Main Menu
User Menu

Balbín, Bohuslav

Balbín, Bohuslav

     
Příjmení:
Surname:
Balbín
Jméno:
Given Name:
Bohuslav
Jméno v originále:
Original Name:
Bohuslav Balbín
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
-
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
-
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
-
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
03.12.1621 Hradec Králové
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
28.11.1688 Praha
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
-
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
-
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohuslav_Balb%C3%ADn
URL : https://www.valka.cz/Balbin-Bohuslav-t62296#389338Verze : 0

Bohuslav Balbín




Bohuslav Ludvík Balbín z Vorličné se narodil 3. prosince 1621 v Hradci Králové, jako nejmladší ze sedmi dětí pardubického královského purkrabího Lukáše Škornice Balbína z Vorličné a Zuzany Vodičkové. Rok poté rytíř Lukáš Škornice z Vorličné zemřel a paní Zuzana se přestěhovala i s dětmi na častolovický zámek rodinného přítele Otty z Oppersdorfu, hejtmana Královéhradeckého kraje. Jako dítě býval Balbín často nemocný, ale nakonec všech svých šest starších sourozenců přežil. Kromě nemocí a otcovy předčasné smrti ovlivnila jeho dětství hlavně matčina hluboká zbožnost. Matka ho také seznámila s Hájkovu kronikou, kterou pak chlapec údajně přečetl třikrát nebo čtyřikrát dříve, než dosáhl sedmi let, a získal tak doživotní zájem o literaturu a historii.


Díky finanční podpoře příznivců rodiny se Balbín dostal ve svých devíti letech (1631) do latinské školy u benediktinů v Broumově, následovaly jezuitské školy v Jičíně, Praze a Olomouci. V Olomouci se spřátelil s prefektem koleje, Polákem litevského původu Mikołajem Łęczyckim (latinsky Lancicius). Pod jeho vlivem vstoupil roku 1636 jako patnáctiletý do jezuitského řádu a odešel do brněnského řádového noviciátu. Po dvou letech zde složil řeholní slib a humanitní studia dokončil roku 1639 v Kladsku. Na podzim 1639 byl poslán do Prahy, kde zahájil studium filosofie v Klementinu. Po dosažení magisterského titulu začal roku 1642 učit v pražské koleji sv. Klimenta na latinské škole. Roku 1645 učení zanechal a sám se stal opět studentem, tentokrát teologie a historie. Při obležení Prahy Švédy roku 1648 bojoval v Akademické legii a byl zraněn. O rok později byl vysvěcen na kněze a roku 1650 dokončil studium. Zúčastnil se katolizačních misí v různých krajích české země, například Kunvaldsku, Rychnovsku nebo Žambersku, ale protože příliš neoplýval kazatelskými schopnostmi, vrátil se roku 1653 k učitelské činnosti a rok nato složil řeholní sliby vyššího stupně.


Během své další pedagogické praxe působil na jezuitských kolejích v Kladsku, Českém Krumlově, Praze, Brně, Jičíně, nejdéle pak v Jindřichově Hradci. Roku 1661 musel kariéru učitele definitivně ukončit. Jako důvod se někdy uvádí „mravní“ poklesek, jindy vlastenecké působení na žáky. Je možné, že svoji roli sehrála i jeho tehdejší literární tvorba, protože na něho přišla od římských nadřízených stížnost, že ironickou kritikou knihy jednoho z kolegů porušil „skromnost řeholní“. Hrozilo mu propuštění z řádu, ale nakonec byl roku 1661 pouze přeložen do jičínské koleje, a to výhradně jako řádový historik. Představení mu dali za úkol sepsat dějiny české provincie jezuitského řádu.


Balbínův jičínský pobyt neměl dlouhého trvání. Z Říma přišel pokyn, aby mu bylo nařízeno opustit Čechy. Český provinciál Saxius si to vyložil po svém a roku 1663 poslal Balbína do jezuitské koleje v Klatovech, kde měl i nadále působit jako „dějepisec české jezuitské provincie". Zdá se však, že Balbínovi role řádového historika příliš nevyhovovala, místo toho začal pracovat na díle o počátcích slavných českých šlechtických rodů. V listopadu roku 1664 byl přeložen do Českého Krumlova a roku 1666 opět do Jičína, kde po dvou letech konečně napsal alespoň první díl historie české řádové provincie. Současně pracoval na svém historickém díle  „[i]Výtah z dějin českých“, jež roku 1669 schválili jezuitští cenzoři k vydání. Po vytištění asi poloviny díla ale vydal purkrabí hrabě Bernard Ignác z Martinů, syn Martinice kdysi svrženého z oken Pražského hradu, zákaz v dalším tisku pokračovat a dosud vytištěné exempláře zabavit.


