Fairey Swordfish

Přehled verzí
Fairey Swordfish Mk.I / II / III / IV


Vznik a vývoj :


Historie letounu Swordfish se začala psát již v roce 1934, kdy firma Fairey začala pracovat na novém torpédonosném, útočném a průzkumném letounu, který by vyhověl požadavkům Ministerstva letectví specifikovaným v propozicích S.15/33.


Jako základ nového typu firma použila svůj předešlý projekt TSR I, který původně vznikal jako záloha velmi podobného letounu označovaného ve firemním kódu jako Fairey S.9/30. Stroj TSR I se poprvé vznesl do vzduchu 21.3.1933. O sedm měsíců později byl ale při zkušebním letu zničen. Na základě poznatků a zkušeností s tímto strojem připravila firma Fairey nový jednomotorový dvouplošný letoun.


Oproti svému předchůdci měl Fairey TSR II prodloužený trup, upravené SOP i VOP, změněnou geometrii horního křídla a byl také vybaven silnějším motorem. K pohonu nového stroje byl vybrán devítiválcový hvězdicový vzduchem chlazený motor Bristol Pegasus IIIM3. Letoun TSR II s číslem K4190 pilotovaný nadporučíkem Ch.S.Stanilandem se poprvé vznesl 17.4.1934. Chování stroje bylo hodnoceno jako dobré, a tak se pokračovalo ve zkouškách. Koncem roku 1934 byl K4190 opatřen plováky. Testovaly se vzlety a přistání na vodě a dokonce se zkoušely vzlety z katapultů bitevní lodě HMS Repulse. Vše dopadlo nad očekávání dobře. Poté byl TSR II opět vybaven klasickým podvozkem a vrátil se ke zkouškám do Výzkumného ústavu letadel a výzbroje. Všechny zkoušky nakonec dopadly dobře.


Nový letoun dostal označení Fairey Swordfish Mk.I. Byl to jednomotorový dvouplošný torpédonosný - bombardovací a námořní průzkumný letoun s pevným tříbodovým podvozkem záďového typu a jednoduchou svislou ocasní plochou. Horní křídlo bylo neseno celkem deseti jednoduchými mezikřídelními vzpěrami, další vzpěry se nacházely mezi trupem a křídlem a kompletní systém byl zpevněn a jištěn dráty. U prvních tří předsériových strojů a části strojů Mk.I byl použit motor Bristol Pegasus IIIM o výkonu 690 koní, zatímco u zbytku letounů Mk.I byl použit motor Bristol Pegasus IIIM3 o 750 koních. S prvním motorem dosahoval maximální rychlosti 224 km/h v 1 450 m a s motorem Pegasus IIIM3 240 km/h ve výšce 1 500 m. To nebyly nijak závratné hodnoty. Překvapující ale byla jeho nosnost. Již při zkouškách unesl pod levou polovinou křídla světlomet Leigh Light, sadu těžkých baterií k jeho napájení a osmnáctipalcové torpédo o hmotnosti 730 kg. Toto ještě doplňovalo osm hlubinných pum o hmotnosti 45,3 kg, které byly po čtyřech zavěšeny pod oběma polovinami křídla. Obrannou výzbroj tvořil jeden pohyblivý kulomet Vickers K nebo Lewis ráže 7,7 mm umístěný v zadní kabině, pro který bylo neseno celkem 600 nábojů.


Sériové stroje :


Ministerstvo letectví objednalo v dubnu 1935 výrobu tří předsériových strojů. První dva byly postaveny v základní verzi s pevným kolovým podvozkem a třetí byl vybaven plováky. Na rozdíl od prototypu byly ale vybaveny kovovou vrtulí.


Sériová výroba letounu Fairey Swordfish Mk.I začala v mateřském závodě firmy Fairey v Hayes počátkem roku 1936. V červenci téhož roku byly první sériové stroje předány letectvu. Další dodávky probíhaly bez potíží, takže již v září roku 1939 mělo tento typ ve výzbroji již třináct perutí. Koncem roku 1940 již ale firma Fairey nezvládala pokrýt potřeby armády. Proto byla výroba převedena k firmě Blackburn Aircraft Ltd. U této firmy probíhala výroba letounu Swordfish ve zcela novém závodě v Sherburn-in-Elmet ve West Yorkshiru. Verze Mk.I bylo vyrobeno celkem 992 ks.


