Main Menu
User Menu

Gloster Gladiator

Přehled verzí

Gloster Gladiator - přehled verzí


Gloster SS.37
prototyp postavený na základě specifikací F7/30, vzlétl 12.9.1934 (K5200)


Gloster Gladiator Mk.I - první série
výzbroj se skládala z kulometů Lewis a Vickers ráže 7,7 mm, postaveno 23 letadel serial (K6129 - K61151)


Gloster Gladiator Mk.I
kulomety Browning ráže 7,7 mm; 1937 - 1938 vyrobeno 208 letadel serial (K7892 - K8055, L7608 - L7623 a L8005 - L8032)


Gloster Gladiator Mk.II
vyrobeno 252 letadel + 18 J8A pro Švédsko, trojlistá vrtule Fairey Reed


Gloster Gladiator - exportní verze
odlišnosti byly ve výzbroji a výstroji, exportovány byly obě verze clkem bylo postaveno nebo přestavěno 186 exportních letadel


Gloster Sea Gladiator - prozatimní
na výrobní lince bylo navalizováno 38 letadel verze Gladiator Mk.II, zvětšena zásoba paliva, instalace přistávacího háku, serial (N2265 - N2302)


Gloster Sea Gladiator
postaveno 60 letadel této verze, základem byla verze Gladiator Mk.II, horní křídlo bylo upraveno pro montáž dalších dvou kulometů, pod trupem bylo pouzro pro záchranný člun, serial (N5500 - N5549 a N5565 - N5574)


Celkem bylo postaveno 932 letadel Gladiator
URL : https://www.valka.cz/Gloster-Gladiator-t49885#192623Verze : 0
MOD
Gloster Gladiator


Vznik
Britské Královské letectvo, nebo spíše jeho velení, začalo koncem dvacátých let minulého století uvažovat o náhradě zastarávajících stíhacích letadel Bristol Bulldog. Tyto potřeby byly v roce 1930 vyjádřeny technickými specifikacemi F.7/30. Nový letoun měl dosahovat rychlosti 250 mil za hodinu (402 km/h) a měl nést výzbroj čtyř kulometů ráže 0,303. O vypsanou soutěž byl mezi výrobci letecké techniky velký zájem, končila hospodářská krize a případná zakázka by znamenala oživení výroby a tolik potřebný příliv peněz ze státní zakázky.
Do soutěže se přihlásila továrna Supermarine s továrně označeným prototypem Type 224, za konstrukcí tohoto letounu stál Regionald Mitchell. Prototyp Type 224 byl dolnoplošník s křídly lomenými do W. Osudným pro tento letoun byl nespolehlivý motor Rolls-Royce Goshawk. Tento motor nedokázal podat potřebný výkon (600 koní) a tak Type 224 nesplnil ani rychlostní limit soutěže. Konstruktér Mitchell však později dokázal využít poznatky s tímto neúspěšným letounem při konstrukci slavného Spitfiru, ostatně tímto jménem byl neoficiálně označen již tento prototyp. Dalším strojem, který byl do soutěže přihlášen a nesplnil její podmínky byl hornoplošný Westland. Vítězem soutěže se stala továrna Gloster s prototypem SS.19B. Byl to dvouplošník, který byl dílem šéfkonstruktéra Harryho P. Follanda, to byl velmi zkušený konstruktér, který se již dříve podílel na konstrukci letadel S.E.4, S.E.5, F.E.2 a R.E.9 a několika jiných. Po jeho příchodu do továrny Gloster to potom byly například letouny Grouse, Greebe a Gamecock.
Prototyp SS.19B byl RAF v roce 1933 intenzivně zkoušen a brzy byly vypsány specifikace F.24/33 a ty společně objednávkou ministerstva letectví z roku 1935 umožnily výrobu stíhacího letounu Gloster Gauntlet. Nový stíhač umožnil RAF tolik nutnou modernizaci, zastaralé Bulldogy mohly být konečně vyřazeny. Šéfkonstruktér H. P. Folland si však byl vědom skutečnosti, že se zatím nepodařilo splnit všechny podmínky původní specifikace F.7/37, například výzbroj Gauntletů byla na úrovni letadel minulé války a tvořily ji dva kulomety Vickers Mk.V.


