Během tažení do SSSR v roce 1941 užívala krycí jméno "Boreša".
-
Zdroje: Sources:
Kliment, Charles K. - Nakládal, Břetislav: Slovenská armáda 1939-1945. Praha, Naše vojsko 2006. Rajninec, Juraj: Slovenské letectvo 1939-1944. Sv. 1. Bratislava, MPS 1997. Šumichrast, Peter: Slovenské letectvo na východní frontě. Cheb, Svět křídel 2006. Šumichrast, Peter - Klabník, Viliam: Slovenské letectvo 1939-1944. Sv. 2. Bratislava, MPS 2000. Cséfalvay, František a kol: Vojenské osobnosti dejín Slovenska 1939-1945. Bratislava, Vojenský historický ústav, 2013. ISBN:978-80-89523-20-7 Bursa, Stano: Letka 13. Piešťany, Balneologické múzeum Imricha Wintera a Trnavský samosprávny kraj, 2020, 978-80-89155-38-5 https://www.cieldegloire.com/jg_052c.php http://www.vrtulnik.cz/ww2/slov_13.htm
Najznámejšia a zároveň najúspešnejšia jednotka Slovenských vzdušných zbraní. Vzniká pri reorganizácii letectva k 1. januáru 1940 preznačením letky 37 a od mája 1940 je súčasťou peruťe II (od mája 1941 preznačenej na stíhaciu peruť II). Dva razy bojuje v ZSSR (1941 a 1942-1943), v januári 1944 sa stáva Pohotovostnou letkou v rámci protivzdušnej obrany Slovenska, v júni 1944 pri súboji s americkými stíhačmi utrpí ťažké straty a po vypuknutí Slovenského národného povstania (do ktorého sa väčššina jej príslušníkov zapája) fakticky zaniká.
Prvé nasadenie v Rusku
V roku 1941 sa Slovensko ako prvý spojenec Nemecka zúčastnilo ťaženia proti Sovietskemu zväzu (ZSSR). Motiváciou bol názor, že možno dôjde k prinavráteniu území, ktoré Slovensku zhabalo Maďarské kráľovstvo. Nasadené boli I. pozorovacia peruť a II. stíhacia peruť. Koncom júna sa II. stíhacia peruť začala presúvať z Piešťan na základne na východnom Slovensku. Bojový postup začali jednotky 7. júla 1941. Letecké jednotky "spolupracovali" so slovenskými pozemnými jednotkami Rýchlej brigády, pričom neskôr k úlohám pribudla spolupráca s nemeckými prieskumnými strojmi. Stíhacie Avie B-534 sa v leteckých súbojoch stretávali prevažne s dvojplošnými typmi I-15, I-153 alebo jednoplošnými I-16. Avie však trpeli nedostatkom kvalitného benzínu, súčiastok a taktiež bojovými stratami, spôsobené často protilietadlovou palbou. Z týchto dôvodov sa rapídne znižoval počet bojaschopných strojov u stíhacích letiek. Letky boli postupne sťahované z fronty späť na Slovensko, pričom zanechali časť svojích bojaschopných strojov letkám, ktoré ešte zostávali na fronte. Letka 13 sa vrátila do Piešťan 15. augusta 1941.
Príprava a druhé nasadenie v Rusku
Skúsenosti z východnej fronty donútili slovenskú vládu k nákupu nových modernejších strojov, ktoré by nahradili dosluhujúce Avie. Volba padla na nemecké Messerschmitty Bf 109 E, ktoré v tej dobe už nepatrili medzi najlepšie stroje. Na tieto stroje mala byť prezbrojená letka 13, ktorá bola vyslaná ku leteckému útvaru Jagdgruppe Drontheim na dánsku základňu Grove, aby sa tu preškoli na nové lietadlá. Personál, ktorý sa zúčastnil výcviku, čítal 105 ludí, z čoho bolo 19 pilotov. Samotný výcvik začal koncom februára 1942 a prebiehal na typoch Ar 96B, Bf 109B/D a Bf 109E v priemernej dlžke 13-24 letoých hodín na každého pilota.
