odlišnou koncepci. Boeing se svým X-32 použil pro kolmé přistání systém typu direct lift (přímý tah), kdy je část plynů odvedena z kompresoru motoru do pomocných trysek, které letoun stabilizují a zvednou do vzduchu. Uspořádání je podobné jako používá letoun Harrier. Lockheed Martin pak zvolil, trochu překvapivě, koncepci s dmychadlem svisle umístěným za kokpitem, poháněným hřídelem z motoru. Pro verze, kde se nepožaduje svislé přistání je dmychadlo nahrazeno nádrží s palivem.
Oba letouny vypadaly poměrně odlišně a zejména zavalitý Boeing X-32 nevypadal zrovna jako výkonný letoun. Lockheed X-35 byl částečně podobný F-22. Vysoký představitel firmy Boeing, rozezlený negativními ohlasy na vzhled X-32 na jedné tiskové konferenci kysele podotkl, že v zadání nebyl požadavek na krásu letounu. Kromě toho Boeing částečně oprávněně argumentoval tím, že koncepce s dmychadlem za kabinou je neprověřená a navíc, že Lockheed staví vlastně dvě různá letadla.

Za favorita byl ale ještě před předvedením strojů tipován Lockheed Martin, protože Boeing měl prakticky nulové zkušenosti s konstrukcí stíhacích letounů v posledních letech, kdy produkoval pouze větší letouny. Zejména během zkoušek kolmého přistání se pak zdálo, že letoun X-32 nedosahuje potřebného tahu a musel být výrazně přepracováván, což ale také souviselo s určitými změnami v zadání, které v celkovém důsledku znevýhodnily konstrukci X-32. Podle různých vyjádření bylo rozhodování velmi těsné a oba letouny splnily požadavky zadání, nicméně vítězem se stal X-35. Toto vítězství má pro Lockheed Martin skutečně velkou cenu, protože se jedná o poslední velký kontrakt na taktické stroje na mnoho let, pokud ne vůbec poslední tohoto druhu. Předpokládaný odbyt F-35 se pohybuje kolem 2000 až 3000 kusů.

Po udělení kontraktu pak následoval vývoj F-35 a přidělení bojového jména Lightning II. To bylo trochu překvapení a zdá se, že toto jméno bylo vybráno hlavně kvůli Británii a jejím strojům English Electric Lightning. Jako další kandidáti na jméno jsou uváděna jména Black Mamba, Cyclone, Reaper a Piasa (což je mytický lidožravý pták).

Lockheed Martin je hlavní dodavatel (prime contractor), partnery jsou společnosti Northrop Grumman a BAE Systems. Motory se zabývají stále obě společnosti - Pratt & Whitney a také General Electric Rolls-Royce Fighter Engine Team.

První X-35A vzlétl 24. října 2000, X-35C 16. prosince 2000 a X-35B 23. června 2001. USAF očekává první sériové stroje v roce 2008, IOC (počáteční bojová způsobilost) by měla být dosažena v roce 2011. Zahraníční zákazníci by měly stroje odebírat zřejmě v letech 2012-2015, což je ale pro řadu z nich příliš pozdě.

Hlavním problémem programu je v současnosti cena za jeden stroj, která rapidně narůstá. A to jak díky prodlužování vývoje (způsobeném omezováním prostředků), tak kvůli stále se zmenšujícímu počtu objednaných kusů. Podle (revidovaných) plánů se očekávala výroba asi 1000 kusů F-35A pro USAF a dále 550 kusů pro další státy. Verze F-35B by měla v počtu 350 kusů odebrat USMC, 250 kusů odebere USAF. F-35C by pak měla v počtu 250-400 kusů odebrat US Navy. V posledních letech se ale počty strojů stále upravují směrem dolů a zdá se, že těchto čísel asi nebude dosaženo. Celkový počet prodaných kusů zřejmě dosáhne něco přes 2000 kusů (původní odhady byly asi 4000-5000 kusů), kolem 700 kusů do zahraničí.
Cena za jednotku (v USD pro fiskální rok 2002) vzrostla z odhadovaných 31-40 mil. USD (podle verze) v roce 1996 na cenu 45-60 mil USD (podle verze) v lednu 2005. A ke konci roku 2007 se již kalkuluje s cenou kolem 94 mil. USD za kus. Dražší jsou stroje F-35C a F-35B, F-35A je o něco levnější. Tento cenový nárůst vážně narušuje plány všech zůčastněných, kromě toho cena dále stoupá. Pro porovnání F-22 Raptor (při započtení nákladů na vývoj a současném počtu kusů) stojí asi 330 mil. USD za kus.