Prototyp Gladiatoru
Konstruktéři po dohodě s vedením továrny Gloster přistoupili k radikálním úpravám konstrukce Gauntletu, úpravy byly nakonec natolik zásadní, že vzniká nový typ, prvním strojem byl prototyp SS.37.
Zásadní přestavbou prošla konstrukce křídel, křídla byla dvounosníková, u kterých se velmi zjednodušila konstrukce mezikřídelních vzpěr a výztuh, ubylo kování a tím se zmenšila i hmotnost. Půdorys křídel byl obdélníkový s koncovými oblouky, obě křídla byla vybavena hydraulicky ovládanými odštěpnými vztlakovými klapkami a křidélky typu Frise. Neméně zásadní úpravou prošel podvozek, zůstal sice nezatahovací, ale nově byl použit samonosný podvozek Dowty, tím odpadla pevná osa a pomocné výztuhy podvozku. Další změnou byl motor, díky tomu, že továrna Bristol mohla nabídnout výkonnější motor Mercury IX, jenž poskytoval výkon 800 koní, bylo možno od února 1934 upravit projekt pro použití čtyř kulometů, tedy tak, jak požadovala původní specifikace z roku 1930. Prototyp SS.37 byl sice ještě pro první lety poháněn motorem Mercury IV o výkonu 530 koní, první let proběhl 12. září 1934 na letišti Huccleote a již během těchto prvních letů bylo zjištěno, že rychlost je mírně vyšší a to i přes vyšší hmotnost výzbroje. Později byl motor nahrazen výkonnějším typem Mercury VI S. Použitím tohoto motoru se zlepšila stoupavost, zvýšil se dostup a stoupla maximální rychlost. Celá stavba a vývoj prototypu byl stále jen vlastní iniciativou továrny Gloster a až 3.dubna 1935 odkoupilo ministerstvo letectví prototyp. Začalo jej testovat na letišti Martlesham Heath, tehdy bylo přiděleno prototypu sériové číslo K5200. Později byl prototyp zkoušen s trojlistou vrtulí Fairey Reed, prototyp létal při různých zkouškách až do konce roku 1942 a nalétal celkem 473 hodin a 15 minut. Ministerstvo letectví bylo s novým typem celkem spokojeno a po připomínkách, které vzneslo a upřesnilo ve specifikacích F.14/35, se na konci roku 1936 v Huccleote rozeběhla sériová výroba posledního britského stíhacího dvouplošníku Gloster Gladiator Mk.I.


Gladiator Mk.I
Nový letoun měl příhradovou konstrukci z hliníkových i ocelových trubek, trup a křídla byly potaženy plátnem,pilotní kabina byla uzavřená krytem, který se odsouval dozadu. Pohonnou jednotkou byl motor Mercury IX s dvoulistou dřevěnou vrtulí Watts. Výzbroj tvořily čtyři kulomety, prvních šedesát vyrobených Gladiatorů mělo pod spodními křídly kulomety Lewis se zásobou 97 nábojů na zbraň, dalších deset letadel mělo v křídlech kulomety Vickers K se zásobou jednoho sta nábojů, teprve pozdější letouny zde nesly kulomety Vickers Mk.V, tedy stejné jako trupové kulomety. Později byl tyto kulomety nahrazovány výkonnějšími kulomety Browning. Celkem bylo vyrobeno 378 Gladiatorů Mk.I, z tohoto množství jich RAF odebrala 231 a 147 jich bylo exportováno, mnoho letadel bylo po vyřazení od RAF ještě prodáno zahraničním zákazníkům. Gladiátory obou verzí byly dobrým exportním zbožím, byly vyvezeny do Belgie, Číny, Egypta, Finska, Iráku, Irska, Jižní Afriky, Lotyšska, Litvy, Norska, Portugalska, Řecka a Švédska. RAF přebírala Gladiator Mk.I od počátku února 1937 až do ledna 1938. Ve Švédsku proběhla licenční výroba 37 Gladiatorů Mk.I označených J8 a 18 Mk.II švédským letectvem označených J8A.