Po ukončení kurzu malo na Slovensko preletieť 12 strojov Bf 109 E, avšak pripravených bolo len 10. Prelet z Grove do Piešťan sa začal 2. júla 1942. Skupinu deviatich slovenských pilotov viedol nemecký inštruktor Oblt. Reinwald. Do Piešťan piloti dorazili 3. júla, v priebehu nasledovných dvoch dní dorazili ešte čatník Štefan Martiš a stotník Ondrej Ďumbala, ktorí mali počas preletu technickú poruchu.
Po prílete na Slovensko sa pokračovalo v zdokonaľovacom výcviku pilotov letky 13, ktorej personál tvorilo 13 pilotov pod vedením stotníka Ondreja Ďumbalu. Príprava vyrcholila absolvovaním ostrých strelieb, ktoré sa konali od 21. do 25. septmebra 1942 v priestore vojenskej strelnice Malacky-Nový Dvor (táto strelnica v tej dobe ležala v Schutzzone). Ďalší deň po absolvovaní ostrých strelieb bola letka vyhlásená za bojaschopnú a začalo sa s prípravami na jej opätovné nasadenie v ZSSR. Ten začal 27. októbra 1942 z Piešťan, piloti preleteli na siedmych Bf 109 E. Letke bolo priradené tiež lietadlo Praga E-39, ktoré malo slúžiť kuriérnej službe. Ostatný personál sa presunul po železnici. Cielovou stanicou bol Majkop, presun sa ukončil 4. novembra 1942. V Majkope prebiehal dodatočný bojový výcvik pilotov, zoznamovacie lety.
V polovici marca 1943 sa v Tamani piloti preškolili na lietadlá Bf 109 G. Tie však neboli majetkom Slovenských vzdušných zbraní (SVZ), boli slovenskému letectvu len zapožičané. Stroje neniesli slovenské poznávacie znaky, jediným poznavácím znakom bola trikolóra na vrtuľových kužeľoch strojov. Letke boli tiež zapožičiavané stroje Bf 109 F. Veľkým úspechom letky bol 50. dosiahnutý zostrel, ktorý dosiahol por. Ján Gerthofer 21.marca 1943. Pri tejto príležitosti letke telegramom zablahoželal aj Hermann Göring. O bojovej aktivite svedčí tiež počet bojových letov - 1504, 206 vzdušných bojov a 154 potvrdených a 16 nepotvrdených zostrelov. Nasadenie prvej garnitúry pokračovalo do júla 1943, keď sa začalo s postupným presunom na Slovensko.
1.apríla 1943, ešte počas nasadenia prvej garnitúry na fronte, bol veliteľ stotník Ondrej Ďumbala povýšený na majora. Na jeho velitelskom mieste ho podľa rozkazu z 10. apríla 1943 vystriedal stot. Jozef Páleníček (k 20. aprílu 1943). Najúspešnejším pilotom prvej garnitúry sa stal rtk. Ján Režňák (32 zostrelov).
Nákup lietadiel Bf 109 E bol len začiatok plánov na zmodernizovanie SVZ. V budúcnosti mala nasledovať kúpa ďalších stíhacích Messerschmittov a tiež lietadiel z výzbroje iných armád. S plánom vyzbrojenia bol spojený aj plán zdokonalenia pilotov, s ktorými sa počítalo pre bojové nasadenie. Preto krátko po odchode Letky 13 do ZSSR v roku 1942, sa začalo s výcvikom ďalších pilotov.
Podľa rozkazu č.59 z 29. septembra 1942 bol v Piešťanoch zriadený nočný stíhací kurz, ktorým prešli vybraní piloti stíhacích letiek 11 a 12. Výcvik prebiehal na ôsmych lietadlách E-241, upravených pre nočný výcvik. Následne bol v Piešťanoch 29. marca 1943 zriadený tiež kurz výcviku na lietadlách Bf 109. Jeho veliteľom sa stal veliteľ Letky 12 stot. Jozef Páleníček. Od 10. apríla 1943 bol však vymenovaný za veliteľa letky 13, kde mal vystriedať jej doterajšieho veliteľa mjr. Ondreja Ďumbalu. Ten následne po Páleníčkovi prebral funkciu velitela výcviku a zaoberal sa tiež prípravami na stiahnutie prvej garnitúry z frontu. Ďumbala cestou na Slovensko prevzal v Nikolajeve jeden Bf 109 E, ktorý bol práve opravený, a preletel s ním na Slovensko. Páleníček odletel 15.apríla z Trenčianskych Biskupíc lietadlom C.445 ku Letke 13, kde k 20. aprílu 1943 prebral veliteľské povinnosti O. Ďumbalu. Výcvik pilotov druhej garnitúry v Piešťanoch prebiehal až do 1. júna 1943. Vykonaním ostrých strelieb v dňoch 6. až 10. júna piloti preukázali svoju bojaschopnosť. Presun na východ prebehol po železnici a začal 23. júna z Piešťan. Piloti smerovali do Sarabuzy, kde od 29. júna prešli preškolením na novšie Bf 109 G. Preškolenie sa skončilo v júli a 2. júla 1943 boli dopravným Junkersom dopravení do Anapy. Tu prešli prípravou na bojové nasadenie, ktoré zahŕňali aj lety v spoločnosti skúsených pilotov prvej garnitúry.
