Cierva C.40 Rota Mk.II

Cierva C.40

C.40 byl pozorovací a víceúčelový vírník, vyvinutý inženýrem španělského původu Juanem de la Cierva - poslední, na jehož vývoji se podílel před svou smrtí při letecké havárii v prosinci 1936. Ještě v roce 1934 začal pracovat na tzv. autodynamickém rotoru. Tento rotor by byl před startem roztočen do vysokých otáček s listy ve vodorovné pozici, aby se po dosažení určité rychlosti samočinně přetočily na úhel náběhu potřebný k získání vztlaku. Vírník pak doslova poskočil o několik metrů vzhůru, a to bez jinak nutného klasického rozjezdu. K roztočení se obvykle používala lana, ale pracovalo se i na automaticky odpojitelném převodu z motoru.

V roce 1936 byla takto upravená rotorová soustava vyzkoušena na jednom stroji C.30 a poté na C.30A. Tento modifikovaný vírník, někdy uváděný také jako C.30R, ale žádal dlouhodobé dolaďování, protože rotor trpěl vibracemi. Nakonec se modifikovaný a zjednodušený autodynamický rotor uplatnil na sériovém vírníku C.40. Ten viditelně vycházel z C.30A, ale měl podstatně přepracovaný podvozek, zvětšené ocasní plochy a vodorovné ocasní plochy přišly o své zvednuté konce. Také kabina se podstatně změnila, protože byla umístěna pod pylon nesoucí rotor a jejií přední část byla zasklená, se dvěma sedadly vedle sebe. K pohonu byl použit francouzský hvězdicový motor Salmson 9Ng, pohánějící dřevěnou dvoulistou vrtuli v tažném uspořádání.

Prototyp C.40 byl testován v roce 1938, tedy již po smrti svého autora. Podle testů měl nový vírník mnohem lepší vlastnosti než C.30, vzlet a přistání nyní bylo téměř vertikální. Seriová výroba většiny dílů pro C.40 se uskutečnila v malé firmě Oddie, Bradbury & Cull, definitivní montáž provedla British Aircraft Manufacturing Co. Ltd. Postaveno ale bylo jen devět strojů, z nichž sedm bylo objednáno už v roce 1937 pro RAF. Původní objednávka zněla za sedm strojů, dva stroje si ale ponechala firma Cierva Autogiro Co. (která mimochodem vírníky nevyráběla, místo toho pracovala na vývoji rotorů a prodávala licenční práva skoro desítce různých firem, které vírníky skutečně stavěly) k dalšímu vývoji a letectvo proto dostalo dva dodatečně vyrobené. Už od počátku konstrukce bylo počítáno s možným zájmem armády, takže byl stroj vyvíjen podle specifikací 2/36, přichystaných RAF pro případný vírník nahrazující Avro Rota.

Původně měl C.40, kterému bylo (snad) přiděleno označení Rota II, nahradit Roty I, k tomu ale nedošlo a sloužily bok po boku. Pět C.40 bylo letectvu odevzdáno vprvní polovině roku 1939, ostaní dva do konce roku. Během války sloužily jako štábní spojky mezi velitelstvím stíhačů a pobřežním velitelstvím a jako cvičné, někdy také ke kalibrování radaru. Dva až tři stroje byly údajně vyslány k britským expedičním silám ve Francii, kde byl také nejméně jeden z nich opuštěn. Jeden vírník by vyřazen po nehodě v lednu 1941, dva byly na podzim téhož roku rozebrány na náhradní díly. Poslední dva C.40 dožívaly do září 1944, kdy byly vyřazeny jako zastaralé, jednak kvůli nedostatku náhradních dílů pro jejich údržbu, jednak kvůli příchodu prvních skutečných vrtulníků, Sikorsky R-4 Hoverfly.

Zdroj:
avia.russian.ee
https://www.airwar.ru/enc/other1/c40.html
https://us.geocities.com/chopperjoker/cierva40.htm
avia.russian.ee