Navíc ve světle zkušeností z posledních konfliktů zdá se poněkud ochladl zájem jak USAF (respektive letectvo doufalo dosáhnout hlavně pořízení většího počtu F-22), tak US Navy a jediná složka, která v USA F-35 opravdu požaduje je US Marine Corps, protože neodkladně potřebuje náhradu za stárnoucí stroje Harrier. Námořní pěchota totiž nedůvěřuje US Navy až tak, aby se spokojila pouze s podporou svých vojsk z letadlových lodí a požaduje vlastní stroje. Nespokojenost USAF a US Navy je způsobena zejména cenou za kus. Navíc se zdá, že v dohledné době nebude útočný stroj typu F-35 nezbytně nutný a v perspektivě možná už 10-15 let bude moci být víceméně nahrazen kombinací F-22 Raptor a bezpilotních prostředků (UAV) a nových verzí F-16.
Celkově je zejména letectvo nespokojeno s relativně malou nosností ve stealth konfiguraci, námořnictvo zase není příliš ohromeno doletem, i když nepochybně touží po vlastní platformě typu stealth. Dalšími velkými zájemci o F-35 jsou zřejmě spíše zahraniční odběratelé, konkrétně Velká Británie a Austrálie. V Británii musí F-35 nahradit Tornado a zřejmě také Harrier, aby doplnilo stíhací Eurofighter Typhoon. Austrálie též potřebuje útočné stroje, protože udržovat v provozu F-111 přes jejich nesporné kvality začíná být neúnosné a jako dočasnou náhradu již Austrálie zakoupila F/A-18E/F Super Hornet, které ale situaci neřeší k plné spokojenosti. Dalším výrazným zájemcem je zjevně Turecko, které ovšem v poslední době mělo určité neshody s americkými společnostmi ohledně transferu technologií, což vyústilo v zrušení tendru na vrtulníky a vypsání nového. Ostatní zúčastněné země zjevně rozvažují, zda skutečně nějaké F-35 nakoupí, a jejich motivací k účasti v programu je zejména touha účastnit se na moderních technologiích a získat zakázky pro svůj průmysl.
V zemích mimo USA panuje nespokojenost s tím, s jakou neochotou jim americké společnosti poskytují požadované údaje. Nespokojenost Británie, která do programu investovala značné částky a jejíž firmy jako jediné jsou pro úspěch programu skutečně klíčové, přerostla do ostrého konfliktu, který se řešil až na úrovni Tony Blair - George W. Bush. Americké společnosti Britům odmítaly poskytovat softwarové zdrojové kódy (bez nichž je nemožné provádět jakékoli vlastní úpravy, například integrovat novou výzbroj) a Británie reálně zvažovala, že v takovém případě z programu odstoupí, což by mohlo snadno vyústit v krach projektu (kromě obrovské ostudy, kterou by to s sebou neslo).