Prvým úspechom bol zostrel z 22. júla 1943, kedy rtk.rtm. František Hanovec zostrelil stíhačku P-39. Nasadenie druhej garnitúry však už neprebiehalo tak "bezproblémovo" ako nasadenie prvej. Piloti druhej garnitúry boli ovplyvnení negatívnym vývinom situácie na fronte a mnohí z nich mali protinemecké názory. Frontové útrapy a zhoršujúca sa situácia Nemecka do vojne negatívne pôsobila na pilotov, ktorí strácali morálku a mnohokrát sa vyhýbali súbojom. Objavili sa aj početné dezercie pilotov a pozemného personálu. 9. septembra 1943 na ruskú stranu dezertovali rtk. Anton Matúšek a čtk. Ľudovít Dobrovodský. Stalo sa tak počas plánovaného sprievodného letu nemeckého prieskumníka Fw 189. Hneď 11. septembra došlo ku ďalšej dezercii v podaní čtk. Alexandra Geriča a rádiového mechanika slob. Vincenta Tkáčika na lietadle Bf 109 G-4, vybaveného novou nemeckou rádiotechnikou. Gerič bol do roku 1944 vyhlásený za mŕtveho - zostreleného v priestore Novorosijsk-Gelenčik. Aj táto dezercia sa podpísala na morálke jednotky a veliteľ Páleníček v septembri žiadal o urýchlené stiahnutie z frontu. Od 12.9. do 27.9. pôsobila letka z letiska Tamaň. Potom sa presunula do Kerče a od 12. októbra 1943 pôsobila zo základne Bagerovo. Dva dni pred rozkazom o odsune z frontu, 27. októbra 1943, dosiahol František Hanovec 200. zostrel letky 13. Dva dni na to, 29. októbra 1943, bola oficiálne ukončená bojová činnosť letky a začali sa prípravy na návrat domov. Do Piešťan personál letky dorazil 12. novembra 1943. Lietadlá Bf 109 G boli ponechané na mieste, kde mali slúžiť 15. (chorvátskej) letke, ktorá vystriedala slovenskú letku 13. Druhá garnitúra letky 13 vykonala cez 1100 bojových letov, dosiahla 61 potvrdených a 13 nepotvrdených zostrelov.
Tým sa skončilo bojové nasadenie Letky 13. Jej prvotná výzbroj, stroje Bf 109 E, boli v lete 1943 stiahnuté zo ZSSR späť na Slovensko, kde tvorili istú dobu hlavné sily Hotovostného roja. Letka 13 bola po návrate na Slovensko zaradená k 31. januáru 1944 k protivzdušnej obrane ako tzv. Pohotovostná letka (v niektorých prameňoch uvádzaná aj ako Pohotovostná letka 13, alebo len Pohotovostná letka). Po tragickom súboji s americkými stíhačmi 26. júna, kedy utrpela ťažké straty na technike a lietajúcom personále, se jej príslušníci venovali už len výcviku. Štyri stroje aj s pilotmi boli začiatkom augusta 1944 pridelené k letke 12 na východnom Slovensku a so začiatkom Slovenského národného povstania (do ktorého se časť jednotky zapojila) fakticky zaniká. Letka 13 sa zúčastnila dvoch bojových nasadení na fronte proti ZSSR a dosiahla spolu 215 potvrdených zostrelov.
