John Peel se narodil 17. října 1911 v Boscombe v Dorsetu. V září 1930 vstoupil do Akademie RAF v Cranwellu, studium dokončil v červenci 1932 a poté byl poslán k 19. squadroně. V roce 1934 působil u 801. squadrony FAA, poté byl poslán k 601. squadroně jako instruktor. V letech 1935-37 působil v akademii v Cranwellu, poté se opět vrátil k šestsetjedničce. Když vypukla válka, sloužil na Ministerstvu letectví.
V červenci 1940 byl jmenován velitelem 145. squadrony, se kterou zasáhl do Bitvy o Británii. První vítězství získal sedmého (tedy tři dny před oficiálním začátkem bitvy), když se podílel na sestřelení průzkumného Do 17 P od 2.(F)/123. Jedenáctého sestřelil jeden Bf 110, jeho Hurricane Mk.I P3400 byl však poškozen obrannou palbou a Peel ho musel opustit na padáku. Poprvé tak okusil vody kanálu La Manche, ze kterého ho po chvíli vytáhl záchranný člun poslaný ze Selsey.
Již následujícího dne byl opět v boji a podílel se na pravděpodobném sestřelu jednoho Ju 88 a poškození tří Bf 110. Devatenáctého se podílel na sestřelení dalšího Do 17 P, tentokrát od 4.(F)/123. Červenec uzavřel devětadvacátého 20 mil jižně od Worthingu společným vítězstvím nad Ju 88 od 7./KG 4.
Největšího úspěchu pak dosáhl 8. srpna. Němci ten den v několika vlnách napadli konvoj CW9 (kódové označení Peewit), který se pohyboval v okolí ostrova Wight. Peelova jednotka se postavila první vlně kolem deváté hodiny ranní. Tu tvořily střemhlavé bombardéry Ju 87 B od II./StG 1, kterým poskytovaly doprovod Bf 109 E od I./JG 27. Vypukla mela, ve které squadrona ztratila dva piloty, ale nárokovala 2-9-5 vítězství. Peel si připsal jednu Stuku sestřelenou a jednu stodevítku poškozenou. Podruhé se piloti jednotky s Luftwaffe střetli nad konvojem kolem jedné hodiny a nárokovali bez vlastních ztrát 2-2-0 vítězství. Peel byl znovu úspěšný až při třetím letu toho dne. Zhruba ve čtvrt na čtyři odpoledne narazili na další formaci Stuk, které byly tentokrát od II./StG 77 a doprovod jim poskytly stodevítky od II./JG 27. Piloti stočtyřicetpětky si tentokrát vedli ještě lépe než ráno a nárokovali 6-2-4 vítězství, za což zaplatili ztrátou tří stíhačů. Peel tentokrát do vln Kanálu poslal jeden Messerschmitt a jednu Stuku poškodil. Celodenní boje byly 8. srpna opravdu tvrdé, RAF přišla o 17 a Luftwaffe o 26 letounů. Ještě hůře však dopadl konvoj CW9, sedm lodí bylo potopeno, šest těžce poškozeno a jen čtyři unikly zásahům. Britové navíc z intenzity leteckých bojů usoudili, že Němci spustili svou ofenzívu proti Velké Británii (ta ve skutečnosti začala až 13.8.).
Zato 11. srpen nedopadl pro Peela moc dobře, jeho Hurricane byl v boji poškozen a on s ním musel nouzově přistát na ostrově Wight. V té době squadrona vůbec prožívala zlé období, když během čtyř dní přišla o pět pilotů. Čtrnáctého byla proto stažena na odpočinek, kde se Peel dozvěděl, že mu byl udělen DFC.
Peel jednotku opustil 16. září 1940 a stal se velitelem letiště Hunsdon. V listopadu se však ke squadroně vrátil a stál v jejím čele až do ledna 1941, kdy se začala přezbrojovat na Spitfiry.
Následoval krátký odpočinek, po kterém se v březnu 1941 stal prvním velitelem wingu z Kenley (v květnu 1941 ho tvořily 1., 258., a 312. čs. squadrona, všechny vyzbrojené Hurricany Mk.II). V jeho čele si připsal poslední vítězství, když 7. dubna 1941 rozstřílel na letišti Berck-sur-Mer dvě stodevítky. Jeho účet se tak zastavil na čísle 3+3-0+1-2+3 vítězství ve vzduchu a 2-0-0 na zemi.
Jako velitel Kenley wingu však také podruhé vyzkoušel chuť vody v kanálu La Manche. Dne 9. července 1941 se wing podílel na operaci Circus No.41, která směřovala proti elektrárně v Mazingarbe. Cestou k cíli na formaci RAF zaútočili stíhači od JG 2 a 26. Vypukla bitva, po které stíhači RAF nárokovali 11-4-8 vítězství. Z jednotek Hurricanů byla úspěšná pouze třistadvanáctka, která si nárokovala 2-1-1 vítězství, ale přišla o Hurricane Mk.IIB Z3023, jehož pilot F/Sgt Jan Truhlář padl do zajetí. RAF přišla ještě o dalších sedm letounů a jeden z nich pilotoval právě W/Cdr Peel. Pilot musel opět použít padák, ale z vody ho naštěstí vylovili Britové. Němci přišli jen o dvě stíhačky.
Peel zůstal v čele wingu do srpna 1941, kdy se stal velitelem sektoru a velitelem wingu v Debdenu a zároveň se dozvěděl o udělení DSO. Do akcí však již moc nezasahoval.
V roce 1943 byl povýšen do hodnosti Group Captain a stal se náměstkem ředitele pro operace stíhačů na Ministerstvu letectví. Po válce se vrátil do akademie v Cranwellu a od RAF odešel v roce 1948. Poté farmařil na různých místech Británie a začal malovat. Od osmdesátých let žil v Hampshiru a již jen maloval. Zemřel v lednu 2004.
Zdroje: Foreman J.: Fighter Comand war diaries, part 1, Air Research Publication, Walton-on-Thames, 2002 Foreman J.:RAF Fighter Comand victory claims of WW2, Red Kite, Walton-on-Thames, 2003 Franks N.: RAF Fighter Comand Losses of the Second World War, volume 1, Midland Publishing, Leicester, 2000 Rajlich J.: Na nebi hrdého Albionu, 1. a 2. část Shores C., Williams C.: Aces High, Grub Street, London, 1994
F/L Roy G Dutton, S/L John RA Peel a P/O Antoni Ostowicz (zleva doprava) z 145. perutě RAF. Základna RAF Westhampnett v roce 1940.