V současné době (rok 2007) je program F-35 zdá se již na dobré cestě, protože z vývojové fáze SDD (System Development and Demonstration, Systémový vývoj a předvedení produktu) přešel do fáze PSDF (Production, Sustainment and Follow-On Development, Výroba, údržba a následný vývoj), která by měla garantovat, že sériová výroba skutečně začne. K této fázi se k USA podpisem příslušných dokumentů (které zahrnují rozdělení úkolů a finanční zátěže) připojily nakonec všechny zůčasněné státy, jako první Nizozemí v listopadu 2006, do konce února 2007 následovala Austrálie, Itálie, Kanada, Norsko, Turecko a Velká Británie. Nyní probíhá testování a dopracovávání jednotlivých prototypů.

Lockheed Martin F-35 Lightning II

Parametr
Hodnota F-35A
Hodnota F-35B
Hodnota F-35C
Posádka
1
Motor
1
Délka
15.4 m
15.4 m
15.5 m
Rozpětí
10.7 m
10.7 m
13.1 m (9.1 složené)
Výška
4.6 m
4.6 m
4.7 m
Plocha křídel
42.7 m2
42.7 m2
57.6 m2
Prázdná hmotnost
9980 kg
10660 kg
10885 kg
Max. vzletová hmotnost
22680 kg
kolem 22000 kg
kolem 22000 kg
Max. nosnost
5895 kg
4990 kg
7710 kg
Pohon
P&W F135 nebo GE F136
P&W F135 nebo GE F136 a RR/Allison dmychadlo
P&W F135 nebo GE F136
Max. tah s přídavným spalováním
asi 155 kN
asi 155 kN
asi 155 kN
Max. rychlost ve výšce
Mach 1.5 nebo přes 1.8
Mach 1.5 nebo přes 1.8
Mach 1.5 nebo přes 1.8
Dolet na vnitřní palivo
asi 1200 nm (asi 2200 km)
asi 900 nm (asi 1600 km)
asi 1400 nm (asi 2400 km)
Hlavní senzory
AN/APG-81 AESA Radar, AN/AAQ-37 Distributed Aperture System (DAS),
Electro-Optical Targeting System (EOTS)
Výzbroj
2 interní pumovnice, 4 vnější podvěsné body



Prameny:
https://www.f-16.net/
www.globalsecurity.org
https://www.airforce-technology.com/projects/jsf/
https://www.lockheedmartin.com/
Air Forces Monthly
Combat Aircraft
URL : https://www.valka.cz/Lockheed-Martin-F-35-Lightning-II-t63263#225881Verze : 0
MOD
Snímky strojů X-35A, X-35B a X-35C, které byly pořízeny v rámci fáze CDP (Concept Demonstration Phase), jež probíhala v rozmezí listopadu 1996 až října 2001.


Další články o letounu F-35 Lightning II:
Blesky na obloze 8 - F-35 Lightning II - Zrození nové generace
Blesky na obloze 9 - F-35 Lightning II - JSF dostává formu
Blesky na obloze 10 - F-35 Lightning II - První neznamená vítěz
Blesky na obloze 11 - F-35 Lightning II - Začátek sériové výroby
Lockheed Martin F-35 Lightning II - (Lockheed Martin)

(Lockheed Martin)
Lockheed Martin F-35 Lightning II - (Lockheed Martin)

(Lockheed Martin)
Lockheed Martin F-35 Lightning II - (Lockheed Martin)

(Lockheed Martin)
Lockheed Martin F-35 Lightning II - (Lockheed Martin)

(Lockheed Martin)
Lockheed Martin F-35 Lightning II - (Lockheed Martin)

(Lockheed Martin)
Lockheed Martin F-35 Lightning II - (Lockheed Martin)