Gladiator Mk.II.
Výroba nové verze probíhala v letech 1938 – 1940, celkem bylo vyrobeno 270 nových Gladiatorů a navíc bylo několik desítek letadel starší verze Mk.I přestavěno na standard nové verze. Hlavní změnou byla zástavba motoru Mercury VIII nebo Mercury VIII AS, motor poháněl trojlistou vrtuli Fairey Reed, další změny se týkaly přístrojového vybavení, které doznalo krom pozměněného umístnění také jistého rozšíření.


Sea Gladiator Interim
Námořní letectvo (FAA) koncem třicátých let stálo před problémem jakým typem nahradit zastaralé stíhací letouny Hawker Nimrod a Fairey Flycatcher. Původně se úlohy stíhacích letadel měl zhostit víceúčelový Blackburn Skua, ale ukázalo se, že Gladiatory splní tuto úlohu lépe. Úspěšné zkoušky proběhly na palubě letadlové lodi HMS Courageous, zkouškami prošel Gladiator Mk.I (K6129) bez úprav. FAA objednalo na základě zkoušek úpravy Gladiatorů Mk.II, úpravy měly usnadnit pozemním letadlům službu na palubách letadlových lodí. Jednak to byla instalace přistávacího háku včetně místního zesílení trupu v místě jeho uchycení, instalace přístrojů se stupnicemi v námořních mílích, radiostanice používaná FAA a mírně zvýšená zásoba paliva. Jednalo se celkem o třicet osm Gladiatorů, které prošly popsanými úpravami. Do výzbroje námořních jednotek začaly přicházet koncem roku 1938. Další zajímavostí těchto letadel bylo použití dvoulisté pevné vrtule Watts.


Sea Gladiator Mk.II
Tato verze byla vybavena navíc závěsy pro katapultovaný vzlet z paluby letadlové lodi. Pod křídlem bylo neseno pouzdro pro záchranný člun dinghy a výzbroj mohla být zvětšena na celkových šest kulometů Browning, do horního křídla bylo možno namontovat další dva kulomety, v praxi se však tyto zbraně nepoužívaly. Celkem bylo postaveno šedesát letadel této verze.