Zde se také zrodila nová verze tohoto letounu pojmenovaná Fairey Swordfish Mk.II, která byla dodávána letectvu od roku 1943. Od provedení Mk.I se lišil hlavně novou a výkonnější pohonnou jednotkou a také úpravami spodního křídla. U tohoto modelu byla také rozšířena podvěsná výzbroj. Verze Mk.II byla poháněna motorem Bristol Pegasus XXX o výkonu 820 koní. To bylo sice o 70 koní více než u motoru Pegasus IIIM3 nainstalovaném v provedení Mk.I, ale přesto to bylo málo. U verze Mk.II totiž došlo ke zvýšení hmotnosti prázdného letounu cca o 230 kg. Proto mírně poklesla rychlost letounu a to o 10 km/h. Nebyl to ale pokles zásadní a byl akceptován. Daleko důležitější bylo, že od verze Mk.II mohl Swordfish nosit a používat neřízené rakety. To podstatně zvýšilo jeho útočné schopnosti. Mohl nést celkem osm neřízených raket. Jejich zavedení do útočného arzenálu letounu Swordfish si ale vyžádalo úpravu spodní části dolního křídla. Tato část již nebyla potažena plátnem, ale kostra křídla byla překryta kovovými panely. To umožnilo bezpečné odpalování neřízených střel. Modelu Mk.II bylo vyrobeno 1 080 ks.


Pro jednodušší a rychlejší vyhledávání plavidel všeho druhu byl určen další model tohoto velice užitečného "bojovníka".


Na počátku roku 1943 byla zahájena sériová výroba nové verze letounu Swordfish, která dostala označení Mk.III. Byla vybavena univerzálními závěsnými body výzbroje (pro pumové závěsníky nebo závěsy neřízených raket) a palubním radiolokátorem ASV Mk.X. Jeho anténa byla umístěna pod trupem mezi vzpěrami podvozku a byla chráněna plastovým překrytem. Samotné zařízení pak v kabině posádky zabralo místo radisty - pozorovatele, dříve třetího člena posádky. K obsluze radaru postačoval jeden muž. Protože pilot řídil letoun, stal se z druhého člena posádky "muž čtyř tváří". Byl současně operátorem radiolokátoru, radistou, pozorovatelem i střelcem.


Velikou výhodou této verze bylo, že Mk.III mohla vyhledávat hladinové lodě a ponorky i v noci. To bylo zvláště výhodné při protiponorkovém boji. Ponorky se totiž v noci vynořovaly k dobití akumulátorů a vyvětrání vnitřních prostor. Vynořená ponorka (plující na hladině) měla daleko méně šancí uniknout protiponorkovému letounu, než když se pohybovala v periskopové hloubce. Proto si tyto úkony posádky ponorek odbývaly většinou v noci, kdy je téměř nikdo neohrožoval. Protiponorkové letouny vybavené radiolokátorem tomu měly zabránit. Swordfish Mk.III měl být, a také byl, jedním z nich. Modelu Mk.III bylo vyrobeno celkem 320 ks.


Zvláštní kapitolu představuje verze tohoto letounu označená jako Swordfish Mk.IV. Tento model provozovala RCAF v Kanadě. Byly to letouny Mk.II, které byly před dodáním k provozovateli upraveny a přeznačeny. Vzhledem k místním klimatickým podmínkám měly tyto letouny plně zakrytou pilotní kabinu. V průběhu roku 1943 bylo takto upraveno a dodáno do Kanady celkem 110 strojů.


Poslední letoun Fairey Swordfish opustil brány výrobního závodu v srpna 1944. Celkem bylo vyrobeno 2 392 letounů Swordfish, z čehož bylo 992 ks Mk.I, 1 080 ks Mk.II a 320 ks verze Mk.III. Tzv. "kanadský model" Mk.IV byl přestavěn z typu Mk.II a to v počtu 110 ks. Z všech letadel Swordfish bylo 692 ks vyrobeno firmou Fairey Aviation Co. Ltd. a ostatních 1 700 strojů vyrobila v licence firma Blackburn Aircraft Ltd.