Koncem roku 1671 byl Balbín poslán za trest opět do klatovského vyhnanství, kde v letech 1672–73 napsal své možná nejznámější dílo „O šťastném někdy, nyní však o přežalostném stavu Království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá“. V něm obžaloval tehdejší vládce, že země je po všech stránkách rozvrácena a rozdána cizincům, kteří ji zbídačují a potlačují její svébytnost, ničí starobylé národní instituce i starodávný jazyk, utiskují chudé a bezbranné. Šlo o dílo natolik odvážné, že se je vůbec nepokusil vydat tiskem a vlastnoručně psaný rukopis raději předal do úschovy svému příteli, Tomáši Pešinovi z Čechorodu*. Tato opatrnost se mu vyplatila, protože roku 1976 se konečně mohl natrvalo usadit v Praze.


Během svého života shromažďoval Bohuslav Balbín materiál pro rozsáhlé vlastivědné dílo s názvem „Rozmanitosti z historie Království českého“, které postupně realizoval, a které vycházelo po svazcích od roku 1679 až do jeho smrti (1688). Uskutečnilo se však vydání necelého projektu, velká část díla zůstala v rukopise. Po vydání prvního svazku „Rozmanitostí“ onemocněl Balbín zápalem pohrudnice a jeho zdravotní stav se zhoršil natolik, že mu lékaři zakázali psát, protože se obávali nejhoršího. Ze zákazu si však Balbín nic nedělal, až v prosinci roku 1682 musel ulehnout a roku 1683 byl raněn mrtvicí, ochrnula mu pravá ruka, ale stále mohl přemýšlet a hovořit. Pokračování „Rozmanitostí“ diktoval písaři. Postupně ho však začalo namáhat i diktování, jeho zdravotní stav se dále zhoršoval. V roce 1687 byl znovu raněn mrtvicí, tentokrát byla postižena opět pravá ruka a navíc pravá noha. Zemřel čtyři dny před svými 67. narozeninami dne 29. listopadu 1688. Je pochován v kryptě kostela sv. Salvátora v Praze.


* K vydání došlo až v roce 1775 historikem Františkem Martinem Pelclem, a to pod názvem „Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého“.


Zdroje:
Zdeňka Tichá: Život a dílo Bohuslava Balbína (1986)
Michaela Novotná: Bohuslav Balbín: Poznámky k jeho dílu, především k tzv. Rozpravě (Bakalářská diplomová práce, Brno 2010)
Lucie Šlezingrová: Bohuslav Balbín: Velká osobnost českého baroka (Bakalářská diplomová práce, Brno 2010)
Jan Jiří Balzer: Österreichische Nationalbibliothek, bildarchivaustria.at, commons.wikimedia.org
Österreichische Nationalbibliothek, bildarchivaustria.at, commons.wikimedia.org
Ergane: commons.wikimedia.org
encyklopedie.c-budejovice.cz
vzdynahore.cz

Balbín, Bohuslav - Bohuslav Balbín, rytina z konce 18. století

Bohuslav Balbín, rytina z konce 18. století
Balbín, Bohuslav - Bohuslav Balbín, rytina

Bohuslav Balbín, rytina
Balbín, Bohuslav - Pamětní deska na zdi Klementina

Pamětní deska na zdi Klementina
Balbín, Bohuslav - Balbín Bohuslav: Epitome historica rerum Bohemicarum, Praha 1677, titulní list opatřený ilustrací Karla Škréty.

Balbín Bohuslav: Epitome historica rerum Bohemicarum, Praha 1677, titulní list opatřený ilustrací Karla Škréty.
Balbín, Bohuslav - Bohuslav Balbín a jeho Rozprava

Bohuslav Balbín a jeho Rozprava
URL : https://www.valka.cz/Balbin-Bohuslav-t62296#682690Verze : 3
MOD