Operační služba britských Gladiatorů
Ačkoliv Gladiatory přicházely do služby u RAF již v době modernějších jednoplošníků, splnily na počátku válečného konfliktu svou úlohu stíhacího letounu poměrně úspěšně a pokud byly nasazeny na vedlejších bojištích, například proti italskému letectvu, byly mu velmi vyrovnaným soupeřem. U RAF začala jejich služba dne 16.2.1937 tehdy byla nově zformována 72. peruť a Gladiatory tvořily její výzbroj , další perutě rychle následovaly, byly to: 3., 54., 74., 80., 65., 73. a 56.. Na přelomu let 1938/39 došlo k reorganizaci Královského letectva, tato reorganizace měla přinést a skutečně přinesla zvýšení bojeschopnosti RAF, Gladiatory byly po jejich nahrazení modernějšími a výkonnějšími jednoplošníky u bojových perutí převáděny k Pomocnému letectvu - AuxAF. První perutí byla 607. peruť a následována byla 603., 605. a 615. perutí. Tyto čtyři perutě byly počátkem války s Německem umístěny v Anglii a další čtyři perutě (33., 80., 94. a 112.) byly umístěny v zámoří, po vyhlášení války vznikaly ještě další perutě. Dvě britské perutě s Gladiatory se účastnily akcí Britského expedičního sboru ve Francii. Další významnou operací, které se britské Gladiatory 263. perutě účastnily byla válka v Norsku, která trvala od dubna do července 1940, kdy byla německými bitevními křižníky potopena letadlová loď HMS Glorious, na jejíž palubě byla 263. peruť evakuována.
Do bitvy o Británii se zasáhla již jen jediná 247. peruť, která byla vyzbrojena pouze Gladiatory, některé další perutě měly ještě tyto dvouplošníky jako náhradní stroje, ale do bojů již nezasáhly. Královské letectvo vyřazené Gladiatory přesouvalo na méně významná zámořská letiště, nebo později k meteorologické službě.
Legendárními se staly Sea Gladiatory, které se zapojily do bojů o Maltu. Původně na ostrově stíhací letouny ani nebyly, tedy bylo zde šest Sea Gladiatorů v rozloženém stavu v bednách, byla to záloha pro HMS Glorious. Letecký personál je březnu 1940 vybalil a sestavil na letišti v Hal Far. Vzlétali s nimi příslušníci RAF, kteří nebyli stíhacími piloty. Letouny byly poté odveleny na mateřskou letadlovou loď a zase převeleny na Maltu. Tato skupina dobrovolníků měla neoficiální název Hal Far Fighter Flight. Dne 10. června 1940 vstoupila Itálie do války a již následující den byl ostrov napaden italským letectvem, protivzdušnou obranu tehdy tvořilo šest bojeschopných Sea Gladiatorů. Letouny musely čelit početné přesile a tak se jejich piloti soustředili především na rozrušování nepřátelských formací a na rozvracení útoků. Proti italským letounům se dvojplošníky prosadily, ale i zde byly nahrazeny modernějšími Hurricany a od roku 1941 létaly i zde pouze k meteorologickému průzkumu. Posledního vítězství nad Maltou dosáhl v kabině Sea Gladiatoru Sub.Lt. A.J.Sewell dne 24.ledna 1941, když se mu podařilo sestřelit německý bombardér Ju 88.
Také v Egyptě a v Libyi byly proti italskému letectvu byly velmi úspěšné perutě (33., 80. a 112.) vyzbrojené Gladiatory, britské stroje byly nadřazené Fiatům CR.32 a rovnocenné Fiatům CR.42. Boje, do kterých zde zasahovaly britské Gladiatory, trvaly až do konce roku 1940. Potom ještě krátce bojovaly nad Balkánem a od poloviny roku 1941 již nelétaly bojově.
Britské Gladiatory sestřelily 250 nepřátelských letadel, nejúspěšnějším britským pilotem byl Marmaduke Thomas St John Pattle, který na Gladiátorech získal celkem 15,5 sestřelu.


Gloster Gladiator létal bojově ve vojenských letectvech dalších států, namátkou vzpomenu letouny RAAF, které zasáhly do bojů v Egyptě. Číňané bojovali na Gladiátorech proti Japoncům (zde slibuji ještě krátké pokračování), Švédové a Finové proti Rusům a dále to byli Řekové a Norové proti Italům a Němcům.



Použité prameny:
Alex Crawford, Gloster Gladiator, Yellow Series, Mushroom Model Publications, No.6104, rok 2002, ISBN: 10-8391632709
Francis K. Mason, The Gloster Gladiator, Aircraft Profile No.98, Profile Publications, rok 1966.
Ivo Pejčoch, Gloster Gladiator, Bojové legendy, Nakladatelství Jan Vašut s.r.o., rok 2008, ISBN:978-80-7236-326-1
HPM č. 1, 2, a 3/2004, M.Šnajdr, Gladiator a Sea Gladiator
L+K č. 21-24/1994, J.Hornát, Monografie Gladiator a Sea Gladiator
freespace.virgin.net
www.fleetairarmarchive.net
www.aeroflight.co.uk
https://www.battleofbritain.net/0008.html
https://www.airwar.ru/enc/fww2/gladtor.html
www.aviastar.org
www.xs4all.nl
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Gloster-Gladiator-t49885#262746Verze : 0
MOD
Gladiatory bojují v Číně