Bojové nasazení :


Již na začátku 2. světové války dostaly Swordfishe svůj první úkol. Měly chránit britské válečné i obchodní lodě a námořní dopravní trasy. Z palub pěti britských letadlových lodí vzlétalo v té době již dvanáct perutí těchto letounů. Abychom si přiblížili začátek a průběh služby tohoto letounu, musíme se blíže zmínit o třech akcích, které byly pro tento typ něčím výjimečné.


Norské tažení


Jejich prvním větším bojovým vystoupením byla účast při "Norském tažení". Dne 11. dubna 1940 u Trondheimu poprvé zaútočily na nepřítele. Zasáhly německý torpédoborec. Tím ale jejich účast v této operaci zdaleka neskončila. Hlídkovaly nad mořem a byly využívány i ke kladení min.


Operace Judgement


První velkou akcí, při které hrály Swordfishe hlavní roli a kterou se vlastně proslavily, byl letecký útok na Tarent. Tato smělá operace, při které i štěstí stálo na straně Spojenců, byla prvním leteckým útokem na nepřátelskou námořní základnu, při které letouny startovaly z paluby letadlové lodi. Britové se touto akcí pokusili snížit bojeschopnost italské flotily stojící na kotvách v tarentském přístavu. Operace se kromě doprovodných plavidel zúčastnila i letadlová loď HMS Illustrious, jejíž palubní letouny Swordfish měly zaútočit na nepřítele. K náletu na přístav odstartovaly postupně dvě vlny Swordfishů. Posádky i jejich stroje odvedly skvělou práci. Přes velmi malé síly, které byly k útokům využity, se útočníkům podařilo poškodit a na delší dobu vyřadit z provozu několik těžkých plavidel a pár lehčích jednotek. Přímo zasažena byla bitevní loď Littorio, bitevní loď Andrea Doria měla poškozenou obšívku trupu a zásah utrpěla i bitevní loď Caio Duilio. Nejhůře dopadla bitevní loď Conte di Cavour, která se po zásahu torpédem zaplnila vodou a klesla až na dno kotviště. Vzhledem k velikosti sil, které Britové do akce nasadili, se jednalo o skvělé vítězství. Korunováno bylo ještě navíc tím, že flotila opustila "nebezpečný" Tarent a přesunula se do Neapole.


Potopení bitevní lodi Bismarck


Další akcí, při které se Swordfishe proslavily, bylo potopení německé bitevní lodi Bismarck. Vzhledem k tomu, že se jednalo o velmi důležitou událost, popíšeme si jí poněkud podrobněji.


21. května 1941 obdržela britská admiralita zprávu o dvou velkých bitevních lodích, které se přesunují kanálem do severních vod. Od té doby bylo na nohou celé metropolitní loďstvo. Když vyšlo najevo, že jednou z nich je i nový německý bitevní kolos Bismarck, uvedla admiralita do pohybu obrovské síly, které měly jediný úkol ... zastavit Bismarcka! Že se nejednalo o jednoduchou záležitost se potvrdilo velice brzy. Jako první přišla Bismarcku do rány bitevní skupina tvořená zbrusu novou bitevní lodí HMS Prince of Wales třídy King George V. a pýchou britského loďstva, bitevním křižníkem HMS Hood. 24. května v 5 hodin 45 minut nařídil velitel britského svazu viceadmirál Holland zahájit palbu na nepřátelský svaz. Dvě minuty poté děla Bismarcku britským lodím odpověděla. Po několika dalších minutách a několika dělostřeleckých salvách již bitevní křižník Hood neexistoval a poškozený Prince of Wales pod ochranou kouřové clony odplouval z místa střetnutí. Šokovaná britská admiralita obdržela lakonické sdělení : "Hood vyletěl do povětří 64°15` sev. š. 28°5` záp. d." Od té chvíle se potopení Bismarcku stalo nejen otázkou strategickou, ale hlavně otázkou prestižní. Admiralita zvedla do akce téměř všechny lodě, které byly k dispozici. Dalo by se bez nadsázky říci, že vše, co mělo lodní šroub, se vydalo stíhat německého obra.
První část operace byla u konce. Dále se již budeme zabývat pouze chvílemi, ve kterých sehrály námi popisované letouny Swordfish jednu z hlavních rolí. Popíšeme si, čeho Swordfishe dosáhly a proč byly nakonec tak důležité.