(Lockheed Martin)
URL : https://www.valka.cz/Lockheed-Martin-F-35-Lightning-II-t63263#225971Verze : 0
MOD
varianty výzbroje F-35


přejato z wikipedie
Lockheed Martin F-35 Lightning II -


URL : https://www.valka.cz/Lockheed-Martin-F-35-Lightning-II-t63263#297769Verze : 0
MOD
Čas pokročil a v polovině roku 2012 je situace v programu zcela jiná. Program F-22 byl ukončen po vyrobení pouhých (oproti původním plánům) 183 kusů a pozornost USAF se plně upřela k F-35 jako novému "hlavnímu dárku pod stromeček". Pomalu se rozebíhá víceméně sériová výroba, zároveň došlo k velkému pokroku v samotném programu zkoušek. Spousta nejistoty kolem programu ale přetrvává. Největší nebezpečí pro F-35 je současná krizová finanční situace řady států, která (v kombinaci s narůstající cenou F-35) zřejmě povede k výraznému omezení počtu objednaných strojů, nebo dokonce k úplnému odstoupení některých států od koupě.


Z technického hlediska se podařilo překonat velké množství problémů. Základní varianta F-35A pro operace z pozemních základen se nepotýká se zásadními problémy a vývoj postupuje zdárně kupředu.
Naproti tomu zejména STOVL varianta F-35B prošla těžkým obdobím - jako následek množství problémů a skluzu testů bylo v lednu 2010 oznámeno, že je ve "zkušebním období" (probationary status). V případě, že by se situaci nepodařilo zlepšit hrozilo zastavení jejího vývoje. V roce 2011 se ale podařilo zásadní problémy vyřešit a zkušební lety nabraly tempo, takže v lednu 2012 bylo slavnostně oznámeno ukončení zkušebního období. Vzhledem k tomu, že jde o bez přehánění jeden z nejkomplikovanějších letounů vůbec, jde o velký úspěch.
Vývoj varianty pro operace z letadlových lodí se startem pomocí katapultu F-35C probíhal naopak poměrně hladce, ale v současnosti se řeší poměrně nepříjemný problém s přistávacím hákem pro zachycení brzdícího lana. V podstatě jde o to, že je umístěn blízko podvozku a tudíž jsou problémy se zachycením přistávacího lana. Plně uspokojivé řešení se zatím nenašlo.


Stručný seznam hlavních problémů, které v programu přetrvávají byl uveden v "rychlém hodnocení" (Quick Look Review) programu v listopadu 2011. Celkem bylo od června 2010 zadáno 725 změnových požadavků (engineering change requests), pouze pro 148 z nich bylo identifikováno možné řešení. To by nebyl zase takový zásadní problém (F-35 je prostě stále ve vývoji), ovšem je třeba vzít v úvahu, že program tudíž celkově nabírá další zpoždění. Navíc se již rozbíhá výroba většího počtu strojů - a zpětná modifikace dokončených strojů bude velice drahá. Největším problémem jsou následující vady, pro které zatím není známo řešení:
1. Integrace přilbového displeje (helmet mounted displey), která nepostupuje podle plánu. Vzhledem k tomu, že F-35 nemá Head-Up displej jde o problém zásadní. Zmiňme, že na F-22 se integrace přilbového displeje do moderního kokpitu nezdařila vůbec.
2. Problémy se systémem vypouštění paliva (fuel dump system).
3. Problémy se systémem generování energie (Integrated Power package), kterých se objevilo více, zejména u verze F-35B.
4. Problém s umístěním přistávacího háku pro zachycení brzdícího lana na F-35C (viz výše).
Zásadním problémem je pak to, že v roce 2016, kdy má být ukončen zkušební program, budou již vyrobeny stovky strojů. A ty bude pravděpodobně nutné zpětně modifikovat, což bude komplikované a drahé.