Čína byla v listopadu roku 1937 v krizové situaci, po červencovém incidentu u mostu Marca Pola japonská vojska pokračovala ve své agresi a rychle dobývala rozsáhlá čínská území. Čínská vláda rychle hledala vojenskou techniku, kterou musela doplnit a především modernizovat výzbroj své armády. Do bojů se zapojilo samozřejmě japonské letectvo, které ze svých základen v Mandžusku bombardovalo lidnatá čínská města. Číňané museli posílit své letectvo a tak nakupovali vše, co bylo možné, získali směsici různých letadel různé bojové hodnoty. V Británii nakoupili také 36 stíhacích letadel Gloster Gladiator Mk.I.
Původní plán počítal s vyloděním v Hongkongu, ale situace si vyžádala změny a tak byly bedny s tímto drahocenným nákladem přeloženy na paluby čínských džunek a vyloženy v Kantonu, složeny byly na letišti v Tien Ho, které bylo často cílem japonských náletů. Na přelomu let 1937/38 zde tovární technici Glosteru začali sestavovat letadla za nepředstavitelných podmínek, každý letoun musel být neprodleně po sestavení přelétnut dále do bezpečnějšího vnitrozemí. Výsledkem celé této obtížné a nebezpečné akce bylo předání 36 Gladiatorů 5. stíhací skupině umístěné v Gunzhou, Stroje nesly evidenční čísla 5701- 5736.
Bojový křest čínských dvouplošníků se konal již 24.2.38 brzy ráno u Nankingu. Číňanům se podařila z převýšení napadnout skupinu plovákových letadel Nakadžima E8N doprovázených několika stíhacími Micubiši A5M. Výsledkem utkání bylo sestřelení dvou japonských a dvou čínských letadel, dva Gladiatory byly poškozeny, Japonci měli zřejmě poškozeno více letadel. Od té doby se čínští piloti na Gladiatorech utkávali s japonskými stíhačkami Nakadžima A4N1 a Micubiši A5M, s bombardovacími Ajči D1A nebo Micubiši G3M a s plovákovými E8N. Gladiatory bojovaly nad jižní částí oblasti bojů (Hankow a Nanking). Čínské Gladiatory získávaly vítězství, ale také měly citelné ztráty a tak v září 1938 se v letuschopném stavu nacházely již pouze tři. Číňané s nimi operovali v oblasti Kuang-Si a zde je v bojích zlikvidovala 14. Kokutai se svými A5M4.
Podle hodnocení čínských pilotů byl v boji Gladiator nadřazen dvouplošné Nakadžimě A4N, ale moderněji konstruované A5M byly lepší než Gladiator téměř ve všech parametrech.
Na čínských Gladiátorech byli nejúspěšnější mjr. Chin Sui-Tin – 6,5 sestřelu, mjr. Wong Sun Shui 5 sestřelů a Zhu Jia-Xun, Teng Chung-Kai a Louie Yim-Qum, kteří na Gladiatorech dosáhli dvou sestřelů.


Použité zdroje:
Alex Crawford, Gloster Gladiator, Yellow Series, Mushroom Model Publications, No.6104, rok 2002, ISBN: 10-8391632709
Francis K. Mason, The Gloster Gladiator, Aircraft Profile No.98, Profile Publications, rok 1966.
Ivo Pejčoch, Gloster Gladiator, Bojové legendy, Nakladatelství Jan Vašut s.r.o., rok 2008, ISBN:978-80-7236-326-1
HPM č. 1, 2, a 3/2004, M.Šnajdr, Gladiator a Sea Gladiator
L+K č. 21-24/1994, J.Hornát, Monografie Gladiator a Sea Gladiator
D. Y. Louie, Chinese Air Force Gladiators in Action, Small Air Forces Observer vol. 22 no. 4, rok 1998
www.geocities.com
https://surfcity.kund.dalnet.se/china_wong2.htm
https://surfcity.kund.dalnet.se/china.htm
surfcity.kund.dalnet.se
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Gloster-Gladiator-t49885#275471Verze : 0
MOD