První útok na německého korzára provedly letouny z letadlové lodi HMS Victorious. K útoku vzlétlo devět Swordfishů a dva Fulmary. Vedl je zkušený pilot - korvetní kapitán Esmonde. Jakmile po startu zformoval skupinu, vyrazil na Bismarcka. Doufal, že se mu podaří německý obrněnec překvapit, ale nestalo se tak. Bismarck letouny zpozoroval a přichystal se k obraně. Když o chvíli později Esmondova skupina dorazila k nepřátelské lodi, přivítala je hustá protiletadlová palba. Britští piloti přesto útok s velkou odvahou provedli a všechny letouny vypustily torpéda. Zdálo se jim, že jedno torpédo cíl zasáhlo. Bylo tomu skutečně tak. Bismarck byl zasažen přibližně doprostřed svého mohutného trupu. Byl ale konstruován tak, aby odolal těžkým 533 mm torpédům, takže 457 mm letecké torpédo ho v této části zásadně poškodit nemohlo.


Druhý letecký útok na Bismarcka provedly Swordfishe z letadlové lodi HMS Ark Royal. V 19 hodin 19 minut se z rozjezdové dráhy HMS Arku Royal zvedlo patnáct torpédonosných letounů a zamířilo do boje. Jejich cílem byl v tu dobu již všemi proklínaný Bismarck. Když letouny dorazily k nepřátelské bitevní lodi, dostaly se do husté obranné protiletadlové palby. Posádky dvouplošníků se ale nezalekly a pustily se s Bismarckem do boje. Dorážely na něj ze všech stran a nakonec proti obrněnci vypustily všechna torpéda, která nesly. Když vše již vypadalo beznadějně, zasáhlo jedno torpédo záď Bismarcku. To byl právě ten zásah, ve který všichni doufali. Mohutný Bismarck se začal odklánět od původního směru doleva a loď pomalu opisovala velký oblouk. Bismarck měl ochromené kormidlo. Německý obrněnec již nemohl uniknout. Letecký útok Swordfishů a jeden šťastný zásah torpédem tedy nakonec umožnil britským těžkým lodím Bismarcka zničit. Bez Swordfishů by to zcela jistě nešlo a Bismarck by unikl.


Neúnavný tahoun a bojovník ...


Letoun Swordfish mělo za války ve výzbroji celkem třiadvacet perutí sloužících v tzv. první linii, devatenáct perutí tzv. druhé linie, čtyři výcvikové perutě, dvě perutě Coastal Command a také čtyři letky operující z palub různých válečných lodí.


I přes to, že se jednalo o dvouplošník s relativně malou rychlostí, jeho užitná hodnota byla velmi vysoká. Působil jako torpédonosný letoun, byl využíván k průzkumu a pátrací službě, plnil výcvikové úkoly a bojoval i proti ponorkám. Během své bojové kariéry tento letoun plnil různé úkoly a ve všech jemu přisouzených rolích obstál se ctí. Ve výzbroji a aktivní službě vydržel Swordfish až do konce války. Nakonec tedy došlo k tomu, že se starší Swordfishe udržely ve službě déle, než jejich modernější nástupci, letouny Albacore.



Zdroje :
I. Pejčoch, Z. Novák, T, Hájek, Válečné lodě 4, Naše vojsko, Praha 1993, ISBN 80-206-0357-3
V. Němeček, Vojenská letadla 3, Naše vojsko, Praha 1977, 28-063-77, 05/112
M. Hubáček, Moře v plamenech, Orbis, Praha 1977, 11-087-77, 13/33
http://en.wikipedia.org/wiki/Fairey_Swordfish
http://www.airwar.ru/enc/sww2/swordf.html
URL : https://www.valka.cz/Fairey-Swordfish-t54206#281931 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více