Samostatnou kapitolou jsou pak objednávky F-35 a vůbec celková finanční bilance projektu, kde stále pokračuje prudký nárůst nákladů. Zároveň potenciální odběratelé výrazně přehodnocují své celkové plány nákupu vojenské techniky, což je v současnosti zřejmě největší hrozba, která pravděpodobně povede k masivním škrtům v počtech nakonec objednaných strojů. V polovině roku 2012 je situace poměrně proměnlivá, ale zkusme si zrekapitulovat známé plány jednotlivých států.
USA plánují od roku 2010 celkový počet 2443 letadel, základní známé počty jsou pak US Navy 260 F-35C, US Marine Corps 340 F-35B a 80 F-35C, USAF zbytek ve verzi F-35A. Nicméne je třeba zdůraznit, že se počty průběžně mění, případně oficiálně není oznámena změna celkových počtů, jenomže změny v dodávkách na příští roky ji jasně naznačují. Celková cena programu je pak skutečně obrovská. Cena za 2443 letadel je podle plánu 323 miliard dolarů, Celkové náklady na 50 let trvání programu (včetně výcviku, údržby atd.) je pak 1.51 bilionu dolarů (v anglickém zápisu US$1.51 trillion). Tedy 618 milionu dolarů na letadlo. Navíc se zdá být jisté, že se nepodaří splnit jeden ze základních finančních cílů - F-35 nebude na provoz levnější než starší modely letadel (což měl být jeden z hlavních trumfů nového stroje). Na druhé straně, pokud by se něco takového podařilo, bylo by to zřejmě poprvé v historii letectví. Nicméně nárůsty ceny a nesplněné sliby samozřejmě nahrávají zastáncům zrušení programu F-35 nebo jeho masivnímu omezení - což by ovšem samozřejmě znovu zvýšilo cenu za kus. Pro zajímavost program F-22 původně zahrnoval 750 strojů za 26.2 miliardy dolarů, zatímco v roce 2006 pak šlo již pouze o 183 strojů za 62 miliard.


U dalších zákazníků je pak situace zhruba následující:
Velká Británie pravidelně zásobuje svět zprávami o změnách svých plánů. Původní plán počítal s 138 letouny ve verzi F-35B pro dvě letadlové lodě. Ty se v současnosti staví. V říjnu 2010 pak nový předseda vlády Cameron oznámil (v rámci změn shrnutých v nové obranné strategii Strategic Defence and Security Review), že bude objednána verze F-35C a zároveň jedna z lodí upravena pro její provoz - bude zabudován katapult EMALS (zcela nová a nevyzkoušená technologie elektromagnetického katapultu). Předpokládané výhody byla menší celková cena za nákup letounů (včetně zhruba 500 milionů liber za úpravy lodě), lepší výkony verze F-35C, schopnost spolupracovat s letouny z letadlových lodí USA a Francie. Oznámení pak premiér Cameron opepřil množstvím expresivní kritiky na adresu předchozí vlády z opačné strany politického spektra. Problém náročnějšího výcviku na operace s F-35, odložení operační způsobilosti (úprava lodi zabere čas) a zejména situace, kdy bude upravena pouze jedna loď (a druhá je tudíž zcela nová a zcela přebytečná) se nijak zvlášť neřešil.
Následně došlo k očekávanému. Zjistilo se, že konverze letadlové lodi dodatečným zabudováním katapultu bude daleko dražší (minimálně dvojnásobně). V polovině roku 2012 pak bylo oznámeno, že Británie (která mezitím vyjednala, že třetí z pro ni objednaných letadel nebude F-35B, ale F-35C) si objedná F-35B a katapult EMALS nebude. Tentokrát již bez jízlivých poznámek směrem k předchozím rozhodnutím. Tohle rozhodnutí zjevně zarmoutilo US Navy, která velmi stála o možnost společných operací letadel z amerických i britských lodí. V nových vyhlášeních také nebyl zmíněn přesný počet strojů, který bude ale nepochybně nižší než 138 kusů. Vstup do služby bude snad (?) v roce 2016. První F-35B pro Británii již byly vyrobeny (objednány napevno 3), britský pilot se také účastní zkušebního programu.