Menný zoznam lietajúceho personálu 2. garnitúry (k 1. júlu 1943)
poznámka: KIA - zahynul při akci, MIA - nezvěstný, KAS - zahynul ve službě, POW - zajatec
zdroje Letka 13 v dokumentoch a obrazoch - Bystrický,Šumichrast; Magnet press 2004; ISBN 80-89169-02-3 Slovenští letci 1939-1945 - Rajlich, Sehnal; Vydavatelstvo Kolínske noviny 1991 Slovenská armáda 1939-1945 - Kliment; Mustang 1996; ISBN 80-7191-132-1 Slovenské letectvo 1939-1944,2 diel - Šumichrast, Klabaník; Magnet-Press 2000; ISBN: 80-968073-6-6
Článok v krátkej dobe rozšírim a podopĺňam (Haspeklo 15.6.2009) Částečně doplnil a upravil agnes (10.8.2012) Linkoval, doplnil, gramaticky upravil Janko PALIGA (09.04.2017)
Avia Bk-534 z výzbroje 13. letky Slovenských vzdušných zbraní, letiště Spišská Nová Ves, červen 1941. Horní a boční plochy kamuflovány československou khaki zelenou (možná též spodek horního křídla), spodní plochy světle šedé či stříbrošedé. Žluté doplňky (vrtulový kužel, konce spodního křídla zespodu a pruh na trupu) sloužily k rychlé identifikaci pozemními jednotkami. Žlutá barva byla zřejmě částečně transparentní, protože pomlčka kódu na trupu jakoby prosvítá.
Na tomto Bf 109 G-4/R6 létal na jaře 1943 z letiště Anapa na Kubáni rotník Ján Režňák, příslušník 13. (Slowakenstaffel) JG 52. Režňák na tomto stroji dosáhl během dubna a května 1943 celkem sedmi potvrzených sestřelů (5 x LaGG-3, 1 x Mig-1 a 1 x I-16). Letoun používali i další příslušníci Letky 13 a dne 9. září 1943 na něm rotník Anton Matušek uletěl na sovětskou stranu. Další osud letounu není znám, pravděpodobně jej však Sověti užívali k testům. Vzhled letounu je rekonstruován na základě německých úředních záznamů, dostupných fotografií analogických strojů s přihlédnutím na zvyklosti Luftwaffe i Letky 13 v tomto období. Letoun nese standardní kamufláž Lufwaffe té doby. Spodní a boční plochy kryje barva RLM 76 (světlá šedá), na horních plochách jsou pak ostře lomená pole barev RLM 74 (tmavá šedá) a RLM 75 (střední šedá), těmito barvami je také nastříkáno množství skvrn na boky trupu a SOP. Žluté doplňky (pás kolem trupu, spodní část motorového krytu a konce křídel zespodu) byly užívány na východní frontě a sloužily pro rychlou identifikaci "cizí-vlastní" svými pozemními jednotkami. Protože tyto stroje nebyly slovenským majetkem, nýbrž byly Slovákům pouze zapůjčeny, nesly německá výsostná označení. Jediným znakem státní příslušnosti byly předky vrtulových kuželů ve slovenských národních barvách. Zbytek kužele byl černý.
Stav Letky 12 měly posílit čtyři Bf 109G-6/R-3 od Letky 13, nakonec do Lvova 31. 8. 1944 doletěly jen dva. Nebyl mezi nimi stroj W.Nr. 161722 „bílá 1“, se kterým při přistání na letišti Išla havaroval rtk. Geletko. Kamufláž tvoří pole RLM 74/75/76, na obvyklých místech jsou rozpoznávací žluté pruhy.
Byla vytvořena 31.8.1939 na letišti Spišská Nová Ves (něm. Zipser-Neudorf) z Letky 49 a Letky 45. Ve svém stavu měla 8 letuschopných stíhacích Avia B-534.IV z letky 45 a 4 z letky 49. Velitelem skupiny byl jmenován major letectva Justín Ďurana ( ve zdroji: maj. Durannek).
1.9.1939 Německým velitelstvím byl slovenskému stíhacímu letectvu vydán zákaz letů do 3. září. Nejsou zaznamenány žádné lety letky.
2.9.1939 Ráno byl zákaz letů odvolán. Nejsou zaznamenány žádné lety letky.
3.9.1939 Nejsou zaznamenány žádné lety letky.
4.9.1939 Nejsou zaznamenány žádné lety letky
5.9.1939 Letka měla vyhledávat a ničit polská průzkumná letadla, která se stále objevovala nad Slovenskem. Nejsou zaznamenány žádné lety letky.
6.9.1939 Letce byl přidělen prostor stíhání - Telgárt - Poprad - Limanowa - Gorlice - Dukla - Laborectal (Medzilaborce ?) - Hankovce - Obišovce - Telgárt. Úkolem byla ochrana postupujících slovenských jednotek a letiště ve Spišské Nové Vsi. Velením byl vydán zákaz přeletů nad vlastními jednotkami pod hladinou 1000 metrů z důvodu omezení možnosti ztrát způsobených vlastní protiletadlovou palbou.
7.9.1939 Německé pozemní jednotky ostřelovaly slovenská stíhací letadla. Proto byl zopakován zákaz letů ve výšce pod 1000 metrů nad vlastními vojsky. Letka provedla přelet z letiště ve Spišské Nové Vsi na letiště v Kamenici nad Cirochou.
8.9.1939 Letka byla zařazena do nově vytvořené "Angrifsgruppe Schultheiβ" ( KG 76, 2./ZG 2, III./St.G 2, stíhací letka 13 ( bývalá stíhací letka 49)).
9.9.1939 Jako velitel letky je uveden npor. Vladimír Kačka. Do Kamenice nad Cirochou přelétla z polního letiště Ňaršany stíhací letka 11 pod velením npor. Ondreja Ďumbalu a společně s letkou 13 vytvořila stíhací skupinu (Slowakische Jagdgruppe). Skupina měla doprovázet dvacet sedm Do 17 Z od I./KG 76 při náletu do prostoru Lvova, Janova, Jaroslavi, Ravy Ruské. Byl obdržen rozkaz o doplnění výsostného označení všech slovenských vojenských letadel. Dosavadní označení mělo být opsáno bílým kruhem o poloměru 15 cm. Změna měla být provedena do půlnoci 10. září. Kromě toho měly být německé pozemní jednotky poučeny o typech a siluetách slovenských vojenských letadel.
10.9.1939 ?
11.9.1939 Je zaznamenán pouze jeden let mezi 11.15 - 13.00 hod. při doprovodu Ju 87 od III./St.G 2.
12.9.1939 Letka byla od 8.00 hod. ve stavu bojové pohotovosti. O letech nejsou záznamy.
13.9.1939 Letka byla v bojové pohotovosti od 9.00 hod. O letech nejsou záznamy.
14.9.1939 Letka byla v bojové pohotovosti od 8.00 hod. O letech nejsou záznamy.
15.9.1939 Letka měla spolupracovat s Junkersy III./St.G 2. Štuky ale tento den nevzlétly. O letech nejsou záznamy.
16.9.1939 Letka měla spolupracovat s Junkersy III./St.G 2. Pravděpodobně byl proveden jeden doprovodný let.
17.9.1939 Letka měla spolupracovat s Junkersy III./St.G 2. Z důvodu špatného počasí však Štuky zůstaly na zemi.
18.9.1939 Pravděpodobně už nebyly prováděny žádné bojové lety.
19.9.1939 Pravděpodobně už nebyly prováděny žádné bojové lety.
20.9.1939 Letka přelétla na letiště Piešťany. Ve stavu měla 10 letadel Avia B-534 a 9 pilotů.
Zdroj: Emmerling M.: Luftwaffe nad Polską 1939 Cz.I Jagdflieger, Armagedon, Gdynia 2002, ISBN 83-911393-4-4.
niektoré miestopisné názvy opravil buko1 12.09.2007, Janko Paliga + linkovanie 5.3.2015 a 9.4.2017
Jozef Páleníček bol od 14.4.1939 do 22.8.1939 veliteľom stíhacej letky 45, od 22. 8. 1939 velil letkám 45 a 49 a v septembri je evidovaný ako veliteľ letky 12.
To isté Ondrej Ďumbala - do septembra velil letke 37, od 4. januára 1940 evidovaný ako veliteľ letky 13.
Olivově zelená / Olive Green
Šedá světlá / Light Grey
Žlutá / Yellow
Šedá / Grey
Šedá tmavá / Dark Grey
Modrá světlá / Light Blue
Zelená / Green![Letka 13 [1940-1944] -](/attachments/3140/Bf1.jpg)