Kanada v červnu 2010 oznámila záměr pořidit si 65 strojů F-35A, s dodávkami od roku 2016, s celkovými náklady 16 miliard dolarů za 20 let. Již tehdy byla proti rozhodnutí silná politická opozice, včetně (oprávněných) pochybností o reálnosti uváděných nákladů a způsobu posuzování i prosazování objednávky. V dubnu 2012 pak hodnotící zpráva podrobila zdrcující kritice celý program. V krátkosti doložila, že vláda lhala parlamentu v řadě otázek, zejména v celkové ceně, která byla prezentována o 10 miliard dolarů nižší oproti interním podkladům (v nich 25 miliard). Například jednotková cena letounu byla uváděna jako 75 milionu za (pro Kanadu) modifikovaný letoun, což v porovnání s odhadem amerického ůčetního ůřadu GAO, který je 137 milionů za nemodifikovaný kus je zjevně zcela mimo realitu. Dalším problémem jsou pak provozní náklady, které budou zjevně vysoké - včetně třeba takové perličky jako jsou vyšší náklady na požadovanou lepší ostrahu základen. Výsledkem tohoto skandálu bylo jednak zmrazení rozpočtu na F-35 na sumu 9 miliard dolarů, což by mohlo stačit na zhruba 40 letounů, navíc nelze vyloučit, že další vývoj povede k úplnému odstoupení Kanady.


Itálie původně počítala s objednáním celkem 135 kusů (uvádí se 69 F-35A a 62(?) F-35B, Itália má i letadlovou loď) za zhruba 15 miliard Euro. V únoru 2012 ale bylo oznámeno snížení na 90 kusů. Zatím napevno objednány pouze dva.


Možná trochu překvapivě si ve své soutěží zvolilo F-35 i Japonsko, které má zájem o 42 kusů F-35A s dodávkami od roku 2017. Překvapením byla zejména ta část japonského hodnocení účastníků soutěže (včetně F/A-18 Super Hornet), kde bylo uvedeno, že F-35 je nejlevnější variantou. Očekávaná cena za kus byla 114 milionů, celkem 8 miliard dolarů. V souvislosti s následným vývojem ceny a zkoušek ale Japonsko v únoru 2012 pohrozilo, že objednávku zruší v případě nárůstu ceny nebo zpoždění dodávek.


Nizozemí původně počítalo s celkem 85 kusy F-35A, podle posledních vyjádření to bude nepochybně méně. Snad 68, jako současných F-16, ale pravděpodobněji ještě méně. Celková cena by měla být 4.5 miliard Euro, dodávky v letech 2019-2027. Napevno byly objednány zatím dva zkušební exempláře. Navíc v polovině roku 2012 probíhají intenzivní politické diskuze o kompletním zrušení programu jako celku.
Další evropští zájemci jsou Belgie a Norsko. V Belgii se původně diskutovalo o 60 strojích F-35A, nyní se ale uvažuje o menším počtu a možná pořízení strojů společně se sousedními státy, v zájmu snížení nákladů. Norsko v březnu 2012 naopak potvrdilo záměr pořídit hned 52 kusů, s dodávkami v letech 2017-2023. Navíc projevilo zájem o dřívější zahájení dodávek. I zde jde ale o mírné omezení počtů, původně se jednalo o 56 kusů za téměr 11 miliard dolarů.


Izrael zatím plánuje podle objednávky z října 2010 celkem 20 F-35 za cenu 2.75 miliardy dolarů, s dodávkami od roku 2017. Zároveň ale probíhají jednání o instalaci izraelského vybavení. Kromě toho by Izrael také rád přiobjednal (jako vyjímka potvrzující pravidlo) dalších 20 letadel.


Turecko v lednu 2012 napevno zakoupilo dva kusy F-35, celkově očekává zařazení celkově 116 kusů F-35A.
Austrálie pak očekává dodání 14 strojů F-35A za celkovou cenu 2 miliardy Euro.
URL : https://www.valka.cz/Lockheed-Martin-F-35-Lightning-II-t63263#433739Verze : 0
MOD